Rozhořela se válka, o které jste posledně řekla, že vůbec nic nevyřeší. Myslíme tím letecké údery proti pozicím Islámského státu v Iráku a Sýrii. Z čistě vojensko-taktického hlediska, je možné zničit ISIL pouze leteckými údery? Nebo bude nutné nakonec přeci jen přistoupit k pozemní invazi? A pokud jde o politicko-strategické úvahy, zejména tedy na vidinu míru na Blízkém východě, trváte si i nyní, po odkrytí karet", na tom, že současná operace ho nepřinese?
Myslím, že příklady nekonečného bombardování Jemenu, Pákistánu nebo „otloukání“ Somálska jasně říkají, že samotné letecké útoky nic neřeší a Islámský stát jen ze vzduchu poražen být nemůže. Koneckonců IS v Iráku Američané bombardují už šest týdnů a nic – bojovníci IS mezitím „v poklidu“ dobývají další a další posádky irácké armády. Nutnost vyslání pozemních sil opakuje i americká generalita a jediný, kdo to zatím vylučuje, je Barack Obama – kdysi si vystavěl image přesného opaku George W. Bushe, dostal Nobelovu cenu za mír a tak asi nechce vklouznout do stejných kolejí jako válečný zločinec Bush.
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Alexandra Tomského (+ 2. část), Romana Šmuclera, Jiřího Pehe (z 11.9.), Romana Jocha (ze 7.8) + (9.9.), Jiřího Pospíšila, Pavla Žáčka, Marka Ženíška, Přemysla Sobotky, Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, generála Miroslava Žižky, Pavla Šafra, Františka Janoucha, Jiřího Šestáka, Cyrila Svobody (z 1. 9.), Vladimíra Hanzela, českých umělců, Bohumila Doležala, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Michaela Romancova, Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové, Karla Schwarzenberga, Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc. Jaroslava Šebka, , Hynka Kmoníčka, prof. Václava Hampla, Martina Bursíka (z 6. 8.), Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše Zdechovského, Cyrila Svobody (z 22. 8.), Františka Bublana, Jiřiny Šiklové, Karla Hvížďaly, Jiřího Pehe (30.7.), Marty Kubišové, Petry Procházkové, Martina Bursíka (z 23. 6.), šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka či Džamily Stehlíkové.
I tak ale, mimochodem, tento mírový nobelista stihl za šest let bombardovat už sedm zemí a dnes říká, že právě zahájená „nová válka v Iráku“, která je prý „úplně jiná“ než ta Bushova, bude problémem i pro jeho nástupce a možná i pro toho, kdo přijde po něm. Takže ano, trvám na tom, že mír na Blízkém východě tato válka nepřinese. Region tedy čeká dekáda zabíjení a ničení v režii USA. Na druhou stranu je samozřejmě ale vysoce pravděpodobné, že se do Obamových plánů na nekonečnou válku dříve či později někdo „nabourá“ – koneckonců, USA už nejsou neomezenými pány planety.
Médii začínají obcházet tvrzení, že ISIL je v zásadě produktem syrského vůdce Bašára Asada. Jiné úvahy připomínají, že ISIL vyzbrojovaly Spojené státy. Jak se v tom má čtenář vyznat? Rovněž jsou publikovány analýzy tvrdící, že v zásadě je otevřeno nové kolbiště sporu USA a Ruska - přičemž Rusko se bude snažit za každou cenu zabránit pádu Bašára Asada...
S tvrzením, že za IS stojí Damašek, původně přišla Západem podporovaná syrská exilová opozice, když chtěla svým sponzorům vysvětlit, proč „umírnění rebelové“ nejsou nikde vidět a když už vykouknou, převálcuje je džihád. Je to bizarní konstrukt, tím spíš, že dnes už bývalý americký velvyslanec v Damašku Robert Ford se často nechával fotit s islamistickými předáky, z nichž jsou dnes šéfové IS, a po odchodu z funkce najednou „prozřel“ a začíná popisovat situaci ve vztazích mezi USA a „rebely“ velmi realisticky. A co víc, několik vedoucích představitelů IS včetně „chalífy“ Abú Bakra Bagdádího absolvovalo v letech 2004 až 2006 vězení v americkém táboře Camp Bucca v Iráku. Všichni tito teroristé byli propuštěni, což USA jinak nedělají, a vzápětí se vzepřeli své původní organizaci, tedy Al Kajdě a založili první skupinu, která se postupně transformovala až do nynějšího IS…
Je jasné, že Sýrie je místem střetu mezi USA a Ruskem, ale Rusko pádu Bašára Asada brání už přes tři roky a úspěšně, takže to vlastně není nic nového. Podivnější je, že americké nálety oficiálně směřované na IS míří rovněž na základny kajdistické fronty al Nusrá, která bojuje proti Asadovu režimu. Pokud si odmyslíme všechny protiasadovské proslovy nejvyšších amerických činitelů, je faktem, že Al Kajda je společným nepřítelem USA i Sýrie, a tak to alespoň v této fázi vypadá, jako kdyby americké bombardéry ničením Al Kajdy Damašku pomáhaly. A syrská vláda proti náletům na své území ani nijak neprotestuje, dokonce je podle některých prohlášení chválí. Takových podivných spojenectví asi uvidíme v dohledné době víc, což ale zároveň neznamená, že by tyto nové aliance měly být nějak trvalé či pevné. Situace se nejspíš bude měnit „operativně“ a ze starých spojenců mohou být ze dne na den nepřátelé a naopak. Obecně ale podle všeho dál platí na Blízkém východě populární poučka připisovaná Henry Kissingerovi, podle níž je nebezpečné být nepřítelem Ameriky, ale být jejím přítelem je rovnou smrtící.
Jako znalkyně arabského světa... Co byste vzkázala české veřejnosti znepokojené nástupem ISIL, nárůstem problémů s muslimskými přistěhovalci a zároveň sporem ohledně nošení muslimských šátků? Jak podle Vás do budoucna řešit problém imigrace řady chudých muslimů do Evropy, co s těmi již v Evropě jsoucími a jak zabránit jejich extremizaci? Má se Česko bát muslimů, jejich netolerantnosti a terorismu? A má pravdu Miloš Zeman, když tvrdí, že islám je ,,anticivilizace"?
Jestli je česká veřejnost opravdu znepokojena nástupem IS, tak je to důkaz, že jsme stále v pohodě a můžeme si dovolit luxus trápit se problémy, které se nás nijak nedotýkají. Asi je ale zbytečné tady koumat nad racionalitou evropské xenofobie a jejího postoje k islámu a jeho oděvním proprietám, tím spíš, že mnohým politikům podobné diskuse jen poskytují prostor pro nabírání snadných bodů, a tak svým jménem šíření nenávisti a strachu ochotně nabízejí záštitu.
Ve vaší otázce je ale spousta mediálních klišé, na něž bych zkusila reagovat z jiného úhlu pohledu. Zatímco se totiž „bojíme“ muslimů, právě pod pláštíkem této hrozby Západ v posledním čtvrtstoletí vedl války v Afghánistánu, Iráku, Súdánu, pokračují bezpilotní nálety v Pákistánu a Jemenu, bombardování Somálska, nově přibyla Sýrie – to všechno jsou samé arabské nebo muslimské země. Západ vytvořil vězeňský a mučící systém mimo demokratickou jurisdikci, v němž jsou všichni vězni výhradně muslimové. Přes milion muslimů bylo „demokratizačně“ zabitých a další miliony jich byly vyhnány z domovů. Pokud tohle všechno není nevyhlášená válka proti islámu, tak co to je?
Fotogalerie: - Pražský Majdan 21.9.2014
Fotogalerie: - Pražský Majdan
Z médií se nám v důsledku přesunu pozornosti na Blízký východ vytrácí Ukrajina. Co důležitého se tam děje a my o tom nevíme? Řešení statusu Donbasu, otázka plynu, předvolební kampaň... Kam jsme se za týden posunuli?
Mám dojem, že Kyjev začíná střízlivět z opojného pocitu veledůležitého pupku světa a miláčka Západu. Koncem minulého týdne totiž prezident Porošenko přijel do Washingtonu pro zbraně, ale žádné nedostal. Chtěl také status hlavního spojence při NATO a Obama mu řekl ne. Americký senát sice přijal zákon o podpoře Ukrajině, ale jeho konečné schválení bylo odsunuto ad acta, a tak nakonec směl alespoň hezky studenoválečnicky promluvit na společném zasedání Kongresu a dostal od Atlantické rady cenu Global Citizen Award. Při jejím přebírání prohlásil, že „Ukrajina čelí hrozbě, nepřítel je silný a lépe připravený, ale s americkou pomocí a sílou ducha v této bitvě zvítězíme, protože pravda je na naší straně“, a zase odjel domů.
Předcházející
Mezitím byl v Minsku podepsán protokol o příměří mezi Kyjevem a rebely, který ale oběma stranám poskytuje hlavně čas. Dohoda fakticky jen zastavuje reálné boje, což samozřejmě přinese úlevu obyvatelům jihovýchodu Ukrajiny, ale nedotýká se ničeho, co by se dalo považovat za základ skutečného řešení konfliktu.
Vláda získává prostor uspořádat v říjnu předčasné parlamentní volby, do nichž „samozvané republiky“ Donbasu ani nehodlají vyslat své kandidáty a místo toho stále hlasitěji požadují nezávislost. Ve výsledku se tak volby Donbasu „vyhnou“, což samo o sobě jejich platnost – pokud Ukrajinu stále vnímáme jako celistvý státní útvar – zpochybní, ale na druhou stranu je to podle všeho alespoň nějaký krok ven z ústavního „outu“, v němž je Ukrajina od únorového svržení demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče. Tím spíš, že Západ výsledky voleb přijme „i s chlupama“, a když Putin přijal výsledky ukrajinských prezidentských voleb, nelze vyloučit, že Rusko kývne znovu.
Rebelové před uzavřením dohody o příměří měli našlápnuto k dobytí Mariupole a tím k ovládnutí celého pobřeží Azovského moře a tím ve výsledku i k ovládnutí ukrajinského přístupu k Černému moři. Upevnili by si tak strategické pozice pro svou politickou entitu a – za oprávněného předpokladu, že NATO a USA do ukrajinské války vojensky nevstoupí - lze soudit, že dokud tohoto svého cíle nedosáhnou, nemůže ukrajinský konflikt zažehnat žádná dohoda. Konflikt na Ukrajině tak jen zamrzl, k míru je daleko. Podle všeho se čeká, až si obě strany trochu vydechnou a vylepší taktiku, ujasní své cíle. Obávám se, že je vysoce pravděpodobné, že znovu stisknou spoušť nebo nějaký ten odpalovací knoflík, i když to bude v mnoha ohledech samozřejmě záležet na financích. A těch přinejmenším Kyjev opravdu nemá nazbyt.
Západními médii otřásají dohady o tom, proč nechal Putin zatknout miliardáře Jevtušenka, který byl vždy nakloněn Kremlu. Jedná se dle Vás o upevňování Putinovy moci, boj mezi oligarchy nebo o projev boje s korupcí, který ruská vláda hlasitě vyhlašuje?
Nad touhle otázkou bádají celé zástupy západních „kremlinologů“ a k jednotnému názoru nedospěli. Může to být od všeho vámi zmíněného trochu, ale bůh suď, Putinovi do duše nevidím a ve vazbách mezi různými kremelskými klikami se nevyznám. Osobně mě ale neustále překvapuje, jakou pozornost jsme tady u nás s to věnovat osudům „chudáků“ oligarchů typu Chodorkovského nebo Tymošenkové. Jako kdyby nám někdo sahal na nejbližšího kamaráda, bez něhož už svět ztratil smysl a nemá cenu žít. A to navíc Jevtušenko „dostal“ jen domácí vězení. Za jeho „čisté ruce“ a „demokratičnost“, a totéž platí pro Chodorkovského, Tymošenkovou a další, by nikdo neměl dávat ani zlámanou grešli.
Fotogalerie: - Protest proti válce
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
V době, kdy média snaživě hlásí každý jednotlivý americký nálet v Sýrii a Iráku bude zcela určitě mnohem zajímavější sledovat právě Ukrajinu. Poté, co Porošenko v USA nedostal zbraně a odvezl si tragikomických 50 milionů dolarů cash a záruky na další miliardu, Mezinárodní měnový fond hlásí, že Kyjev bude na příští rok potřebovat nejméně 55 miliard a některé odhady mluví až o 100 miliardách. Dají mu je snad Polsko s Pobaltím, nejagresivnější stoupenci eskalace vztahů s Ruskem? Nebo snad některý z našich protiruských politiků a umělců, co podepisují různé petice?
Zbude to samozřejmě na Německu. Na jedné straně z té představy musí být kancelářka Merkelová bez sebe šílenou radostí, na druhé straně tím ale dostává páku k „umravnění“ EU, která už oznámila, že přehodnotí sankce proti Rusku. Z ukrajinské politické scény sice dál směrem k Rusku zaznívají různá vzdorná či rovnou fantasmagorická prohlášení typu obvinění z jaderného útoku, na druhé straně ale konkrétní kroky svědčí o realitě – Kyjev je donucen nakupovat před zimou uhlí v Rusku (!) a je najednou připraven také nakupovat ruský zemní plyn za tržní ceny (!). Už zbývá jen na to někde sehnat peníze. Nebo že by se vše pomalu vrátilo do časů, kdy Rusko dodávkami Ukrajinu fakticky dotovalo? Uvidíme, ale situace je vážná, zima za rohem a v Kyjevě už úřady začaly pravidelně vypínat elektřinu. Zatím jen na dvě hodiny denně…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Nep
