Tomáš Sokol k horkému tématu Istanbulské úmluvy: Ideologie. Jako kdyby chlapeček, když se v roce postaví na zadní, musel zmlátit nějakou holčičku

Státní zástupce podal návrh na obnovu řízení s advokáty a účetními lobbisty Iva Rittiga v kauze tunelování petrochemické firmy Oleo Chemical na základě nových důkazů, a to odposlechů z kanceláří dvorních Rittigových advokátů. Policie k nim nasadila štěnice v roce 2015, a to v rámci jiné kauzy. Myslela jsem si, že prostory advokátních kanceláří jsou pro klienty bezpečné. K čemu je povinnost mlčenlivosti advokáta, když se policie dostane k informacím díky odposlechům jejich kanceláří?

To jste trefila něco, co my teď jako advokacie a jako Unie obhájců poměrně intenzivně řešíme, protože je to obrovský problém, neboť tato část obstarávání důkazů není nějakým adekvátním způsobem řešena. Když probíhá policejní prohlídka v prostorách, v nichž je vykonávána advokacie, musí u ní být zástupce České advokátní komory. Když chce policie nahlédnout do nějakých dokumentů a zástupce advokátní komory řekne, že to je kryto advokátní mlčenlivostí, v ten moment se do toho policista nesmí podívat. Musí se to zapečetit nebo nějak uzavřít, dá se to k soudu a soud posoudí, jestli je to něco, co může policie dostat do rukou, například proto, že to svědčí o páchání nějaké trestné činnosti ze strany advokáta. Posoudí, jestli se advokát jen schovává za advokátní mlčenlivost, nebo jestli je to něco, co policie nemůže dostat do rukou, protože by se tím prolomila mlčenlivost advokáta ve vztahu k nějakému jinému klientovi, že by se policie dostala k nějakým důvěrným informacím, které nepotřebuje pro toto vyšetřování. I když policie je zaměřena na páchání trestné činnosti nebo na podezření z páchání trestné činnosti, je samozřejmé, že advokát má ještě řadu dalších klientů, kteří s tím nemusí mít vůbec nic společného a to je potřeba chránit. Takže pokud jde o prohlídku advokátních prostor, je to jakýmsi způsobem řešeno. Neříkám, že dokonalým, vede se kolem toho diskuse, ale existuje nějaké řešení. Ale ten odposlech advokátní kanceláře, o kterém jste se zmínila, nás skutečně překvapil. Na jednu stranu advokátní kancelář není samozřejmě svatyně, kam by policie nemohla zavést odposlech, ale zarazilo nás, že ten odposlech byl pravděpodobně vykonáván po nějaký časový úsek, takže nešlo o rozhovor advokáta s jednou konkrétní osobou, s kterou by se domlouvali třeba na tom, že vykradou banku, ale byl prováděn kontinuálně, takže pravděpodobně byly odposlouchávány rozhovory se všemi klienty toho advokáta, kteří u něj v té době byli. Jak to potom policie selektovala, na to, co potřebuje a co ne, je jiná věc, ale každopádně se dostala dál než v případě prohlídky advokátní kanceláře. A podotýkám, že to je jen jedna část toho problému.

A jaké jsou další?

Je to podobné, jako když se zjistilo, že byly dlouhodobě odposlouchávány návštěvní místnosti ve věznici kvůli tomu, aby byl monitorován rozhovor jednoho advokáta s jedním konkrétním obviněným, který byl ve vazbě. A přitom je podezření, že se poslouchalo všechno, co tam v té době proběhlo. A neméně podivné je odposlouchávání v případě soudce Vrchního soudu Elichera, kdy byla podobně po více dnů odposlouchávána jeho kancelář. To je pořád stejný problém. Lze připustit možný zájem společnosti na tom, aby byl odposloucháván konkrétní rozhovor, je-li podezření, že je důkazem o konkrétní trestní činnosti. Ale není možné udělat přímý přenos z advokátní kanceláře nebo kanceláře, kde se radí soudci o různých rozsudcích, s tím, že si pak policie přebere, co se jí hodí a co se jí nehodí. Teď to řešíme jako problém, ze kterého zřejmě vyjde nějaké stanovisko nebo nějaké upozornění, že tohle je potřeba řešit, podobně jako jsou řešeny prohlídky v prostorách, kde je vykonávána advokacie. Advokacie chápe, že pro potřeby policejních orgánů a vyšetřování v případě podezření spáchání trestné činnosti advokáta je možné připustit i tyto krajní prostředky, ale to, co nás krajně znepokojuje, je naprostá neregulace této záležitosti, její naprosté neohraničení. To znamená, že si v tomto směru může dělat každý, co chce. Samozřejmě musí být nařízení státního zástupce nebo soudce, který povoluje odposlech. Ale není to nijak vymezeno, protože zákon to neumí. Soudce nemůže říci, můžete odposlouchávat jen od dvou do tří, nebo když tam určitý člověk přijde. Oni buď odposlech povolí nebo nepovolí a pak to je čtyřiadvacet hodin non stop. Zákon neumí diferencovat, aby řekl, vy smíte zapnout odposlouchávací zařízení, když tam strčí hlavu XY, protože je podezřelý. Podobně jako je vymezováno nařízení o odposlechu telekomunikačního provozu, kde je to vázáno k určité lince. Povoluje se odposlech telefonu číslo to a to, ne že se povolí odposlech všech telefonů v republice. Ale tady to zákon neumí. Není tam mechanismus, který je u té fyzické prohlídky, kdy je tam zástupce advokátní komory a řekne, tohle ať přezkoumá soud, jestli vám to dá nebo nedá. Takže tady by měl být nějaký mezistupeň, policie to bude nahrávat, ale než si to pustí, někdo řekne, tenhle rozhovor paní s advokátem o tom, že má milence a chce se rozvádět, vám nepustíme. To, že paní je nevěrná, rozhodně policie, která chce odhalit třeba karuselový podvod, vědět nepotřebuje.

A jakou mám tedy jako klient záruku, když sdělím advokátovi, jehož kanceláře je bez jeho vědomí odposlouchávána, důvěrné informace, že je policie proti mně nepoužije?

Jak se zdá, v dnešní době nemá záruky žádné. A pokud se to někomu nelíbí, ať se obrátí na svého voleného zástupce v parlamentu, protože my můžeme jen upozornit, že takhle je to špatně, že by to takhle být nemělo, že občan by měl mít záruku, že to, co minimálně nebudí podezření, že jde o dohadování trestné činnosti s advokátem, nebude monitorováno. Jak se zdá, tak tu jistotu nemá. Nejde jen o to, že se k policii dostanou informace, které svěřoval klient svému advokátovi, že spáchal ten a ten trestný čin. Ale každý klient, který byl kdy u advokáta s nějakou svou věcí, všechno, co mu říkal, až na vzácné výjimky, považuje za tajemství, a nebylo by mu příjemné, kdyby se v tom někdo hrabal. Ať už jde o rozvod manželství, opatrovnictví, spor o majetek, prostě cokoli, co ten člověk advokátovi říká, říká s vědomím, že na druhé straně je někdo, kdo o tom bude mlčet. A ani nepředpokládá, že by se to někdo dozvěděl jiným způsobem. Tady je prostě systémově něco špatně.

V médiích se objevil i další podivuhodný případ, kdy státní zástupkyně během soudního jednání za přítomnosti soudce sebrala advokátovi jeho spis, kde měl také samozřejmě důvěrné informace od klienta a svoje poznámky k projednávanému případu. Advokátní komora podala návrh na kárnou žalobu na státní zástupkyni, ale neměla by kárná žaloba směřovat i na soudce, který v soudní síni byl a nezabránil tomuhle bezprecedentnímu chování? Nebo to není tak výjimečné?

Ano, byla to dáma, tedy žena, protože jako dáma se rozhodně nechovala. My to řešíme v rámci advokacie pod pracovní zkratkou „napadení advokáta“. Nemůže existovat jiný úhel pohledu, protože to je i zaprotokolováno do protokolu o vazebním řízení, že skutečně státní zástupkyně přistoupila k advokátovi, vytrhla mu spis s tím, že si musí zkontrolovat, jestli tam není něco, co nebylo zjištěno při domovní prohlídce. Spis zkontrolovala a pak mu ho vrátila. Lze snad do určité míry pochopit, že advokát byl zkoprnělý, nebyl schopen nic udělat, protože nemohl nic takového očekávat, protože to je stejné, jako kdyby mu skočila po krku a zakousla se mu do hrtanu. Ale myslím si, že v další fázi už se měl bránit a vyrvat jí to zpátky, protože to byl jednoznačně akt fyzické agrese, prostě odcizení cizí věci. Ne na dlouho, ale na tu chvíli odejmutí. Myslím, že v té chvíli by fyzická obrana byla adekvátní. To, že k ní nedošlo, je na jednu stranu dobře, protože asi není úplně nejlepší, aby se rvali v soudní síni státní zástupce s advokátem. Ale chci se zastat toho soudce, protože zkoprnělí byli všichni. Asi by možná soudci měli projít nějakým speciálním školením pro takový případ. Soudce namítal, tady v jednací síni rozhoduji já, ale státní zástupkyně se nenechala odradit ani soudcem, soudce asi mohl nanejvýš vyskočit a praštit ji přes ruce nebo něco takového, což by také nebylo nijak zvlášť důstojné, takže bych z toho žádnou odpovědnost soudce nevyvozoval. Byla to tak absurdní, neobvyklá, nečekaná situace, byl to obyčejný akt fyzického násilí. Advokacie se brání, podala podnět k přezkoumání, jestli v té věci nejde o kárné provinění, jsme přesvědčeni, že jde, a teď si počkáme, co s tím udělá nejvyšší státní zástupce.

Nezhoršuje se postavení advokátů? Před časem jsme mluvili o tom, že advokáti jsou diskriminováni, když přijedou na jednání k soudům, většinou mimopražským, protože jsou po příchodu vystaveni fyzické kontrole, na rozdíl od státních zástupců. Ale oproti tomu, o čem hovoříme dnes, mi to přijde celkem jako marginální věc.

Doufejme, že napadení advokáta státním zástupcem před zraky soudce v jednací síni bude za všech okolnosti výjimečný exces, že nemá smysl z něj vyvozovat nějaké další závěry z hlediska obecného chování státních zástupců jako stavu. Pokud jde o ty kontroly, tam se situace podstatně zlepšila, ale tam šlo o systémový problém spočívající v tom, že v řadě soudů byly prohlídky advokátů prováděny skutečně velmi přísně. Až do té míry, že někde advokáti museli vyndávat i pásek z kalhot, což zní humorně, ale psal mi kolega, který má artrózu v rameni, že ve chvíli, kdy si vyndal ten pásek, nebyl schopen si ho tam zpět navléknout, aniž by si nespustil kalhoty až na zem. Což už je za hranicí toho, čemu se říká ponižující jednání. Ale tady se podařilo díky usilovnému jednání předsedy České advokátní komory s předsedy soudů a dalšími justičními pracovníky dosáhnout významného zlepšení, že až na pár výjimek v podstatě všude u soudů stačí ukázat průkaz advokáta a projde bez toho, aniž by musel provádět striptýz. V tom systémovém problému se to zlepšilo.

Takže se nějak negativně nezměnilo klima vůči advokátům?

Ne, řekněme, že určitou zprávou bude, jak dopadne ta loupeživá státní zástupkyně. Ale to neznamená, že když se na chodbě potká státní zástupce s advokátem, že se hned poperou. Prostě ty stavy spolu komunikují, například Česká advokátní komora společně s Unií státních zástupců vydaly asi před měsícem společné stanovisko k situaci v Polsku a komunikujeme i o řadě jiných věcí. Ty vztahy jsou profesně v pořádku, ale samozřejmě se vyskytnou i takovéto ojedinělé excesy. Mluvil jsem s řadou státních zástupců, říkali, že se ta státní zástupkyně musela pravděpodobně úplně zbláznit.

I v rámci advokátského stavu se vyskytují problémy. Například se Česká advokátní komora dostala do sporu s jednou ze svých členek, s advokátkou Klárou Samkovou. A v této souvislosti se řešilo, zda je přednější ústavní právo na svobodný projev, nebo přiměřenost chování a příslušnost k advokátnímu stavu. Jak se na tento spor díváte?

Já bych se držel stranou konkrétního jména, i když některé projevy kolegyně Samkové jsem komentoval na serveru Česká justice. Ale musím se držet zpátky, protože jsem místopředseda České advokátní komory a rozhodně se nemohu vyjadřovat k běžícím věcem. O těch rozhodují nezávislé orgány advokátní komory a já nechci vzbuzovat dojem, že je chci nějak ovlivňovat. Řekl bych to obecně, protože jsme s kolegyní Kovářovou dokončili komentář k etickému kodexu české advokacie. Mimo jiné jsem se probíral i řadou soudních rozhodnutí, které se zabývají danou tematikou. Je mimo vší pochybnost, že advokát má o něco víc limitovaný prostor pro svobodu projevu než někdo, kdo není advokát. Advokáta zavazuje povinnost zachovávat důstojnost stavu, neškodit té důstojnosti, chovat se slušně atd. A některé projevy, které si někdo jiný může dovolit, zejména projevy, které jsou špikovány vulgarismy, byly v případě advokáta v řadě případů pravomocně postiženy, ta rozhodnutí byla posléze potvrzena soudem a Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že advokát, tím, že se stává advokátem, na sebe dobrovolně bere určitá omezení, že se nebude na samu hranici chovat tak, jak si může dovolit kdokoli jiný.

V parlamentu se vede debata o Istanbulské úmluvě, nejambicioznější mezinárodní smlouvě zaměřené na prevenci a potírání násilí páchaného na ženách a domácího násilí. Jejím cílem je nulová tolerance tohoto násilí. Úmluva považuje násilí vůči ženám za porušení lidských práv a formu diskriminace. Zavádí soubor průlomových definic trestných činů, například i mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucená sterilizace. Také ale například ustanovuje nadnárodní orgán GREVIO, který má naplňování úmluvy v jednotlivých zemích monitorovat. Měli bychom tuto úmluvu ratifikovat?

Je to trochu bouře ve sklenici vody. Je to mezinárodní smlouva, kterou se zavazujeme, že na určitém úseku se budeme snažit chránit určitá práva. Ale nikde není řečeno, jestli už jsme ten svůj závazek dopředu nesplnili. Jako je tomu v jiných případech, když podepíšeme nějakou smlouvu, že se něco nemá, a ve skutečnosti máme už vytvořené podmínky, co tomu má skutečně bránit. To připomněl ministr spravedlnosti, když řekl, že náš právní řád nebude třeba nějak zvlášť doplňovat o nějaká zvláštní ustanovení v důsledku téhle mezinárodní smlouvy. To není ani směrnice, tím méně nařízení EU, které by u nás začalo bezprostředně fungovat a platit, ale že to je závazek udělat si doma inventuru, jestli ve všech směrech, ke kterým se ve smlouvě zavazujeme, jsme udělali všechno, co jsme udělat mohli. Jiná věc je, že existují spolky, které si myslí, že tady všechno ještě uděláno není, že je třeba ještě bojovat, a pak jsou tady další, kteří se cítí možným dalším pokračováním těchto opatření v intencích Istanbulské úmluvy ohroženi, a ti se tomu brání. Faktem je, že jazyk Istanbulské smlouvy je trochu zvláštní. Je spíš ideologický, hovoří o letitém násilí mužů vůči ženám, je to jakoby genderově podmíněno, to znamená, že jakoby se muži už rodí rovnou s tím, že už když se postaví na zadní v jednom roce věku, tak musí zmlátit nějakou holčičku, což mi připadá poněkud přes čáru. Pokud si zachováme chladnou hlavu, pokud jde o případné další kroky v našem právním prostředí, tak se nic tak zvláštního neděje.

Myslíte si, že když nepřijmeme Istanbulskou úmluvu, vyšleme nějaký negativní signál, že se nepřipojujeme k boji proti násilí na ženách?

Myslím, že ne. V zásadě všechno, co se ve směrnici slibuje, je garantováno řadou dalších mezinárodních smluv a paktů i v úmluvě o ochraně lidských práv. Představy, že když nebudeme ratifikovat tuto smlouvu, budou se moci ženy a dívky beztrestně mlátit, nebo že můžeme provádět ženskou obřízku, protože to nic nezakazuje, jsou naprosto nesmyslné. Žijeme v civilizovaném státě, všechno, co se ve smlouvě zakazuje, je u nás zakázáno nebo trestné. Kdyby chtěl u nás nějaký rodič udělat dceři obřízku, dostane pět let natvrdo a nikdo se s ním nebude bavit. To nehrozí. A všichni víme, že případy násilí na ženách, pokud se prokáží, jsou řešeny. Problém je v prokazování, ale to žádnou mezinárodní smlouvou nezlepšíme. Myslím, že když ji nebudeme ratifikovat, vůbec nic se nestane. Neříkáme tím, že chceme nějak limitovat tento potřebný rozsah lidských práv. Zdůrazňuji lidská, protože ta úmluva je na můj vkus příliš orientována na ochranu žen, ale už z mé praxe, z krátké doby, kdy je postihováno tzv. domácí násilí, mám přibližně stejně případů, kdy lidově řečeno žena mlátí muže a muž mlátí ženu. Oni si nemají co vyčítat. Rozhodně nemyslím, že by ženy u nás strádaly do té míry, že by bylo potřeba se připojovat ke speciálním mezinárodním aktům a pak ještě přijímat nějaká další mimořádná opatření. To určitě ne.