V Nice neměl kdo zastavit teroristu, v Bruselu pár hodin předtím schválili další omezení zbraní. Jiří Pospíšil prozrazuje, co se kolem toho odehrávalo

Jaká opatření by měla následovat po útoku v Nice? V debatě o směrnici na omezení legálních zbraní jste uvedl, že „místo boje proti terorismu Komise zašla zbytečně daleko a nepřípustným způsobem zasáhla do práv legálních držitelů zbraní“. Jak by měl boj proti terorismu vypadat? A je cestou pro Francii prodloužení výjimečného stavu?

Odzbrojovat v době častých teroristických útoků bezúhonné občany určitě není cesta pro boj s terorismem. Musíme posílit tajné služby a přijímat zákony, které umožní co nejlepší výměnu informací o podezřelých osobách mezi bezpečnostními složkami uvnitř státu i vzájemně mezi jednotlivými zeměmi. Otevře se také jistě otázka o větším sledování veřejných prostor či větší přítomnosti policie a vojáků v ulicích. Nárůst terorismu bude znamenat tlak na změnu našeho evropského života, ale musíme se inspirovat například v Izraeli, který díky kvalitní bezpečnosti čelí poměrně úspěšně terorismu, aniž by zároveň omezoval demokracii a lidská práva slušných lidí.

Andor Šándor řekl, že „jsme úspěšní proti geografické dimenzi Islámského státu, jsme ale absolutně nevýkonní v ideologické dimenzi“. Jak postupovat proti terorismu právě pokud jde o ideologii?

Musíme čelit propagandě islamistů, kteří popisují Evropu jako prohnilou a neschopnou. Jenže málokde ve světě se žije tak dobře jako na starém kontinentu. Musíme znovu a znovu veřejně vysvětlovat, že relativní blahobyt Evropy by nebyl možný bez svobody, která tu panuje. Vysvětlovat to ale lidem nakaženým totalitním viděním světa, islamismem, samozřejmě nebude nikdy jednoduché.

Přijetí evropské směrnice, která má omezit legální držení zbraní se tak prozatím odkládá. Jaký vliv může mít teror v Nice na další projednávání – čekáte tlak na prosazení směrnice?

Směrnice ve středu, bohužel, prošla výborem a půjde na podzim do Parlamentu, kde o ní budou hlasovat všichni poslanci. Ve výboru se některé věci změkčily, ale stále v návrhu zůstává zákaz některých dosud dovolených druhů zbraní a další nevhodná ustanovení. Proto jsem na rozdíl od některých českých členů výboru hlasoval proti celému návrhu. Poměr byl bohužel dvě třetiny oproti jedné třetině ve prospěch této zbytečné a do určité míry i nebezpečné regulace. Sám jsem zvědav, zda Komisi další tragédie v Nice otevře v oblasti regulace zbraní oči; ale jsem v tomto ohledu spíše skeptický.

V rámci summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí?

Myslím, že ano. Zvláště my, kteří jsme zažili v našich dějinách mnichovskou zradu nejbližších spojenců, musíme ocenit, že se NATO rozhodlo jasně ukázat, že bude bránit každého svého člena – včetně malých zemí v Pobaltí. Navíc neplatí, že je to nějaký krok proti Rusku, protože, pokud si Rusko nečiní nárok na pobaltské země, nemůže mu vadit, že tam budou umístěny vojenské jednotky spojenců.

Jaké je podle vás riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety a co by to znamenalo pro bezpečnost Evropy?

Rusko v poslední době bohužel sází na politiku síly a nelze vyloučit ani tento vývoj.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Evropě hrozí riziko terorismu, bojuje se na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Kde Západ nejvíce potřebuje Rusko jako spojence?

Paradoxně si myslím, že nejvíce potřebujeme Rusko jako spojence v Evropě. Až si budeme moci důvěřovat tady, bude i lepší spolupráce ve světě či v boji proti terorismu. Třeba v Sýrii se totiž ukázalo, že Rusko tam hraje svoji vlastní hru, v níž je asi nejbližší Írán a nikoli západní země.

Jak se díváte na proces tzv. „eurasijské integrace“ – geopolitického sbližování Ruska a Číny, které probíhá v protikladu s počínající dezintegrací Evropské unie, kde došlo k Brexitu?

Je to kvalitativně jiná integrace než EU nebo NATO. Při sbližování Ruska a Číny jde spíše o spojenectví vládců než o spolupráci demokratických států, jak ji známe v Evropě. Rusko musí samo vědět, zda je mu bližší Evropa nebo Čína. Aktuálně se zdá, že ruskému vedení se lépe pracuje s Číňany než s námi.

Někteří analytici si všímají postoje Německa, které má jednak smířlivý postoj vůči Rusku, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jaké zradu západních zájmů?

Nemyslím si, že Německo je nějakým slabým článkem Západu. Podporovalo například jednoznačně sankce proti Rusku. Na druhou stranu ale platí, že občas se chová jako každá velká země, která má tendenci nehledět na zájmy menších hráčů v mezinárodní politice. Příkladem tohoto přístupu je třeba zmiňovaný Nord Stream 2.

Může se v nejbližších desítkách let naplnit zatím se rýsující rozložení sil USA – Evropa (podepřeno TTIP) a Čína–Rusko (jako přívěšek)?

Nemyslím si, že osa Moskva–Peking bude nějakým přívěškem Západu. Spíše se může stát, že proti sobě bude stát západní svět (Evropa, USA a další země) na jedné straně a naopak Rusko s Čínou na straně druhé. Lepší by bylo normálně spolupracovat, ale k tomu musí být vždy dva.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu nebo snahu o autonomní vedení zahraniční politiky?

To, co dělá Miloš Zeman v prezidentské funkci, je podle mého názoru jasný pokus otočit orientaci České republiky směrem na Východ. Teorie o autonomní zahraniční politice je mylná. O zahraniční politice si přece od roku 1989 rozhodujeme sami.

Kde vlastně vidět plusy a minusy geopolitických úvah českých politiků? A jak se díváte na debatu o proruské propagandě v Evropě a u nás?

Ruská propaganda tu bezesporu funguje, čímž Rusko potvrzuje, že nás nevnímá jako spojence, ale někoho, s kým soupeří a koho chce pomocí propagandy ovlivňovat. Věřme, že se naši občané nenechají různými podivnými servery a dalšími nástroji propagandy příliš ovlivnit.

Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?

Evropské levici přestali v mnoha zemích rozumět její voliči. Už ani ti nejsou zvědaví na různé experimenty levicových lídrů.

V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU apod., ti druzí opačně. Čím to je?

To je trochu zjednodušené. Já sám například nepodporuji kvóty pro uprchlíky, ale jsem pro setrvání v EU. Jsem tedy v tomto schématu politicky napůl z města a napůl z vesnice? Ale vážně: současná politická situace skutečně společnosti příliš nesjednocuje, ale spíše štěpí.

Pokud jde o současné Česko – lze pochopit volání Miloše Zemana po referendu o členství v EU i NATO? Lze zároveň sdílet obavy některých politiků a aktivistů, že plánem Miloše Zemana je vyvést Česko ze západních struktur a přiblížit Rusku a Číně? Objevují se plány na mobilizaci proti Zemanovi...

To, že Miloš Zeman k debatě o možném referendu o členství v EU nenápadně přidal i referendum o členství v NATO, odhalilo skutečné úmysly současného prezidenta. Je to navíc věcně nesprávný návrh, protože do NATO jsme na rozdíl od EU nevstupovali po referendu, ale rozhodnutím Parlamentu.

Souhlasil byste s tím, že do vnímání EU běžnými občany negativně promlouvá také polistopadový vývoj ČR? Korupce, nedůvěra a znechucení z politiky, ekonomické ukazatele (nezaměstnanost)? Může být nepodpora členství v EU odvetou „prostého lidu“ za to, že se někomu žije hůř?

Důvěra k EU v současnosti poklesla i v řadě západoevropských států, které za sebou mají hodně jiný historický vývoj než my. Spíše než situace v České republice se proto do poklesu důvěry českých občanů v EU promítá migrační krize či krize eura a způsob, jakým k nim přistoupilo vedení EU.