Myslíte si, že umístění amerických jednotek na našem území, případně na území dalších zemí bývalého východního bloku, by bylo vzhledem k naší účasti v NATO logické, nebo by to byl nebezpečný krok, protože by to Rusko vnímalo jako provokaci?
To je spíš důkaz, že Spojené státy americké neztratily zájem o Evropu, než že by šlo skutečně o reálnou bojovou sílu, která by v těch počtech, mluví se o asi patnácti stech vojácích, mohla znamenat nějakou vážnou sílu proti jakékoli agresi, natož pak proti agresi ze strany Ruské federace. Je to evidentně reakce na krizi na Ukrajině. Často jsme mluvili o tom, že krize na Ukrajině není tak jednoznačná, není tak jednostranná, jak se v mainstreamových médiích popisuje, ale přece jen ta ruská reakce na záměr Evropské unie - ať už to bylo dobře nebo špatně podepsat asociační dohodu s Ukrajinou - byla podle mne neadekvátní. To je celkem zřejmé. Ale fakt, že umístění amerických vojsk nezklidní z hlediska mezinárodního situaci, je zcela pochopitelné, Rusové na to zcela nepochybně budou reagovat dalšími opatřeními, ať už to bude posílení vojenské přítomnosti v Kaliningradu a na jiných místech, prostě to nepovede k žádné deeskalaci konfliktu, spíš naopak. Pokud jde o Českou republiku, obávám se, že se bude opakovat situace jako s radarem, že to bude štěpit jak vládu, tak parlament, tak veřejnost. V tuto chvíli nelze spoléhat na to, že skutečně parlament odhlasuje případnou smlouvu o pobytu amerických vojsk na našem území. Nedovolil bych si tvrdit, že to projde. Dá se klidně očekávat opakování situace s radarem.
Tomu napovídá fakt, že už se okamžitě objevila petice, která protestuje proti případnému umístění amerických jednotek v Česku. Myslíte si, že v protestech zase sehrají roli ruské zpravodajské služby a různé organizace, jak už se spekulovalo i v souvislosti s protesty proti umístění radaru?
Jsem přesvědčen o tom, že Rusko tuto formu ovlivňování veřejného mínění prostřednictvím tajných služeb a různých nevládních organizací umí, dělalo to dlouhodobě, už v době Sovětského svazu, a budou to dělat dál. Nepochybně se budou snažit prostřednictvím argumentů, které se lidem mohou zdát logické, polarizovat postoj především veřejného mínění, které v konečném důsledku ovlivní rozhodnutí vlády a parlamentu, neboť v České republice se dá jen obtížně očekávat srdnatý postoj politiků, státníků. Proto jsem říkal, že se nedá vyloučit opakování scénáře s radarem.
Psali jsme:
Jak by tedy měly Spojené státy, případně NATO reagovat třeba na žádost pobaltských států nebo Polska, které se cítí být Ruskem ohroženy?
Polsko je po mém soudu přece jen poněkud hysterické ve vztahu k Rusku, v Polsku zcela nepochybně řada lidí dává rovnítko mezi Sovětský svaz a Rusko. Já nevím, do jaké míry je dnešní Rusko bývalý Sovětský svaz, ale já bych tam to rovnítko nedával. Ale když ho tam Poláci z nějakých důvodů dávají, tak reminiscence, a teď máme výročí Katyně, je tam zcela zřejmá. Obava, strach z historických vztahů, které mělo Polsko s Ruskem, tu je evidentní, a stejně to v nějaké míře platí i o Pobaltí. Tam je to ještě komplikované tím, že pobaltské státy žádné vlastní ozbrojené síly nemají. Za ta léta, co jsou v NATO a mimo sféru Sovětského svazu, si nepořídili ani jedno letadlo, spoléhají vyloženě na Severoatlantickou alianci, což mě tak úplně nekonvenuje. Myslím, že by se v Pobaltí měli přece jen o svoji bezpečnost starat primárně sami a ne přenášet třeba ochranu svého vzdušného prostoru na ostatní země. Ale to je věc politického rozhodnutí zřejmě z ekonomických důvodů. V každém případě by bývalo nemělo dojít k tomu, k čemu došlo. Taková vyjádření, jako třeba ministra zahraničních věcí Rakouska, kdo mohl čekat takovou ruskou reakci – přes všechny signály, které jsme měli - že dnešní politici v Evropské unii příliš chytrosti nepobrali, že nejsou moc zdatní nebo pro ně nepracují zdatní analytici, kteří by jim měli říci, že Rusko už od roku 2008 vehementně odmítá možnost, že by se Ukrajina stala členem západních evropských kruhů. Ani celá Ukrajina není pro toto směřování. Bylo by určitě úžasné, kdybychom žili ve světě, kde si každý může zvolit svůj osud, svoji orientaci bez ohledu na mocné sousedy. Problémem Ruska je to, že nemá žádný jiný nástroj, jak ovlivňovat své sousedy, kde prosazuje svůj životní zájem, než destabilizaci prostřednictvím ruských menšin, případně nějakou podporou separatistů. Na rozdíl od Německa, které má ekonomickou sílu, a může ovlivňovat menší země především v eurozóně touto silou. To je prostě kvalitativní a diametrální rozdíl mezi těmito dvěma evropskými velmocemi. Pokud se takto Rusko stavělo celou dobu a bylo to čitelné, a Evropská unie neměla ani nástroje ani odhodlání změnit geopolitiku, to znamená stáhnout Ukrajinu do svého orbitu a vytáhnout ji ze zájmu Ruska, tak to neměla dělat. A bylo samozřejmě i věcí vyjednávání s Ruskem o tom, jak bude uspořádána bezpečnostní architektura v Evropě ve 21. století tak, abychom se nevrátili do 20. století, kdy se měnily hranice států vojenskou silou.
Myslíte si, že konflikt na Ukrajině a probíhající studená války mezi Západem a Ruskem skutečně přispějí k tomu, že ve střední a východní Evropě budou rozmístěny americké vojenské jednotky nebo dokonce základny, i když se tak nestalo po vstupu těchto zemí do NATO?
Myslím si, že na jednu stranu potvrzení článku 5 Washingtonské smlouvy a severoatlantické soudržnosti povede v těch zemích k větší důvěře v celý systém, k většímu vnímání kolektivní obrany obecně, ale jakou cenu za to budeme platit tím, že Rusko bude zásadně proti tomuto kroku, neumím v tuto chvíli odhadnout. Neumím odhadnout, jak daleko bude chtít Rusko v této pokerové hře jít, ale určitě to nesníží napětí v Evropě, určitě to nezvýší schopnost mezinárodního společenství řešit další krize, které tu máme a ve kterých je účast Ruska žádoucí. Mám na mysli iránský jaderný program, boj na Středním a Blízkém východě, především otázku syrské krize, syrské občanské války, problematiku expanze Islámského státu apod. Blízký východ je bezprecedentně narušen a probíhá zde řada procesů, o jejichž konci nemáme jistotu, v co se Blízký východ přetaví poté, co některé státy v zásadě existují v hranici jen na papíře, ale de facto v té hranici neexistují. Myslím, že to určitě bude negativum. Rusko je velká země, která přece jen někde má tradiční vliv, který je podle mne potřebné a žádoucí využít. Takže i když bude rozmístění amerických vojsk ve střední a východní Evropě jen trochu symbolické, tak to přece jen bude pro Rusy jako červený hadr.
Nabízí se otázka, jestli se článek 5 Washingtonské smlouvy týká nejen přímého napadení, ale jestli by byl uplatněn i v případě, kdyby hypoteticky došlo v Pobaltí ke stejnému scénáři jako na východě Ukrajiny, kdyby Rusko podněcovalo a podporovalo „jen“ nějakou vojenskou vzpouru tamní ruské menšiny. Přišly by další členské státy NATO v takovém případě na pomoc?
Myslím, že by to byla velmi nebezpečná hra, která by mohla přivést Evropu do války. Bylo jednoznačně deklarováno, že útok na Pobaltí je útok na Severoatlantickou alianci a že by Severoatlantická aliance reagovala.
Psali jsme:
Myslíte si, že by to nezůstalo u nějakého lokálního konfliktu na hranici pobaltských zemí a Ruska, ale že by se konflikt rozšířil i dál do Evropy?
Obávám se, že lidé jako americký senátor John McCain by zcela jistě bušili na válečné tamtamy, a možná do značné míry i oprávněně, a že by takto vyprovokovaný konflikt znamenal velký problém. Ale nemyslím, že jsou pro to podmínky. Nevidím v Pobaltí Majdany, nevidím tlaky na ruské části populace ani z ruské části populace, ale někdy ty věci dokáží jít velmi rychle, obzvlášť jsou-li dobře připraveny předem. Ruskou menšinu v Pobaltí nelze v žádném případě podceňovat.
Říkal jste, že trochu pochybujete o tom, že by česká politická reprezentace souhlasila s umístěním amerických jednotek v Česku, byť by to bylo spíš symbolické, ale začíná se mluvit o tom, že existuje návrh na větší zapojení české armády do manévrů NATO. Je to podle Vás dostačující?
Já jsem neřekl, že to česká vláda nebo politici odmítnou, ale že je to bude štěpit a že to bude vyvolávat problém, který může vyústit v odmítnutí. To se nedá vyloučit. Česká armáda je politiky zcela nepochybně zanedbaná. Jestliže na jednu stranu skutečně říkáme, že ruská vojenská hrozba je velká, potom nerozumím reakci české vlády, že přidáme armádě České republiky z loňských 1,08 procenta HDP na 1,4, což je pořád o šest desetin procenta méně, než jsme slíbili při vstupu, ale do roku 2020. Já sice úplně přesně nevím, jestli do té doby bude Putin prezidentem, ale že by Rusové čekali do roku 2020, pokud je vnímáme jako hrozbu, se mi skutečně nezdá. Nevidím to jako legitimní vyjádření obav na to, co se děje v prostoru Ukrajiny a Ruska. Já jsem byl vždycky zastáncem toho, abychom v prvé řadě vždycky spoléhali na sebe. To neznamená, že bychom měli obnovit armádu v počtech jako za komunistů, ale to, že jsme ji nechali dovést do tak tristního stavu, hlavně pokud jde o zásoby, je neomluvitelné, armáda musí mít zásoby zbraní, munice a dalších věcí, protože dojde-li k velkému konfliktu, nebude je mít kde nakupovat. A to je velký problém.
Na vojenskou agresi Ruska vůči Ukrajině se odvolává ministerstvo obrany při zdůvodnění nového branného zákona, který má umožnit návrat povinných odvodů do armády a povinná vojenská cvičení. Považujete to za dobrý nápad na cestě k tomu, abychom byli schopni spoléhat sami na sebe?
To je dobrá reakce, protože dneska v České republice nikdo neví, jaké jsou skutečné mobilizační schopnosti, koho a v jaké kvalitě jsme schopni zmobilizovat. Zřejmě neplatí to, co jsme si říkali, že budeme vědět předem o vojenském konfliktu pozemním nebo konvenčním šest měsíců dopředu, když Putin zmáknul Krym za šest dní. Takže povinné odvody považuji za dobré, jsem jen rozpačitý z toho, že stát dává možnost mužům a ženám v populaci osmnáct až šedesát let odmítnout bránit tuto zem nejen z náboženských důvodů, ale z řady jiných. To mně přijde trochu zvláštní. Na Slovensku se krátce po účinnosti toho nového branného zákona přihlásilo dvanáct tisíc slovenských mužů, že nejsou ochotni bránit svoje ženy, matky, děti, rodiny, majetek. Skutečně nerozumím tomu, jak je možné, že se ve společnosti najde, a teď mi promiňte ten výraz, tolik sráčů. Já jsem prostě proti tomu, aby stát jasně kodifikoval, že kdo nechce, tak nemusí. Nad tím, že by tito lidé pak vykonávali nějaké jiné práce, se dokážu jen pousmát. My, co nejsme schopni zorganizovat ani obecně prospěšné práce pro lidi, kteří jsou nezaměstnaní nebo odsouzení k veřejným pracím, budeme za války organizovat práce pro třeba dvacet tisíc lidí. To neberu. Nerozumím tomu a hlavně tomu nevěřím. Takže si myslím, že armáda by měla dostat víc, měla by dostat kvalitu, stabilitu. Nový branný zákon je správný, protože je potřeba mít jasno, co jsme schopni v době válečného stavu udělat. A měli bychom znovu obnovit povinnou vojenskou základní službu. Nikoliv ovšem jen na měsíc, to se ti lidé téměř nic nenaučí, ale určitě ne na rok. Myslím, že nějaké období kolem tří měsíců by nebylo vůbec od věci a že by to celkové schopnosti této země se bránit prospělo. Určitě to ale neříkám kvůli argumentu, že by armáda měla z chlapců dělat muže, to je podle mne přesunutí odpovědnosti z rodiny na stát. Rodiny by měly dbát na to, aby jejich děti byly tělesně zdatné, vlastenecké apod. Tohle nemá podle mého soudu dělat stát, to musí být v rodinách, ve školním systému. Stát by během tříměsíční povinné základní služby jen zajistil získání dovedností k tomu, aby se mladí muži a ženy, pokud budou odvedeni, byli schopni postavit do nějakých jednotek a bojovat. A to vůbec nemluvím o tom, že by se ty jednotky měly stmelovat, secvičovat. Jinak to totiž dopadne jako na Ukrajině, že pravidelná ukrajinská armáda byla v zásadě poražena na hlavu. Jen proto, že ten materiál, ten lidský potenciál, nestál za moc, a navíc se řadě z nich nechtělo bojovat proti vlastním lidem.
Takže úroveň ukrajinské armády i její porážka by pro nás měly být dostatečným poučením a odstrašujícím příkladem, abychom v případě ohrožení nedopadli stejně?
Podívejte se na Švýcarsko. Tam pořád existuje systém domobrany, všichni mají doma zbraně a jsou připraveni, přestože jsou neutrálním státem a mezi jejich sousedy se určitě nenajde nikdo, kdo by je chtěl napadnout. Ale je to pocit sounáležitosti se svým státem, že ho chtějí bránit, je to vztah lidí ke svým rodinám, ke svému majetku, ke svému státu. U nás se bohužel slovo vlastenectví zdá pejorativní, což je strašné.
I kdybychom spoléhali na pomoc Severoatlantické aliance, bylo by asi potřeba, abychom byli schopni první útok pozdržet nebo odrazit, než pomoc zvenku přijde.
Přesně tak. Víte, v čem spočívá hlavní detterent, odstrašení? V jednoznačné ochotě deklarovat, že se budeme bránit, ale že k tomu máme také nějaké nástroje. V případě agrese se ví, jak je na tom armáda České republiky, jak je rozdělena společnost na téma armády, obrany hodnot, jak je i nejednotná politická sféra. My ten detterent prostě nemáme, my ho neukazujeme, my neříkáme i stavem armády: ano, můžeme prohrát, ale bude vás to setsakramentsky hodně stát, když to zkusíte, a budete toho hodně litovat. A to je to hlavní, aby tady byla ochota ukázat, že se budeme bránit, že nebudeme podléhat minulosti, že se nebudeme zabývat mnichovskými syndromy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
