Touha po silné ruce a nové nacistické řádění! Válečný veterán Vranský důrazně varuje, co může přijít po uprchlících

Poslední léta byla bohatá na události, které dle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu ´89. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Nejsem politolog a jednoznačnou odpověď na tuto otázku nemám. Avšak každá z vámi uvedených událostí stavěla před naše elity výzvy a měly by na ně reagovat v zájmu našeho státu, jeho samostatnosti a zachování demokratických vymožeností, které si jeho obyvatelstvo v minulých válečných a sociálních bojích vybojovalo.

Seriál ParlamentníchListů.cz k výročí 17. listopadu 1989

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Osobně považuji za největší nebezpečí migrační vlny její možné důsledky, které se již nyní projevují. Nárůst počtu a mohutnosti krajně extrémních sil ve většině států i v parlamentech a v EU. Již dnes svou existencí ovlivňují vlády a EU a pokud se jim někde podaří získat moc, je možné, že se objeví touha po silné ruce a nelze zaručit, že nevznikne nové nacistické řádění.

Ovšem argumenty a varování mnohých z těchto radikálních- což nemusí znamenat nutně extremistických- sil se nyní v mnohém vyplnily a ukázaly jako oprávněné při pátečních jatkách v Paříži?

Po teroristických útocích v Paříži nezbývá než souhlasit s moudrou politikou současné vlády, která přes obrovský tlak z EU a řady států zastavila imigraci do a přes ČR, a prosadila své pojetí, jak čelit tomuto náporu.

TÉMA: Teror v Paříži

Zásadní figurou je již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?

Podporuji prezidenta Zemana přes zběsilé přímé i skryté útoky zejména veřejnoprávních médií. Nechová se konformně a zůstává svým, není ochotný se zalíbit všem a to oceňuji. Vyhrál volbu s podporou většiny, a pokud sám neuzná za vhodné, nemusí se chovat, jak ti, kteří podporovali jinou osobu na tento post, nebo mají jiné politické názory, požadují.

Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je podle vás pravda?

Babiš se svým ANO vyhrál volby. Jako občan měl stejná práva jako ostatní občané. Když zákonodárci nevložili do Ústavy právní důvod, aby se vlastník velkého majetku z voleb vyřadil, nelze tak učinit. O správnosti nebo nesprávnosti musí rozhodovat zákonodárci a ústavní právníci. V demokracii rozhoduji voliči a jejich tlak, který může nabýt různých forem, a v tomto případě jsou na straně Babiše.

A nyní k samotnému 17. listopadu… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata, jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?

To jsou dvě samostatné otázky.

Za prvé k 17. listopadu: Tento svátek se jmenuje „Den boje za svobodu a demokracii“. Veškeré žádosti o změnu nebo doplnění toho názvu aby se zachoval původní význam, nebyly vyslyšeny parlamentem. Jako člen a místopředseda ČSBS samozřejmě podporuji náš již mnohokrát předložený návrh na doplnění názvu o slova „ mezinárodní den studentstva“. Důvodem je, že celý demokratický svět oslavuje tento den pod jeho původním názvem a jen my se odlišujeme. Ve své odbojové činnosti v zahraniční armádě jsem znal některé kamarády, kteří se zúčastnili v Londýně jednání výboru za účasti studentů Velké Británie, jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, SSSR, ČSR, Francie, Řecka, Číny, Nizozemska, Norska, Polska, Jugoslávie a dalších spojeneckých zemí, kdy bylo rozhodnuto uctění památky popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačitelům roku 1939, a vyhlásili 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva

A k vaší druhé části otázky, týkající se resentimentu po minulém systému. Osobně nerad se podřizuji politickému hodnocení historie. Považuji 40 let komunismu za součást našich dějin. Jeho hrůzné činy 50. let jsem již tehdy odsoudil a byl za to potrestán, avšak nikdy nemohu zavrhnout rok 1968, který byl násilnou okupací ukončen. Domnívám se, že tehdy vznikly v malém Československu naděje na možnost najít lepší řešení, než je náš současný neoliberalistický stát.

Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky i otce, starající se sami o děti, bezdomovce atd. Jaké jsou u nás "nedodělky", které společnost má vůči nejslabším?

Nevím, zda patříme k bohatší části planety, takové srovnání přísluší sociologům, ale dluhy u těch nejslabších máme a nejsou to jen u těch vámi vyjmenovaných. Přes 50% důchodců nedosahuje na průměr důchodů a tomu nepomůže ani plánovaný jednorázový příspěvek, který nedostatečně nahrazuje pravidelné zvýšení měsíční částky tvořící jejich jediný příjem. Vždyť zvýšení důchodů v průměru o 40 Kč je při prosperitě státu a stále se zvyšujících platech politiků, státních i ostatních zaměstnanců, směšné!

Pojďme zkusit zavzpomínat, které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 89 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím?

Nestudoval jsem činnost jednotlivých vlád a její dopad na společnost. Všechny tvrdily, že mají dobré úmysly, ale výsledky se většinou ve společnosti příliš kladně neprojevily. Když současná vládní garnitura dotáhne svůj program do realizace, mohla by, podle mého subjektivního názoru, vyjít jako vítěz. Pokud jde o prezidenty, vyplývá to z mé předchozí odpovědi, týkající se prezidenta Zemana.

V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Jaký je váš názor?

Jako členové EU a poměrně malého státu máme omezené možnosti. Podle mého názoru musíme aktivně vystupovat v tomto společenství, hledat spojence a ovlivňovat rozhodnutí, která nám zachovají vždy určitou suverenitu. Pokud budeme mít možnost vlastní volby geopolitického zaměření, musíme usilovat o spolupráci se všemi demokratickými a význačnými státy včetně Ruska. Při zachování maximální vlastní suverenity.

Co byste osobně přál české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?

Nevím, zda mohu na tuto otázku odpovídat. Nejsem na ni dostatečně vzdělaný a je spíše vhodná pro předního filozofa. Když jste mi ji položil, tak na ní zkusím odpovědět podle svého cítění a nedostatečného rozumu. České demokracii přeji, aby měla vlády, které ji budou kormidlovat k bezpečnému soužití občanů mezi sebou i se sousedními státy, aby usilovala o stále se zvyšující prosperitu všech svých občanů, bez preference jejich majetkových poměrů, a aby vychovala svou mládež k hrdosti na své předky, kulturu i k schopnosti zachovat a bojovat za ideály, kterými náš stát vznikl a hlavně za nejcennější náš statek, za státní i osobní svobodu.

Když se tak rozhlédnete kolem sebe, nenapadá vás, že kdyby jste tehdy - v roce 1939- věděl, jak tato země dopadne v roce 2015, že by bylo lepší raději zůstat doma a neriskovat život v boji proti Němcům a za svobodu Československa?

Ne. Kdybych to udělal, tak bych vám dnes nemohl odpovídat. V té době jsem žil na ostrůvku demokracie, obklopeném fašistickými a polofašistickými státy, a to byla hnací síla mého dalšího působení. Také jsem nikdy nepřemýšlel o emigraci, i když jsem měl k ní řadu příležitostí. Byl jsem přesvědčen, že ve své zemi mám povinnost zůstat a prožívat s ostatními občany vše dobré i zlé.