Tyto věci mohou vést k jaderné válce a zániku civilizace. Ekonom nám řekl, co čekat od roku 2015

Jaké byly podle vás hlavní události v ekonomice u nás?

Hlavní událost byla celoroční záležitostí. Je jí pokračující oživování české ekonomiky. Lze říci, že v evropském kontextu jsme s několika dalšími zeměmi „jednookým mezi slepými“, co se aktuální hospodářské výkonnosti týče. Nutno doplnit, že strůjcem oživení není ani současná vláda, ani Česká národní banka. Opatření vlády, i kdyby měla ekonomice pomoci, by se ještě v dostatečné míře nestihla projevit. Loňská intervence ČNB za oslabení koruny oživení nespustila, oživení začalo už před intervencí. Slabší koruna výrazněji pomohla pouze vývozcům, kteří ale zrovna moc pomoci nepotřebovali.

A ve světě?

Na jedné straně jsme svědky slibného růstu Spojených států, které ve třetím čtvrtletí roku 2014 vykázaly nejrychlejší kvartální růst od roku 2003. Na druhé straně pak vidíme celoroční mohutný odliv kapitálu z Ruska a v současnosti též zhoršování hospodářských podmínek země, které zatím kulminovalo prosincovým extrémním propadem rublu. Z většiny je ovšem způsobeno nikoli sankcemi souvisejícími s ukrajinským konfliktem, nýbrž poklesem cen ropy na světových trzích. Ta od června do prosince zlevnila o nějakých 40 procent. Klesající ceny ropy jsou bezesporu zásadním fenoménem druhé poloviny roku 2014. Neblaze zasahují – namátkou – Rusko, Írán, ale třeba i Islámský stát. Nabízí se proto otázka, zda opět – podobně jako v 70. letech – neslouží levná ropa jako geostrategická zbraň.

Jaké důsledky doposud měly a jaké budou mít sankce proti Rusku?

Zatím se ukazuje zejména to, co tvrdili kritici sankční politiky vůči Rusku. Konflikt za několik měsíců své účinnosti nevyřešily, a ani se nezdá, že by pomáhaly situaci alespoň pozvolna normalizovat. Morálka Rusů nahlodána není, za Putinem stojí semknutě jako snad nikdy. Na druhou stranu je pravda, že ani na Německo či další země, které jsou s Ruskem poměrně úzce propojené, zatím dopady sankcí a protisankcí nikterak významně tíživě nedoléhají. Například prosincová čísla k ekonomické náladě v Německu byla mnohem lepší, než se čekalo.

Rusku opravdu mnohem spíše škodí pokles cen ropy na světových trzích. Když jeho důsledky pro ruskou státní pokladnu zkombinujeme s dopadem postupné ztráty důvěry v ruskou ekonomiku ze strany globálních investorů, který však není jen odrazem sankcí, dostaneme silný negativní tlak na ruskou ekonomiku a na její růst. Nepřekvapí proto, když příští rok skončí v poměrně výrazné recesi. S poklesem životní úrovně bude postupně slábnout semknutost Rusů a jejich ochota stát za Putinem.

Zmínil jste ropu jako geostrategickou zbraň. Je pokles kursu rublu a cen ropy tržní? Jakou roli v tom hraje, že se Putin snaží zásobit zlatem a jakou roli hraje Saúdská Arábie – netlačí dolů ceny ropy a tím i plynu podobně jako za Reagana, aby bylo poškozeno Rusko?

Je to možné. Levná ropa negativně dopadá na Putinovo Rusko, které podporuje Asadův režim v Sýrii. Asadovým spojencem je zase Írán, s nímž Saúdská Arábie soupeří o postavení hegemona celého blízkovýchodního regionu. Levná ropa ale také neblaze zasahuje přímo Írán. Teherán tak má méně prostředků třeba na rozvoj svého jaderného programu, jehož se Saúdové obávají. Levná ropa by tedy ochromila jak Moskvu, tak Teherán. O tom, že levná ropa může sloužit jako geopolitická zbraň, svědčí i nedávná slova finančníka George Sorose. Ten navrhl, aby se Spojené státy zbavily části svých strategických zásob ropy, stlačily tak její cenu a negativně tím zasáhly ruskou ekonomiku.

Je vůbec reálné, že by Rusko, Čína, jiné země BRICS či třeba Írán přestaly obchodovat v dolaru a nahradily ho? Co to může znamenat?

V současné době je vytěsnění dolaru z jeho pozice světové rezervní měny číslo jedna prakticky nepředstavitelné. Zmíněným zemím tak zbývá usilovat vlastně jen o omezení stávajícího vlivu dolaru. Čína se o to snaží například uzavíráním takzvaných měnových swapů, což jsou v podstatě kontrakty, které umožňují vzájemné půjčování mezi dvěma zeměmi, a to přímou cestou, bez nutnosti využívat dolar. Peking má swapové kontrakty uzavřeny s již téměř třiceti ekonomikami, včetně Ruska, Evropské unie, Ukrajiny, Pákistánu, Mongolska, Albánie nebo Švýcarska. Jak vidno, jde o rozmanitý konglomerát zemí.

V souvislosti s prosincovým propadem rublu se nafoukla mediální bublina týkající se čínsko-ruského swapu. Číňané byli někdy dokonce vykreslováni jako bratrští zachránci Ruska. Přitom třeba swap, který má Peking uzavřen s Británií, je svým objemem větší než ten, na kterém se v říjnu 2014 dohodl s Ruskem. Zkrátka a dobře, Čína pomůže Rusku – či jakékoli jiné zemi – jen tehdy, pokud to bude zapadat do plánu internacionalizace její vlastní měny, renminbi, a do plánu omezení vlivu dolaru.

Co říkáte dohodě TTIP? Máme ji přijmout, nebo nemáme? Čím je dobrá, čím je špatná?

Hovořil jsem v létě na téma TTIP s celou řadou zaangažovaných osob a skupin. V Bruselu i ve Washingtonu. Nepřekvapí, že úmluvu jednoznačně podporují vrcholní euroúředníci a europolitici, lidé z amerického ministerstva zahraničí či třeba z americké obchodní komory. A pak také představitelé „velkého byznysu“. Je tedy zjevné, že ti v TTIP vidí velký potenciál. Malé a střední firmy v řadě případů samotnou myšlenku liberalizující úmluvy také hájí, ovšem obávají se na druhou stranu toho, že snadno může jít proti jejich zájmům. Tahle obava na straně velkých korporací evidentně přítomna není. To je tedy varovným signálem. Vedle dosavadní nedostatečné transparentnosti vyjednávání k TTIP spatřuji další omyl právě v této určité přehlíživosti k malým a středním podnikům, které přitom jsou základem zdravého ekonomického růstu.

Vyjednávači TTIP by neměli podcenit, že nemalá část veřejnosti v Evropě má na Spojené státy „pifku“, třeba už jen kvůli aférám s odposlechy nejvyšších evropských ústavních činitelů, včetně německé kancléřky Merkelové. Nedostatečná transparentnost a přehlíživost k malým a středním podnikům mohou veřejnost dále dráždit a řady odpůrců TTIP tak rozšířit. Pokud by měla jednání k TTIP nakonec ztroskotat kvůli malichernostem typu netransparentnosti a přehlíživosti, bude to obrovská prohra na obou stranách Atlantiku. Prohra, která zřetelně urychlí odchod Evropy, ale možná i Spojených států z první scény globální ekonomické a vlastně i geopolitické dominance. Prohra, která bude znamenat nižší životní úroveň v Evropě.

A co třeba více spolupracovat se zeměmi BRICS?

To jsme trošku promeškali. Rusko míří do poměrně citelné recese, Brazílie s Čínou ztrácí na dynamice růstu, snad jedině Indie to zachraňuje. Právě v Indii jsou podle mě dobré investiční příležitosti. Růst by tam měl příští rok dosáhnout téměř 6,5 procenta, což už je poměrně blízko hodnotě predikované Číně (7,1 procenta). Po přesvědčivém vítězství ve volbách konaných v květnu 2014 je u moci ministerský předseda Nárendra Módí. Lze od něj čekat spíše modernizaci než nějakou zásadní liberalizaci indické ekonomiky, ale i to jí jistě pomůže – a investičním příležitostem v zemi taktéž.

Ostatně před nástupem do funkce premiéra Indie působil jako šéf exekutivy státu Gudžarát. Ten v letech 2003 až 2012, za jeho vlády, rostl průměrně více než desetiprocentním tempem ročně. Indie představuje trh stamilionů mladých lidí, s obrovským potenciálem vzestupu spotřeby, se stále rostoucí střední třídou, přitom s nízkou penetrací zboží a služeb a poměrně funkční, byť mnohdy chaotickou demokracií. To vše nahrává jejímu dalšímu růstu. S očekávaným ekonomickým útlumem Číny navíc vystoupí více z jejího stínu a investování v Indii se tak může stát určitou módní vlnou, na níž se půjde svézt.

Co očekáváte od vývoje eurozóny? Je bankovní systém stabilní?

Zátěžové testy bank v eurozóně sice v říjnu dopadly poměrně dobře, je však otázka, zda samotná realizace těchto testů je z hlediska trhu kredibilní záležitostí, tedy zda trhy skutečně věří tomu, že testy byly opravdovými testy a ne jen určitým divadlem s předem jasným výsledkem. Dokonce i hlavní ekonom Citigroup hovoří v souvislosti se zátěžovými testy o „fušeřině“. Bude je prý třeba provést ještě jednou, pořádně. Pravděpodobně se tak ukáže, že banky v eurozóně potřebují doplnit o řád více miliard eur, než daly najevo „zfušované“ zátěžové testy. Pravdou také je, že evropský bankovní sektor se po finanční krizi ozdravuje mnohem pomaleji než ten americký. Vidět je to při pohledu na statistiku týkající se poměru aktiv ke kmenovému kapitálu. Zatímco v Americe se tento poměr podařilo od roku 2008 citelně snížit, banky v eurozóně se stále potýkají s nebezpečně vysokou úrovní zadluženosti a s nedostatečně konsolidovanými rozvahami.

„Přežijí“ podle vás USA svůj dluh?

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že trh nahlíží americké zadlužení s obavami. Dluhopisy vlády USA jsou stále obecně brány jako klíčové bezpečné útočiště v čase hospodářských krizí a otřesů. Dokud bude dolar s přehledem světovou rezervní měnou číslo jedna, jako je tomu nyní, nejspíše se na tom nic nezmění. Investoři dobře vědí, že když už by bylo nejhůře, Amerika si vždy může natisknout nové dolary k zalátání dluhu. Navíc se díky statutu dolaru těší tomu jedinečnému privilegiu, že výsledná inflace nezasáhne pouze občany USA, ale bude „rozprostřena“ po celém světě – bude se zrcadlit ve zdražení všeho, co se obchoduje v dolarech, což je prakticky vše, ropou počínaje, zlatem konče.

Čína předehnala USA na pozici největší ekonomiky. Co to znamená?

Záleží, jaké kritérium bereme v potaz. Podle některých kritérií ano, podle jiných se tak stane třeba až ve 20. letech. Ale i když tak tomu bude podle všech myslitelných kritérií, bude Čína stále zhruba čtyřikrát méně výkonnou ekonomikou než USA, jelikož má USA zhruba čtyřikrát méně obyvatel. Až bude čínská ekonomika čtyřikrát výkonnější než ta americká, teprve potom se bavme o tom, kdo je skutečný hospodářský lídr světa. Tuhle otázku však budou, pokud vůbec, řešit spíše asi až naši vnuci či pravnuci.

V USA na jedné straně roste počet chudých, na druhé straně se mluví o vzkříšení amerického průmyslu díky návratu výroby do USA a břidlicovému plynu. Jsou USA odcházející velmoc, nebo nám „ještě ukážou"?

S postupující globalizací se trochu ztrácí někdejší neuvěřitelná výraznost americké hospodářské hegemonie nad celým světem. Na zcela výsadní postavení, z jakého se těšily před propuknutím finanční krize, mohou Spojené státy zapomenout. Na druhou stranu bych byl velmi opatrný při odepisování jejich ekonomiky. Stále jde o nesmírně efektivní organismus, který je schopen pružně reagovat na nejrůznější hospodářské šoky a otřesy. Vezměme si jen poslední „břidličnou revoluci“. Jednadvacáté století nebude ani „stoletím Číny“, ani „stoletím Spojených států“. Bude stoletím střetu odlišných konceptů, na jejichž základě obě ekonomiky rostou.

Jakých konceptů?

Stoletím střetu čínského „kapitalismu budovaného shora“ a amerického „kapitalismu spontánně vzniklého zdola“. Je možné, že střet nakonec skončí určitou konvergencí obou systémů, jejímž výsledkem bude v obou případech korporativistická struktura, tedy vláda koalic – ať už přiznaných či nikoli – politiků s „velkým byznysem“. Klíčovou silou, jež bude působit proti tomuto směřování ke korporativismu na věru globální úrovni, bude internet a vše, co s ním souvisí, nově například alternativní měny typu bitcoinu. Tyto systémy je velmi složité, ne-li nemožné, regulovat a podmanit, jak z hlediska států, tak korporací. Spontaneita v oblasti internetu a všeho s ním souvisejícího bude zásadní silou schumpeterovské tvořivé destrukce nadcházejících let a desetiletí. „Velký byznys“ a vlády nikdy nemohou být dostatečně pružné, aby si tuto spontaneitu podmanily, pokud nesáhnou k represivním mechanismům nejtěžšího kalibru.

Lze vlastně vůbec udržet prosperitu nás, Evropanů? Co máme dělat proti Číňanům, kteří pracují skoro za „misku rýže“? Navíc jsme zadlužení.

To, že Číňané pracují za „misku rýže“, je trochu klišé, které pro dnešní dobu už tolik neplatí. Rozhodně ne v Pekingu nebo v Šanghaji. Možná na některých místech v čínském vnitrozemí. Sám jste ostatně zmínil návrat výroby do USA. Jeho klíčovým důvodem je právě zdražování čínské práce. V Číně probíhá transformace ekonomiky z hospodářství stavícího na vývozech a levné pracovní síle na hospodářství, jež roste mnohem více „z vlastních zdrojů“, tedy díky silné domácí poptávce.

Aby mohli Číňané generovat silnou domácí poptávku, tedy aby například hodně utráceli, musí nejdříve pořádně vydělávat. Ekonomika, která roste „z vlastních zdrojů“, roste stabilněji než ekonomika opírající se o exporty, nicméně popsaná transformace skýtá řadu rizik. Jinými slovy, Čínu je třeba brát jako nezpochybnitelnou světovou ekonomickou velmoc, respektovat ji a pragmaticky s ní spolupracovat, ale zároveň ji nepřeceňovat a trapně jí nepodlézat. Obávám se, že podlézání nám tak jako tak příliš nových zakázek nezajistí. Kdo zná čínskou mentalitu, ví dobře, že přepjaté podlézání tam může být snadno vykládáno jako slabošství. Nikdo nechce obchodovat se slabochy.

Často se katastroficky hovoří o zkáze naší civilizace ve stylu Mayů, starého Říma a podobně. Blížíme se k tomu, nebo ti, co o tom hovoří, patří do Bohnic?

Následkem finanční krize a dalších vlivů procházíme bezpochyby největším geopolitickým otřesem od pádu železné opony. Mění se a budou se měnit paradigmata platná v posledním čtvrtstoletí. Boje a animozity dvacátého století postupně zcela upadají v zapomnění, čehož projevem je třeba i aktuální „sblížení“ USA a Kuby, které bude jistě pokračovat. Objevují se však nové boje a animozity, které ještě neumíme pořádně popsat – i proto, že se, zdá se, neprojevují naplno.

Jejich projev „naplno“ může pochopitelně v pesimistickém scénáři vést k události typu třetí světové války. Ta se zase může vyvíjet podle několika scénářů, z nichž ten nejpesimističtější opravdu značí zkázu civilizace. Lidstvo nikdy nebylo na takové úrovni technologické vyspělosti jako dnes, což pochopitelně a přirozeně znamená, že nikdy nebylo tak snadné jako dnes přivodit civilizační katastrofu zcela osudových následků. Na druhou stranu, pud sebezáchovy je snad nejsilnějším z lidských instinktů. A je pochopitelně vlastní i nejmocnějším lidem světa. Na zkázu civilizace v jakkoli dohledné době bych si zkrátka nevsadil.

Co očekáváte od roku 2015?

Pokud se vrátím zpět do České republiky, tak v roce 2015 vykáže česká ekonomika růst kolem 2,5 procenta. Příznivé trendy, které charakterizují rok 2014, by měly pokračovat. Jde zejména o stoupající spotřebu domácností a rostoucí investiční činnost. Dále bude klesat míra nezaměstnanosti, za současného růstu reálných mezd. Dařit by se po letech mělo stavebnictví. Hůře si zřejmě povede zahraniční obchod, zejména pak vývoz. Důvodem bude ekonomické zpomalení eurozóny, jež by mělo být patrné minimálně v první polovině roku 2015, tak i důsledky rusko-ukrajinského konfliktu, včetně zmíněného pravděpodobného pádu ruské ekonomiky – klíčového českého vývozního odbytiště – do recese. Pozitivně bude působit pokles cen energií, zejména ropy.

Z hlediska České národní banky však pokles cen ropy nepřichází ve „vhodnou“ dobou, jak sama centrální banka uvádí. Jedná se pochopitelně o deflační tlak, který významně přispěje k tomu, že minimálně v prvních měsících roku 2015 zaostane míra inflace za prognózou ČNB. Pokud se významněji připojí jiný deflační faktor, například vliv ekonomického útlumu v eurozóně, centrální banka v průběhu roku přehodnotí svůj dosavadní postoj v měnově-politických otázkách.

A jak?

Tváří v tvář možným sílícím deflačním tlakům bude aplikovat některý ze svých nástrojů k potlačení deflačních tlaků, ať už půjde o prosté verbální intervence, zásah spočívající v prodloužení délky trvání stávajícího intervenčního režimu až za horizont roku 2016, nebo dokonce posun hladiny kursového závazku, tedy další intervenci působící ve směru oslabení koruny. Pravděpodobnost nastání tohoto krajního případu je však v tuto chvíli nízká.

Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom ekonomického portálu Roklen24.cz, je členem správní rady think tanku Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Od roku 2007 uveřejnil knižně i časopisecky více než stovku rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Napsal několik knih o ekonomii.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.