Jednání Radka Vondráčka v Rusku je nehorázné ponížení ČR, říká poslanec Pirátů Lipavský. Cítíte se poníženi?Anketa
Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?
Rozhodně je co slavit. Česká republika nevznikla ve vzduchoprázdnu, měla své historické kořeny a předchůdce. Vznik Československa byl proces, který vedl k ustavení samostatného československého státu. Důsledkem vyhlášení první světové války v roce 1914 byly odsunuty národnostní otázky v Rakousko-Uhersku do pozadí. Odsunutí národnostní otázky vedlo tehdy některé české politiky k upřednostnění požadavku samostatnosti před federálním uspořádáním monarchie. Samostatný stát Čechů a Slováků byl v roce 1918 logickým vyústěním dlouhodobé touhy národů po samostatnosti.
Jedním z důležitých milníků je i vznik svátku české státnosti v roce 2000 doprovázený Svatováclavskou poutí do Staré Boleslavi. Sice s námi už Slováci v jednom státě nežijí, ale je to stále nám nejbližší stát a národ a Slováci jsou jednou z největších národnostních menšin na našem území. To je třeba oslavou tohoto výročí také připomínat. Je rovněž nutné se stále zajímat o naši historii, protože tím dáváme najevo úctu k odkazu našich předků. Je to tím důležitější, že v současné éře prosazování konceptů globalizace a nadnárodního řízení, nám historie připomíná, odkud jsme vyšli, o co naši předci usilovali a bojovali, a my bychom jejich dědictví neměli lehkomyslně opustit pro dočasné výhody.
Problémy v polistopadovém vývoji vidím jako přirozený důsledek a daň za 40 let vládnutí komunistů v naší zemi, kterou následně ovládla místy divoká privatizace. Česká republika stále existuje, ale o to, aby se nerozpustila v nadnárodních projektech a nestala se pouhou provincií bez práva rozhodovat o osudu vlastních občanů, musíme bojovat my sami. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?
Naše země je naše a bude naše do té doby, dokud o to budeme usilovat. I v rámci Evropské unie jsou možnosti, jak více prosazovat naše názory a ovlivňovat dění.
Jak?
Jednou z těchto příležitostí jsou nadcházející volby do Evropského parlamentu na jaře roku 2019. V těchto volbách máme na dlouhou dobu jednu z posledních příležitostí změnit charakter Evropské unie tak, abychom v ní mohli zůstat jako suverénní stát. V jednotě je síla a je potřeba soustředit jednotlivé europoslance do takových frakcí v rámci europarlamentu, které budou mít za jeden ze společných cílů boj proti ilegální imigraci a také prosazování národních zájmů jednotlivých členských zemí.
V poslední době se v Evropské unii rozmohlo prosazování rozhodnutí proti vůli některých států, velmi často hlavně proti vůli bývalých států RVHP, dnes seskupených ve formátu V4 nebo V4 plus. Je to zase takové to „o nás bez nás“. To ale nemůžeme a nesmíme dlouhodobě připustit. Šance přeformátovat Evropský parlament a návazně Evropskou komisi se blíží. Pokud se nám to nepodaří, bude na místě zvážit přínosy setrvání České republiky v Evropské unii a potom vypsání celostátního plebiscitu v této otázce.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ a že jsme „kolonií“? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Odliv zisků na Západ určitě je problémem, stát by měl více přemýšlet, jak si nenechat zisky utéct, ale zároveň to nepřehnat tak, aby západní firmy od nás přesunuly výrobu do jiných zemí. Je to třeba dobře vyvážit. Zásadním problémem je dlouhodobě neutěšená platová konvergence, kde naši lidé mají na rozdíl od západních států třetinové platy. Problémem také je, že v rámci privatizace některé podniky získaly rovnou západní firmy formou takzvané velké privatizace, protože v Československu tehdy nebyl dostatek volného kapitálu a bylo zdůrazňováno, že západní firmy s velkým kapitálem budou u nás masivně investovat. To se ne vždy splnilo.
Další cestou, jak se české podniky dostaly do rukou globálních firem, bylo vytěsnění menších společností za pomoci dumpingových cen, což stát dostatečně nepostihoval. Bylo to dáno i nezkušeností našich lidí s obchodními postupy, které se na Západě vyvinuly v době, kdy jsme byli součástí zemí RVHP. Byly i další příčiny převodů původně českých firem do rukou globálních společností, například jejich špatná správa manažery, kteří se snažili zajistit si hlavně vlastní prospěch (tunelování a podobně).
Dnes tedy Čechům patří jen menší množství opravdu velkých společností na českém území. Výjimkou jsou například skupiny pana Kellnera nebo pana Babiše (ta je aktuálně spravovaná jeho svěřenským fondem). To nás velmi znevýhodňuje. Nicméně není vše ztraceno. Zvýšení investic do vědy a výzkumu je samozřejmě rozumným krokem, ale není to jedinou záchranou. Stát by měl usilovat o to, aby se všechny firmy bez rozdílu chovaly k českým spotřebitelům i obchodním partnerům férově, neprobíhaly zde nekalé obchodní praktiky a všechny firmy řádně odváděly daně.
Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?
Premiér Andrej Babiš přebírá rétoriku jiných stran třeba ohledně migrace. Něco jiného také říká v zahraničí kancléřce Merkelové a prezidentu Macronovi a něco jiného říká našim občanům. On opravdu nastoupil cestu toho všem všechno slíbit zleva doprava, a to zejména při svých cestách po regionech. To jistě může určitou dobu fungovat, než se občané začnou ptát, kde ty projekty a hlavně peníze na ně slíbené jsou. Lépe to samozřejmě může fungovat v době ekonomického růstu, jako je teď, ale jakmile nastane sebemenší ekonomický propad, může se stát, že i v případě slibů premiéra Andreje Babiše se opět ukáže, že „sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce“, jak byl kdysi nucen prohlásit jeho předchůdce Bohuslav Sobotka. Určité váhání voličů v tomto směru ukazují i letošní komunální a zejména senátní volby. Každopádně je jasné, že Andrej Babiš s hnutím ANO dosáhl již svého volebního maxima a lepší to již nebude. Pouze horší.
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální či neomarxistické subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Čím to je? Jsou mladí vzdělanější, nebo naopak indoktrinovanější „neomarxismem“ a liberalismem? Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
Pokud někdo volí Piráty, tak to jsou zpravidla levicoví milénisté, prvovoliči a voliči, kteří odcházejí od TOP 09, STAN, Zelených a KDU-ČSL. Program Pirátů je zaměřen na transparentnost a digitalizaci státní správy, legalizaci drog, bezbřehý obdiv k Evropské unii a kritice Andreje Babiše. To je na parlamentní stranu trochu málo. Měli v heslu „Pusťte nás na ně!“ a pak odešli do opozice, kde neprosadí vůbec nic. Mladí lidé mají často tu nevýhodu, že čerpají informace z jednoho až dvou toků informací, tedy ze školy, která jim může občas připadat nudná, a z internetu, zejména YouTube a sociálních sítí, kde často sledují věci doporučené svými vrstevníky. Nutno říci že za značné podpory veřejnoprávních médií. Na příkladu různých youtuberů je také možné si ukázat, jak to funguje. Jejich videa jsou kreativní a zábavná, ale občas jsou tam podsunuté krátké snímky, kdy se něčemu vysmívají, jako třeba pionýrům – to může fungovat jako vzkaz, nevolte KSČM.
Jindy se zase posmívá písničce „Já volím SPD“, tedy podprahový vzkaz – kdo bude volit SPD, ten není COOL a IN. A takový youtuber je pak pozván udělat rozhovor s předsedou Evropské komise panem Junckerem nebo do televize a za nějakou chvíli ještě veřejně přizná, že je gay. Nic proti LGBT, ale je to tímto způsobem veřejnoprávními médii prezentováno jako normální stav. Přitom přirozená by měla být podpora klasického rodičovství a manželství mezi mužem a ženou. Zde máte krásný příklad ovlivňování mladé generace. V kombinaci s tím, že větší skupiny mladých lidí v této generaci nerady čtou, raději se dívají na videa, se jim pak opravdu může nedostávat relevantních informací o pravdivém dění, což je škoda. Někdy je lepší než mnoho hodin výuky si zajet třeba do Paříže, například do blízkosti Eiffelovy věže, kterou chrání mohutná zábrana z plexiskla a vojáci se samopaly, a hned člověk vidí, že realita je někde jinde. Obávám se tedy spíš, že je za tím nedostatek informací a pro některé mladé lidi bude dost děsivé procitnout do reality západní Evropy, až nebo jestli se k nám jejich životní styl přiblíží.
My v SPD se rozhodně budeme snažit, aby se k nám dnešní nebezpečný životní styl velkých západních měst nedostal. Chceme dál klidně chodit po městě, i večer, i ženy samotné, i starší děti, aby je nemusel neustále někdo doprovázet, ale mohly si hrát po škole na hřišti. Například ve Francii nebo v Belgii to tak už dávno není. Děti jsou často až do večera ve škole a jsou vidět venku v podstatě jen v neděli, kdy je doprovází rodič. A to ještě hodně často odloučený rodič, protože rodiny tam buď už skoro nevznikají – tedy rodiny, kdy dochází ke svatbě – nebo se rychle rozpadají. Porodnost je také velmi nízká u takzvané původní populace. Samozřejmě v oficiálních statistikách to není vidět, protože tam se započítávají i rodiny přistěhovalců, například muslimů, kde je to naprosto opačně. Tedy dochází k nepozorované výměně populace za jinou.
To nám také hrozí, pokud budeme následovat stejný životní styl a diktát Evropské unie a mezinárodních organizací v otázkách migrace. V zájmu zachování českého národa a českého státu bychom tedy měli hlavně v rodinách doplňovat naší mladé generaci informace, které jí chybějí, a vést ji ke čtení, rodině, vlastenectví a národním tradicím. V knihovnách je dosud dostatek knih, které nejsou cenzurovány nebo autocenzurovány, jako jsou poslední dobou zprávy v mnoha českých médiích.
Psali jsme:
Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.
Pan prezident Miloš Zeman je podruhé přímo zvolený prezident a vykonává podle mého názoru svůj úřad nejlépe, jak může. S některými jeho výroky ale nesouhlasím. Má vzhledem ke svému věku určitá zdravotní omezení, která se však snaží on i jeho okolí překonávat tak, aby to nenarušilo výkon jeho funkce. Každý z porevolučních prezidentů vykonával prezidentský úřad úplně jiným stylem, odlišným dle jejich vzdělání, charakteru a životních zkušeností. Rovněž uděloval každý z nich státní vyznamenání odlišnému okruhu osob, a je to tak dobře. Je na panu prezidentovi, aby posoudil, kdo má takové zásluhy, že mu takové vyznamenání přísluší. Michal David je zcela bez pochyby umělec, zpěvák, skladatel a producent, který dekády plní koncertní sály a má miliony fanoušků. Myslím si, že si zaslouží státní vyznamenání za přínos v oblasti kultury.
Prezidentovy pročínské a proruské postoje by leckdo mohl vyčítat například také kancléřce Merkelové, která jezdí do Ruska a do Číny častěji a navíc s obrovskou obchodní delegací. A našemu prezidentovi by to mělo být vyčítáno? Na západní trhy už se naši podnikatelé dostali, ukotvení našich podnikatelů na východních trzích ale z důvodu jejich odlišného charakteru často potřebuje takzvanou podporu shora. A prezident je náš nejvyšší ústavní činitel. Nebo je záměrem těch, kteří takové aktivity panu prezidentovi vyčítají, to, aby takové trhy obsadily jiné státy?
Za 100 let naší moderní státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?
Správně připomínáte, že spoléhat se na takzvané spojence se nemusí vždy vyplatit. V klíčovém momentu vás mohou zradit, jak se i stalo v roce 1938 mnichovským diktátem. Je otázkou, nakolik by to dnes bylo lepší. Nejlepší proto je se spolehnout v prvé řadě na sebe. Tedy mít k dispozici takové obranné prostředky vlastního území, které minimálně zadrží útočníka na dobu, dokud nepomůže další stát, nebo ho to od útoku odradí úplně. V takové situaci ještě zdaleka nejsme, ale musíme se o to snažit. Je ale také důležité vybrat si důvěryhodné spojence, s nimiž sdílíme podobné zájmy – tedy například jsou nám geograficky blízko a útok na náš stát by jistě krátce předcházel útoku na jejich stát. To dává větší smysl. Je to tedy například formát spolupráce států V4, respektive rozšířené V4.
Členství v NATO chápu jako nutný důsledek současného stavu naší armády a absenci jiné formy kolektivní obrany. NATO kritizuji za jejich agresivní politiku, která se musí změnit na svou původní funkci – kolektivní obrana. Pokud se podíváme na to, co předvádí svou politikou turecký prezident Erdogan, tak si kladu otázku, jestli ještě vůbec NATO existuje. Představitelé NATO musí chování Turecka sledovat se skřípěním zubů. Naši občané by se také měli mít možnost vyjádřit formou plebiscitu, jestli chtějí být za současných podmínek součástí NATO, anebo nikoliv.
Je potřeba si však uvědomit, jaké by musely být dlouhodobě výdaje na naši obranu. Ta se nedá za současných podmínek a stavu naší armády v kruhové obraně a s pátou kolonou v zádech zabezpečit samostatně déle než na pár týdnů. Je také třeba hledat jiný formát států zajišťujících si navzájem svou kolektivní obranu, jako protiváha NATO.
A co se týče Evropské unie?
EU se snaží smazat identitu jednotlivých států, které se snaží vykořenit a místo nich vytvořit jeden velký nadnárodní superstát. Evropská unie se podle mne vydala na sestupnou trajektorii svých úspěchů a přínosů pro její obyvatele zejména přijetím dvou smluv, Maastrichtské a Lisabonské. Přesunem z jednomyslného hlasování na většinové se drasticky snížila možnost menších nebo méně osídlených států cokoli ovlivnit na evropské úrovni. O čem nemůžou rozhodovat, to však musí ve striktně daných lhůtách plnit. To je přece šílené. Nemyslím si, že to si lidé představovali, když při sametové revoluci cinkali klíči. Představte si, že ani všechny bývalé státy RVHP, které jsou členy EU, dohromady nemohou prosadit žádné rozhodnutí, a dokonce ani nedosáhnou na takzvanou blokační menšinu.
Naproti tomu Německo plus jeden větší stát, což v praxi bývá nejčastěji Francie, mohou ovlivnit většinu rozhodnutí. Na tom je vidět, že to tak je nastavené záměrně a v náš neprospěch. V tom nejde dál pokračovat! Nejdůležitější změnou EU by tedy měl být návrat k rozhodování na národní úrovni všude, kde to bude možné, a jinak posílení principu jednomyslnosti. Nejsem ale přesvědčen, že této změny je aktuální Evropská unie schopna.
Psali jsme:
Jaké je tedy řešení?
Pak tedy zbývají jiné dvě cesty – spolupráce v rámci evropského kontinentu, ale na úplně jiné bázi, která zachová více suverenity jednotlivým státům a bez přebujelého byrokratického aparátu, nebo opuštění Evropské unie – ale ideálně ne sami, avšak například v bloku zemí V4+. Toto je však tak zásadní změna, že je třeba, aby o ní občané České republiky případně rozhodli v referendu.
Dnes se rozvádí polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství. Jaké to má dopady na celou společnost a co s tím lze dělat?
Zmenšení důležitosti rodiny je určitě špatně. Ze strany státu není podpora mladých rodin v podstatě žádná. Chybí startovací byty pro mladé rodiny a nejsou dostatečně vysoké novomanželské půjčky na nízký úrok. Rozpad rodin byl jedním ze znaků mnoha zaniklých civilizací, jak nás učí historie. Proto je vhodné rodiny naopak podpořit. To může udělat vláda i Parlament tím, že bude výhodnější být v manželství, aby se rodily další děti. Je samozřejmě dobré ošetřit i situace, kdy se tak z nějakého důvodu stát nemůže, ale to by stát neměl svými zákony povzbuzovat.
Proto SPD navrhuje koncept novomanželských půjček za výhodných podmínek. To není nová myšlenka a pomohla k narození celé generace dětí okolo roku 1975, kdy se narodily takzvané Husákovy děti. Je tedy třeba legislativně i finančně podporovat rození dětí v manželství a udržení rodin. Šťastné děti, které budou žít s maminkou i tatínkem a budou mít jasno v tom, že jsou rodinou, protože se jmenují stejně a jejich rodiče měli svatbu, nám budou tou největší odměnou.
Někdy se říká, že Německo je příliš malé pro svět, ale příliš velké pro Evropu. Thatcherová byla proti sjednocení Německa po skončení studené války. Sjednocením Německa Bismarckem se výrazně změnila geopolitická rovnováha moci v Evropě. Německo zavinilo první světovou válku a následně vzestup bolševismu. Zavinilo druhou světovou válku a následně expanzi SSSR do střední a východní Evropy. Nyní Německo prakticky ovládá EU. Co může způsobit dnes?
Sjednocení Německa opravdu zvýšilo pro nás v podstatě nevýhodným způsobem jeho sílu na rozhodování v Evropské unii. Chybu kancléřky Angely Merkelové, která způsobila velkou migrační vlnu, která kulminovala v roce 2015, ale dosud vlastně neskončila, řešila a stále řeší celá Evropa. Migrace bude do té doby, dokud bude kancléřka Merkelová u moci a pokud bude Evropská unie. Ta má migraci dokonce jako stěžejní téma.
Na druhou stranu je Česká republika ekonomicky značně závislá na německé ekonomice, což však také není vysloveně pozitivní. My sami bychom se měli snažit o lepší diverzifikaci, tedy aby naši podnikatelé mohli dodávat své zboží a služby do více států a česká ekonomika nebyla na Německu tak závislá ekonomicky, z čehož vyplývá i větší politický vliv Německa na nás. Německo je silné pouze v tandemu s Francií a ve formátu Evropské unie. To je ten půl miliardový trh obyvatel, které oni mohou ve prospěch svých zemí přes EU ovládat. Ať již dotacemi do zemědělství anebo koheznímy fondy.
Pokud by EU skončila, Německo mělo vždy zvláštní vztah k Rusku po II. světové válce. Tam by jejich trhy směřovaly. Francie také vzpomíná na éru Petra Velikého ve vztahu k Rusku. Jazýčkem na vahách byla a ještě stále zatím je Británie, která vždy hájila zájmy USA v Evropě ve vztahu k Rusku. Ta ale z EU odchází a ani jedna z těchto zemí, tedy Francie, Británie a Německo již dávno nejsou velmocemi. Hegemonem se snaží být nejen Turecko, ale i další hráči.
Psali jsme:
A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Jakou hrozbou je pro nás Rusko?
Začnu poslední částí vaší otázky – k případu Skripala už zde na Parlamentních listech mám článek reagující na počáteční informace v této aféře. Psal jsem v něm, že takto přednesené důkazy nedávají valný smysl, často se vzájemně vylučují, tedy nepředpokládám, že útok na Skripala a jeho dceru proběhl způsobem, jak jej popisovala britská média, tedy Novičokem přivezeným z Ruska. Prostě to nedávalo a dodnes nedává smysl a z mého pohledu se jedná o provokaci. Trpělivost prezidenta Putina, třeba v oblasti neodůvodněných předsunutých sil NATO do Pobaltí, je obdivuhodná. Rusko nechce vést válku v Evropě, nemá na ní zájem. Rusko poškozují i uvalené sankce ze strany EU. Rusko není pro nás v současné době hrozbou, ale možným bezpečnostním rizikem.
Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by i některé síly zvenčí mohly rozdmýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?
Rozpad Československa je samostatnou kapitolou našich dějin. Bylo tak završeno dlouhodobé úsilí Slováků o samostatný stát. Nakonec to však dopadlo tak, že k sobě Češi se Slováky mají stále nejblíže. Rozpad Československa jsme prožívali jinak v Čechách, jinak na Slovensku. Trochu mne mrzí, že se k rozpadu Československa nekonalo referendum, například se zohledněním toho, že česká populace tvořila 10 milionů a slovenská populace 5 milionů. Lépe bychom věděli, zda to byla opravdu většinová vůle lidu na Slovensku, aby k rozpadu došlo.
V porovnáním s jinými štěpeními národnostně smíšených států bývalého socialistického bloku dopadl rozpad Československa nejklidněji a výrazně neuškodil ani ekonomice obou nástupnických států. To se rozhodně nedá říct o rozpadu Jugoslávie, kde vypukly války ihned, nebo Sovětského svazu, kde válečné konflikty vyplývající prapůvodně z jeho rozpadu doutnají ještě dnes. V tomto je tedy třeba ocenit rozumný přístup Václava Klause a Vladimíra Mečiara. Jak už jsem uvedl, referendum by se i tehdy hodilo, přesto zřejmě jejich rychlý postup zabránil, jak říkáte, silám zvenčí rozdmýchat hlubší konflikt.
Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?
Náš stát aktuálně ohrožuje více faktorů. Jednoznačně na prvním místě je však trvalá ilegální imigrace podporovaná elitáři z EU. Dále je to celosvětová situace: kombinace sucha a přelidnění některých částí světa v kombinaci s tlakem mezinárodních organizací na právo na migraci, které by mělo mít přednost před lokálním právním systémem. To je velmi nebezpečné. Je to nebezpečnější o to víc, že nás v tomto směru Evropská unie nechrání, ale naopak otvírá vnějším hrozbám. A to, jak říkám, migračně i ekonomicky.
Dalším problémem je v této situaci zmenšení naší armády – pod dojmem, že nás NATO vždy ochrání. Ale když přijde opravdová krize, viz migrační vlna, NATO příliš efektivně nezafungovalo. Vidíme tedy znovu, že se nemůžeme spoléhat na to, že naše problémy vyřeší někdo jiný.
Jak to řešit?
V této souvislosti je potřeba revidovat dokumenty, zejména Bezpečnostní strategii ČR, Obrannou strategii, Koncepci operační přípravy státního území a Koncepci výstavby AČR. Obnovit by se měly i zrušené zákonné odvody plnoletých. Dnes všichni muži v rozmezí 18–32 let nejsou odvedeni! To je potřeba změnit oprášením koncepce mobilizace a novelizací branného zákona. Je potřeba také postupně zavést základní vojenský výcvik odvedenců a k tomu je potřeba přizpůsobit stávající koncepci armády. Prioritou naší armády nesmí být pouze účast v zahraničních operacích, ale zejména obrana území našeho státu. Musíme se spoléhat hlavně sami na sebe, na svůj stát, svoji rodinu, svůj rozum. Každý jednotlivě a zároveň všichni společně. Jedině to zajistí přežití našeho národa pro další generace.
Ing. Radovan Vích
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
