Vláda ve středu schválila přistoupení Česka k evropskému fiskálnímu paktu, který ještě musí schválit Sněmovna. Dá se to brát spíš jako přihlášení k dodržování principů rozpočtové odpovědnosti, nebo jako další snaha ubírat pravomoci v rozpočtové politice z národní úrovně a přenést je na Brusel, jak tvrdí například poslanec ODS Jan Skopeček?
Přiznám se, že tady je pro mě těžké motivy vlády rozklíčovat. Začala bych asi od lesa. Není to tak dlouho, co jsem se tu zlobila, že vláda v demisi Bohuslava Sobotky podepsala Evropský pilíř sociálních práv. Já jsem namítala, že mi to nepřipadá vhodné v situaci, kdy je vláda už na odchodu. Analogicky tady se mi nelíbí, že vláda, která nemá důvěru, navíc je jasné, že bude už brzy končit, protože už probíhá vyjednávání o sestavení druhé vlády po volbách, chce prosadit tak významné rozhodnutí.
Pokud se mě zeptáte, proč to udělala, pak jedním slovem nevím. Možná v pozadí byla snaha zalíbit se Bruselu a získat trochu lepší vyjednávací pozici, protože vzápětí bude následovat pokus odvrátit tzv. Dublin IV. Takže možná trocha demonstrativního evropanství, které neublíží, abychom vykompenzovali náš odmítavý postoj v otázce, která je pro nás klíčová? Každopádně fiskální pakt je už tak trochu mrtev, dnes už Evropská unie řeší dost jiné otázky. Dnes mohu zopakovat jen to, co jsem říkala už kdysi v roce 2014: Princip fiskálního paktu jako takový není úplně špatný. Jeho smyslem je přimět jednotlivé země, aby hospodařily rozumně, aby jejich veřejné finance nespadly do rozvratu jako třeba Řecko. Je tu ale jedno ALE: Totiž my bychom měli hospodařit s našimi veřejnými financemi rozumně hlavně sami kvůli sobě, pro naše vlastní dobro. Ne kvůli Bruselu. Takhle bychom se na pakt měli dívat.
Česká televize, už ze své veřejnoprávní podstaty nejobjektivnější médium u nás, se minulou neděli v pořadu 168 hodin pustila do vehementní obhajoby našeho členství v Evropské unii. Mimo jiné nabídla grafiku znázorňující, že z EU nám až dosud na dotacích připlulo 1 211 miliard korun, zatímco jsme odvedli za stejnou dobu 515,8 miliardy korun. Co bychom si bez těch téměř 700 miliard korun počali? Přiznávám, že mě k otázce inspirovalo i to, že jste hned na začátku reportáže vykoukla na diváky z obrazovky vy...
Já ovšem vykoukla „z druhé strany barikády“ – totiž jako někdo, kdo se pod tak vehementní obhajobu našeho členství nepodepisuje… K tomu musím říct tři věci.
Zaprvé existuje jistě řada argumentů pro naše členství v Evropské unii i proti němu a oba typy argumentů jsou relevantní. Ale mezi všemi těmito argumenty je jeden, který naopak považuji za zcela irelevantní. A to je právě argument založený na dotacích. Jinými slovy, kdyby si bývala Česká televize jako nosný argument pro členství v EU vzala cokoliv jiného než dotace, fajn. Ale právě dotace považuji za jeden z nejničivějších jevů v Unii. Jejich princip je založen na tom, že berou peníze někomu, kdo je schopný a peníze umí vydělat. A dává je někomu, kdo peníze vydělat neumí. Jinými slovy, dotace jsou způsob, jak přesunout peníze z činností, které fungují, k činnostem, které nefungují. Je to tedy způsob, jak fungování celku zhoršit. A pro mě by bylo členství v Evropské unii mnohem přijatelnější, kdybychom z EU nečerpali dotace vůbec žádné.
Zadruhé chci varovat proti fanatickým soudům, podle nichž jediné správné je zůstat v EU, nebo naopak jedině možné je EU opustit. Jako každá otázka, která má ekonomický rozměr, i zde jde o kalkulaci přínosů a nákladů. A já jsem nikdy neřekla, že hypotetický Czexit by byl snadný. Zároveň ale říkám, že EU natolik zásadně čím dál víc potlačuje naši suverenitu, což je krásně demonstrativně vidět třeba na příkladu kvót, že náklady spojené se členstvím se začínají blížit nákladům spojeným s Czexitem, pokud už nejsou nad nimi.
A zatřetí: Vezměme si příklad z Britů. Ti své referendum důkladně naplánovali, nikterak neurychlili, vláda ho vypsala na konec svého funkčního období, bylo tak dost času, aby se lidé nad svým hlasováním opravdu důkladně zamysleli a nehlasovali pod vlivem jednorázové hysterické kampaně. Takže pokud by došlo na referendum i u nás – a já se mu nebráním – byla bych pro stanovení jeho data kupříkladu ode dneška za čtyři roky.
Psali jsme:
Meziroční míra inflace v lednu zpomalila na 2,2 procenta, čímž se přiblížila inflačnímu cíli ve výši dvou procent a v médiích se objevila chvála, že zvyšování úrokových sazeb Českou národní bankou je účinným nástrojem na krocení inflace. Navíc by se díky rostoucím úrokům mělo zastavit přehřívání realitního trhu a také zmírnit napětí na pracovním trhu. Lze souhlasit s komentáři, že ČNB svými opatřeními účinně řeší nejpalčivější problémy tuzemské ekonomiky?
Na první pohled to tak vypadá. Ďábel je ale skryt v načasování. Musíme si uvědomit, že jakýkoliv krok monetární politiky – tedy rozhodnutí centrální banky o úrokových sazbách, o intervencích a podobně – působí na reálnou ekonomiku s dost velkým zpožděním několika měsíců. Podle typu opatření může zpoždění nabrat i více než půl roku. Takže jestli dnes centrální banka zvyšuje úrokové sazby, vlastně tím reálně ovlivňuje podzimní inflaci, nezaměstnanost, splácení hypoték. Jestliže na jaře 2017 centrální banka ukončila intervence proti koruně, ještě na podzim jsme mohli říkat, že ekonomiku dozvuky intervencí stále rozpumpovávají k vyššímu výkonu i vyšší inflaci – jenomže tou dobou už centrální banka ekonomiku zchlazovala zvyšováním úrokových sazeb. Neboli hasila požár, který předtím sama rozdmýchala. Analogicky důsledky toho, že dnes centrální banka zchlazuje ekonomiku, ucítíme nejvíc v okamžiku, až se bude ekonomika brzdit spontánně sama a nám se to vůbec nebude hodit. Takže jinými slovy, mně to jako až tak geniální politika nepřipadá.
Ing. et Ing. Jan Skopeček, Ph.D.
Během posledních let přešly k nově vzniklým bankám stovky tisíc klientů. Lákadlem u některých bylo třeba to, že po klientech nechtějí poplatky za běžné služby včetně výběrů z bankomatů. Tento týden jsem se dočetl, že dvě z mladých bank – Equa a Fio banka – více než zdvojnásobily svůj čistý zisk oproti předchozímu roku. Přitom bych čekal nepřímou úměru: větší komfort pro klienty, menší zisk bank. Mají se tradiční bankovní domy obávat dalšího odlivu klientů, nebo ti aktivní jim už odešli a konzervativní jim zůstanou, ať budou podmínky dravější konkurence sebevýhodnější?
Tyto „nové“ banky fungují na dost jiných principech než „klasické“ banky. Například obrovské náklady ušetří na menší či skoro žádné pobočkové síti. V jistém slova smyslu si tak klasické a nové banky ani nekonkurují, nové banky oslovují spíš klienty, kteří používají internetové bankovnictví a bankovní účet používají spíš pro transakce než pro úložku velkého objemu peněz. Takových klientů ale bude přibývat, takže klasickým kamenným bankám skutečně dlouhodobě poroste konkurence.
Ministr dopravy Dan Ťok chce reagovat na protesty taxikářů proti službám typu Uber poslaneckou novelou. Zprostředkování jízdy by podle nové úpravy již nemělo být volnou, ale vázanou živností, takže by se srovnaly podmínky pro všechny poskytovatele, protože Uber a další podobné společnosti by mohly jízdu zprostředkovat pouze řidičům, kteří jsou oficiálně taxikáři. Ale co by mohlo motivovat taxikáře jít jezdit pod Uber, když tam si „nepřilepší“ ani korunou? Nepůjde tímto o likvidaci služeb typu Uber, které jsou k zákazníkovi přívětivější?
Podle mého soudu to pouze služby typu Uber zažene do ilegality, ale nezlikviduje je to. U služeb tohoto typu je strašně těžké odlišit, kdy jde o svezení za úplatu a kdy jde o to, že vezmete stopaře a on se vám revanšuje nějakou naturálií… Zkrátka jediné, co stát dosáhne, bude pomalejší rozvoj technologií, pomalejší rozvoj sdílené ekonomiky, v níž je budoucnost, a ve společnosti vznikne přesvědčení, že je správné a účinné někoho vydírat protesty. Problém přitom vůbec není v tom, že by Uber byl špatný. Problém je v tom, že taxi služba je přeregulovaná. Takže cesta není v tom víc regulovat Uber, ale v tom uvolnit regulaci taxikářů, aby měli srovnatelné podmínky s Uberem.
Ministerstvo práce a sociálních věcí připravilo novelu tzv. platového zákona, kterou chce od začátku příštího roku zmrazit platy ústavních činitelů na letošní úroveň. Pro jejich výpočet platí tzv. platová základna, která letos dosahuje 2,5násobku platu v nepodnikatelské sféře za předminulý rok. Příští rok to měl být 2,75násobek. Poslanci a senátoři se bouří, že jde o populismus. Není tak trochu střetem zájmu návaznost na nepodnikatelskou sféru, protože čím lépe politici zaplatí úředníky, tím více vzroste základna pro výpočet platu zákonodárců a ta se ještě vynásobí uvedeným koeficientem?
Já to vidím z trochu jiné strany. Poslanců a senátorů není zase tolik, jejich platy stát nezruinují, ale když budou hypoteticky mizerně zaplaceni, což tedy nejsou, pak budou jednak náchylní ke korupci, jednak poslance a senátora nepůjde dělat nikdo schopný, kdo si vydělá řádově mnohem víc v soukromé sféře. Takže dalekosáhle řešit zrovna jejich platy nikam nevede. Problém je totiž někde úplně jinde. Je v počtu státních úředníků. Tento počet neustále roste. A když budeme mít státních zaměstnanců tolik, z čeho je máme zaplatit? Navíc ani nepůjde zaplatit je dobře – čím víc jich bude, tím víc budou křičet, že jsou špatně placení. Měli bychom snížit počet státních zaměstnanců pro začátek aspoň o oněch 40 tisíc, o kolik jich přibylo během minulého vládního období. Nezaměstnanost je aktuálně tak nízká a lidé jsou v soukromé sféře tak žádaní, že zaměstnavatelé by po nich velmi vděčně skočili. A čím míň státních úředníků budeme mít, tím líp si je budeme moci dovolit zaplatit, nebudeme muset řešit platy poslanců a ještě poskytneme volné pracovní síly soukromému sektoru, kterému přímo zoufale chybějí.
Když už jsme u střetu zájmů, před rokem přehlasovali poslanci veto prezidenta a schválili zákon, který ho měl řešit a jemuž se říká Lex Babiš. Prosazovaly ho především ČSSD a TOP 09 v tandemu se STAN. Čas oponou jen malinko trhl a europoslanec za STAN Stanislav Polčák pláče, že v důsledku tohoto zákona rezignovala spousta neuvolněných funkcionářů, ale i starostů, a žádá o zmírnění zákona. Argumentuje tím, že neuvolněný místostarosta bere třeba tisíc korun měsíčně a má kvůli této částce zveřejnit celé majetkové poměry. Vyrobili poslanci tímto zákonem zmetek a je nutné to napravit, nebo šlo o protikorupční opatření, protože někde na radnicích to nemusí být o „tisícovce za měsíc“, ale o rozhodnutích, která mohou mít korupční charakter?
Já myslím, že transparentnosti není nikdy dost. Pokud je věc koncipována tak, že buď nechci zveřejnit své majetkové poměry, tak nejdu do politiky, nebo mi to nevadí a beru to jako podmínku své politické funkce, pak je to v pořádku. Jiná věc ovšem je, že majetek není vůbec těžké skrýt. Stačí ho napsat na někoho jiného, stačí vydat cenné papíry na doručitele, těch možností je prostě mnoho a zákon je na to krátký.
Psali jsme:
|
aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím
Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...
|
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
