Je podle vás komunikace mezi Hradem a Strakovkou, respektive prezidentem Zemanem a premiérem Sobotkou krajně vyhrocena, nebo může být ještě hůř, vezmeme-li v úvahu nekonečné prezidentské bonmoty i polovinu jeho funkčního období?
Myslím si, že kdyby oba – prezident a premiér – měli stejné názory, nejspíš by to znamenalo, že nemají žádný. V politice je přirozená názorová odlišnost, pokud nenarušuje vzájemné vztahy, ale to už je otázka politické kultury. Mohu to doložit na příkladu naší rodiny. Kolikrát diskutuji se svými potomky a v řadě otázek, ať už jde o politiku, nebo o život, se velmi rozcházíme. Když jsou rozdíly už příliš velké, ohradím se, vždy mi někdo z nich řekne: „Ale táto, vždyť jsi nás učil, abychom měli a hájili své názory.“ Musím to uznat, tak jako fakt, že právě takové diskuse mi velmi pomáhají: Buď korigovat vlastní názor, nebo ho obhájit dalšími argumenty. Přitom spolu nádherně vycházíme. Právě jsem se vrátil z Karlových Varů, kde jsme strávili báječné tři dny – v procházkách, při sklence vína a v živé diskusi. Tak jezdíme každý rok a výborně to posiluje naše vzájemné vztahy. Proč by tedy dva politici nemohli mít různé názory a přitom spolupracovat? Vzpomínám si, jak Václav Klaus a Miloš Zeman, byť se názorově neshodli v 80 procentech, spolu tak dobře vycházeli – a vycházejí, osobně jsem byl několikrát svědkem podobné diskuse. Mnohým to připadalo až podezřelé. Ale proč?
Ing. Miloš Zeman
Pamatujete ve svých zkušenostech, že by bylo něco obdobného i v jiných zemích, a to nejen nyní, ale i dříve?
Samozřejmě, například ve Francii, která je mi tak blízká. Mitterrand se stal v roce 1981 prvním socialistickým prezidentem V. republiky, ale o čtyři roky později v parlamentních volbách vyhrála opozice. Z jejích řad přijal premiéra, což se během 14 let jeho funkce stalo ještě jednou. Takové období se nazývalo cohabitation – soužití. Vydělala na tom Francie a nepoškodilo to žádnou z obou stran. A přece je evidentní, že se nemohli na všem dohodnout. A jak jinak by mohly fungovat takzvané velké koalice například v Německu? A což v USA se nestává, že Kongres je složen ve většině z jiné politické strany, než ze které pochází prezident? A vadilo to někdy americké politice?
Na jedné straně uniklé premiérovy maily, na druhé „prezidentský kalašnikov“. Do toho údajná „těsná spolupráce“ s extremisty, jak o tom hovoří opozice, a proti tomu bohorovný výraz Bohuslava Sobotky, že je vše pod kontrolou. Mají podle vás oba tito pánové opravdu vše pod kontrolou?
Nikdy není nic absolutního, ani kontrola, ať se týká čehokoliv či kohokoliv. Pod kontrolou často nemáme ani vlastní chování. Spíše mi vadí, jak z maličkostí se někdy dělá obrovská bublina, snad je to tím, že se pro média vždy musí najít něco, aby se o tom dalo psát či hovořit. Ze zpráv naprosto vymizel fakt, že mohou být i pozitivní zprávy. Na Zbraslavi býval kdysi soud a při něm věznice. Když byla prázdná, vyvěsili nad budovou bílý prapor. Ten nikoho nezajímal, pozornost k sobě poutala věznice, když v ní někdo seděl. Tehdy jsme se jako kluci snažili dovědět, kdo a za co tam sedí. Netvrdím, že Zemanův bonmot o kalašnikovu byl šťastný, ale v zásadě měl pravdu: nějakého politika je možné odstranit z funkce buď volbou, nebo donucením. Je pravdou, že se nemusí vždy donucovat kalašnikovem, ale každý soudný člověk, která má jen špetku rozumu, pochopí, že prezident tím nemyslel hned střílet. Ostatně, on přitom poznamenal: nevyjímaje mou osobu. Pokud vím, má se příliš rád, než aby se nechal doslova „odstřelit“. A ten výraz se používá často a ten, kdo ho vysloví, nemyslí hned na střelbu. Že to prezident vyjádřil „kalašnikovem“, je jeho způsob vyjadřování, který mi také často nesedí. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, spojovat to s návodem, že by bylo třeba premiéra zastřelit, a to jmenovitě kalašnikovem. K tomu by možná stačilo něco menšího, třeba browning.
Proboha, co jsem to řekl! Vždyť s tím ani neumím střílet!
Říká se, že když se dva perou, třetí se směje. Je tím, kdo se pousmívá, Andrej Babiš, nebo opozice z řady KSČM či ODS? A nebo „konvičkovci“, či Tomio Okamura?
To se říká a často má to úsloví pravdu. A proč by tomu nemělo tak být? Politici různých stran jsou dokonce za to placeni, aby u protivníků vyhledávali jejich slabá místa, rozpory ve vládní koalici. Kdyby to nedělali, nemají v politice co dělat. A jestli se dokonce smějí? Kéž by tomu tak bylo, kéž by vnesli do politiky i trochu humoru. To by svědčilo o jejich nadhledu. A ten nám tak často chybí – politikům, komentátorům, všem. Nehrabat se v politických lejnech, vždyť ta skutečná, ta jsou nejlepším hnojivem, abychom měli dobrou a zdravou výživu, rozhodně lepší než po nejrůznějších chemických prostředcích.
Všechny tyto „pranice“ Evropa i svět pozoruje. Je to takové neštěstí, nebo už nás mají za švejkovský národ, viz naše předsednictví v EU, že to „Evropě osladíme“?
To jsme celí my, vždycky se u všeho ptáme, co na to Evropa. A co by na to měla vlastně říci? Nehádá se třeba německá kancléřka Merkelová s bavorským Seehoferem, ač jsou téměř ze stejné strany? A neptají se, co na to řekne Evropa, ale místní volič. Evropa nevolí naše politiky. Tak co by k tomu měla říkat? A vůbec, o jakou Evropu se jedná? Vždyť v EU je jenom 28 států, v OBSE 41 evropských. Evropa si může myslet snad jen to, že je konečně i u nás demokracie, když po čtyřicet let u nás zazníval „jednotný hlas strany“. To byla ostuda, ale není ostudou, jestliže se někdo dohaduje, hlavně, že přitom nelítají hrnce. Nebo ještě něco horšího. Nebo jsme už na tom zase tak zle, abychom se Evropy ptali, zda můžeme jít i na toaletu?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
