Chytré hlavy z Bruselu jsou v provozu i v letním parnu. Na příštím summitu prý nadnesou myšlenku, že nad rámec povinných kvót budou moci státy dobrovolně přijímat uprchlíky, ale pozor – za peníze! Někoho by možná napadlo, že dalším bodem by mohly být dotace soukromníkům na soukromé uprchlické tábory. Co na toto dílo chytrých hlav, tři roky po startu migrační krize, říkáte vy?
Už několik let je uprchlická krize nejen zlatým, ale rovnou diamantovým dolem pro pojišťovny, neb všechny ty lidi je třeba ze zákona pojistit a platí to stát (čili daňoví poplatníci), miliardy směřují i k ubytovatelům a dalším navázaným „oborům“, vydělávají koneckonců i „neziskovky“, které „loví“ migranty ve Středomoří… Zkrátka, na migrační krizi vydělává kdekdo. Pokud dnes někdo navrhuje, že by to všechno mělo být „za peníze“, tak je to jen sranda, protože za obrovské peníze je to všechno už dávno. Novinkou je snad jen to, že se to teď říká nahlas. Řešením to, obávám se, sice není, diamantovým dolem pro pár vyvolených je to ale zcela jistě.
Angela Merkelová se rozhodla, že opravdu nebude mít ráda Donalda Trumpa. Ten ji štve v oblastech ochrany klimatu, migrace či obchodních regulací, a tak vynesla vysokou kartu – silnou podporu stavby produktovodu Nord Stream 2. Protiruští aktivisté již řičí, že je to zvýšení závislosti na Rusku a marginalizace Ukrajiny a střední Evropy. USA protestují. Co dodat zejména k té Ukrajině, za kterou se Merkelová tak bila? Je to odvrácení se od Kyjeva? A jinak tedy: Co zbylo Kyjevu v ruce poté, co se Merkelová zachovala takto a USA sice nadávají, ale idealismem vláda DJT také nepřekypuje?
Ano, ve volebním programu Merkelovic CDU a CSU už USA na rozdíl od dřívějška nejsou označeny za přítele, ale „jen“ za „nejdůležitějšího partnera“ mimo Evropu. Nedokážu posoudit, jakou míru frustrace z Trumpa tato změna diplomatické formulace odráží. Nemyslím si ale, že by podpora Nord Streamu 2 vyvěrala jen z této frustrace. V čele projektu stojí dávný Putinův přítel a někdejší německý kancléř Gerhard Schroeder, německé, francouzské a italské koncerny v něm mají miliardy, a co víc, podle německých médií si kancléřka před volbami uvědomuje, že dosavadní protiruská „karta“ u Němců prostě nezabrala, nemluvě už o „sesterské“ CSU, jejíž předseda Horst Seehofer je v Moskvě pravidelným hostem. Čili přinejmenším nyní, před volbami, nemá Berlín o další konflikt s Ruskem zájem, tím spíš, že by tím – v rámci pokračujícího protiruského „tažení“ už poněkolikáté – připravil své vlastní koncerny o hromady peněz, jak už jsem zmínila. A to by se mu mohlo vymstít.
Problém je i v tom, že alternativou levnějšímu ruskému plynu v Evropě by podle plánů Washingtonu měl být jen a výhradně jeho zkapalněný plyn, který by ale byl násobně dražší. Nevím, jak by kancléřka takovou ideologickou zaslepenost vysvětlovala koncovým odběratelům, tedy voličům.
Pokud jde o onu zmíněnou marginalizaci střední Evropy, nejsem si úplně jistá v kategorickém hodnocení. Nord Stream 2 obchází proamerické – a vůči všemu ostatnímu silně kverulantské – Polsko, které si už naivně postavilo superdrahé překladiště pro zkapalněný plyn, které zeje prázdnotou, ale ideologicky zaťatí Poláci platí, protože s Katarem prý podepsali tak výhodnou smlouvu, že platí (řádově vyšší sumy než za ruský) i za plyn, který vůbec neodebrali... Česká republika coby tranzitní země na poplatcích neprodělá, hůř na tom asi bude Slovensko, které se na rozdíl od dosavadního stavu stane zemí koncovou, tedy bez výběru peněz za tranzit. O Maďarsku, která má stále v plánu nechat u sebe Rusy stavět jaderné elektrárny, netřeba mluvit.
A Ukrajina? Přes ni prostě přestane proudit plyn do Evropy, a sníží se tak nejen její příjmy z tranzitu, ale především vyděračský potenciál Kyjeva, který měl až dosud v ruce „kohoutek“ od plynu pro značnou část zemí EU. Tamní blokáda donbaských uhelných dolů mezitím otevírá dveře americkému černému uhlí. Trump v rámci obnovení americké „energetické hegemonie“ slibuje vedle – běžné a frackingové – těžby ropy a plynu i uhelnou renesanci, ale Ukrajině je ochotný uhlí prodávat, nikoli dávat, a to za cenu (s přihlédnutím k nákladům na dopravu logicky) několikrát vyšší, než je ta z domácího blokovaného Donbasu… A dokonce Ukrajinu zmiňuje jako jednoho z prvních „zákazníků“. A troufne si zákazník, který nemá ani na slanou vodu, takovou skvělou nabídku odmítnout, aby si ve Washingtonu náhodou někoho nenahněval?
Je to naprostý bizár. Nicméně, žádné překvapení. Vědí to už dávno na „demokracii natěšení“ Iráčané, Jižní Súdánci, Libyjci, Jemenci nebo Syřané, ale je pravdou, že pro poválečnou Evropu je to určité nóvum. Když Henry Kissinger v roce 1975 sledoval, jak se americká armáda rychle stahuje z Vietnamu a nechává za sebou spousty svých místních spolupracovníků, takříkajíc na pospas Vietkongu, poznamenal: „Je nebezpečné být nepřítelem Ameriky, ale být jejím přítelem je smrtící.“ Taková realitou prověřená pravda a tak málo lidí ji bere na vědomí!
Psali jsme:
25 amerických kongresmanů navrhlo ustavit odbornou lékařskou komisi, která by DJT mohla prohlásit za neschopného výkonu úřadu. Za takového „ouředního blba“, řekl by dobrý voják Švejk. Zaslouží si to americký prezident? Vadí vám třeba jako novinářce to, jak DJT naznačuje, že by novináře nejraději mlátil? A propos, také se nelíbí, že DJT v rámci summitu G20 chystá plnoformátové jednání s Putinem. Odpůrci Ruska si možná myslí, že by ruskému vůdci stačilo letmo podat ruku někde u záchodů...
S tím mlácením novinářů, jak zmiňujete, je to složitější. Na jedné straně tu máme média, z nichž některá – jako CNN – dokonce i přiznávají, že si vymýšlejí protitrumpovská obvinění, a na straně druhé je tu velkohubý prezident, který také mele, co ho napadne. Co si s tím počít? Americká společnost je rozpolcená – ukazuje se, že 98 procent voličů republikánů Trumpovi věří všechno, zatímco o něco menší počet voličů demokratů věří všechno médiím. To je na psychiatrickou diagnózu jednoho velkého národa.
Mimochodem, u Trumpů si spočítali, že 55 procent veškerého zájmu médií o jeho domácí činnost je věnováno jeho „ruským vazbám“. Když si k tomu ale přidáme třeba ještě „ruskou hrozbu demokracii“ obecně, lži o americké demokratizaci Blízkého východu, zhůvěřilosti o Sýrii a pár dalších témat, co asi tak v těch médiích zbývá k „uvěření“? Předpověď počasí? I ta ale pokulhává. A český mainstream papouškuje ten americký jako kdysi Rudé právo Pravdu. A kdo mainstreamu nevěří, je protistátní živel… Ufffff. Tohle nějaká facka nějakému novináři nevyřeší, protože tu máme krizi celého systému, v němž je těžké mluvit o „novinářích“ bez uvozovek. O lidech, co u McDonalda „lepí“ hamburgery a smaží hranolky, přece taky nemluvíme jako o kuchařích, natož šéfkuchařích jen proto, že tento fastfoodový řetězec podle vlastních slov provozuje „restaurace“.
„Nenovinářskou“ rovinu mainstreamu před pár dny dokonale zdůraznili „lepiči hamburgerů“ z Washington Post, kteří jdou po Trumpovi už přes rok jako slepice po flusu a nyní mu přímo „nadiktovali“, o čem s Putinem v Hamburku smí a nesmí mluvit. A pokud neposlechne, tak ho spolu s ostatními dozajista „sežerou“. Rozum zůstává stát.
Nicméně, k tomu summitu Trump–Putin samotnému. Je zvláštní, že jeho kritici asi mají za to, že by se lídři dvou nejmocnějších zemí světa raději vůbec neměli nikdy potkat. To je poměrně šílené vidění světa, který má být asi raději trvale rozpolcen a konflikt v něm eskalován na samou hranu možného. Přeje si to někdo normální?
Trump nicméně v každém případě hraje onoho „ouředního blba“, který pro své duševní malorolnictví není s to pochopit hodnotu rad WP a jestřábů všude vůkol, a přináší Putinovi předem hned tři „dary“ – republikáni ve Sněmovně reprezentantů zablokovali nebo alespoň zbrzdili nové sankce proti Rusku, naznačuje, že by Rusko mohlo získat zpět dva diplomatické objekty, které mu byly pod jakousi podivnou špionážní záminkou zabaveny na konci Obamovy vlády, a navrch ještě – jako na zavolanou – přišel „únik“ z jednání šéfa OSN s ministrem zahraničí USA Tillersonem, podle něhož je budoucí osud Bašára Asada plně v rukou Ruska. Jasně, teprve časem se ukáže, co všechno z toho je Trump opravdu s to prosadit, protože jeho administrativa naráží na odpor „demokratických sil“ takřka na každém kroku. A z tohoto pohledu není proto ani jisté, zda těmito „dary“ bez záručního listu Putina opravdu nadchne. A pokud ano, tak k čemu přesně? To je zatím vcelku nejasné. Počkejme si, ale obecně opravdu platí, že jejich jednání může být za současné situace vcelku zbytečným. Zatímco totiž v Kremlu mají „vertikálu moci“, v případě Bílého domu nelze zaručit, že při naplňování případných dohodnutých bodů do procesu někdo nehodí vidle. I tak to ale bude summit historický coby jejich první setkání, a současně pro mnohé i hysterický – Putinův „agent“ se totiž veřejně a bez jediné kapky studu sejde se svým řídícím důstojníkem…
Psali jsme:
Tak do médií prosvítá, kde je zakopán pes stran Sýrie. Píše se o tom, že vzniká pozemní souvislé spojení šíitských entit na ose Írán–Irák–Sýrie–Libanon. Existuje už nyní? Zaručují úspěchy Bašára Asada, že nastane? Je správná teorie, že by tato trasa mohla být součástí jedné větve čínského projektu Nové Hedvábné stezky? Jinak, také se mluvilo o plynovodu těchto šíitských entit. Jak to nejspíš nakonec bude?
O existenci skutečně „průchozího/průjezdného“ koridoru z Íránu až ke Středozemnímu moři se poprvé začalo mluvit už někdy před půl rokem; skutečnost, že americké jednotky na jihu Sýrie zkoušejí se svými asi 150 narychlo vycvičenými „povstalci“ vstupovat „do hry“, nasvědčuje, že chtějí tuto trasu narušit. Část amerického establishmentu, včetně několika Trumpových poradců, totiž více méně veřejně plánuje proměnit válku v Sýrii v „proxy“ válku proti Íránu, neb si tak přeje Izrael. Zatím není jasné, do jaké míry budou úspěšní, protože názory Bílého domu narážejí na nesouhlas ministerstva zahraničí i Pentagonu, takže si počkejme, jak se bude situace vyvíjet dál. I kdyby se nakonec podařilo přímý koridor nějak narušit, politická a vojenská osa spojující Írán s Irákem, Sýrií a Libanonem a otevírá tak Teheránu Středozemní moře, je realitou, takže případný americký úspěch kdesi v jedné části jihosyrské pouště bude zanedbatelný.
Netuším, kudy všudy mají vést všechny ty čínské „hedvábné stezky“, ale lze předpokládat, že právě tento region je pro Peking velmi důležitý, což jistě „dá vědět“ i do Bílého domu…
Ohledně Sýrie zazněl z časopisu Foreign Policy nářek, že DJT už „dlabe“ na snahu ovlivnit mocenskou strukturu země a že rozhodnutí přenechává Rusku a Íránu. Je tomu tak? Hodil přes palubu už i ty „své“ Kurdy? Blíží se rusko-šíitské vítězství? A mimochodem, je Daeš skutečně už odepsaný?
Jak už jsem zmínila, „ústupek“ ohledně Asadovy budoucnosti podle mého souvisí s nadcházejícím summitem s Putinem. Ze strany USA to ale až tak velký ústupek zase není, protože už delší dobu beztak nemají žádnou reálnou možnost, jak by Asada sesadily, aniž by přitom riskovaly, že na roky zabřednou do další „nevítězné“ války „kdesi“ v tramtárii na Blízkém východě, a k tomu navrch neriskovaly i válku s Ruskem. To jim za „jednoho Asada“ fakt nestojí. Je třeba mít na paměti, že pro Trumpa hlasovali také lidé nejvíce postižení americkým válčením, tedy sociálně slabí Američané, kteří sami (nebo někdo od nich z rodiny) šli do armády „válčit za vlast, Ameriku“ a po návratu zjistili, že na ně „Amerika“ – ve všech myslitelných směrech – kašle. Pokud Trump chce mít voličskou základnu, tak už si – mimo jiné – žádnou novou a velkou válku nesmí dovolit, protože peníze pro veterány si prostě jen tak „nenapíská“. A hlavně, ti lidé stále ještě věří, že dodrží své sliby…
Nicméně, není bez zajímavosti, že americké „přenechání Asada Rusům“ přišlo pár dní poté, co francouzský „umělohmotný panáček“ Macron připustil, ať si Asad zůstane Asadem, protože beztak prý není nikdo legitimní, kdo by ho nahradil. Chci říci, Západ se prostě začíná starat sám o sebe. Po 16 letech nonstop válčení to zní jako skvělá zpráva. Bohužel, ničeho takového se ale „bát“ netřeba. Přinejmenším CIA se sice hádek mezi Bílým domem, Pentagonem a zamini neúčastní, ale určitě dál potichu dodává zbraně a peníze nějakému džihádu, aby se vše udrželo „v chodu“…
A k tomu je potřeba připomenout, že „přenechání Asada Rusům“ – tím spíš „přenechání“ z nedostatku „lepších“ možností, a nikoli ze znovuobjeveného rozumu – na Moskvu nejspíš žádný dojem neudělá. Rusko opakovaně proklamuje, že o budoucím vládci Sýrie by si měli rozhodnout Syřané sami, a ti si podle všech možných průzkumů Bašára znovu zvolí. Ve stejném duchu se včera ozval i syrský parlament, v němž je mimochodem víc stran než v tom našem. Takže celé to americké „haló“ s Ruskem vládnoucím nad Sýrií vlastně ze všeho nejvíc vypovídá jen o americkém vidění světa plném loutek. O ničem víc.
S házením Kurdů „přes palubu“ to také není jednoduché. Kurdové totiž Washingtonu zbyli jako jediní přijatelní spojenci, protože v Sýrii už se jim nabízela jen Al-Káida nebo rovnou Daeš. CIA sice těm prvním i druhým nepřímo dodávala zbraně přes „umírněné“ džihádisty, kteří se vždy po převzetí americké „pomoci“ přidali k prvním nebo druhým, ale otevřené spojenectví by – tím spíš v rámci pokračující „války proti terorismu“ – bylo přece jen hodně hloupé. Je vcelku paradoxní, že zrovna syrští Kurdové na svých územích „jedou“ na vlně ultralevicové utopie, která málem neuznává ani soukromý majetek, ale nešť – pro tuto chvíli jsou to spojenci zrovna Spojených států, které do nich lijí nejvíc peněz a zbraní. Nicméně, na jedné straně – v zastoupení USA – osvobozují Rakká od Daeše, a na straně druhé jim další americký spojenec (rovnou z NATO), Turecko, střílí do zad. A tak Kurdové varují Američany, že pokud nezklidní Turky, tak se na osvobozování Rakká vykašlou a vyrazí do boje proti Turecku… Ve výsledku by tak Trump přišel nejen o proklamovaný „triumf“ nad Islámským státem, ale současně by alespoň teoreticky musel – v rámci charty NATO – vyrazit bránit „své“ Turky před „svými“ Kurdy… Není to na hlavu? Musí být fakt umění zamotat se takhle mezi své „spojence“, z nichž ti turečtí teď navíc z Ruska dostanou protiraketové systémy S400… S400 není kalašnikov nebo tank. Musí mít přístup k datům, aby trefoval… A ta data budou ruská, která sledují letouny NATO? Já nevím, existuje ještě vůbec NATO tak, jak ho známe?
Čili pokud se ptáte, jestli se blíží rusko-šíitské vítězství, tak sice namítnu, že Irák, Libanon ani Sýrie nejsou šíitské státy, ale ano, jejich vítězství se blíží. Pokud tedy už nenastalo a aktuálně se jen „nedolešťují“ poslední šmouhy na vitríně…
Inu, pokud čtenáři v nastalém vedru budou mít chuť něco sledovat, co by to v příštích dnech mělo být?
Absolutní jedničkou bude samozřejmě summit G20 v Hamburku. Zatímco Trump na něj přijíždí přes Polsko, které chce nákupem amerických zbraní zdvojnásobit svou armádu, Putin přijíždí spolu s čínským prezidentem Sim, který to do Hamburku vzal přes Moskvu. Podle BBC tím Moskva a Peking dávají najevo zbytku světa, že jsou klíčovými partnery a budou působit na mezinárodní scéně jedním hlasem. Že Čína a Rusko do jisté míry říkají Západu: „Byl jsi centrem moci včera. Dnes jsme to my. My jsme budoucnost.“ Jednání Trumpa s nimi oběma budou vrcholy G20, kdo se nesejde s těmi třemi a nenaváže nějakou racionální spolupráci, skončí do budoucna – ať chce nebo ne – jen jako přesolená „omáčka“…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
