Ankara se Kremlu omluvila za loňské sestřelení ruského vojenského letadla na syrsko-turecké hranici, následovalo odvolání ruských odvetných sankcí a uvolnění obchodu a turistiky. Putin podle ruských médií rovněž opakovaně ujišťoval tureckého prezidenta o své loajalitě během pokusu o vojenský puč. Teď máme za sebou Erdoganovu misi do Petrohradu. Do jaké míry už přestávají být úvahy o možném novém spojenectví mezi Moskvou a Ankarou spekulací? Může se oteplování vztahů mezi Moskvou a Ankarou dostat dál než na předkrizovou úroveň?
Zatím to vypadá, že sbližování pokračuje, a dokonce by mohlo přesáhnout předkrizovou úroveň; bez ohledu na rozdílné politické a ekonomické zájmy RF a Turecka. Nejspíše bude něco pravdy na spekulacích, že ruské tajné služby pomohly prezidentovi Erdoganovi v kritické fázi nezdařeného vojenského puče.
Zkusme připustit, že se vytváří euroasijské spojení, jistá diplomaticko-obchodní severojižní osa, a že se Rusko dostalo do určité diplomatické ofenzívy. Krok za krokem začínají státy včetně Turecka navazovat spolupráci v euroasijském, nikoli atlantickém rozměru. Přičemž těžko popírat, že by s tímto vývojem nesouvisely i evropské sankce. Zároveň i v zemích Evropské unie se objevují názory, že sankcí už bylo dost. Jaký tohle může mít geopolitický dopad, vyhrál prezident Vladimir Putin nad Západem?
Ruská federace v průběhu uplynulého roku přešla do diplomatické a vojenské ofenzívy ve svém jižním sousedství. Osa, o které mluvíte, vedle Turecka zahrnuje také Ázerbájdžán a Írán, což musí všechny, kdo se blíže zabývají černomořským regionem, šokovat. Nemyslím si, že by se jednalo o strategické spojenectví, na to mají všechny zúčastněné země příliš odlišné zájmy. Důvodem tedy nejspíše bude poněkud nešťastné počínání Západu v posledních letech, počínaje arabským jarem. Turecký prezident si v průběhu puče určitě vzpomněl na osud Kaddáfího, Mubaraka a Saddáma Husajna a pro jistotu se chvíli bude kamarádit s těmi, kdo se vývozem demokracie nezabývají.
Situace na Krymu je nepřehledná. Například počátkem minulého týdne se objevily nepotvrzené zprávy, že Rusko přesunulo k hranici mezi Ukrajinou a anektovaným Krymem vojenské jednotky. Do regionu zřejmě přesouvá těžkou techniku i Ukrajina. Podle ukrajinského prezidenta Petra Porošenka jsou ruská obvinění, že na Krym vtrhli a stříleli minulý týden „ukrajinští diverzanti“ a že šlo o útok cíleně plánovaný z Ukrajiny, nesmyslná a cynická „stejně jako tvrzení o absenci ruských vojsk v Donbasu“. Ruské „fantazie“ jsou podle něj jen záminkou k novým vojenským hrozbám na adresu Ukrajiny. Do jaké míry je pravděpodobné, že skutečně vtrhly na Krym ukrajinské speciální síly? I když se teď údajně situace uklidnila, jaký může mít Rusko zájem na případném prohlubování hybridní války?
Pokud jde o incidenty na hranicích Krymu před deseti dny, připadá mi velmi pravděpodobné, že se opravdu jednalo o poněkud nesmyslnou akci ukrajinské vojenské rozvědky. Stejným způsobem si její příslušníci už dlouho počínají v Doněcké a Luhanské oblasti. Na Perekopské šíji žije nepoměrně více Ukrajinců než ve zbývajících regionech Krymu, takže zprávám o odhalené síti spolupracovníků ukrajinského ministerstva obrany se dá věřit. Posílení ruské vojenské přítomnosti na hranicích má logiku, pochybuji však, že by šlo o přípravu útoku, protože potíže se zásobováním poloostrova jsou dobře známé. Případný nástup by šel severně přes Mariupol a Melitopol.
Vypadá to, že na Ukrajině je veřejné mínění rozpolcené. Lidé kritizují současnou vládu, a navíc se objevila zajímavá reakce po přestřelce na Krymu. Prezident Petro Porošenko s reakcí poměrně otálel, většinou velmi protirusky naladění poslanci mlčeli stejně jako premiér Volodymyr Hrojsman. A reakce USA i Evropské unie byly váhavé. Ztrácí Ukrajina podporu Západu?
Ukrajinské vedení si dobře pamatuje, jak před osmi lety probíhala válka v Gruzii, a nemůže si dělat iluze o tom, že by případný konflikt s RF dopadl jinak. Zajímavé je, že se stejnou zdrženlivostí a s třídenním časovým odstupem k incidentu přistoupil i ruský prezident Vladimir Putin. Snad se později dozvíme, kdo měl snahu rozpoutat válku. Ukrajina už je pro Západ nezajímavá. Minimálně do nástupu nového prezidenta v USA.
Zaznívají názory, že ve skutečnosti je americký prezident Barack Obama užitečný svému ruskému protějšku Vladimiru Putinovi mnohem více než Donald Trump, kterého americká média obviňují z podpory Putinova režimu. Tvrzení se opírají o Obamovu nečinnost při řešení konfliktu v Sýrii. Americký prezident také hovořil o izolaci Ruska po anexi Krymu, přitom se více než dvacetkrát setkal ministr zahraničí John Kerry se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem. I když má Rusko hospodářské problémy, budí dojem velmoci a Putin drží i veřejné mínění v jednoznačné konzistenci. Jak hodnotit jednání prezidenta Baracka Obamy? A je Putin úspěšný jen díky tomu, že mu k tomu postoj Ameriky hraje do karet? Navíc v Rusku se blíží volby do parlamentu, časem samozřejmě prezidentské volby, jaký předpokládáte následující politický osud ruského prezidenta Vladimira Putina?
Pozici a možnosti amerického prezidenta na konci druhého volebního období novináři již dávno označili termínem „chromá kachna“. V případě Baracka Obamy je to umocněno tím, že představuje jednoho z nejslabších obyvatel Bílého domu v historii USA. Vladimír Putin to dokonale využívá, v situaci před ruskými parlamentními volbami je to pro něho téměř dar z nebes. Má proto šanci vytvořit si dobrou pozici pro ruské prezidentské volby v roce 2018.
Psali jsme:
Turecko pokračuje v nátlaku. Po USA žádá vydání Erdoganova arcinepřítele Fethullaha Gülena a po Západu obecně zpřetrhání veškerých vazeb s gülenistickým hnutím Hizmet. V rozhovoru pro francouzský deník Le Monde pak uvedl turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, že Turecko nedodrží migrační dohodu s EU, pokud Unie nesplní ujednání o bezvízovém styku. „Pokud nebudou naše požadavky splněny, vracení uprchlíků už nebude možné,“ řekl. Jaký předpokládáte další vývoj? A do jaké míry je pravděpodobné, že by skutečně Erdogan zablokoval dohodu o vracení uprchlíků?
Recep Tayyip Erdogan dobře ví, že ve vztahu k EU si může dělat, co uzná za vhodné. Africké země odmítají vzít zpět své občany, kteří v Evropské unii nedostali azyl, a nic se jim nestalo. Zdá se, že současné vedení EU není schopné vzdorovat vůbec nikomu, natož pak Turecku. Hlavní tureckou hrozbou není nemožnost vracení migrantů, ale přesunutí několika milionů běženců do Řecka.
Z programu německé kancléřky Angely Merkelové, která přijede podle neoficiálních informací 26. srpna do Prahy, zmizelo téma migrační krize. Čím dál více zemí couvá od aktivního přístupu k uprchlíkům, s kvótami politici neuspěli a spíš se začínají objevovat tendence zabezpečit si vlastní hranice. Zároveň se nad Evropou vznáší hrozba vlny uprchlíků, pokud by se Turecko rozhodlo blokovat dohodnutá pravidla. Množí se případy násilností a zprávy o tom, že uprchlíci jsou obtížně zaměstnatelní. Co s tím?
Statistika je v tomto případě neúprosná. Z více než milionu migrantů, kteří vloni využili pozvání Angely Merkelové, se podařilo zaměstnat 54 osob, když se 50 z nich ujala Bundespost. Zdá se, že problém má jen jedno možné řešení: neproplácet jim žádné sociální dávky.
Miloš Zeman opět pojede na konferenci na ostrově Rhodos pořádanou ruským oligarchou a spolupracovníkem Vladimira Putina Vladimirem Jakuninem. Zeman se zde chce sice setkat, jak uvedl jeho mluvčí, s maďarským a slovenským premiérem, takže tu nebude z EU osamocen jako minule, ale zavdává tím znovu šanci rozdráždit své kritiky. Je to z jeho strany nějaký záměrný kalkul, teď myslím směrem k jeho kritikům? A jak hodnotit jeho postoje vůči Rusku a Ukrajině, které jsou jiné než oficiální linie zemí EU. Je trojským koněm Moskvy, nebo má prostě jen jiné názory?
Já bych pana prezidenta nepodezříval, že záměrně dráždí své kritiky. On už je prostě takový. Před více než dvaceti lety mi to s humorem jemu vlastním vysvětloval spisovatel Václav Erben, který tehdy pracoval v Lidovém domě. „Víš, každý z nás, když narazí na blbce, má snahu mu jít z cesty. Miloš ne. Ten k němu naopak přijde a požádá ho, zda si jej může prohlédnout, protože tak povedený exemplář už dlouho neviděl. A nemyslí to zle.“
Postoje pana prezidenta k Rusku a Ukrajině jsou realistické a vyvážené. Možná proto vyvolávají hysterické reakce v české politice a médiích.
Jisté je, že i u nás působí propaganda mocností. Poměrně často se hovoří o tom, že některá média šíří prokremelskou propagandu více či méně otevřeně. Když nahlédneme na situaci obecně, jak odlišit, někoho, kdo má pouze odmítavý postoj, řekněme, k západní politice a sympatizuje s Ruskem, od skutečného zrádce a agenta? Akceptovat to, že mají lidé vlastní názor, nebo už raději dopředu proruské názory odsoudit a raději se jim vůbec nevěnovat?
Prokremelská propaganda je taková nálepka, která má lidi odradit od toho, aby o politice kriticky přemýšleli. A hodně lidí se tím nálepkováním živí. V české žurnalistice jde o dlouhou tradici, která začala za Druhé republiky, plynule přešla do Protektorátu, znovu se objevila v 50. letech a pak za normalizace. A teď jsou tu zas, já snad začnu věřit na stěhování duší. Dokonce jsem se dočetl, že nejnebezpečnějším projevem prokremelské propagandy je objektivní zpravodajství o Ukrajině a Krymu. O takových věcech je možné informovat jen s poukazem na stanovisko EU a NATO, aby občan nebyl zmaten.
Hackeři zveřejnili více než 2500 e-mailů z neziskových organizací, které sponzoruje maďarsko-americký miliardář George Soros. Vyplynulo z nich, že Soros utrácí miliony na podporu EU, genderové ideologie, ale třeba i Ukrajiny. Když už jsme před chvíli mluvili o ruském vlivu a co americký vliv? Například prostřednictvím různých neziskových organizací, co prozápadní think-tanky, organizace pro lidská práva...? Ve světle zmiňovaného úniku informací, jak je to s americkou propagandou u nás?
U americké propagandy – na rozdíl od té ruské – nemůžete být na pochybách, kdo to platí, proč a koho. Ovšem když to řeknete, riskujete, že budete označen za prokremelského agenta...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Daniela Černá
