Novým ministrem zahraničí USA má být člověk, oceněný Vladimírem Putinem. Jedni to kvitují s nadšením, jiní se toho naopak hrozí. Jak to vidíte vy?
To bych jen opakoval známá fakta: ze všech možných republikánských kandidátů si Trump vybral na toto místo prezidenta ExxonMobil Rexe Tillersona, který je na dobrých vztazích s Moskvou zainteresován velmi silně. Nejen osobně, neboť od Vladimíra Putina obdržel Řád družby, ale také obchodně, jeho firma investuje miliardy na dobývání arktického přírodního bohatství. Proto si bude jistě přát, aby nejen skončily protiruské sankce, ale naopak, aby se vzájemné obchodní, a tím zřejmě i politické vztahy spíše sbližovaly, ale rozhodně jako americký podnikatel nedopustí, aby tím byly poškozeny nějaké americké zájmy.
Posouvá se nějak rétorika a konání Donalda Trumpa vzhledem k Ruské federaci? Máme očekávat spíše „oteplování“ vztahů než jejich „ochlazování“?
Začal bych obráceně: vztahem Ruska k Trumpovi. Stačilo několik pochvalných Trumpových slov o Putinovi a poslanci ruské Dumy potleskem uvítali zprávu o Trumpově zvolení, kozáci ho chtějí přijmout do svých řad a v Rjazani dokonce uvažovali, že jednu z ulic nazvou jeho jménem. Velmi pochvalně se o možné spolupráci s USA za Trumpova prezidenství oproti Obamově éře vyjádřil ruský ministr zahraničí Lavrov. Dokonce prohlásil, že Trump chce vztahy s Ruskou federací budovat na principu rovnoprávnosti. Ve skutečnosti však Trump prohlásil už na počátku své kampaně 27. dubna: „Myslím si, že oslabení napětí a zlepšení vztahů s Ruskem je možné jen z pozice síly. Někteří říkají, že Rusové nebudou rozumní. Chci to prověřit.“
Problém je v tom, že ti, kteří hovoří o možném sblížení USA s Ruskem, to vyvozují z politických deklarací. A nepřihlížejí k jiným faktorům, které zdánlivě s politikou nesouvisejí, ale ve skutečnosti ji zásadně ovlivňují. Trump sice žádal odvolání sankcí proti Rusku, ale na druhé straně je připraven zasadit mu ten nejtvrdší úder na nejcitlivějším místě ruské ekonomiky: v naftě a plynu.
Je to velice široká problematika, ale pokusím se ji poněkud zjednodušit a podtrhnout to hlavní: za Obamy existovalo výrazné omezení její těžby, resp. udělování licencí na její těžbu - množství pro prodej a cenu si určují těžařské společnosti - do té míry, že USA naftu dovážely. Trumpovým záměrem je naopak maximálně ji rozšířit a využít obrovských amerických zásob, třebaže se nacházejí v těžko dostupných místech na Aljašce, v arktické oblasti, na dně Atlantského a Tichého oceánu až do pásma 50 mil a jedná se o tzv. břidlicovou naftu, tedy surovinu nacházející se ve složité vrstvě břidlic. Současné technologie, staré jen několik let, si dokáží s tímto problémem poradit. Potvrzuje to i odborná studie norské poradenské firmy Rystad Energy se svými filiálkami po celém světě včetně USA a Ruska, která se zabývá právě prognózami zásob nafty a plynu a jejich využití. List Wall Street Journal odhaduje, že náklady na barel nepřekročí 23,30 dolarů, v Mexickém zálivu dokonce 20,99 dolarů za barel. Trump ve své knize Crippled America: How to Make America Great Again (Zmrzačená Amerika: jak učinit Ameriku znovu velkou) z listopadu 2015 mj. napsal: „Výzkumníci z houstonské univerzity Rice, stát Texas, spočítali, že máme dva triliony barelů břidlicové nafty, která by nám stačila na nejbližších 285 let. Za posledních několik let se tak změnila technologie, že v souladu s výzkumem, který vedl Goldman Sachs, můžeme do roku 2017 či 2019 předehnat Saúdskou Arábii a Rusko a stát se největším těžařem nafty ve světě. Nafta je přímo zde, vedle nás. Musíme si ji prostě vzít.“ K tomu jen dodám pasáž z Trumpova programu na prvních sto dní prezidentství: „Zruším omezení na těžbu v hodnotě 50 bilionů dolarů, což vytvoří nová pracovní místa a americké energetické zásoby...“ Těch nových pracovních míst se odhaduje na 50 000. Tedy záměr namířený především na zlepšení americké ekonomické situace a také, jak se oficiálně tvrdí, proti monopolizaci těžby zeměmi OPEC. Ale což ve své podstatě to není úder také na Rusko? Vždyť dramatický pokles ceny této suroviny koncem devadesátých let dokonce přivodil předtím nikdy nevídaný státní bankrot! A její vzestup pomohl Putinovi postavit zemi naopak na nohy. Srazí v budoucnu americká nafta ruskou říši opět na kolena? Reagan se o to svého času pokusil zbrojením a programem SDI, dnes může být nástrojem nafta.
Psali jsme:
Zaznamenal jste v posledních dnech nějaké nové aktivity mezi Ukrajinou a Ruskem, nebo jde o stále stejný „zakonzervovaný“ setrvalý stav?
Začal bych poněkud nepřímo, protože jsem se minulý týden zúčastnil zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku, kde se udělovaly Sacharovovy ceny bojovníkům za lidská práva. Dostaly ji Nádija Murádová a Lamjá Hadží Bašárová, které přežily sexuální násilí ze strany džihádistů tzv islámského státu, veřejně vystupují jménem jezídské komunity v Iráku a vaší otázky se přímo netýkají. Zato v plné míře Krymský Tatar Mustafa Džemilev. Jako půlroční dítě byl spolu s rodinou a dalšími Krymskými Tatary deportován do asijské části SSSR a na rodný Krym se mohl vrátit až po 45 letech. Bývalý sovětský disident se stal předsedou krymsko tatarského Medžlisu. Krym však musel po ruské anexi opustit a dnes žije na Ukrajině, kde je členem parlamentu. Měl jsem s ním možnost hovořit následující den. Nebudu zde popisovat všechny složitosti krymské otázky, o nichž vyprávěl, jen bych rád zaznamenal alespoň jeho zmínku o tom, že po ruské anexi Krymu mu zavolal přímo Vladimír Putin a snažil se ho přemluvit ke spolupráci s novými ruskými vládci, s čímž samozřejmě nesouhlasil. Džemilev sice žije pořád nadějí, že se Krym vrátí Ukrajině, ale řada faktů příliš tuto víru nepodporuje. Jde zejména o stavbu unikátního a grandiozního mostu, který má Rusko pevně a navždy spojit s Krymem, resp. Novorossijsk s Kerčem. V ruském tisku jsem dokonce viděl fotky, jak most doslova vyrůstá z moře. Už stojí 174 pilířů a na něm jsou položeny základy vozovky, dalších 174 pilířů je připraveno na souši. Abych byl přesný: ve skutečnosti to budou dva paralelní mosty, jeden silniční čtyřproudový a jeden železniční s dvěma páry kolejnic. Ten první má být dostavěn do konce roku 2018, druhý o rok později. Tempo stavby je však takové, že se zřejmě tyto termíny zkrátí. Pracuje tu celkem tři tisíce zaměstnanců, kteří vždy patnáct dní pracují a dalších patnáct odpočívají. V průměru dostávají měsíčně 35 000 rublů, k tomu zadarmo ubytování ve stavebním městečku a jídlo – snídaně a večeře na ubytovnách, obědy se dovážejí na pracoviště. Každý zaměstnanec má nárok jednou měsíčně se podívat domů, ke své rodině (pro srovnání, průměrný plat v armádě, která je přednostně placena, je 61 800 rublů měsíčně). A kolik to vše stojí? Ředitel firmy Strojgazmontaž Leonid Ryžeňkin uvedl, že se náklady z původně odhadovaných - ale velmi špatně - 50 miliard rublů upřesnily v únoru 2016 na 227,92 miliard. Pro srovnání: podle oficiálního kurzu se 100 rublů prodává za 44 korun a nakupuje za 36. Počítá se i s jinými opatřeními, například s tím, že v Novorossijsku budou v zimním období připraveny ledoborce, aby maximálně do 9 hodin zasáhly, kdyby zde moře příliš zamrzlo nebo se nakupily ledy.
Evropský parlament ocenil i potleskem Džemilevovy zásluhy v boji za práva svého národa a proti ruské anexi, na druhé straně se však orgány Evropské unie právě v těchto dnech zachovaly k Ukrajině spíše pod taktovkou Moskvy, než podle svých dřívějších ujištění, slibů a dokonce smluvních návrhů. Právě ve čtvrtek, dva dny po udělení této prémie, Brusel oficiálně oznámil, že Ukrajině neudělí statut kandidáta na vstup do EU, nedá jí ani garanci kolektivní bezpečnosti, neudělí ukrajinským občanům právo na pobyt a práci v zemích EU a bezvízový styk se odkládá až na duben příštího roku. Také se nepředpokládá dodatečná finanční pomoc. K těmto závěrům dospěl summit EU na základě žádosti Nizozemska, neboť jinak nizozemský parlament jako poslední neratifikuje asociační dohodu s Ukrajinou, protože ji drtivá většina Nizozemců odmítla v nedávném referendu. Proto nizozemský premiér Mark Rutte žádal na EU záruku, že ratifikace asociační dohody není krok na cestě ke členství Ukrajiny v EU. Sám Rutte k tomu dodal, že si není jistý, zda i tuto variantu přijme parlament jeho země, protože 15. března budou v zemi parlamentní volby a nálada voličů je v podstatě protiukrajinská. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz sice vystoupil proti takovému rozhodnutí summitu EU velice emotivně, připomněl, za jakých podmínek se podepisovala asociační dohoda, jak před třemi lety v Litvě tehdejší ukrajinský prezident odmítl na poslední chvíli připojit svůj podpis a jak následoval Majdan se všemi svými důsledky. Umírali tam dokonce lidé ve jménu této dohody – a teď jim Brusel odebírá vysněnou šanci vrátit se do Evropy. Mohla Moskva získat z Bruselu lepší vánoční dárek? Vždyť právě na její nátlak Janukovyč doslova v poslední minutě zadržel svou ruku a nepodepsal. Za to teď musí žít v Rostově na Donu. Mimochodem, není mu asi příliš lehko, když se jeho syn před pár dny utopil v autě v Bajkalském jezeře – pokoušel se jet po jeho zamrzlé hladině a led se prolomil. Právě ve čtvrtek se bývalý ukrajinský prezident zúčastnil procesu dorogomilovského moskevského soudu, který na žádost bývalého poslance Nejvyššího sovětu Ukrajiny Vladimira Olejnika řeší, zda Majdan z roku 2014 byl státním převratem.
Nedovedu odhadnout, jaká bude reakce Ukrajinců na toto nové zklamání, tentokrát ze strany západu. To přehlušuje všechny další problémy, byť jich je nemálo a mohl bych jimi pomalu popsat všechny vaše stránky. Snad jen jednu informaci si neodpustím: ukrajinská generální prokuratura určila sto lidí, podezřelých z odpovědnosti za sestřelení malajsijského letadla Boeing-777 v červenci 2014 u Doněcka, při čemž uhynulo 298 lidí. Podle slov zástupce předsedy generální prokuratury Dmitrije Storožuka byla jmenovitě objevena posádka raketového systému Buk, který letadlo sestřelil, ti, kteří k tomu vydali příkaz a kteří se podíleli na transportu Buku z ruského území do oblasti, kterou ovládali separatisté. Moskva dementovala toto tvrzení tím, že systém Buk nikdy nepřekročil ruské hranice, ale kde vlastně v tomto místě podle jejího názoru probíhají hranice? Jinak vyšetřování této tragedie bylo prodlouženo do roku 2018.
Není tomu tak dávno, kdy Vladimír Putin znovu vyjádřil naději, že se oba státy – Rusko a Ukrajina – domluví. Jak sám uvedl, Rusko a Ukrajina je vlastně jeden národ, který má jednu historii, jednu kulturu a oba jsou si etnicky blízké. Trochu mi to připomíná období vzniku naší republiky, kdy rovněž převládala téze, že Češi a Slováci tvoří jeden národ. Pro zajímavost ještě dodám, že se Putin rovněž zmínil o tom, jak prospívá Porošenkův byznys v Rusku: jeho továrna na cukrovinky Rošen jede na plné obrátky, zaměstnanci dostávají výplatu, zahraniční majitelé své zisky a Rusové si pochutnávají na Porošenkových cukrovinkách, které jsou velice populární. Jen si postěžoval, že s továrnou mají problémy pracovníci berního úřadu.
Co říkáte rostoucímu ruskému angažmá v Sýrii a především aktuálně v Aleppu?
Před Vánocemi, přesněji Novým rokem, v Rusku se Vánoce neslaví, nafotily syrské krasotinky kalendář na rok 2017, určený především ruským vojákům jako poděkování za jejich vojenský zásah v Sýrii. Je to jistě milá pozornost, tváře dívek nejsou zahaleny a každá ke své fotografii připojila i své přáníčko - včetně možné schůzky - a své jméno s udáním města, odkud pochází. Drobnější vada na kráse spočívá v tom, že to vše jsou Syřanky, které studují v Moskvě. Jinak v ruských médiích převládají oslavné ódy na ruský vojenský zásah v Aleppu. Z nich mě zaujala slova oficiálního představitele ruského ministerstva obrany Igora Konašenkova. Podle něj se jednalo o unikátní vojenskou operaci, kdy se podařilo vyvézt z města a tak zachránit život deseti tisíc Syřanů, a kdy šlo také o oddělení bojovníků tzv. syrské umírněné opozice od nesmiřitelných radikálů. USA prý pochybovaly, že by to bylo možné. Nejsem však vojenský odborník a také neznám tak dobře tuto oblast, v niž jsem byl už před lety, abych mohl posoudit všechny důsledky tohoto kroku. Z řad nepočetné ruské opozice se ozývají obavy, aby se pro RF Sýrie nestala druhým Afghánistánem. Na druhé straně převažuje názor, že Rusko nemohlo nezasáhnout, protože by jinak přišlo o svůj vliv v zemi, kde má jedinou svou zahraniční vojenskou základnu. Snad čas ukáže, jaké skutečné důsledky to přinese. Vždyť nejde samozřejmě jen o Sýrii, ale o celou oblast, kterou se snaží mít pod svou kontrolou i ruská Černomořská flotila. Tím se znovu vracím k otázce, v čem je Krym pro Rusko tak důležitý.
Před několika dny se připomněl dlouholetý spor mezi Ruskem a Japonskem o Kurilské ostrovy. S tím je třeba připomenout i ruské aktivity v Severním ledovém oceánu a na severním pólu…
Minulý pátek ukončil ruský prezident svou dvoudenní návštěvu Japonska. Letos to bylo už jeho čtvrté setkání s japonským premiérem Šinzó Abe. Ty nejproblematičtější otázky – podpis mírové smlouvy po druhé světové válce a územní spor o jižní Kurily – byly opět odloženy na budoucno. Ale v ekonomice se přece jen podařil určitý průlom. Spočívá v tom, že se obě strany dohodly – a tak to oba představitelé také prohlásili na závěrečné tiskové konferenci, že z tohoto sporného území učiní „zónu společného soužití a společného rozkvětu“, jak to formuloval japonský premiér. V čem však má spočívat toto společné hospodaření? Podle mínění Andreje Fesjuna, docenta Vysoké školy ekonomické a specialisty na Dálný východ, je to „pozoruhodná formulace“. Zvláště když berete v úvahu zákon, přijatý japonským parlamentem před několika lety, že tato část Kuril „je výlučně japonským územím, nezákonně okupovaným“. Podle toho by jakákoliv činnost japonského byznysu zde byla nezákonná. Proto premiér slíbil vypracovat nějaký, jak sám řekl, „mezinárodní zákon“, který by to umožnil. Bez toho nemůže začít „společné hospodaření“. Podle Sergeje Kamyrina, prezidenta Obchodně-průmyslové komory RF, bude podobná činnost prospěšná pro rozvoj ruského Dálného východu, protože otevře přístup k japonským finančním zdrojům a novým technologiím. Kurily mají zásoby barevných minerálů a rtuti, nachází se tam nafta a plyn, je možné rozvíjet aquakulturu, tedy umělý chov ryb a vůbec vodních organismů. Částečně podobná dohoda byla uzavřena v roce 1920 ohledně Špicberk: Norsku byla přiznána plná suverenita, ale státy, které podepsaly tuto dohodu – mimo jiné i Československo, měly právo využívat zdejší přírodní bohatství. Proto tam vznikly i ruské kolonie. Při jednáních však ani jednou nepadla pochybnost o ruské suverenitě na tomto území. Důvodem je především fakt, že Kurily připadly SSSR na základě výsledků druhé světové války.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
