Ve sněmovně se včera projednával návrh, aby ženy, které chtějí dítě, nemusely při žádosti o umělé oplodnění mít souhlas partnera. Bylo kolem toho dost emocí. Vy jste řekla, že právo na dítě nepatří k základním lidským právům, ale (což už tolik zmiňováno nebylo) za to právo dítěte na rodiče ano... Takže v podstatě kdyby návrh prošel, stát by legalizoval skutečnost, že by se rodily děti už od počátku znevýhodněné tím, že by neměly úplnou rodinu...
Týká se to především umělého oplodnění od anonymních dárců. Neřešila jsem vůbec umělé oplodnění jako takové. Ale ten návrh pana poslance Adámka znamenal další liberalizaci celého tohoto procesu. Ženy dnes musejí mít u anonymního dárcovství souhlas manžela nebo partnera. Ale tím, že by ženy využívaly služeb anonymního dárcovství, aniž by měly partnera, tím by si objednávaly dítě. Tady překračujeme hranici práv dítěte. Ony si nárokují, že chtějí dítě – ale takový nárok mezi lidská práva nepatří. Mohou mít touhu po dítěti. Nebo se může stát, že je žena sama a vychovává dítě. To se samozřejmě stát může. Pokud však žena programově zůstane sama a nechce partnera a dítě si tímto způsobem objedná, tak porušuje práva dítěte. Jednak na život v úplné rodině a vychovávání se vzorem otce a matky. Obecně ale umělé oplodnění s využitím anonymního dárce znamená v naší zemi, která má v této oblasti extrémně liberální legislativu, to, že upíráme těm dětem právo poznat své rodiče. A to vychází z úmluvy o právech dítěte. Další země přistupují postupně ke zpřísnění podmínek pro využívání anonymního dárcovství. Určitým způsobem umožní, aby poznal dříve nebo později svého biologického rodiče. Aniž to přinese nějaké nároky na majetky a podobně. V Austrálii, stát Victoria, zakázali úplně anonymní dárcovství. V zemích Evropy je regulace. My jsme také chtěli přistoupit k regulaci, abychom se jim v podmínkách vyrovnali a aby země nebyla vyloženě kolonií a tyto služby do našich klinik nejezdili využívat cizinci ve velkém množství. Jejich počet totiž neustále vzrůstá. Hlavně bych však chránila právo dívek – dárkyň na jejich zdraví.
Nepěkně vás osočila ministryně Marksová, že jste se zbláznila. Předpokládám, že se z toho nijak nehroutíte...
Z toho, co říká paní ministryně Marksová, se opravdu nehroutím nikdy. Občané by se měli spíše podívat na způsob práce a vedení ministerstva. Na to, jaké zákony se podařilo připravit a prosadit v parlamentu a hlavně, co dokázala zlepšit. Neustále sice něco plošně navyšují, ale nedokázali systémově vyřešit financování sociálních služeb, nedokázali přinést smysluplný zákon o sociálním bydlení. Je to naprostý paskvil. A teď je v podstatě pod stolem. A co se týče náhradní rodinné péče o opuštěné děti – situace v terénu je tak tristní, že ti lidé, kteří se kolem toho pohybují, mi volají a říkají, že systém je naprosto rozvrácený. Dětem se nedostává potřebné a kvalitní péče. Naopak se s nimi zachází nekvalitně, jako s balíky. Posunují se bez využití odborných služeb. Je to špatné. My jako poslanci se oproti ministerstvu snažíme nastavit práci výboru pro sociální politiku a formou usnesení, kde paní ministryni vyzýváme, co má napravit. Výbor pro sociální politiku se tomu opravdu pečlivě věnuje.
Nicméně v tomto vašem sporu dali poslanci zcela jednoznačně za pravdu vám, 135 : 40, takže možná ani všichni sociální demokraté s návrhem nesouhlasili. Aspoň třeba ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík z předloženého návrhu také nebyl nadšený...
To musím pochválit a také jsem pana ministra veřejně pochválila. Opravdu řekl, že není zastáncem toho, aby se takováto zásadní věc řešila pozměňovacím návrhem. Tady musím upozornit, že já jsem svou část legislativy přinesla také pozměňovacím návrhem. Ale to je jenom technicky překlopený poslanecký návrh zákona, který je v Poslanecké sněmovně připraven k projednávání sedm let. Uspořádala jsem seminář, možnost debaty kolem toho tady byla. Vláda vyslovila své stanovisko, které jsem vyvrátila ve všech pěti bodech. Naše cesta byla otevřená.
Zastal se vás například lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský, který uvedl, že je to otázka bioetická. „Podle mě nejde vyrábět děti jak na běžícím pásu. Děti k výchově, pokud je to možné, potřebují oba rodiče. A stát, který nechápe slovo rodina, vždy dříve nebo později dospěje k zániku... Takže takhle nějak to vidíte?
Určitě. Je to moje agenda. Jsou to hodně citlivé věci. Když se vrátím k těm dětem v Norsku. Tady zase vidíme velké zásahy státu, který vstupuje do života rodin nadměrným způsobem. Agenda tady toho drastického odebírání dětí – a je to plošná systémová věc, nejde o jeden případ. Samozřejmě pokud jde o ohrožení dětí, pochopím, že stát má zasáhnout. Ale pokud se to neprokáže a rodiče jsou očištěni od všech obvinění, tak potom s dopomocí a dohledem vracet zpátky. Tam je však systém tak drastický, že to už se skoro nikdy nedaří. Oni je tak dlouho od sebe odloučí, že už pak řeknou, že si děti zvykly jinde. Když systém takovýmto způsobem likviduje rodiny nebo by umožnil objednávku dětí, které nemají možnost poznat svého jednoho biologického rodiče, tak to už také není rodina.
Psali jsme:
Je to jenom tato bioetická otázka, nebo i ekonomická. Že by se tím vytvářely ženy samoživitelky, které to většinou mají těžké, aby sebe a dítě samy uživily, některé jsou ohroženy chudobou. Je zajímavé, že tento aspekt nevzali v potaz zrovna sociální demokraté...
Ano. Určitě. To je zajímavý pohled. Pokud se ženy tak vehementně domáhají výživného, když jim odejde partner, tak tady v tomto případně by žádný partner, na kterém by výživné vymáhaly, vůbec neexistoval. U těch sociálních demokratů jde jen o její část. Je to spíše ideová otázka.
Vy jste podávala nějaký pozměňovací návrh týkající se věku ženy přijímající umělé oplodnění?
Já ne.
Aha. Jste profesí dětská lékařka. Ze zdravotního pohledu asi umělé oplodnění problém není, ale jak je to s tím věkem?
To je důležité, dobře, že jste to připomněl. Možnost umělého oplodnění byla původně zamýšlena v minulém volebním období na 55 let. To bylo od Borise Šťastného. Pak přišel Jarda Plachý, který navrhoval 45. Teď se dohadovali. Navrhla jsem tedy 49, abychom aspoň snížili těch 55. Takhle to vzniklo.
Kolik je tedy teď tato věková hranice?
49. Už z minulého období. To zůstalo. Osobně bych byla i pro ten nižší věk. Ženy by si měly uvědomit, kolik jim je roků a do jakého věku by chtěly děti vychovat.
A co zdravotní hledisko? Čím je matka starší, tím je to asi rizikovější?
Jistě. Už nad 35 let bývají budoucí maminky pod vyšší lékařskou kontrolou. Dramaticky se prodloužila doba k rození dětí, už je to příliš vysoko. Hlavně první dítě mají příliš pozdě. Jako lékařka musím říct, když první dítě mají pozdě, tak už nestihnou mít druhé. Pro demografii naší společnosti je jedno dítě nedostačující. Proto jako společnost vymíráme a snižuje se počet obyvatel. Minimálně dvě až tři děti by ženy měly mít. Aby se mohla řešit do budoucna otázka důchodových systémů, mělo by se rodit dětí mnohem víc. Ale nemyslím, že by se to mělo řešit anonymním dárcovstvím.
To podle vás není správná cesta. Někdo však může namítnout, že vymíráme, a tudíž bychom měli být vděční za každého, kdo chce mít dítě...
To sice vděční jsme, ale myslím, že příroda nadělila lidstvu jiné možnosti početí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
