Jak zastavit migraci. Nad tím si lámou hlavu mnozí. Vy jste na svém blogu předložil ekonomický návod jak to udělat. V čem spočívá?
Jsem poněkud konsternován lehkostí, s jakou i někteří ekonomicky vzdělaní lidé hovoří o uzavírání hranic a podobných opatřeních. To určité zděšení má více důvodů. Za prvé, myslím, si neumějí ani vzdáleně představit, kolik by stálo skutečně precizní uzavření vnějších hranic Evropské unie. Nehledě už ani na problematiku Schengenu, kterou teď ponechám stranou. To by již byla jen dílčí komplikace mezi mnoha daleko většími. Vytvořit neprodyšnou hranici je nesmírně náročné. Jak budete zavírat nejkratší a nejzranitelnější prostory, začnou se rodit další a další, sice náročnější, nákladnější a rizikovější, ale to zjevně v této celkově vypjaté době nehraje zase tak velkou roli. Abyste dosáhl úspěchu, budete muset postupně a za vysokých nákladů uzavřít celé hranice, které jsou navíc z nemalé části mořské. Což je problém sám o sobě.
Za druhé budete muset zavést nepoměrně přísnější kontroly zboží v mezinárodním obchodu. Začnete na vnější hranici. Samozřejmě, zde je zboží do jisté míry kontrolováno i nyní, ale ve chvíli, kdy budete stále více uzavírat hranice jako takové, bude se zvyšovat tlak na pašování lidí sofistikovanějšími postupy. Takže budete muset vytvořit přiměřeně přísnější, zdlouhavější, lidsky a administrativně náročnější, a především daleko dražší způsob, než jaký existuje nyní.
Za třetí to nutně povede k přinejmenším částečnému uzavírání vnitřních hranic v Unii. Což jsou další a další náklady.
Za čtvrté, což je úplně nejhorší, v konečné fázi budete stát před v podstatě neřešitelným problémem. Jakékoliv zdi a obrany nemají smysl, dokud při jejich obraně nejste ochotni použít zbraně. Takže když na sociálních sítích čtu naše odborníky na problematiku všeho, jak navrhují potápět čluny s migranty kulometnou palbou, pak bych skutečně chtěl vidět, kdo se k těm kulometům postaví a zmáčkne spoušť. Nejsem žádný velký odborník na evropské armády, ale dost pochybuji, že by oplývaly lidmi, kteří by něco takového byli ochotni udělat. A i kdyby. Jaké by to mělo následky? Představte si Evropu, kterou se potuluje třeba padesát tisíc mužů uvyklých střílet na čluny na volném moři nebo se zkušeností se střelbou do neozbrojeného davu. Vytvořili bychom si obrovský bezpečnostní a společenský problém. Párkrát jsem o podobných věcech diskutoval s přáteli na anglických univerzitách a jejich zkušenosti s vojáky, kteří prošli Ulsterem a občanskou válkou v Severním Irsku, jsou přinejmenším velmi varující.
A jaké je tedy to ekonomické řešení?
Hodně se mluví o zesílení pomoci Africe a některým asijským zemím, ale to je podle mne jen další varianta cesty do pekel. Ve skutečnosti, co opravdu potřebujeme a co by pomohlo, to jsou dvě věci. Za prvé, skutečně svobodný mezinárodní obchod, který nebude diskriminovat rozvojové země. Odbourání bariér, prostě kdybychom si konečně přestali hrát na toho, kdo chce volný obchod, a konečně bychom s tím začali. Když přestaneme zaplavovat rozvojové země našimi zemědělskými přebytky za babku, protože dotovanými, vytvoříme krátkodobou kalamitní situaci, ale neuvěřitelně nakopneme tamní ekonomiky. Když odbouráme obchodní překážky třeba i na zboží, které se dosud v těch zemích ani nevyrábí, bude to lepší lákadlo pro soukromé investory než co jiného. Nechme je už konečně, ať se živí sami bez našich rad a peněz. Plaťme jim ty peníze raději za zboží, za služby, za potraviny, za ovoce – ale férově a tak, aby to nebylo zkresleno našim dotačním systémem. První výsledky se projeví za několik málo let.
A pokud do něčeho dávat skutečné peníze a skutečně poskytovat reálnou pomoc, pak jen a pouze do vzdělání. Čím více žen a dívek v rozvojových zemích bude umět číst, psát a počítat, čím více jich získá i nějaké vyšší a kvalitnější vzdělání, tím nižší bude v těchto zemích porodnost, tím pomaleji poroste počet obyvatel, tím rychleji se sníží migrační tlak. To jsou mnohokrát ověřené vztahy – vzdělání rovná se nižší porodnost. Takže nic složitého. Evropští spotřebitelé by to možná částečně zaplatili v nějakém růstu cen, asi by to mělo určitý dopad na zaměstnanost v Unii, ale to jsou věci, které by se rychle vyrovnaly.
Fotogalerie: - Okřídlený lev
Často slýcháme, že už brzy zase přijde ekonomická krize. Vy však radíte nepanikařit. Proč?
Strašně rád si čtu zasvěcené texty o tom, že krize bude příští rok. Mám jich celou sbírku. Známé české ekonomické duo například naprosto pravidelně a s vytrvalostí bernardýna věští krizi „v průběhu příštích dvanácti měsíců“ už někdy od roku 2011. Ale nejsou sami, takových proroků máme plné noviny a weby. Kdo netvrdí, že bude krize, ten jako by nebyl. Čím bombastičtější titulek, tím větší prodej. Já si dokonce občas myslím, že u některých ekonomů z investičního prostředí jde o celkem cílené vytváření nálad, takže když čtu předpovědi, co bude s korunou a co s inflací, co s bitcoinem a co se zlatem, akciemi nebo státními dluhopisy, tak si říkám: „Hochu, hochu, v čempak ty máš nainvestováno, čeho se chceš zbavit?“ Ale to ať si každý vyřeší se svým svědomím.
Nicméně a popravdě – krize nebo zpomalení samozřejmě bude. O tom prostě není spor, žijeme v tržním prostředí, navíc v tržním prostředí s ohromným množstvím destabilizujících regulací, takže krize je asi taková jistota, jako že voda teče dolů a po týdnu nebo měsíci veder se ochladí. Také věštím krizi. Jen opravdu netuším, kdy bude.
Ani náznakem?
Teď bych mohl dlouze povídat o tom, že v posledních, dejme tomu, dvou měsících se objevilo několik znamení, že by se současné zpomalování naší ekonomiky a konec konců především i ekonomiky německé, bez které si pomalu ani nepšoukneme, opravdu mohlo přeměnit v nějakou stagnaci, či dokonce v pokles. Máme určitá data o vývoji zakázek v průmyslu, která jsou trochu nepříjemná. Máme vývoj podnikatelské nálady, který také není příliš optimistický. Ano, jsou tu celkem silné náznaky, že věci se trochu kroutí špatným směrem. Ale pokud se podíváme na fundamenty, tak tam nevidím nutně nějaké velké potíže. Zatím. Což se může změnit během měsíce, dvou. To prostě nikdo neumí říct dopředu. Faktem je, že ve světové ekonomice je mnoho rizik, která nelze podceňovat a která mohou během z historického pohledu vteřiny pořádně zamávat i naším hospodářstvím.
Psali jsme:
Třeba obchodní válka mezi Spojenými státy a Čínou? O co v ní jde Donaldu Trumpovi?
Ano, to je klasický případ. Podle mého se prezident Trump opravdu snaží přesně o to, co říká od začátku. Ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, ale on je velmi přímočarý a pravdomluvný – nevím jak doma, ale určitě v politice. Chce Čínu donutit k tomu, aby se vzdala něčeho, co nekonečně vadí americkým korporacím. Aby Čína skutečně dbala duševních práv. To nejsou nějaké kabelky nebo tenisky. Tady hovoříme o obrovském zneužívání patentů a vynálezů od strojírenství po počítače až k lékům.
A druhá věc, kterou Donald Trump také velmi otevřeně říká, to je „skoncujte s dotacemi“. Nesmíme zapomínat, že Čína má do tržní ekonomiky hodně daleko. Bankovní systém je pod silným státním vlivem, konec konců stát je vlastníkem obrovských korporací. Oni se hodně zbavili plánovacích nesmyslů, jakkoliv v infrastruktuře a v řadě oblastí stále centrálně plánují, ale trh to také není. Už jen kvůli nepřehlednému systému dotací, státem podpořených úvěrů, což jsou vlastně také dotace, kvůli části průmyslu a hornictví, které jsou napojené přímo na rozpočet a vrhají na trh klamné cenové signály. A Trump jim říká – doma si provozujte, co chcete. Ale plaťte nám za patenty a dotované zboží nechceme. V podstatě to stejné říká Evropě.
A zvítězí Donald Trump?
Nejprve bychom si museli definovat, co je vítězství. Ale stejně bych řekl: Nemám ponětí. Obecně se obchodní válka nedá vyhrát, protože ze střednědobého a dlouhodobého hlediska vždycky prohrají všichni. Jenže to platí u klasických obchodních válek, které měly jako cíl ochránit vlastní producenty před producenty z ciziny, kteří byli lepší, levnější, technicky vyspělejší nebo prostě měli jen komparativní výhodu. Donald Trump vede poněkud jiné obchodní války a má také silné karty.
Jaké karty?
Dvě karty, které nikdo jiný v této hře nevlastní. Ta první je obrovský americký schodek v obchodní bilanci. Je tak neuvěřitelný, že USA mohou poklidně válčit skoro s každým. Trochu budu přehánět, ale ne moc. Kdyby třeba dnes Spojené státy zastavily obchod s Mexikem, tak američtí spotřebitelé nedostanou spoustu zboží, levného zboží, na které jsou zvyklí, ale Mexiko by během pár týdnů možná vykrvácelo, průmysl by se hroutil, farmáři by krachovali. Spojené státy by kromě nedostatku některých aut a tortill a samozřejmě spousty dalších věcí ani netušily, že se něco děje. To stejné se ve větší nebo menší míře dá říci o Číně, Evropě a tak dále. USA určitě mají s nějakou zemí kladnou obchodní bilanci, ale popravdě nemám ponětí, jaká by to mohla být.
Ta druhá karta je dolar. Dokud mají Spojené státy dolar, mají i jednu velkou jistotu – všechny dolary roztroušené po celém širém světě to vždycky bude táhnout do Spojených států, protože to je trochu nadneseně řečeno jediné místo, kde dolar může vydělávat. Euro poněkud otřáslo jeho dominancí, ale dolar je pořád dolar, největší rezervní měna a konec konců bankovka, kterou zaplatíte od severního po jižní pól. To dává Trumpovi ohromné možnosti, jaké nikdo jiný nemá a v dohledné době ani mít nebude.
Ani Čína?
Ani dvě Číny, ani Čína s Ruskem dohromady, prostě nikdo. Kolikrát já už za posledních dvacet nebo třicet let četl o tom, že dolar se zhroutí a nahradí ho jüan nebo zlatý rubl nebo švýcarský frank a tak dále. Kolikrát už šejci zkoušeli začít obchodovat ropu v jiné měně. Kolikrát jsem četl o tom, že obchodní výměna mezi Ruskem, Čínou, Indií, a já už ani nevím kým ještě, se obejde bez dolaru. A po těch dvaceti letech temných prognóz jsme zhruba na stejném místě jako tehdy. Snad jenom, že kdyby byly zachovány všechny stromy, ze kterých byl vyroben papír potištěný těmito vizemi, tak možná neřešíme klimatickou krizi.
Ano, módní vlnou současnosti je boj za řešení klimatické krize. Když jsme se k této věci dostali: Jak některá navrhovaná opatření v rámci těchto trendů mohou ovlivnit evropskou, potažmo naši ekonomiku?
Vždycky záleží na tempu a na načasování. Každopádně bych z ekonomického hlediska neviděl ten boj za klima zase tak černě. Ve skutečnosti nějaký přechod na bezuhlíkatou společnost sice může znamenat velká přeskupování a změny například v zaměstnanosti, ale to neznamená, že by to měl být nějaký pokles HDP nebo produkce. Když se někde zavře hnědouhelná elektrárna, tak tím bez náhrady nezaniknou místa lidí v té elektrárně a místa lidí v dole na uhlí. Ta elektřina se bude vyrábět jinde a jinak, k tomu budou potřeba zase lidé, investice, což zaměstná další lidi… A tak dále.
Tím neříkám, že jsem z toho nějaký šťastný. My máme tu strašlivou solární zkušenost, takže naše veřejnost je právem nedůvěřivá a drží si distanc, ale v obecné rovině ekonomicky platí, že nějaká změna struktury ekonomického prostředí, třeba zrovna struktury produkce energií, nemusí nutně znamenat jenom negativní ekonomické dopady. Naopak to může být pobídka technologická či organizační, společenská.
Fotogalerie: - Vila primátora Prahy
Problém je jiný. S tím tlakem na řešení klimatické krize zapomínáme na to hlavní. Za prvé: Já opravdu nejsem přesvědčen o tom, že člověk a jeho činnost jsou hlavní příčiny globálního oteplování. Jistě činnost člověka hraje roli, ale obávám se, že možná důležitou, určitě ale ne klíčovou. Za druhé: I když ucpeme všechny komíny, zastaví se oteplování a vrátíme se klimaticky o desetiletí zpět? Ne. Protože klimatická krize se vyhrotí v každém případě. A my pro samou diskusi o světových tématech zapomínáme na něco daleko podstatnějšího – jsme schopni se připravit na dopady změny klimatu? Můžeme něco udělat pro zmírnění? Nemám pocit, že bychom na centrální úrovni kromě akčních plánů dělali něco opravdového. Některá města ano – realizují plány na výsadbu nových stromů, zavádějí nové vodní hospodářství, nové veřejné plochy řeší s ohledem na budoucí teploty…
Zatím je ale u nás stále ekonomický růst, nezaměstnanost nízká. Přesto je země rozhádaná, různě se demonstruje. Čím to je?
Tak demonstrace přece nemusí být za vyšší životní úroveň. To jsou spíše stávky. Demonstrace je primárně politický akt. Lidé se politicky projevují, chopí se svých politických práv i jindy než v den voleb. Zvykejme si na to, řekl bych, že to bude stále častější. S tím růst zase tolik nesouvisí. Celou dobu od převratu tady slyším, jak by se měla rozvíjet občanská společnost, jak je potřeba více prvků přímé demokracie, jak je potřeba přímá volba prezidenta, jak je potřebné, aby společnost žila více politicky. No, tak to přesně se děje. Společnost žije více politicky.
Jak říkám: Zvykejme si. Ten džin je z láhve venku. Těžko ho někdo nacpe zpátky. Rozhádané jsou všechny země, nebo alespoň skoro všechny vyspělé země. Nejsme zvláštnost. Máme pořád pocit, že jsme něčím jiní. Samozřejmě jsme, ale určitě ne tak, že bychom měli rozdělenější společnost, než je vcelku obvyklé. Navíc to není zase tak zlé. Nikdo se nestřílí, není tady žádná občanská válka, když se demonstruje, tak nikdo nerabuje fast foody a nezapaluje banky. V podstatě je to idylické.
Jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem, nebo dokonce s ekonomickou krizí, když se hádá i v době konjunktury? Máme politickou reprezentaci, která dokáže zmírnit dopady něčeho takového?
To je dobrá otázka. Podle mého mentálně připravena není. Je připravena finančně, hospodářsky. Koruna je dobře spravována, lidé za poslední roky zbohatli, existují zde nějaké nemalé rezervy. V tomto směru bych byl docela klidný. Naše zadlužení není zásadní. Máme manévrovací prostor. Co ale platí absolutně. Žádná politická reprezentace nedokáže nějakým geniálním opatřením zpacifikovat krizi. Ale skoro každá umí vzít dostatek peněz, tedy vytvořit nový dluh, a ty peníze vrhnout do zvyšování dávek, do podpory spotřeby, do staveb, do investic. A tak dále. Tedy vlastně se ani nebojím toho, že by politická reprezentace byla v případě krize nějaký zásadní problém. Jistě by však proběhla nějaká společenská radikalizace, zvýšila by se frustrace ve společnosti, nejistota. Pak je otázkou, jak velká by byla a koho by občané v prostředku krize volili. Krize by vyzkoušela více mentalitu společnosti než co jiného.
Ing. Miloš Zeman
V rámci demonstrací organizovaných Milionem chvilek pro demokracii zaznělo, že je prezident Zeman ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu svou vstřícnou politikou vůči Číně. Je to tak? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti?
To mi vlastně připomenulo, že při posledním rozhovoru, který jsem PL poskytl, mě váš kolega Korejs označil za zemanovského profesora. To mne skutečně pobavilo. Znamenalo by to totiž, že máme profesory klausovské, havlovské a při troše štěstí můžeme jinde než na hřbitově potkat i profesora husákovského.
K otázce. To je zase slovník. Co to je zaprodává? O vztazích Hradu a Petra Kellnera nevím nic, a pokud o něčem nic nevím, odmítám o tom spekulovat. V Číně má obchodní zájmy jistě mnoho českých podniků a podnikatelů, to asi není výsostné postavení pana Kellnera. Nějaká činnost prezidenta tímto směrem má hospodářskou logiku. Pořád ale platí a jistě platit dlouho bude, že Čína jako taková nemá z hlediska české ekonomiky žádný velký význam. V přímých vztazích je zcela marginální, to ať se na mne nikdo nezlobí. Poněkud podstatnější je ve vztahu přes Německo a nějaké další země, to jistě, ale to asi naše diplomacie nijak moc neovlivní.
K té mocnosti budoucnosti. Já bych to ani v tomto případě také zase tak moc neviděl. Čína zatím nebyla testována žádnou větší krizí. Teď myslím ta Čína, která se zrodila v posledních třiceti nebo pětatřiceti letech. Jediná skutečná krize, kterou podstoupila, byla společenská a vcelku lokální při protestech v roce 1989. A i tu musela řešit násilně. Příští velká světová krize již na Čínu dopadne s plnou silou, protože Čína bude podstatně zranitelnější, než byla před deseti lety. A dost možná si Čína projde vlastní krizí ještě předtím. Pak se ukáže, zda je struktura ekonomiky země pevná, nebo zda je Čína obr na hliněných nohou. Což je něco, co nemůžeme vědět. Můžeme jen tušit, předpokládat, odhadovat. Osobně si tedy myslím, že bude mít asi blíže k tomu nestabilnímu obrovi a že zažije složité období.
Na závěr si dovolím jednu otázku společensko-kulturní. Karel Gott oslavil 80. narozeniny. Jeho kritici jej označují za symbol normalizace, ztělesnění konformity a více či méně přiznané spolupráce s komunistickým režimem. Jsou tyto výtky oprávněné?
Víte, kdo z dnešních šedesátníků, sedmdesátníků a osmdesátníků může říci, že nikdy neudělal za minulého režimu nic, za co by se nemusel stydět? Pár takových asi znám, není jich moc. Já tyhle trochu kádrovací postoje nemám moc rád. Je to takový morální absolutismus. Mám normalizaci spojenou se spoustou jiných věcí než zrovna s Karlem Gottem. A to mi hudebně seděl naposledy někdy koncem šedesátých let. Nebýt notné dávky šikovnosti a takových fenoménů, jako byl Jiří Štaidl nebo Karel Svoboda, tak jsme o něm věděli možná tolik, co o nedávno zesnulém Richardu Adamovi.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
