Tomáš Pojar pro PL: Takovou sílící vlnu imigrantů Evropa neustojí. Rozdávat letenky? To nikdo střízlivý nemyslí vážně. Když k nám přijdou desetitisíce lidí bez majetku a znalosti jazyka, ghettům se nevyhneme

Němci očekávají, že počty žadatelů o azyl během letošního roku dosáhnou rekordního čísla 800 tisíc. Historicky patří Německo vedle Švédska k zemím, které přijaly nejvíce imigrantů. Žádají proto nyní jejich přerozdělování a koordinované řešení. Neměli bychom dát za pravdu těm, kteří označují českou společnost za rasistickou, a začít jednat v rámci unijní jednoty a ochotně imigranty přijímat a poskytnout jim základní zaopatření? Jaké kroky by teď EU měla dělat?

V první řadě by měla Evropa zvýšit ostrahu vnější schengenské hranice, azylová procedura by měla být rychlá a neúspěšní žadatelé by měli být navraceni zpět do zemí, odkud do schengenského prostoru vstoupili, či do svých mateřských zemí. Přerozdělování v rámci EU není řešením, protože nikdy reálně fungovat nebude. Měli bychom žádat koordinovaný přístup, ten však nespočívá v zavádění systému kvót, který nikdy nebude v praxi fungovat a nikdy nedosáhne svého zdánlivého cíle zmírnit imigrační vlnu a prohloubit integraci uprchlíků do většinových společností.

Bavorský ministr vnitra Joachim Herrmann řekl, že pokud se na řešení přistěhovalecké vlny nebudou podílet všechny země EU, bude nutné přistoupit k obnově hraničních kontrol. Kromě toho nedávno zaznělo, že pokud zavede hraniční kontroly Německo, Česká republika se přidá. Blíží se konec Schengenu? A šlo by o správný krok?

Pokud se nepodaří uprchlickou vlnu omezit, obávám se, že se konec Schengenu v podobě, jakou známe dnes, skutečně blíží. Hloubka změny schengenských pravidel bude však záležet na vývoji situace. Stále sílící uprchlickou vlnu schengenský prostor neustojí. Co je však zásadnější, neustojí ji ani jednotlivé evropské společnosti.

Evropa potřebuje pracovní sílu a podle některých analytiků se bez imigrace neobejde. Proč tzv. uprchlické krize nevyužít a neudělat maximum pro integraci a asimilaci imigrantů? A čím to, že třeba i mnoho nám kulturně blízkých Ukrajinců, kteří mají vysokoškolský diplom, sem jdou pracovat jako dělníci nebo pokladní v marketech?

Bez zdravé míry imigrace se dlouhodobě neobejdeme, záleží však na počtu imigrantů a absorpční schopnosti jednotlivých společností. V určité chvíli totiž integrace a asimilace již možné nejsou – nebo jsou jen velmi obtížné. Faktem také je, že integrace a asimilace lidí z podobného kulturního prostředí jsou jednodušší než z prostředí výrazně rozdílného. Do české společnosti se již integrovaly desítky tisíc Ukrajinců a mohou se integrovat i další – ať již v dělnických profesích nebo počítačoví experti. S integrací lidí z kulturně vzdálenějšího Blízkého východu je to o poznání složitější – z obou stran.

Mnozí varují, že nadprůměrné množství muslimů páchá trestnou činnost, ve věznicích je velké procento muslimů a panuje sentiment, že kriminalita mezi muslimy je větší. Nedaří se jejich integrace do evropských společností? Co dělat s lidmi, kteří přijdou a domáhají se dávek či pracovních míst?

Pravdou je, že k radikalizaci dochází často právě ve věznicích. Stejně tak je skutečností, že integrace muslimů do většinové společnosti, pocházejících zejména z blízkovýchodních společností založených na kmenových a klanových vazbách, se často nedaří. Systém sociálních dávek je jen jednou z příčin problému. Jednoduché řešení totiž neexistuje. Je třeba hledat vhodnou kombinaci spočívající v ochraně vnější hranice, rychlého azylového řízení, fungující repatriační politice, změnách systému sociálních dávek a v neposlední řadě změnách systému integrace lidí, kteří azyl získají. Klíčová je samozřejmě i stabilizace zemí a regionů, ze kterých se k nám uprchlíci snaží dostat.

Stále sílí varovné apely komentátorů, že jsou mezi uprchlíky objektivně lidé prchající před násilím a my jim musíme pomoci, a nelze uplatňovat princip kolektivní viny, že všichni jen touží po evropských sociálních systémech apod. Jak se zachovat, abychom nejednali nespravedlivě, nehumánně? Anebo je to naopak tak, že my jsme jejich problémy nezpůsobili a nemůžeme je ani řešit?

Lidem, kteří pomoc potřebují, se máme snažit pomoci. To však neznamená, že mám sílu pomoci úplně všem. Proces udělování azylu musí být zároveň vždy individuální. Pomáhat bychom měli také v zemích, které s válečnými zónami bezprostředně sousedí. Řešení většiny problémů nakonec leží na místě a naše schopnost pozitivně ovlivnit dění v jiných částech světa je zároveň omezená. Taková je realita dnešního světa.

V Makedonii je už několik dní vyhlášen výjimečný stav. Do země se z Řecka snaží dostat desetitisíce uprchlíků. Policie nejprve bránila hranice i za pomoci omračujících granátů a slzného plynu, pak to vzdala. Do Srbska, kudy mnoho z migrantů míří do EU, jich jen v noci ze soboty na neděli přešlo sedm tisíc a dá se čekat, že vlna ještě vzroste. Co dělat? Nepřijde chvíle, kdy bude nával imigrantů tak masivní, že se mu kapacitně neubráníme?

Pokud nebudeme nic dělat, neubráníme se. Jestliže budeme konat, můžeme situaci zvládnout. Jeden z klíčů pro zvládnutí náporu uprchlíků směřujících do Evropy přes Balkán leží například v Turecku. Je na čase s Tureckem začít tvrdě vyjednávat. Nevšiml jsem si, že by se tak již dělo.

Britský komentátor Ruben Andersson v deníku The Guardian tvrdí, že bychom měli reagovat jako některé evropské země po druhé světové válce a vzít to jako příležitost a namísto potápění člunů a nasazování policie a armády na hranicích bychom uprchlíkům měli nabídnout víza a letenky. Nebylo by to humánnější nebo „evropštější“?

Značně levicový Guardian nečtu, takže nevím, jaké země a jaké uprchlíky má pan Andersson na mysli. Rozdávat letenky a víza v masovém měřítku je cestou do pekel a jistě to nemyslí nikdo střízlivý vážně. Nezapomínejme zároveň, že příliš liberální vízová a imigrační politika spojená s neschopností migranty integrovat do většinových společností alespoň část problémů jednotlivých evropských zemí způsobila. Problémy světa prostě nevyřešíme tím, že se všichni z těch problematičtějších částí světa přestěhují do těch méně problematických.

Návrhů na dlouhodobé řešení mnoho není. Agentura Reuters přišla s komentářem navrhujícím vybudování trvalejších uprchlických táborů s možností nabídky práce v dosud třeba prázdných či nehostinných oblastech s pomocí OSN. Nelze prý doufat, že problém sám časem vyšumí, protože zoufalství a životní situace imigranty činí agresivnějšími, nemají co ztratit. Je to správný recept? A proč lídři EU s ničím takovým dosud nepřišli?

Problém určitě sám nevyšumí a sám od sebe se nevyřeší. Jako Evropané máme pomáhat, můžeme část uprchlíků přijmout a snažit se o jejich integraci, zároveň si musíme přiznat, že nedokážeme vyřešit vše. Musejí se tedy snažit i ostatní země. Na pomoci uprchlíkům z Blízkého východu by se primárně měly podílet například bohaté země Perského zálivu, což se neděje. Vždy je dobré snažit se pomoci přímo na místě nebo co nejblíže od místa, odkud lidé prchají – humanitárně, ekonomicky a někdy je nutné použít i vojenskou sílu.

Premiér Bohuslav Sobotka uvedl, že před imigrační krizí nemůžeme utéci a je třeba řešit příčinu této krize. Sobotka dokonce připustil, že v sázce jsou schengenský systém a volný pohyb osob v rámci EU. V souvislosti se Schengenem už před časem expremiér Petr Nečas řekl pro PL, že bychom měli debatovat o možnosti jeho zrušení. Přijde to podle vás časem na pořad dne? A pomohlo by to něčemu? Jak hodnotit současnou činnost české vlády v případě uprchlické krize?

Zrušení schengenského prostoru si nepřeji, změnu pravidel fungování Schengenu si však představit dokážu a debatovat o takové změně je samozřejmě možné, a dokonce i žádoucí. Taková debata již koneckonců začala. Samotná, byť rozumná změna Schengenu nebo jeho úplné zrušení ale také nepřinesou žádné zázračné řešení. Od vlády bych každopádně očekával aktivnější roli. Faktem však je, že manévrovací prostor české vlády není nijak velký.

Nijak ojedinělé nejsou názory, že sice situace značné části běženců je tragická, že utíkají před válkou a násilím, jenže sami máme stoupající množství lidí pod hranicí chudoby, bezdomovce, děti v dětských domovech s nejistou budoucností atd. Co tedy říci na argumenty, že na prvním místě mají být naši občané v tragické životní situaci?

Z pohledu státu mají být na prvním místě naši občané. To však neznamená, že by český stát neměl pomáhat uprchlíkům. Z pohledu jednotlivce je volba, komu pomáhat, na každém z nás. Vzhledem k tomu, že patříme k té bohatší a svobodnější části světa, máme pomáhat doma i v zahraničí. Koneckonců obojí děláme i ve vlastním zájmu.

Častým argumentem odpůrců imigrace je, že na Západě tvoří často migranti ghetta, která vybydlují, koncentrují se tam sociální problémy a vycházejí z toho radikálně islamistické nálady. Je příčinou těchto ghett štědrý sociální systém, nebo neschopnost západní Evropy je integrovat? Co udělat pro to, aby se tyto věci v případě velkého přílivu migrantů neodehrávaly u nás?

Pokud je příliv opravdu velký a jestliže jde o migraci z kulturně a nábožensky vzdálených míst, ghettům se asi bohužel nedá vyhnout. Je však třeba si zároveň přiznat, že tvorba imigrantských ghett v západní a severní Evropě byla často způsobena právě nesmyslnou sociální politikou a ideologií multikulturalismu, pro kterou byla myšlenka asimilace do většinové společnosti takřka zločinem a stejně tak nebyla žádoucí skutečná integrace. Co dělat? Držme se konzervativní vízové a imigrační politiky a snažme se maximálně integrovat, chcete-li, asimilovat cizince žijící na našem území. Kdo se integrovat nechce, má koneckonců možnost zkusit štěstí někde jinde. V první řadě se pak snažme integrovat nebo asimilovat ty, kteří se integrovat a asimilovat chtějí – těch rozhodně není málo.

Je možné se vůbec vyvarovat těchto negativ ohledně ghett, když přijdou desetitisíce chudých lidí bez majetku a znalosti jazyka z úplně jiného prostředí a chtějí si zajistit existenci? Jaké mají možnosti? A je možné najít všeobecně fungující modely pro začleňování chudých imigrantů?

Pokud přijdou do země velikosti České republiky naráz desetitisíce lidí bez majetku, znalosti jazyka a z úplně jiného prostředí, vzniku imigrantských ghett se vyhnout nelze. Každá společnost má určitou míru a hloubku absorpční kapacity. Pokud je tato míra překročena, integrace fungovat nemůže.

Nepřátelské nálady, které příslušníci ghett vůči většinové společnosti mají, jsou podle vás dané faktem chudoby a sociálního vyčlenění, nebo jak někdy tvrdí odpůrci imigrace, je to způsobeno tím, že se muslimové z důvodu svého náboženství nemohou a nechtějí začlenit?

Faktorů je vždy více, nikdy nejde pouze o jeden jediný. Sám fakt, že je někdo muslim, křesťan nebo bezvěrec, o mnohém nevypovídá. Důležité je, odkud přesně a za jakých okolností přišel a také kam přišel. Stejně tak je důležité, jestli se z onoho ghetta můžete dostat, byť je to vždy obtížné, nebo jestli odtud není úniku. Neprodyšně uzavřená a stále se zvětšující ghetta jsou tím nejhorším možným scénářem.

Ekonom a publicista Lukáš Kovanda je přesvědčen, že vlna imigrantů nebude pro Evropu ekonomicky přínosná. Podle něho to nelze srovnávat s tím, kdy lidé ze sovětského bloku utíkali na Západ a po letech byli pro hostitelské země přínosem jako například Miloš Forman pro Ameriku. Co říci na tyto argumenty?

Rozhodně souhlasím, že příliš silná vlna přicházející z velmi odlišného prostředí, která povede ke vzniku imigračních ghett, sociálního napětí a jakýchsi paralelních společností přínosná nebude. Nezapomínejme také, že migrace ze sovětského bloku směrem na Západ se odehrávala v rámci jednoho, byť širokého a velmi rozmanitého euroatlantického prostoru vyrostlého na základech židovsko-křesťanské tradice. Integrace Čechů, Maďarů, Ukrajinců nebo Rusů do západního světa tak byla jednodušší (z obou stran!) než například současná integrace blízkovýchodních uprchlíků do Evropy. Na tom však není nic nepochopitelného a překvapivého. A platilo by to stejně, kdyby šlo o migraci opačným směrem.

Zhruba před týdnem se objevila tzv. výzva vědců, která bije na poplach před šířením xenofobních a rasistických nálad ve společnosti kvůli přívalu běženců. Vědci spílají české většinové společnosti, že nechce pomáhat lidem v nouzi a veřejnost naopak zcela z druhé strany většinově přijímání migrantů razantně odmítá. Kdo je v právu? Jak se postavit k mínění většiny, měli by ho politici respektovat, nebo lidem vysvětlovat, že se mýlí?

Šíření populistických a xenofobních nálad stejně jako předkládání jednoduchých a zaručených řešení mě také znepokojuje. Chci žít ve svobodné společnosti a xenofobové a populisti jsou jak známo nepřáteli svobodného světa. To však neznamená, že mám otevřít dveře svého bytu dokořán a přestat přemýšlet nad tím, co dokáže naše společnost ještě zvládnout a co její fungování může dlouhodobě ohrozit. Mínění většiny je důležité. To ale zároveň neznamená, že se většina nemůže mýlit a že by se z politiků měli automaticky stát populisté.

Někteří komentátoři začali hovořit o tzv. předběžné opatrnosti v přístupu k uprchlické krizi. Stejně jako v případě údajné hrozby globálního oteplování či výbuchu jaderné elektrárny ve Fukušimě, kdy následovala předběžná opatření, přestože nám stejné riziko nehrozilo. Na totéž bychom prý měli mít právo i v případě masivních vln imigrantů. Vnímáte to jako logické opatření ve snaze ochrany bezpečnosti, anebo bychom takto vůbec v případě uprchlíků neměli uvažovat? Co k tomu říci?

Vždy bychom si měli udržet zdravý rozum.

Pokud jde o debaty kolem vracení uprchlíků, jejich výběr, kdo u nás může zůstat a koho pošleme zpět, jak bychom měli rozlišovat? Co by mělo být měřítkem nebo ukazatelem? A především, které konkrétní země původu brát jako ty, z nichž by Evropa neměla ilegální imigranty přijímat?

Například země Balkánu by dnes měly být automaticky brány jakožto bezpečné země a azyl by mohlo být možné udělovat pouze ve velmi, opravdu velmi ojedinělých a odůvodněných případech v řádu jednotlivců za rok. Měli bychom také více využívat možnosti udělování dočasného útočiště a v případě stabilizace válečných zón žadatele navracet zpět. A neměli bychom například zavírat oči nad faktem, že situace křesťanů prchajících z oblastí pod kontrolou Islámského státu je horší než situace tamějších muslimů, že se tamější muslimové mohou lépe uchytit v okolních muslimských zemích a že integrace křesťanů z velkých syrských měst do stále ještě křesťanské Evropy je jednodušší než integrace muslimů z tradičního syrského venkova. Nemám například pochyb o tom, že česká společnost dokáže integrovat daleko větší množství uprchlíků z východní Ukrajiny než ze syrsko-iráckého pomezí. To vše bychom měli brát při formování imigrační politiky v úvahu.