Co říkáte napětí na krymsko-ukrajinské hranici? Každá strana uvádí „své“ varianty. Může toto „pošťuchování“ vyvolat větší konflikt? O krymských Tatarech se hovoří jednak jako o nespokojeném národu, na druhé straně prý, jako je to ostatně všude, jsou jejich některé „špičky“ spokojeny se současnou situací na Krymu...
Zdá se mi, že zájem, jenž se věnuje místním šarvátkám Ukrajiny se současným ruským Krymem, odvádí pozornost od mnohem hlubších jevů, které sice probíhají v tichu, ale o to jsou podstatnější a týkají se jak politiky současné ukrajinské vlády, tak ruské politiky. Abych zbytečně neteoretizoval, na důkaz toho si otevírám ukrajinské a ruské internetové noviny dnešních dnů. Tak Ukrajinská pravda, která se začala nazývat též Evropskou pravdou, uveřejnila redakční úvodník, což je nebývalé. V něm zdůvodňuje změnu svého kurzu: vystoupila totiž s následujícím požadavkem vůči Evropské unii: Žádnou podporu Ukrajině, zejména žádnou půjčku! Změnila tak zásadně své pozice k Evropské unii? Nikoliv, zůstává takzvaně proevropskou, a právě v zájmu této politiky Brusel varuje, že ukrajinský vládní program reforem je vědomou falzifikací, která pod hlavičkou reforem maskuje skutečný stav: Žádná hluboká reforma se nekoná, to jen Bruselu je třeba vytřít zrak.
A co se týče ruské politiky, opět je pro ni charakteristické to, čím například tak silně provládní Komsomolská pravda otevírá své internetové stránky. Je to rozhovor s Jiřím Vyvadilem, bývalým senátorem, předsedou Československé socialistické strany, soudcem Nejvyššího správního soudu, „známým českým politikem“, jak jej list charakterizuje. A rozhovor s ním pořídila proto, že nedávno založil organizaci Čeští přátelé Ruska, která má sdružit všechny české stoupence politiky Vladimira Putina. V čem mají tuto politiku podpořit? V jejím přání, aby se do dvou let změnila politická situace USA a Evropy. Jak? Že v Americe zvítězí Donald Trump, a nikoliv Hillary Clintonová, kterou se Komsomolská pravda snaží co nejvíce očernit, a že v Evropě posílí své pozice evropská politika, jakou reprezentuje například Marine Le Penová ve Francii, která by podle ní měla vyhrát příští prezidentské volby. Její politika je silně protiunijní. A obecně, ve světě by tím převážily pravicové síly, s nimiž se Rusku, potažmo dříve Sovětskému svazu, vždy lépe vyjednávalo a soužilo než s měkčími liberálně demokratickými politiky. Tehdy to byli například Nixon a Reagan, dnes představují takovou platformu Donald Trump v Americe a Marine Le Penová ve Francii.
Je doba olympijských her. Je Rusko skutečným takovým „státním aparátem pro doping“, jak se mnohdy uvádí? Určitě to bývalo i v minulosti, za SSSR, ale pokračuje to dál? A na druhé straně – je dobré, aby se uplatňovala i v tomto směru jakási „kolektivní vina“?
Každá země chce, aby jejich sportovci dosáhli nejvyšších met zejména na olympijských hrách. Používají k tomu nejrůznější stimuly, především peněžní. Pro zajímavost si porovnejme, jak kde se odměňují ti, kteří získali olympijské zlato. Na prvním místě figuruje Singapur 745 (v tisících dolarů), následují Tchajwan 628, Ázerbájdžán 510, Kazachstán 250, Malajsie 249, Filipíny 267 atd. Vezmu-li to od nejnižších částek, dominuje Velká Británie nulou, Německo 20, USA 25, Jižní Korea 32, Rusko 60, Francie 65 tisíc atd. Do těchto částek se nezapočítávají další prebendy, které dostávají tito sportovci, a rovněž se nezapočítávají příjmy od firem za reklamu. Tím vůbec nechci znevažovat výsledky sportovců a nějak snižovat ono nadlidské úsilí, jež musejí vyvinout, aby se dostali na nejvyšší metu. Jen chci naznačit, že doping může mít nejrůznější podobu a státní podporu. Peníze považujeme za legální, medikamenty za nelegální, protože falšují výsledky, a tím je znevažují. Ale uplatňovat kolektivní vinu jak ve sportu, tak třeba i v politice je falešné, také to znevažuje výsledky.
Psali jsme:
Vraťme se k Ukrajině. Blíží se podzim a chladné počasí. Domluví se podle vás Ukrajina na dodávkách plynu a ropy z Ruska, nebo to bude opět o něco složitější a komplikovanější? A co tranzit ruských produktů do Evropy, nevyužije Ruská federace jiné cesty než přes nejistou Ukrajinu?
Těžko předvídat, co vše se od září stane, to bývá i v politice, nejen v klimatu, přelomové. Předvídají se nové boje, předvídá se všechno možné. U Ukrajiny je alespoň pozitivní to, že zvyšuje svůj export zemědělských produktů do Evropy i do Spojených států – tam především slunečnicový olej, protože letošní úroda celkově se odhaduje o téměř pět procent vyšší než loni. Ukrajina bývala obilní zásobárnou bývalého SSSR a měla by na svém bohatství černozemě stavět i svou budoucnost, alespoň pokud jí tak neslouží průmysl, jehož větší část se rozkládá na území tzv. separatistických republik. Ale že zase není na tom tak zle, dokazuje například fakt, že Ukrajinská železnice obnovila tendr na nákup dvou rychlostních osobních vlaků. Ukrajina také hledá náhradní zdroje pro svou energetiku, aby nebyla na ruských dodávkách či jejich tranzitu přes své území tak závislá na partnerovi, jenž tak často používá tento ekonomický nástroj k politickým cílům. Ale předvídat nedokážu.
V této souvislosti rozvířil horké hlavy nový polský historický film o páchaných zvěrstvech Ukrajinců na Polácích právě ve Volyni a Polsko to rovnou označilo za genocidu. Jak to vidíte vy? Dotkly se tyto souvislosti také nějak volyňských Čechů?
Téma historických vzájemných zvěrstev mezi Ukrajinci a Poláky bude ještě dlouho bolestné pro obě strany. Je možné se přít, na čí straně bylo více obětí a zda už to byla genocida nebo ještě nikoliv, obětem to nijak nepomůže a vzájemným vztahům rovněž nikoliv. A ne každý má takovou odvahu, jakou měli Charles de Gaulle a Konrád Adenauer, kteří dokázali udělat tlustou čáru za staletími trvajícím nepřátelstvím a začali důsledně realizovat politiku vzájemného sblížení a spolupráce. A to nejen na nejvyšší úrovni, ale například i tím, že ročně si sto tisíc rodin z každé z obou stran vyměňovalo děti k prázdninovým pobytům, aby zejména mladou generaci dokázali zbavit tradiční nenávisti. Kéž bychom se jednoho dne dožili podobné akce mezi Ukrajinci a Poláky! A volyňští Češi? Masakrovali je více Poláci, nebo ukrajinští banderovci? Tím by se rovněž měli více zabývat historici, ale naši současní politici by měli řešit, jak by jim kromě nabídky vrátit se do vlasti mohli pomoci, jak si na místě zachovat jistou svou etniku, tak se zapojit do vytváření skutečně demokratické Ukrajiny, která se stala jejich vlastí.
Jaký je podle vás v současné době vztah Ruské federace k samostatným kavkazským enklávám – Náhornímu Karabachu či Jižní Osetii?
Původně čistě sousedský spor mezi Arménií a Ázerbájdžánem o část území, které sice z více než 90 procent obývají Arménci, ale už Stalin v roce 1922 jej přiřkl sousednímu Ázerbájdžánu, se v současné době, pominu-li celou historii tohoto konfliktu, změnil – podobně jako v případě Ukrajiny – v rusko-americký spor. USA ve svém plánu obklíčit Ruskou federaci základnami NATO se kromě střední a východní Evropy a Balkánu soustředily i na tuto oblast. Arménie základnu NATO odmítla, Ázerbájdžán, i jako spojenec Turecka, takový negativní postoj k NATO nemá. To se negativně projevuje jak v této oblasti, stejně jako třeba ve vztahu k Jižní Osetii, kde se dokonce chystá referendum podobné krymskému o možném připojení této bývalé gruzínské oblasti k Rusku, protože se celkově rusko-americké vztahy stávají stále napjatějšími. Někteří komentátoři jdou dokonce tak daleko, že jejich logické vyústění vidí v možné třetí světové válce. Nejsem tak pesimistický, abych věřil, že se jí někdo odváží, ale nejsem zase natolik optimistou, abych se domníval, že to vše jsou zanedbatelné lokální konflikty, které nás nijak neohrožují. I z tohoto hlediska budou nadcházející americké prezidentské volby dost klíčové. Už tak jsou v mnohém výjimečné, svých kandidátů na prezidenta se hrozí dokonce část stoupenců v jednom i druhém táboře, což dříve nebývalo. V sázce není totiž jen příští osud Ameriky samotné, ale jak tušíme, do značné míry nás všech.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
