Vy jste své dlouholeté aktivity na poli finanční osvěty vtělil do nedávno vydané knihy „Konec finančních negramotů v Čechách“. Proč jste pro ni zvolil tak netradiční formu s využitím přísloví?
Šlo mi nejvíce o to, jak základní pravidla, termíny, finanční produkty, situace a vůbec dění kolem našich peněz popsat takovým způsobem, aby to bylo pro lidi co nejvíc skousnutelné, srozumitelné a zábavné. A tak vznikl nápad, že všechno budu vysvětlovat přes přísloví, pořekadla, rčení, případně citáty a přirovnání. Hlavní cíl tedy byl dát tomu srozumitelný, snadno zapamatovatelný, ale i zábavný prvek. Použil jsem celkem 150 pořekadel a přísloví. Za obzvlášť pikantní považuji jedno řecké „Když promluví peníze, pravda zmlkne“, především když si člověk vzpomene na jejich pětileté martýrium ohledně eura, vstupu do eurozóny, když falšovali účetnictví, aby se tam mohli dostat. A moc se mi líbí i kambodžské přísloví „Slovo a nůž je třeba vzít za správný konec“, což se dá vystihnout i českým příslovím „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“. To mimo jiné nabádá k tomu, abychom si dali pozor, když nám někdo zavolá, abychom náhodou neodsouhlasili po telefonu nějakou obchodní nabídku a pak se nedivili, že nám začne chodit něco, za co musíme platit a už si ani nevzpomeneme, že jsme někomu po telefonu řekli k nějaké nabídce ano.
V čem dělají klienti, spotřebitelé a zákazníci tváří v tvář nejrůznějším nabídkám největší chybu?
Je jich celá řada. Především se nechají velice snadno nalákat k různým neekonomickým rozhodnutím, nákupům, zbytečnostem, konzumu, a to i v momentě, kdy na to nemají vlastní prostředky, takže si na to musí půjčit. Vychází to ze skutečnosti, že běžný spotřebitel je, bohužel, pohodlný. Například neporovnává dostatečně cenu finančních služeb tak, jak to celkem běžně dělá při nákupu spotřebního zboží. Mám tím na mysli náklady běžného účtu, náklady úvěru, podmínky pojištění aut, nemovitostí, životního pojištění a podobně. S tou pohodlností souvisí i ta chyba, že klient chce udělat co nejméně aktivit a ještě pokud možno z tepla domova. S tímto druhem pohodlnosti souvisí i to, že celá řada klientů propadá úvěrům, kdy po nich instituce nic nepožaduje, což je přesný opak nějaké obezřetnosti.
Takže před tím, co je pohodlné, by se měl mít klient na pozoru?
Když po mně úvěrová instituce nic nepožaduje, jaké mám současné a minulé příjmy, daňové přiznání, kde všude mám dluhy, úvěry, jaká je moje úvěrová minulost, jestli jsem splácel, jaké jsou veškeré mé závazky a jestli budu schopen splácet úvěr, což co se dá shrnout pod výraz scoring klienta, tak je to pro mě jako pro klienta velmi pohodlné. Přijdu, půjčím si, odcházím. Nebo dokonce ani nepřijdu a půjčku si sjednám na dálku. Nicméně je to nebezpečné, protože to je na úkor něčeho, není to jen tak. Pokud seriózní instituce někomu půjčuje, tak si ho potřebuje, jak píšu v knize, prolustrovat. Když po klientovi nic nechce, tak je rád, že snadno projde tím úskalím získávání úvěru a odpovídáním na nepříjemné otázky, pokud jde o zadlužování, spotřebu a rozpočet rodiny. Ale pak je zranitelnější, protože je schopen odsouhlasit i to, co by za normálních okolností třeba neodsouhlasil.
Psali jsme:
Co vede k tomu, když finanční instituce neprovádí scoring, tedy komplexní systém hodnocení klienta podle předem zvolených kritérii?
Když si toho zájemce neproťukne, neproskóruje, neprolustruje, tak potom neví, jestli půjčuje někomu, kdo je takzvaně úvěruschopný, nebo kdo není úvěruschopný. A v takovém případě musí cenové podmínky z logiky věci nastavit tak, aby na tom neprodělala kalhoty. Když si toho člověka proskóruje, tak samozřejmě ví, komu úvěr poskytnout může za určitých podmínek a komu nikoli. Jsou přitom nějací odpadlí klienti, ale ti, jimž úvěr schválí, mají podmínky výrazně lepší, protože je větší pravděpodobnost řádného splácení. Cenu úvěru je nutné nastavit takovou, aby instituce vydělávala, i kdyby někteří klienti nespláceli. V tom je celé to kouzlo.
Jste ale nejen odborník na bankovnictví a finančnictví, ale už rok působíte v pražském zastupitelstvu, kam jste byl jako nezávislý zvolen na kandidátce hnutí ANO. Už Vás stihla politika natolik inspirovat, že byste napsal knížku i o ní?
Zatímco moje první knížka se jmenuje „Konec finančních negramotů v Čechách“, tak kdybych psal druhou, tak tu bych v téhle logice nazval „Konec politické pseudokorektnosti nejen v Čechách“. Podle mě musí politická pseudokorektnost skončit, jinak to dopadne špatně. Když se bavíte s lidmi, tak zjišťujete, že politici vůbec nereflektují jejich názor, jejich stanovisko.
Co Vás tedy od politiků v poslední době nejvíce rozhořčilo?
Mám konkrétní příklad. Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením, který posledních dvacet let bojuje za lidi s handicapem a za legislativu, která je má chránit, si „dovolil“ napsat na svůj facebookový profil, že lidi se zdravotním postižením osm let bojují za to, aby se valorizoval příspěvek na péči, tedy příspěvek rodinným příslušníkům, kteří pečují o někoho, kdo má zdravotní postižení. Přitom to je jediný příspěvek u nás, který nebyl osm let valorizován. A on si „dovolil“ napsat, že osm let se čeká a bojuje o každou korunu, a vždy to skončí stále stejnou výmluvou, že nejsou peníze. A najednou, když se objeví migrační vlna, tak peníze jsou. To není nic proti imigrantům, není to žádné vyhraňování, to je jen popis faktu od člověka, který se v nějakém oboru o něco dlouhodobě snaží. A to v oblasti sociální, kde jsou lidé se zdravotním postižením. A hned se spustil bengál různých lidí, nazvěme to právě tou zmíněnou pseudokorektností. Kde to jsme? To nebylo žádné obecné tvrzení, nějaká nenávistná věta, šlo o zcela konkrétní věc na základě letitých zkušeností. A přesto to vzbudilo tuhle reakci. Proto bych další takovou knížku nazval „Konec politické pseudokorektnosti“, a to nejen v Čechách, protože když člověk čte vyjádření politiků v Německu a v celé Evropské unii, tak vidí, že se to netýká jen nás.
Když jste zavedl řeč na migrační krizi, jaké pokračování lze nyní očekávat po pátečním teroristickém útoku v Paříži?
To, jestli útoky v Paříži souvisí s migrační vlnou, nevím, nerad bych sbíral na té nesmírné tragédii nějaké politické body. Ale personifikovanou souvislost alespoň ve dvou případech, kdy atentátníci přišli do Evropy s běženci přes Řecko, to má. Nechtěl bych to však spojovat přímo ve smyslu, že imigrační vlna rovná se teroristické útoky. Jen říkám, že i benevolence k migrační vlně může způsobit do budoucna bezpečnostní rizika. A myslím si, že na prvním místě by měla být bezpečnost vlastních občanů, vlastních daňových poplatníků, a teprve poté pomocná ruka. Jakmile to politici, neziskovky a všichni ti jednostranně zaměření lidé, ať už mají jakoukoli přezdívku, budou zpochybňovat, tak to pro budoucnost zadělává na velký malér, protože politici už nemluví za ty, kteří je volili. Na jedné straně je tu strach a obava z toho, kam Evropa směřuje, jak se neumí postarat o vlastní lidi, jak na nic nejsou peníze, na všechno jsou výmluvy a najednou se peníze najdou. To není úplně normální a běžná reakce. S čím mají teroristické útoky určitě souvislost, je skutečnost, že západní civilizace jako civilizace postavená na křesťansko-židovských základech se otvírá jiným kulturám, jiným náboženstvím.
JUDr. Monika Hášová
Ale kdo nesouhlasí s tím, aby se Evropa otvírala jiným kulturám a jiným náboženstvím, je ihned označován za xenofoba, islamofoba či rasistu. Vy tedy nejste zastáncem bezbřehé otevřenosti a tolerance?
Já mám velmi silný pocit, že všichni tihle příchozí si tohle naše otevření se a tu naši toleranci nevysvětlují jako otevřenost a toleranci, ale berou to jako slabost. A důsledkem té naší slabosti je, že si dovolují čím dál tím víc. Tedy to, co si našinec neumí představit, že by si dovolil v nějaké arabské zemi, kde funguje islám, kde jsou muslimové. I když je tam jako turista, tak to naprosto respektuje. Ale tady vidíme v každodenní praxi to, že požadavky, to lpění na svých zásadách, byť jsou v úplně jiné kultuře, je stále větší a větší. Mě zarazilo, když jsem někde četl, že loni zakázali v nějaké části Bruselu mít vánoční stromek jako symbol křesťanských svátků. I to je důsledek naší tolerance a otevřenosti.
Myslíte si, že se evropským politikům v otázce migrace alespoň trochu otevřou oči?
To nečekám. Fakt děsné mi přijde, když předseda Evropské komise Juncker oznámí jako hlavní stěžejní větu, že doufá, že teroristické činy nebudou znamenat změnu politiky ve vztahu k migrační vlně. Někdo tady něco pokazil, někdo neplní své povinnosti, ale nic se měnit nebude. Schengen znamená, že máme otevřené hranice, ale může fungovat jedině v momentě, kdy budou zavřeny vnější hranice. Jinak to vůbec nedává smysl. Na ochranu vnějších hranic putují peníze daňových poplatníků, Evropanů. Existuje kapitola ochrana vnějších hranic, z níž čerpají všichni ti, co mají vnější hranice. Čerpají peníze, ale neplní své úkoly. Nejde už jen o to, jestli se tu bude rozšiřovat nějaká agresívní forma islámu, ale čistě o to, že se ukazuje hned při prvním tématu, že v rámci Evropské unie nefungují elementární věci, a to je ochrana vnějších hranic.
Copak ale byl vůbec zájem, aby země s vnější hranicí Evropské unie ji chránily, když nejhlasitěji zněl apel těch politiků, kteří vyzývali k tomu, abychom otevírali náruč lidem prchajícím před válkou a násilím?
To je nekontrolovaný příliv uprchlíků a už není ani nikdo schopen odlišit, jestli někdo utíká skutečně před válkou, nebo ne. Ale přece pokud před ní utíká, tak uteče do první bezpečné země a pak už dál neputuje. Pokud někdo jde přes celý kontinent do té nejbohatší země, tak to mi jako úprk před válkou zrovna moc nepřijde. Jestli to je finanční imigrace, nebo skutečně útěk před válkou nebo jinou katastrofální situací v severní Africe nebo na Blízkém východě, to už teď nikdo nerozlišuje. Sem se to valí a ochrana vnějších hranic vůbec nefunguje, jakkoli existují prostředky na její ochranu. A do toho se stane tragédie jako v Paříži, která se může opakovat. A ty pseudokorektní politici si pořád pojedou to svoje bez ohledu na to, že jejich povinností je, aby chránili vlastní občany, pro to byli zvoleni. Takhle to je a je to i přirozené v jakékoli komunitě.
Zeptám se Vás ještě na dění ve vedení hlavního města Prahy. Vy jste byl do zastupitelstva zvolen jako nezávislý na kandidátce hnutí ANO. I když nejste jeho členem, co si myslíte o tom, že si jako hlavní podmínku pro vyjednávání o nové koalici po té rozpadlé stanovilo, že primátorkou bude i nadále Adriana Krnáčová? Neměly by být primární programové požadavky a až pak personální, jak upozorňuje bývalá předsedkyně pražské organizace hnutí ANO Radmila Kleslová?
Vnímám to tak, že hnutí ANO tím dává najevo, že jako nejsilnější klub, který neustále zvenku někdo torpéduje řečmi o dvou frakcích a podobně, a také jako vítěz voleb má právo mít primátora. Takhle to čtu já, jakkoli je pravda, že je potřeba nejdřív si s partnery sednout a říci, jestli máme nějaké společné plány, průniky, programy, vize a nápady. Pak je dát na papír a k nim přidávat relevantní jména. Vnímám to bez ohledu na aktuální primátorku, ale jako vyslání signálu, že vítěz voleb by měl mít pozici primátora. Ale nebyl jsem u toho, takže jaké byly motivy pro tohle hlasovat, nevím.
Co může pro jednání o nové koalici v Praze znamenat to, že se před týdnem stal předsedou pražského hnuí ANO ministr obrany Martin Stropnický?
Myslím, že to byla velmi dobrá volba. Mám totiž pocit, že po ročním působení všichni, kteří se té komunální politice věnují, už pro strom nevidí les, jsou v tom tak ponořeni, že už to tam příliš produktivní nebylo. Tak je dobře, že se toho chopil někdo zvenku, kdo je v politice o stupeň výš, tedy ne komunální či regionální, ale celostátní politik, kdo má reputaci, jméno, za kým lidé půjdou. A od toho očekávám i profesionalizaci našeho působení tady. Je potřeba připomenout, že máme nejsilnější klub. A když se nad tím člověk zamyslí, tak ostatní kluby, které mají zájem zde vládnout, takovou unikátní pozici jako my nemají. Osmičlenný klub Trojkoalice je složený ze tří subjektů, uvnitř to také není ideální. V klubu ČSSD jsou dva členové, kteří buď nechtějí, nebo nemohou být v čele radnice z hlediska nějaké své minulosti nebo přítomnosti. Klub TOP 09 měl původně šestnáct členů, po odchodu Moniky Krobové Hášové patnáct, po odchodu bývalého primátora Hudečka a dvou dalších kolegů dokonce dvanáct. Navíc čtyři z nich chodí k soudu ohledně kauzy Opencard, podle mě nespravedlivě, k soudu kvůli Opencard by měl chodit někdo jiný, a ne ten, kdo se to snažil řešit, ale přesto se tak děje, takže je může potkat totéž, co jednoho člena ČSSD. A tenhle problém nikdo ze zastupitelů hnutí ANO také nemá. Takže my si to můžeme svým amatérským vystupováním pokazit jen sami. Zvolením Martina Stropnického se podle mě udělal významný krok, aby se tohle nestalo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
