Úvodem našeho povídání mi to nedá vrátit se na konec dubna, kdy severoněmecký Hannover, v němž léta žijete, hostil amerického prezidenta Baracka Obamu, jenž za doprovodu kancléřky Angely Mekelové navštívil strojírenský veletrh. Jak jste prožívali to, že se Hannover stal na pár dní hlavním městem světa?
Jestli právě hlavním městem světa, to nevím, ale v každém případě nastal v Hannoveru znamenitý blázinec. Naštěstí leží naše městská část mimo oblast Obamovy návštěvy, ale kam zasáhla, tam to stálo za to. Celé úseky veřejné i soukromé dopravy vyřazené z bezpečnostních důvodů z užívání, zákaz nejen vycházení z domů, ale i jen přibližování se k oknům, velkoplošný uzávěr vzdušného prostoru, celé roje vrtulníků patrolující nad městem, tisíce policistů v trvalém nasazení … nevím, jestli to muselo být. Jako účel celé akce se udávala návštěva hannoverského veletrhu, setkání s kancléřkou Merkelovou a několika jinými státníky, snad i nějaká vyjednávání kolem obchodní smlouvy TTIP, v Německu ne zrovna populární. Prezident Obama rovněž využil své návštěvy k vyjádření porozumění paní Merkelové pro její politiku v těch uprchlických záležitostech, čehož má vrcholně zapotřebí, protože jinak s ní v té věci nesouzní v Německu pomalu už nikdo. Kolik celá ta legrace stála, se nemohu nikde dopídit, ale udává se něco kolem 30 až 40 milionů eur, což ovšem chápejme jen jako spodní hranici; kolik stála americkou stranu, nechci raději ani vědět. Kladu si otázku: když už se světové státnictvo musí bezpodmínečně sejít, nešlo by to někde stranou, na válečné lodi například nebo na pustém ostrově? Nebo to ještě jednodušeji a úsporněji vyřídit po telefonu? Bez obtěžování obyvatel a rabování beztak podvyživených veřejných pokladen?
Zmínil jste TTIP, dohodu EU a USA o volném obchodu. Vnímal jste spíše podporu pro těch prý až 90 tisíc lidí, kteří proti ní v Hannoveru demonstrovali, nebo pro vyjádření Baracka Obamy a kancléřky Angely Merkelové, kteří ji svorně podpořili?
K tomu bych se nerad vyjadřoval, jelikož nevím přesně, oč v řečené dohodě jde, eventuelně jaké z ní vyplývají pro nás obyčejné smrtelníky výhody, či nevýhody. Že se pro její uzavření vyslovila paní Merkelová s prezidentem Obamou, je pochopitelné; oba se vmanévrovali do situace, kdy je třeba se pochlubit konečně už nějakým úspěchem. Na druhou stranu nabyly projevy odporu proti TTIP charakteru svaté války, což zrovna nemusím mít. Tudíž: neztotožňuji se, jen pozoruji, co se z toho vyvine, než se přikloním na jednu stranu sporu.
Mluvil jste v úvodu o slovech porozumění, která americký prezident pronesl k německé kancléřce. Barak Obama v rozhovoru pro deník Bild také vychvaloval kancléřku Merkelovou za její odvážný postoj k uprchlické krizi a označil ji kvůli tomu za strážkyni Evropy. S jakou odezvou se v Německu tyto jeho výroky setkaly?
Je společným charakterovým rysem vysoce postavených osob, že se nerady pouštějí do něčeho nejistého, co by mohlo ohrozit jejich kariéru; rády by zachovaly stav, jaký je, a dovedou s ním zacházet. Vývoj ale znamená změnu; a rozumný státník se připraví na všechny eventuality včetně nepříznivých, a právě jich. Kdo toho není schopen nebo k tomu ochoten, nezaslouží si titulu státníka, nejvýš politického příštipkáře. Odezva v německém obyvatelstvu, pokud vím, nebyla zkoumána, tuším ale, že nebyla zvlášť příznivá. Taktéž bych nepokládal postoj paní kancléřky za odvážný, nýbrž za dětinsky tvrdohlavý.
Psali jsme:
Jak zapadá do politiky otevřenosti kancléřky Merkelové vůči migrantům to, že Německo je jednou ze šesti zemí, které žádaly Evropskou komisi o prodloužení dočasných kontrol na vnitřních hranicích schengenského prostoru?
Moc do ní nezapadá. Spíš je paní Merkelová okolnostmi nucena krok za krokem od politiky otevřenosti ustupovat. Ani jí nic jiného nezbývá, jsouc se svým postojem v Evropě už pomalu sama. Státník hodný toho titulu by se v takové situaci omluvil, promiňte, lidé, udělal jsem hloupost, nechal jsem se svést svým přáním a přehlédl zjevou skutečnost. Ale paní Merkelová není státník. Nejvýš politik, a ještě … no, nebudu dál rozvádět jaký.
Německá vláda dala souhlas se stíháním satirika Jana Böhmermanna kvůli básni zesměšňující v televizi ZDF tureckého prezidenta Erdogana, i když v koalici panovaly různé názory, zda vyhovět turecké žádosti a zahájit stíhání. Je německá veřejnost nakloněná spíše tomu vyhovět požadavku Turecka, nebo je pro ni víc svoboda slova?
V Böhmermannově aféře je německá veřejnost vzácně jednotné mysli. Uznává, že pan Böhmermann přehnal místy své šprýmy na hranici nechutnosti, ale kdo se dal na politiku, musí si dát líbit víc než běžný občan. Kdyby se takový Franz Josef Strauss býval měl soudit kvůli každé peprnější narážce, doživotně by ze soudů nevyšel. O svobodě slova bych v tomto případě nemluvil, němčina však zná výraz Narrenfreiheit, volně přeloženo svoboda šašků. Pan Böhmermann je šašek z povolání. Pan Erdogan ze sebe svým vztekáním úspěšně udělal šaška před tváří světa. Pokud se mohu odvážit prognózy, řekl bych, že k procesu možná dojde, k odsouzení ale stěží; tak otevřeně se vzepřít téměř jednotnému veřejnému mínění se sotva odváží nejen soud, ale ani sama paní kancléřka.
Co si myslíte o evropském, nebo spíše německém podbízení se Turecku při řešení migrační krize?
Merkelovském, upřesnil bych. V německé veřejnosti nachází jen minimální podporu, jak dokazují výsledky tiskových či internetových anket. Ale aspoň že se takové ankety už pořádají a jsou uveřejňovány, známka to ústupu merkelistické politiky. Politiky chaotického střídání nedomyšlených návrhů, jejich opouštění a nahrazování jinými, stejně nedomyšlenými. Připomeňme si: neomezené přijímání uprchlíků, jakýchkoli, odkudkoli, v optimistickém předpokladu vyjádřeném uvítací větou paní kancléřky „Wir schaffen das“ (My to dokážeme). Když se začalo ukazovat, že to asi přece jen nedokážeme a objevovaly se známky občanského odporu a pokles kancléřčiny popularity, přišel na řadu návrh rozmístění přebytečných uprchlíků do ostatních zemí Unie. Že ani z něj nic nebude, mohl jsem za honorář jednoho bůra českého odhadnout už předem; musel by být takový přemístěnec někde ve Slovinsku či v Portugalsku ukován na řetěz, aby nebyl hned za týden zase zpátky v Německu. No a teď tedy turecké řešení: zrušíme vizovou povinnost, tak, ustoupíme v desetiletí oddalovaném požadavku přijetí Turecka do EU, zaplatíme tureckému samovládci pár miliard, a on za to nebude pouštět uprchlíky dál do Evropy, nýbrž si je nechá u sebe. Že ani z toho nic nebude, je jisté jako amen v otčenáši; je-li paní Mereková ochotna přistoupit na Erdoganovy nestydaté požadavky, zbytek Evropy k tomu ochoten není. I jsem zvědav, jakého králíka vytáhne z klobouku napočtvrté.
V Drážďanech proběhl soud s Lutzem Bachmannem, předákem hnutí Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu (Pegida), jemuž hrozilo až pět let vězení za podněcování nenávisti vůči uprchlíkům. Jak lze chápat ten nepoměrně mírnější rozsudek, který nad ním nakonec zazněl?
Pan Bachmann vyšel od soudu s trestem pokuty 9600 eur, což nelze zrovna pokládat za triumf merkelovsky laděné justice. Kdyby řečený pán začal vybírat mezi sympatizanty Pegidy po euru, mohl by pozítří vysypat tu hromadu drobných u soudu na stůl. Takový výsledek spíše než nějaký zlom může znamenat část celkového zlomu. Už od počátku uprchlické krize je v německé společnosti patrný a stále se rozšiřuje: na jedné straně tradiční partaje v čele s paní Merkelovou, úslužný tisk a část intelektuální scény, na druhé občanská, silně kritická, přesný podíl je obtížno zjistit, dle všech náznaků ale většina. Rozpor je vyjádřitelný větou skotského ekonoma McCullocha ze století osmnáctého: To, co by mělo být, je věčnou překážkou v objevení toho, co je. Přesně. Politika, média a intelektuální nabadatelé vycházejí z představ, jak by se správně měl ten uprchlický propletenec řešit a vyřešit. Kritický občan vychází z toho, co kolem sebe vidí. Jak se říká česky, jeden o koze, druhý o voze a nemohou se shodnout, leda by ktitická většina zmohutněla natolik, že by výsledkem byla i většina volební a politická. To ale může ještě nějaký čas trvat; německý duch není nakloněn příliš radikálním změnám v rozporu s úředním stanoviskem, a je-li, trvá mu dlouho, než se odhodlá vyjádřit své mínění veřejně, například ve volbách.
Na sjezdu Alternativy pro Německo schválili delegáti programové prohlášení, podle něhož islám není slučitelný s německou ústavou. Jaká byla reakce na tento krok nyní už podle průzkumů třetí nejsilnější strany v Německu?
Ohlas ve veřejnosti je vzhledem k závislosti médií na merkelovské politice obtížně zjistitelný, vycházím-li ale z internetových diskuzí, je většinou pozitivní. Ovšem, internetoví diskutéři představují jen určitý výřez společnosti, a tak bych nechtěl zevšeobecňovat. Co se slučitelnosti islámu s ústavou týče, inu, neznám ji nazpaměť; řekl bych ale, že stěží může být slučitelný dokument, zdůrazňujcí zásady demokratické plurality, svobody jednotlivce a lidských práv, s ideologií takovéto zásady vylučující. Pro mě osobně by strana AfD – politický nováček, nezkušený a s výjimkou uprchlických témat nejednotný – byla volitelná jen z nouze, kdyby jiného výběru nebylo. Je ale možné, ba očekávatelné, že do spolkových voleb v příštím roce bavorská strana CSU v čele s Horstem Seehoferem rozšíří svou působnost na celé Německo. To bych pak hned věděl, koho volit, a nejspíš nejen já.
Berete prohlášení Alternativy pro Německo jako první konkrétní krok k tomu, aby se nenaplnily chmurné vize z Vaší knihy Pod znamením půlměsíce?
Vzhledem k nejistotě, co si vůbec s rukopisem počnu, se mi spisování vleklo dlouhých osm let. Stalo se mezitím leccos, s čím jsem nepočítal, například s existencí strany AfD a jí příbuzných ve velké části Evropy, a nejméně ve dvojím jsem se mýlil. Položil jsem zaplavení Evropy islámem do druhé poloviny století, a ona se už potopa začíná valit. Pojal jsem islám jako jednotnou, všechen odpor válcující sílu, která se teprve později začne v důsledku vnitřních rozporů štěpit a ochabovat, ale sektářské řevnivosti má islám v sobě, řečeno obrazně, geneticky zakódované, a jejich důsledky se už také začínají valit. Zatím v nešťastné Sýrii a několika dalších nadobro rozklížených státech. Jelikož si však muslimští uprchlíci nesou své vzteky a nenávisti s sebou v zavazadle, dá se počítat s tím, že je zavlekou i k nám do Evropy. Ne že by to byla právě nejzářnější perspektiva. Naopak se mi – aspoň v to doufám – podařilo vykreslit nepočetné, ale odolné jádro evropské společnosti, jemuž je dáno přetrvat kolaps islámu, netvůrčího, ustrnulého, na inovativní schopnosti Západu závislého, a stát se základem společnosti obrozené, od módních pošetilostí včerejška očištěné. Ale to by byl námět jiného románu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
