Líbilo se vám, jak si studenti, politici, rektoři a jiní občané 22. listopadu připomněli 17. listopad?Anketa
Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 89 dostali, o nás samých?
Řekla nám jednoznačně, že budování demokratické politické a občanské kultury je věc dlouhodobá a náročná. Za 26 let se nám podařilo vybudovat základní instituce politického systému a pomalu ožívá občanská společnost, která je však u nás ještě stále slabá. Je to právě občanská společnost a její robustnost, která je předpokladem zdravé demokracie. V občanské společnosti dochází k formování politických postojů, které pak politika uchopí a dokáže je negociovat do procesu správy věcí veřejných. Velmi stručně by se tato správa, anglicky governance, dala označit za budování celospolečenské shody na tom, jak se věci, které nás všechny ovlivňují, mají řešit. Každé politické rozhodnutí s sebou přináší vítěze a poražené, ty, kteří profitují, a ty, kteří na ně doplatí. Kvalitní „governance“ spočívá v tom zvětšovat první a zmenšovat druhou skupinu, jak to jen jde.
My jsme zcela pochopitelně začali obráceně. Po převratu se vytvořily slabé a nezkušené elity. Z toho se pak odvinuly nemalé transformační náklady, jež nejsou jen finanční – jednoduše to, co se ztratilo a rozkradlo – ale negativně ovlivňují vztah lidí k novému politickému systému a vytvářejí špatnou atmosféru. Teprve pod tímto slabým systémem sílí společnost občanů-demokratů. Sílí a zkvalitňuje se velmi pomalu. Výše zmíněné krize třeba ukázaly, že naše prozápadní a proevropské směřování, původně nastolené shora elitami v devadesátých letech, je slabě zakořeněné. Západní hodnoty euroamerické civilizace u nás zdaleka nevyhrály. Právě teď i kvůli mezinárodní situaci jsou v krizi. Je to běh na dlouhou trať a bude zřejmě trvat ještě celou další generaci.
Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?
To je podle mě zbytečný alarmismus. Uprchlická krize jednou skončí, Evropa se s ní naučí zacházet a naučí se také nově definovat, co znamená, být Evropanem. Zcela jistě bude Evropa vypadat za 20 let jinak, ale bude už umět chránit své hranice, regulovat migraci a bude se více jako velmoc angažovat v ohniscích napětí tak, aby je pomohla řešit. Evropa bude barevnější, což v sobě má nesmírné výhody, i nesmírná rizika. Ve výsledku ale nebude záležet na tom, jakou barvu kůže bude Evropan mít, ale jestli bude vyznávat základní hodnoty euroamerické civilizace. A to je úkol pro elity EU.
Zastavme se v jedné otázce u pátečních teroristických atentátů v Paříži. Mluví se o souvislostech s migrační vlnou a objevilo se, že minimálně jeden z atentátníků se do Evropy dostal takto…
Islamisté žádnou uprchlickou vlnu do Evropy nepotřebují, jak ostatně potvrdili v roce 2001 v New Yorku a Washingtonu, v roce 2004 v Madridu, v roce 2005 v Londýně a několikrát před tím a potom v Rusku. Vrah Thea van Gogha válku v Sýrii nepotřeboval a stejně tak uprchlíci neradikalizovali agresora proti karikaturistovi dánských novin Jyllands Posten. Ke všem těmto útokům došlo před uprchlickou vlnou a je pravděpodobné, že i kdyby se žádná nekonala, došlo by k současnému pařížskému útoku tak jako tak.
Bezpečnostní rizika jsou zde i bez uprchlíků. Už dávno. Islamisté útočí na Západ kvůli jeho způsobu života a kvůli jeho hodnotám. Mezi nimiž je i tolerantnost a vláda práva. Islamisté nevyhrávají. Kdyby vyhrávali, nepoužívali by teror. Ten je zbraní slabého. Islamisté však vyhrají, pokud Evropa opustí svoje hodnoty, opustí vládu práva, která měří všem stejným metrem.
Zásadní figurou je již zmíněný prezident Miloš Zeman. Nedávno jste uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?
Sice by si to zasloužil, ale neberte tento můj výrok na Facebooku vážně. Zemanovi by prozápadní demokraté měli dávat najevo, že se mýlí a že zemi škodí, ale bude lepší, když to budou dělat klidným hlasem: v médiích, prostřednictvím politické rozpravy. Zeman si totiž hlasitou konfrontaci přeje. Jejím prostřednictvím mobilizuje svoji volební bázi, která posiluje. Proto je docela možné, že příští volby může klidně vyhrát. Se Zemanem v mnoha ohledem nesouhlasím, ale musím mu vysmeknout jednu poklonu: je to inteligentní, silný protivník a velmi zdatný politický manipulátor. Velmi dobře zná svého voliče, mnohem lépe než Václav Klaus, než každá politická strana. Třeba to, co teď dělá Klaus, je jakási snaha najít znovu politickou bázi. Zeman ji má.
Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je dle vás pravda?
Babiš není v manipulaci ve stejné lize jako Zeman. U Zemana jde o cit pro situaci spojený s inteligencí a totálním nedostatkem zábran. U Babiše jde o intuici a návyk řídit manažersky. To zatím stačí, ale až přijde krize ANO, teprve poznáme, jak obratný politik vlastně je. Z pohledu čistoty demokratického systému je jeho hlavním problémem konflikt zájmů – obří konflikt ekonomicko-politický a politicko-mediální. Pro demokracii je jistým nebezpečím, ale toto nebezpečí je nutné definovat přesně. Babiš nemá sílu, a podle mě ani nechce zrušit demokracii. Chce prostě být co nejdéle na vrcholu. Založil si tedy stranu na podnikatelském principu a nakoupil média. Na druhé straně politický systém sice křiví, korumpuje ho svým konfliktem zájmů (nemám na mysli úplatky, nebo zlodějnu, ale pokažení systému, což je také korupce – asi jako když se vám v počítači začne kazit software), ale jsou zde svobodné politické strany a instituce, které ho do značné míry omezují. Ne dost, ale přece. A pak jsou tu média, která neovládá a která působí jako hlídací pes demokracie a o skandálech jeho politické strany referují.
I když jsem s Pavlem Šafrem na některých projektech v nedávné minulosti spolupracoval, v tomto názoru jsme se vždy lišili a to je také důvod, proč už nespolupracujeme. Lišíme se také v taktice: Šafrova drajvu a usilí si vážím, přeju mu opravdu jen dobré, máme přátelské vztahy, ale myslím, že proti Babišovi bojuje kontraproduktivně. On se vydal na sprint a nevidí, že je to běh maratónský. Nutně se tedy vyprázdní a dojde mu dech, neboť zvolil špatnou taktiku. Když bude třeba neustále říkat – a teď trochu přeháním – že s Babišem končí demokracie a přichází jakýsi softfašismus a lidé časem uvidí, že to tak není, oslabí se logicky jeho autorita mezi těmi, u kterých ji má. Čili stručně, Babiš je nebezpečný, ale jinak. Nezavede diktaturu, nebude druhá normalizace. Babiš je těžká, chronická chřipka, ze které se jednou vyléčíme. Jsou tu lidé, strany, média a podnikatelské skupiny, které mají jiné zájmy než Babiš, a ty ho drží v šachu. Ten systém je určitě regresí z hlediska kvality demokracie, ale jako optimista a jako někdo, kdo se tím také snaží něco dělat, věřím, že i tuto krizi nakonec využijeme k našemu posílení.
Samotný 17. listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
Samé dobré otázky. Skončila doba sentimentálního vzpomínání, a to je dobře. Moji pravicoví přátelé v politice a médiích se pohoršují, že se vrací normalizátoři, bývalí komunisté, estébáci, že sílí proruské nálady. Já jim rozumím a v určité rovině běžné každodennosti mě to štve také. Jenže je třeba si uvědomit, že tito lidé byli velmi dlouho ohledně společenského postavení na druhé koleji a nechtějí na ní zůstat věčně. Vydělali třeba hodně peněz, ale určitě mají se svou minulostí vnitřní problém. Kdyby neměli, nesnažili by se členství v komunistické straně zlehčovat a spolupráci s StB popírat nebo racionalizovat. Prostě by řekli, no a co. Dělal jsem to a co je vám do toho. Takových je minimum. Nějaké svědomí tedy mají, potřebují si vážit sebe sama. Bez ohledu na jejich morální profil, který nesoudím, to je práce pro Stvořitele, mohu-li použít křesťanský termín, je mezi nimi celá řada velmi schopných, ambiciózních a produktivních lidí. Teď nastupují, jsou na koni. Umožnily jim to chyby jejich politických předchůdců, především zkorumpovanost, povýšenectví, nedostatek velkorysosti a jisté morální svatouškovství. Musíme se naučit všichni v této zemi žít a fungovat pohromadě. Jsme všichni Češi, je nás jen deset milionů, žijeme v zemi, která má ohromný potenciál, a neumí ho využít, neumí se prosadit, neumí si definovat národní zájem a jít za ním. Neumlouvám tím pochopitelně zločiny komunismu a devastaci, kterou nám způsobil. Jen se přimlouvám za jistý pragmatismus, tolerantnost, velkorysost – a hlavně pohled do budoucna. Jsme v tom všichni společně. Diskutujme velmi ostře, ale nezapomínejme, že jsme Češi a Evropané. Nevěřím, že ti, kteří nastupují, chtějí zrušit demokracii a vrátit normalizaci. To je nesmysl. Chtějí se konečně prosadit. Ať tedy ukážou, co umí. Když se dívám na Babiše a ANO, zase toho tolik neumí a nijak podstatně se neliší od předchůdců.
Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce atd. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?
Žije se u nás přiměřeně. Máme relativně malé rozdíly v příjmech a bohatství, máme relativně málo chudoby. Jsme výrazně pod svým potenciálem. První Československá republika byla velmi nedokonalá, ale byl to jeden z nevyspělejších států na světě. Česká republika se jedním z nejvyspělejších musí stát, máme k tomu však hodně daleko. I když jsme v pomyslné první lize, jsme stále na chvostu a máme nulový vliv. Dáváme si teď hodně vlastních gólů. Naše místo je v Evropské unii. Její rozpad by byla geopolitická tragédie, která by nás silně poznamenala a oslabila po všech stránkách.
Pojďme prosím zavzpomínat, které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím?
Václav Havel má nesmírnou zásluhu na tom, že máme svobodu. Byla to světová osobnost, která krátce naší zemi umožnila boxovat ve vyšší váhové kategorii, než nám příslušelo. Kvůli němu jsme hladce vstoupili do euroatlantických struktur, což je největším úspěchem za poslední čtvrt století. Václav Klaus se zasloužil o vznik systému klasických politických stran, což možná vypadá jako normálka, ale zdaleka to tak nebylo. Mistrně řídil mírový rozpad Československa, což také nebyla žádná samozřejmost. Dále to byl on, kdo rehabilitoval koncept svobodného trhu a očistil slovo kapitalismus od zlovolných nánosů komunistické propagandy. Nastartoval ekonomickou reformu, která nám přinesla ekonomický růst i současnou relativní prosperitu. Miloš Zeman se zasloužil o zmrtvýchvstání hlavní levicové strany. Ta strana přes všechny potíže existuje dodnes jako hlavní vládní strana a je to i Zemanova zásluha. Zeman jako premiér stabilizoval bankovní systém tím, že ho zprivatizoval. Od té doby je na vysoké úrovni.
Negativa? Havel byl solitér a nerozuměl mechanice, taktice a fungování politických stran. Proto taky žádnou nezaložil a nevytvořil skupinu s programem, který by po něm zůstal. Z hlediska politické filozofie byl příliš nesoustavný, eklektický a umělecky roztěkaný na to, aby takovou politickou filozofii vytvořil, převtělil v instituce, a tak zajistil sílu svého étosu do budoucna. Klaus nerozumí absolutní důležitosti občanské společnosti. Pro něj je to nadávka. Není schopen ocenit to, s čím nesouhlasí a co je mu protivné. Jeho osobní vlastnosti ho stále více izolovaly od reálného světa. Dnes žije ve svých ezoterických konstruktech, které oslovují jen jemu podobné, nebo ty stále ještě uhranuté jeho bezesporu podmanivou osobností. Podcenil vládu práva. Neexistuje jen soutěž různých zájmů, pravidla jsou důležitá. Obcházení systému, když se mu nehodil, tenhle zhoubný oportunismus, považoval za přecházení ulice na červenou, nebo nanejvýš za Maradonovu ruku. Když ji sudí nevidí, proč toho nevyužít? Jenže tento přístup vedl k současné hluboké krizi ODS. Vedl k toleranci k rozkrádání a k oněm transformačním nákladům. Klaus také do genů ODS vštípil jistý sklon k ublíženosti, pasivní agresi a hysterii a ten jí zůstal. Porovnejte, jak věcně a klidně se dnes staví sociální demokracie ke svým skandálům s tím, jak ODS neustále brečí kvůli domnělému spiknutí policie a státních zástupců proti ní – oni říkají proti demokracii. To je nesmysl. Nejde o žádnou vládu policie a státních zástupců. Ti pochopitelně dělají chyby, ale kdo je nedělá. ODS? Dovolte, abych se zasmál. V neposlední řadě i kvůli Klausovi není ODS občanskou, ale národoveckou stranou, která nepochopila zásadní geostrategickou důležitost EU pro bezpečnost České republiky a obhajobu jejích zájmů.
Negativa Zemana jsou až příliš dobře na očích: je schopen téměř všeho, jen aby se udržel na vrcholu. Nikdy z něj tedy nebude státník, jen politik. Inteligenci má, ale nemá ukotvení a zřejmě si ani neuvědomuje, jak zemi škodí.
V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse?
Tato propaganda sílí a také nachází sluch u nemalé menšiny našich spoluobčanů. Zásadní politické dělení kromě pravice a levice se dnes hlavně vede mezi těmi, kterým záleží na hodnotách euroatlantické civilizace, a těmi, kterým na nich zas tak moc nezáleží, nebo jim nerozumí.
Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?
Aby se co nejrychleji dostala z Babišovy chřipky, aby skupiny, které ovládají média, sledovaly svoje zájmy a držely se navzájem v šachu a nikoliv, aby mezi nimi došlo ke kartelové dohodě; aby došlo k obnově pravice na bázi rozumné spolupráce mezi národoveckou ODS a proevropskou TOP 09 tak, aby tyto strany posílily a vyhrály příští volby. Aby se zklidnila hysterie kolem uprchlické krize a xenofobové se vyčerpali. Musíme ji řešit pragmaticky. Musíme chránit hranice EU, začít rozumně regulovat imigraci, udržet Schengen a tvrdě pracovat na civilizační integraci muslimů, kteří sem přicházejí. Musí se z nich stát Evropané. Víte, že bych nejraději zrušil post českého prezidenta, což se ale nestane. Přeji si tedy, aby příští volby vyhrál někdo jako Jan Švejnar.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
