Třetí světová válka za dveřmi? Uznávaný diplomat rozebírá, kde všude by se mohlo bojovat

Nedomnívám se, že jsme již v nové studené válce, zatím jsme v období studeného míru. Tento stav však může, pokud současní hráči v tomto sporu, tedy USA, EU, Ukrajina a Rusko, včas nezastaví spirálu stupňování napětí, plynule přejít v novou studenou válku.

EU domlouvá smlouvu TTIP, tedy těsnější spojení s USA, ale některé politické elity zase sní o těsnějším propojení se zeměmi BRICS. Co je z vašeho pohledu pro Česko zajímavější, výhodnější?

Jsme členskou zemí EU, tak bychom měli mít zájem na co nejvýhodnějším vyjednání podmínek smlouvy TTIP pro EU. Zatím je kolem vyjednávání o této smlouvě mnoho tajností. Nakonec ale musí být smlouva předložena k ratifikaci jak Evropskému parlamentu, tak národním parlamentům členských zemí. Velmi bude záležet na poslancích výše zmíněných parlamentů, jak podrobně tuto smlouvu projednají, jak pečlivě si ji prostudují a jakými stanovisky, změnami, případně doplňky, schválení této smlouvy podmíní. Jsme jak členskou zemí EU, tak NATO a tím jsme nedílnou součástí euroatlantického civilizačního okruhu.

Snění o propojení se zeměmi BRICS je poněkud neuvážené. Něco jiného je diversifikace našeho zahraničního obchodu. Je poněkud lehkovážné náš export z pětaosmdesáti procent orientovat jen na trh EU, jsme potom příliš závislí na ekonomickém vývoji v této oblasti. Pokud trhy EU dostanou rýmu, potom naše ekonomika dostane zápal plic. Měli bychom si vzít příklad z našeho souseda, Německa. To má asi čtyřicet procent svého zahraničního obchodu orientováno mimo EU a zatím stále vykazuje růst ekonomiky.

Je nutné brát Rusko opravdu za takového nepřítele EU, jak se k němu vzhledem k Ukrajině a s ohledem na sankce chováme?

Rusko samo definovalo jako svůj strategický problém NATO, nikoliv EU. Podle mne na Ukrajině nejde o spor mezi EU a Ruskem, ale o spor mezi USA a Ruskem. Jsme uprostřed procesu definování nových geopolitických sfér vlivu mezi USA a Ruskem a EU se přidala na stranu USA, a protože má s Ruskem podstatně rozsáhlejší ekonomické vazby, tak sankce proti Rusku mají větší negativní dopad na ekonomiku zemí EU nežli na USA. Jen například z Německa působí v Rusku více než šest tisíc firem.

Nezdá se vám, že vzhledem k islámským zemím uplatňuje USA, NATO či EU již po léta chybnou politiku, která posiluje radikály? Islámský stát vznikl právě z podobných výroků, jakých jsme byli svědky u prezidenta Miloše Zemana. Na druhou stranu znamená radikální islám opravdové nebezpečí. Jak z této pasti ven?

Tzv. „arabské jaro“ v zimě 2010 bylo ze strany „Západu“ velice chybně vyhodnoceno jako demokratický proces, který povede k ustavení demokratických režimů v zemích Maghrebu a na Blízkém východě. Výsledkem naší podpory „demokratických sil“ je v současnosti pás nestabilních zemí, které balancují na pokraji občanských válek, pokud v nich již nezačaly. Tento nestabilní oblouk začíná v Sahelu (Mali, Niger, Středoafrická republika, sever Nigérie s hnutím Boko Haram), přes Maghreb (Libye - na pokraji občanské války, Tunis - křehká rovnováha, Egypt – vojáci se naštěstí opět chopili moci po experimentu s „demokratickou“ vládou Muslimského bratrstva).

Dále pokračujeme do velmi nestabilního Pásma Gazy, kde radikální organizace Hamás hrozí dalšími útoky na Izrael, přes Sýrii, kde podpora „Západu“ demokratické opozice vyústila v její marginalizaci a ustavení „Islámské internacionály sunnitských džihádistů“ bojujících proti poslednímu sekulárnímu režimu na Blízkém východě, na jehož stranu se postavily všechny zbývající náboženské komunity (alawité, křesťané, šíité) včetně Kurdů. A dostáváme se do Iráku, který je již fakticky rozdělen na tři oblasti – sunnitskou ovládanou takzvaným Islámským státem, Kurdistán a šíitský jih ovládaný vládou v Bagdádu. Navíc v případě takzvaného Islámského státu jsme svědky něčeho nového, jsme svědky rozkladu celých států a překreslování hranic vzniklých po I. světové válce.

Takzvaný Islámský stát vymazal hranice mezi Sýrií a Irákem a snaží se o totéž na hranici mezi Irákem a Jordánskem. K tomu si přidejme novou regionální mocnost Írán, který prakticky kontroluje vládu v Bagdádu, má velký vliv v Libanonu, v Jemenu a v Damašku. K těmto zemím přiřadíme rozvrácené Somálsko, neklidný Pákistán a Afghánistán a výčet můžeme ukončit. Ve všech případech se jedná o islámské země. Frustrace obyvatelstva v těchto zemích je veliká a myšlenky radikálního islámu všude tam nacházejí úrodnou půdu.

Z tohoto pásu neklidných zemí se redukuje většina migrujících, kteří směřují hlavně do EU. Imigrační vlna vytváří tlak na země EU a obyvatelstvo již začíná reagovat. Všimněte si, jak se zvětšuje počet účastníků pravidelných pondělních demonstrací v Drážďanech vedených pod hesly jako „Zastavme islamizaci Evropy“ nebo „Nechceme právo šaría v Evropě“ a podobně. V mnoha tradičně liberálních zemích získávají ve volbách hlasy strany, které vystupují proti imigraci z muslimských zemí.

Může dojít k tomu, že by se tyto místní konflikty rozšířily v globální?

Domnívám se, že konflikt radikálního islámu proti všem ostatním již probíhá několik let. Ostatně papež František letos v různých rozhovorech třikrát zmínil, že III. světová válka již probíhá, a to na všech kontinentech. Novináři to nijak nekomentovali. Dalším je bývalý šéf Mosadu, který v jednom rozhovoru na dotaz: „Co si myslí o možnosti vzniku III. světové války?“ suše konstatoval: „Ale vždyť už jsme ve III. světové válce."

Jak už jste zmínil, do Evropy se z východu i z jihu snaží dostat obrovská množství imigrantů. Jak by na to EU měla reagovat?

Je jenom otázkou času, kdy si politici v Evropě budou muset chtě nechtě připustit, že nemáme kapacitu přijmout všechny, kteří se snaží v Evropě usadit. Politika multikulturního soužití a postupné asimilace imigrantů v západní Evropě selhaly. Připustil to jak bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, tak německá kancléřka Angela Merkelová.

Myslíte si, že se někdy zahraniční politika EU sjednotí, a nyní nemyslím jen na válečnou hrozbu…

Společná zahraniční politika EU je zatím neustále opakovaný mýtus. Jinak se na dění na východní hranici EU dívají například Polsko, Litva, Lotyško, Estonsko a jinak Portugalsko, Španělsko, Itálie nebo Kypr. Jiný názor na dění v oblasti Sahelu nebo Maghrebu mají například Francie, Velká Británie nebo Španělsko a odlišný například Finsko, Švédsko nebo Řecko. V hospodářské politice při prosazování svých ekonomických zájmů mezi sebou země EU doslova soupeří o trhy v Číně, Indii nebo v Rusku. Je velice těžké najít společného jmenovatele. Jeden příklad bych mohl uvést. Země EU jednotně protestují třeba proti uplatňování trestu smrti v mnoha zemích, kde tento trest nebyl zrušen.

Ostatně, jak by se odvíjel dnešní globální konflikt? Nebylo by to jako při bitvě u Zborova, kdy Češi bojující za Rakousko-Uhersko bojovali proti Čechům bojujícím za spojence? Na straně separatistů v Luhansku jsem viděl i několik Francouzů, na straně Islámského státu bojují desítky občanů EU...

Sám jste si odpověděl již v položené otázce. Ve II. světové i v I. světové válce na obou stranách fronty byli příslušníci bojujících národů. V současné době se odhaduje, že na straně takzvaného Islámského státu bojuje až 3 500 občanů zemí EU plus další tisíce například z oblasti Kavkazu, Střední Asie, Číny, dokonce i z Japonska, Indie nebo Austrálie a USA.

Nemyslíte si, že by všechny tyto problémy mohly vést k určitým změnám ve světové geopolitice? K přesunutí velmocenských center do zemí BRICS, k „dedolarizaci“ světové ekonomiky či nějakým jiným změnám?

Euroatlantické demokracie, včetně Japonska, v průběhu dvacátého století a na samém počátku 21. století kontrolovaly pětasedmdesát procent světového bohatství. Nyní, poprvé v moderní době, tyto demokracie představují již méně než polovinu světového bohatství, asi osmačtyřicet procent, a tento podíl se neustále snižuje. Ani ne proto, že by se náš růst snižoval, i když EU vyvolává zvláštní obavy a Japonsko ještě více. V USA se ekonomika poměrně stabilizovala na úrovni 20 až 23 % světového HDP. Společně s ostatními se ovšem jedná o sestupný trend.

Podle MMF, SB a Goldman Sachs dojde k zásadním změnám v nejbližší době. Čína bude největší ekonomikou světa do roku 2027, ne-li dříve. Dnešní „rozvíjející se“ země BRICS dosáhnou ekonomické úrovně G7 do roku 2032. Tyto projekce naznačují, že v průběhu desetiletí budeme žít ve světě se třemi světovými měnami – USD, euro a jüan. Kyvadlo světového vývoje je v pohybu na opačnou stranu a rozdílné projekce se shodují v tom, že tento vývoj je nevyhnutelný a nezvratitelný. Takže budeme muset co nejdříve zahájit dialog s nově vznikajícími mocnostmi o pravidlech, kterými se budeme řídit v 21. století, zejména v oblasti demokracie a legitimity, lidských práv, intervencí, státní suverenity, mezinárodního pořádku. Je nejvyšší čas tento dialog zahájit, za deset až patnáct let může už být pozdě. Čína, Indie, Brazílie, Indonésie i Turecko se stanou mocnostmi a budou chtít upravit pravidla systému tak, aby jim vyhovoval, odpovídal jejich zájmům, kulturním, ideologickým a politickým preferencím. Západní svět se bude muset naučit vycházet s rozdílnými systémy, s rozdílnými názory na systém vlády a mezinárodní uspořádání.

Víte, že na konci 17. století byla nejrozvinutější zemí světa Čína a druhá byla Indie? Tyto země zaspaly průmyslovou revoluci a nejrozvinutější zemí světa se stala Británie a země západní a střední Evropy. Po II. světové válce se centrum ekonomické moci přesunulo na východní pobřeží USA a poté v šedesátých letech na západní pobřeží USA, nu a v dnešní době se centrum hospodářské moci posouvá dále na západ, a to do Číny a Indie. Tyto země se vracejí po 300 letech zpět na svoji pozici. Měli bychom vzít na vědomí, že jsme v procesu změn geopolitického uspořádání světa, a to i v Evropě.

Pro Evropu ve 20. století byla stanovena pravidla po I. světové válce na mírové konferenci ve Versailles v roce 1919, po II. světové válce se pravidla v Evropě dodržovala na základě konference v Jaltě v roce 1944, pravidla byla lehce upravena na konferenci v Helsinkách v roce 1978. Sjednocením Německa a rozpadem SSSR přestala platit Jalta, rozpadem Jugoslávie a Československa přestaly platit zbytky Versailles, vyhlášením nezávislosti Kosova přestala platit i pravidla z Helsinek (neměnnost hranic v Evropě silou), následovala krátká válka Gruzie s Ruskem o Jižní Osetii a nakonec anexe Krymu Ruskem. V současné době to vypadá, že platí právo silnějšího. Proto se mi jeví jako velice zajímavý nedávný návrh Michaila Gorbačova, aby se u kulatého stolu sešly USA, Rusko a EU a projednaly, co dál. Nějaká pravidla by měla býti stanovena. Eskalace napětí totiž může vést i k náhodnému vyvolání velkého konfliktu.