35 let vězení pro Radovana Krejčíře. Je to moc, nebo málo?Anketa
Proč podle vás nastal Únor 1948?
Únor 1948 byl, alespoň podle mého subjektivního názoru, logickým vyústěním komplexu aspektů vyplývajících z poválečné situace. Lidé si většinově nepřáli návrat do strastiplných dob předválečné první republiky, její hospodářské krize a všudypřítomné sociální nespravedlnosti. Chápu však, že předválečné období je ale dnes některými pravicovými elitáři interpretováno zcela odlišně a ani se na ně za to nezlobím, bojují tím vlastně za sebe. Dozvuky největšího světového konfliktu, statisíce mrtvých a raněných Čechů a Slováků, násilně rozdělené rodiny nyní zcela bez majetku, tisíce sirotků a opuštěných dětí, poničená hospodářská a průmyslová infrastruktura, nedostatečné zásobování a mnoho jiných negativ přičítali lidé nejen německému národnímu socialismu a italskému fašismu, ale také k nim velice vstřícnému velkokapitálu a chování servilní šlechty.
I z těchto důvodů získaly ve volbách v roce 1946 Komunistická strana Československa společně s Komunistickou stranou Slovenska celých 38 % hlasů a obsadily tak 114 křesel v Národním shromáždění. Například v Tachově se ale volební zisk komunistů blížil až k 71 %, přičemž takovýchto měst a obcí bylo u nás mnohem více. K tomuto zisku došlo přes zřetelnou antikomunistickou propagandu, ne nepodobnou té hysterii dnešní. Občané však začínali cítit a také se oprávněně obávat, že by se vše mohlo začít vracet do zmíněných kolejí masivního předválečného vykořisťování a neakceptovatelné společenské nerovnosti a proto nejspíše došlo, v rámci jakési generální prevence, k tomu již notoricky známému politickému řešení „Právě se vracím z Hradu“. A domnívám se, že tehdy došlo k řešení ústavně konformnímu, i když s některými do té doby neznámými prvky mocenského boje. Mám teď na mysli například demonstrativní angažovanost Lidových milicí.
Co lidem tyto události přinesly? Dnes se na ně mnozí dívají velmi skepticky...
Únor 1948 přinesl lidem zejména novou naději, naději na nový spravedlivější společenský řád, lidovou demokracii. S tímto faktem se přirozeně nechtěly smířit nejen Spojené státy, válkou prakticky nedotčené, ale ani další západní velmoci. Skutečná demokracie, kde svobodně rozhoduje většina, a to bez ohledu na majetkový status, jim ostatně nevoní dodnes. Svébytnost a suverenita národů se v politice mezinárodního velkokapitálu nenosí, vzpomeňme Irák, Libyi, Sýrii aj. Někdo by mohl jistě namítnout, že něco obdobného praktikoval u nás po válce i Sovětský svaz. To je jistě do určité míry pravda, jenže SSSR byl skutečným vítězem nad hitlerovským Německem a jeho souputníky. Byl také nejvíce ze všech postižen lidskými obětmi, ale i materiálně.
Drtivý podíl a milionové oběti Rudé armády na vybojované svobodě velké části Evropy byly potom, pro nás dnes v odstupu času, možná až nepochopitelně tvrdě kompenzovány. Na druhé straně, když se vrátím k samotnému Únoru, je dost dobře možné, že právě i díky těmto událostem ve vývoji společnosti nebyla u nás později, až do dalšího neuralgického bodu, roku 1968, fyzicky přítomná sovětská vojska, pouze vojenští a političtí poradci či přidělenci, chcete-li. Američané ale mají, přes své relativně omezené zásluhy na celkovém vítězství ve druhé světové válce, své základny doposud například v Německu, ale i jinde. Dodnes tak svým hostitelským zemím deklarují svojí velmocenskou nadřazenost. A naší, tolik „demokratické a svobodomyslné“ pravici to nikterak nevadí!
Jaké se pak ale, podle vás, udělaly ve vedení státu a strany chyby?
Zásadních chyb bylo několik. Domnívám se, že přímo vyplývaly opět z té poválečně rozervané a společensky neutěšené doby. Zbytnělý strach o nově se rodící republiku vyvolával v nejvyšších politických kruzích, ze kterých se šířil i na nižší úrovně řízení země, neustále nová a nová podezření, často neoprávněná a neodůvodněná, často i uvnitř samotné komunistické strany. Tomu poté odpovídala někdy až nehumánně koncipovaná bezpečnostní strategie s drakonickými opatřeními realizovanými různými složkami státního aparátu. Jinou chybou byl zcela kontraproduktivně rozšířený despekt k soukromému vlastnictví, který další rozvoj k socialismu mířící společnost velice brzdil.
Takovým příkladem může být uspěchaná a v některých regionech nadmíru necitlivá kolektivizace venkova. Omezená svoboda výjezdů do zahraničí také mnoho dalšímu rozvoji společnosti a kvalitě života v ní nenapomohla. Státní hranice se chránit přirozeně měla a má i v dnešní době, ale osobně zastávám názor, že směrem „ven“ by měla být vždy a bezpodmínečně prostupná, a to i se zachováním práva každého občana usadit se tam, kde si jen on sám zvolí. Věřím, že by tehdy potom mnoho lidí z vychytralé propagandy bezhodnotového kapitalismu s lacině podbízivým konzumem velice rychle procitlo samo, a to bez zbytečných donucovacích prostředků státu.
Myslíte, že nastala obdobná doba a že se historie může opakovat?
Jak jsem již naznačil v úvodu, poválečná doba, se všemi jejími politickými specifiky a důsledky, se může opakovat vždy jen zase až po nějakém válečném konfliktu. Dnes nám tehdejší události mohou připadat minimálně necitlivé, ale nezapomínejme také, že po Únoru „zuřila“ studená válka. Lidé byli z titulu boje o dominanci jednoho ze světových názorů zbavováni, z rozličných politických důvodů, nejen svého zaměstnání, majetku, často ale i samotného života, a to na obou stranách pomyslné ideologické barikády, bez rozdílu.
Jen o té její straně s vlivovým působením Sovětského svazu se dnes u nás mluví, detailně se i pitvá a rozebírá se, což je nepochybně správně. K vyšší objektivitě, nechci říkat úplné, je ale nutno „posuzovat minci vždy z obou jejích stran“. Tím chci říci, že naši takzvaní západní spojenci, nesou na poválečných událostech, tedy i politických procesech a dalších dobových, dnes morálně zcela nepřijatelných, a s jistou mírou naivity věřím, že i neopakovatelných, excesech u nás, svůj významný a zcela nesporný podíl viny.
Jaké znalosti o Únoru mají podle vás mladí lidé? Jak se o tom učí či spíše neučí na školách?
Jako člověk, který pracoval čtvrtstoletí v oblasti školství, musím bohužel konstatovat, že znalosti novodobé historie jsou u mladých lidí, samozřejmě až na výjimky, velice mizivé. Mnozí z nich dnes již dokonce ani nevědí, co se u nás stalo vlastně ještě nedávno, v listopadu 1989. A ti, které politické události naší země jakousi shodou ne často se opakujících náhod, mezi hraním počítačových her a chatováním, ještě zajímají, jsou mnohdy vystaveni až obludné indoktrinaci neúplnými, zkreslenými, někdy zcela falešnými a nepodloženými informacemi o novodobých historických událostech.
Není se co divit, od listopadu 89 je náš školský systém, který dříve generoval obrovské množství vzdělaných lidí, vystaven destruktivnímu působení několika mocenských skupin, které ve své podstatě nemají o rozšiřování vzdělanostního obzoru celé společnosti pražádný zájem. Co můžete chtít více od pedagogů, kteří tímto „ohlupovacím, vědomostně degenerativním procesem“ výchovy a vzdělávání také sami prošli?! Nejsnazší cestou k absolutoriu přece stačilo odmítat vše levicové a komunistické a socialistické nenávidět. Pevně věřím, že jsme tuto „cestu do pekel nevzdělanosti“ po volební minimalizaci politického vlivu pravicových stran a jistého upozadění sekty Havlových pohrobků, již částečně opustili. Ale boj o novou kvalitu českého školství máme prakticky celý ještě před sebou!
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
