Česká ústava vznikala na podzim 1992 v České národní radě, předchůdkyni naší první Poslanecké sněmovny, v dost překotném tempu. Bylo to podle vás spíše užitečné, protože nebyl prostor na spory a složité kombinace, nebo naopak negativní, protože nebyl prostor vše prodiskutovat a řádně připravit?
S odstupem času není úplně jednoduché to posuzovat. Já jsem tehdy byl představitelem opozice, a ačkoliv jsem nepůsobil v České národní radě, ale ve Federálním shromáždění, které bylo končícím československým parlamentem, tak jsme spolu s dalšími kolegy ze sociální demokracie připravili alternativní návrh Ústavy České republiky. Ten se od současné Ústavy v některých věcech poměrně výrazně lišil.
Jenže tento návrh vůbec nebyl projednán, odmítli jej z formálních důvodů, které se mi jeví směšné. Byla to prostě formální záminka, aby se tím strany tehdejší pravicové koalice nemusely zabývat.
Já tedy myslel spíš při tvorbě té ústavy, zda to tempo nebylo až příliš překotné…
Upřímně – tehdy bylo všechno dosti překotné. Ve Federálním shromáždění bylo koncem roku rozhodnuto, že společný stát skončí a od prvního ledna budou dvě samostatné republiky. S tím byla spojena spousta otázek, včetně toho, že musí být rychle vypracován nový základní zákon, neboli ústava.
Slováci už měli ústavu napsanou dříve, ale na české straně se prostě s tím rozdělením tolik nepočítalo, takže tam vznikly časové ztráty, které se během toho podzimu musely dohnat.
Tehdy pracovaly dvě komise, jedna vládní a druhá parlamentní, a nakonec daly dohromady určitý návrh, který pak Česká národní rada schválila a od 1. 1. 1993 mohl být účinný jako Ústava České republiky.
Ještě s tím byl spojen jeden problém. Na české straně se skutečně s rozdělením federace nepočítalo, což mělo za následek, že do voleb 1992 nešly české strany příliš orientovány na Českou národní radu. Drtivá většina významných představitelů těchto stran, ať z pravice nebo z levice, kandidovala do Federálního shromáždění.
A tito lidé potom skončili tak říkajíc bez místa. Vedla se jednání, aby se z nich stala druhá komora českého parlamentu, to však zablokovala především Občanská demokratická aliance a její předseda Jan Kalvoda. Bylo to proto, že ODA se tehdy do Federálního shromáždění na rozdíl od České národní rady nedostala, a nechtěla oslabit svou pozici zřizováním druhé komory, kde by neměla zastoupení.
Po mém soudu to byla veliká chyba, která značně poznamenala formování České republiky, pokud jde o politickou reprezentaci na parlamentní úrovni. Například většina představitelů sociální demokracie byla zvolena do Federálního shromáždění – včetně Miloše Zemana.
Podle mě tím byl ale hlavně poškozen demokratický vývoj a to, co bych nazval „občanským sebevědomím“. Občané totiž byli vyřazeni ze hry, nikdo se jich na tyto věci neptal.
Byla s tím spojena ještě jedna zajímavá věc. Česká pravice tehdy při tvorbě Ústavy ČR velmi zdůrazňovala význam Senátu, druhé komory parlamentu. Že bude pojistkou demokracie, a tak dále. Ale když se pak tento Senát mohl ustavit z českých poslanců bývalého Federálního shromáždění, tak se to nestalo. A důsledkem tedy byla zásadní proměna české politické scény po prvním lednu 1993.
Z dlouhodobého hlediska to zásadně ovlivnilo postoj veřejnosti k Senátu a k dvoukomorovému Parlamentu ČR. Když totiž pravicové strany tolik bojovaly za Senát, a pak jim tři roky až do prvních voleb v roce 1996 nechyběl, tak to vyvolalo pochybnosti, jak moc byly ty jejich řeči o pojistkách demokracie myšleny vážně.
V té době jsem dával návrhy, aby byl tedy Senát jako ústavní instituce zrušen, když není vůle ho ustavit. To ale taky narazilo na odpor, takže Senát zůstal. Ale nikdy se pak zcela nevžil, o čemž svědčí nízká volební účast.
Já si přitom s odstupem času myslím, že zkušenosti se Senátem jako druhou komorou Parlamentu ČR nejsou zcela negativní. Ve fungování našeho parlamentarismu svou funkci má, i když v poslední době z významných politických stran a hnutí zaznívají hlasy, že by se mohl zrušit.
Povězte nám ještě něco o tom alternativním návrhu ústavy, který jste tehdy s dalšími poslanci připravoval…
Byl to návrh ústavní listiny, který se od toho nakonec přijatého skutečně v řadě věcí odlišoval. Uvedl bych jen ty základní. Počítali jsme s jednokomorovým parlamentem, ale v tom jsme byli přehlasováni.
Zmínil bych ale dvě věci, které se klidně mohly stát součástí současné Ústavy, pokud by k tomu byla politická vůle, a mohly výrazně zlepšit fungování ústavních institucí.
V našem návrhu neměli zákonodárnou iniciativu jednotliví poslanci. Vedle vlády v něm patřila skupině poslanců o nejméně deseti členech. Kdyby to platilo, tak by to zásadně změnilo zákonodárný proces, který u nás trpí velmi velkou roztříštěností a neuspořádaností v důsledku velkého počtu nejrůznějších návrhů, u kterých se těžko dopátráme, kdo je prosazuje, jaké lobbistické skupiny, a proč.
V normálních parlamentních demokraciích se přitom vychází ze základní role politických stran, zastoupených v parlamentu, a hlavními silami parlamentního provozu jsou jejich kluby. A fungování parlamentu se odvíjí právě od vztahů těchto klubů. U nás se to nestalo a tím byl náš parlamentní vývoj významně nepříznivě ovlivněn.
Druhá věc je drobnější, ale není bez významu. Lidé si možná pamatují, že jsme měli potíže s obsazením Ústavního soudu, když Senát prezidentovy návrhy neprojednával, nebo je odmítal, a Ústavní soud nebyl významnou dobu plně obsazen.
Náš návrh počítal s tím, že by návrh na členy podávala Poslanecké sněmovna, a z těchto návrhů by potom prezident vybíral členy Ústavního soudu. Kromě toho se počítalo s tím, že při prvním jmenování Ústavního soudu bude třetina soudců jmenována pouze na třetinu volebního období a druhá třetina na dvě třetiny období. Tím by bylo zajištěno pravidelné střídání a nevznikaly by takové situace, jaké jsme zažívali.
Ale na závěr bych chtěl říct, že přes všechny problémy Ústava jako celek po těch pětadvaceti letech vydržela, i když nějaké nutné změny samozřejmě byly provedeny, třeba v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Ale celkově žádné větší změny neproběhly. A i když nynější nová Poslanecká sněmovna zřídila ústavní komisi, aby se zabývala případnými změnami.
Já ale doufám, že případné změny budou projednány odpovědněji, než tomu bylo například při zavádění přímé volby prezidenta. Ta byla takovým zvláštním ústavním jevem. Já si na to pamatuji ještě jako účastník, že pravicové strany tu přímou volbu nechtěly, ale byly pod tlakem veřejnosti. A proto došlo k tomu, že ústavní zákon o přímé volbě prezidenta byl přijat na poslední chvíli a různé věci v něm nebyly upraveny dobře a spolehlivě, například proces navrhování kandidátů. Takže to bych uvedl jako příklad, že s ústavními změnami se má zacházet velmi uvážlivě a odpovědně.
Vy jste za vlády Miloše Zemana připravil balík návrhů, které upravovaly ústavněprávní otázky, třeba ustavování vlády...
Ano, to byl návrh ústavního zákona, který měl doplnit Ústavu na základě dosavadních zkušeností s fungováním politického systému. Důsledkem toho sytému tehdy bylo vytvoření vlády na základě dohody o stabilním politickém prostředí, jinak se tomu také říkalo opoziční smlouva.
Chtěli jsme se do budoucna vyhnout problémům, na které tehdy opoziční smlouva reagovala. Připravili jsme tedy návrh změn Ústavy, který ale nebyl přijat, takže myslím, že dnes už nemá smysl jednotlivá ustanovení rozebírat.
Ono je to zajímavé i kvůli dalšímu výročí, které si v těchto dnech připomínáme. Je to právě dvacet let od doby, kdy se ustavovala první úřednická vláda pod vedením Josefa Tošovského, a s odstupem času někteří dávají otazník k tehdejší roli prezidenta Havla. Podle některých byla, řekněme, aktivnější, než prezidentovi při sestavování vlády přísluší. Vy jste to tehdy jako poslanec sledoval zblízka. Jak na vás tehdy působení prezidenta působilo?
K tomu je potřeba připomenout i některé události z časů, kdy se Ústava vytvářela. Václav Havel tehdy nebyl prezidentem, protože odstoupil. Ale vzhledem ke svému vlivu na českou politiku už tehdy počítal s tím, že bude zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky. A měl zájem, aby postavení hlavy státu bylo v souladu s jeho představami. Velmi tehdy zdůrazňoval, že prezident by neměl být pouze kladečem věnců a měl by mít významnou roli.
Podával tehdy sám návrhy, které pro něj zpracovával tehdejší významný ústavní právník Vladimír Klokočka. A jedním z těchto návrhů bylo, že prezident má dvojí pravomoci. Jedny, které vykonává samostatně, a druhé, které vykonává s kontrasignací vlády. Tak vzniklo to, že dodnes máme v Ústavě pravomoci podle čl. 62 a podle čl. 63, což byla mimochodem výrazná změna proti tomu, jak byly pravomoci prezidenta upraveny v historii.
Jestli to bylo dobře nebo špatně si netroufnu jednoznačně říci, ale je zřejmé, že to občas působí komplikace. Viděli jsme to i nedávno při kauze jmenování vysokoškolských profesorů prezidentem Zemanem.
Psali jsme:
Takže tady se při přijímání Ústavy zásadně projevil vliv osobnosti Václava Havla.
A chování Václava Havla při sestavování Tošovského vlády bylo tedy podle vás v rámci Ústavy?
Tam je určitý problém v tom, že Ústava České republiky je koncipována velmi stručně. Ústavní procesy jsou formulovány jen v základních obrysech, nejde se do podrobností. A to se týká právě třeba i procesu jmenování vlády.
Tehdy vznikly určité pochybnosti o praxi, kterou tehdy Václav Havel zavedl, že před jmenováním vlády nejprve pověřil předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe, aby vedl jednání o sestavení nové vlády a až na základě jeho návrhu byl jmenován předseda vlády Josef Tošovský a pak další ministři. To je skutečně něco, co běžný ústavní proces nezná. Ale že by to bylo přímo proti Ústavě, to bych netvrdil.
Psali jsme:
Když bychom se přesunuli od historie do současnosti. Volby výrazně vyhrálo hnutí ANO, které přišlo s poměrně ambiciózním programem reforem, dotýkajících se i uspořádání ústavních institucí a zefektivňování jejich činnosti. Ať už ve volebním programu nebo v knižní vizi Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím. Jak na vás z pohledu ústavního právníka tyto záměry působí?
Já to beru opravdu jako „snění“, tedy jakési volné myšlenky. Měl některé návrhy, třeba na snížení počtu členů parlamentu, ale nemyslím si, že by to byly zásadní body jeho programu. Takže si nemyslím, že by právě toto zásadně ovlivnilo rozhodování voličů.
Podobné návrhy na snížení počtu poslanců má i SPD, která to navíc doplňuje dalšími návrhy na odvolávání politiků a širší prostor na uplatňování referenda. Já některé ty jejich nápady považuji za problematické z pohledu naplňování parlamentní demokracie.
Netvrdím to o referendu, to je určitě legitimní nástroj a ČSSD v minulosti usilovala o jeho úpravu v Ústavě. Nakonec právě minulá vláda připravila ústavní zákon o referendu, který bohužel v Poslanecké sněmovně nebyl projednán. I když mně osobně se ten návrh zdál možná až příliš krotký, tak považuji za chybu, že se vůbec nestal předmětem parlamentní diskuse.
Pokud by se tak stalo, občané by věděli, co se tím referendem skutečně zamýšlí, a nepodléhali by tak snadno demagogickým výzvám. Protože některé plány, jako že se bude referendem rozhodovat o takových věcech jako je vystoupení z Evropské unie, to je po mém soudu politický hazard, který by mohl Českou republiku velmi těžce zasáhnout.
Už jsme se zmínili, že Ústava ČR si roky užívání našla nějakou funkční podobu. V minulé vládě ministr Chvojka vytvořil skupinu akademiků, politiků a právníků, ve které se diskutovalo, jestli Ústava je aktuální, nebo zda by potřebovala aktualizovat. Jak se na to díváte vy?
Já jsem se těchto neformálních diskusí účastnil. Projednávaly se tam takové otázky, které jsou dnes v politické veřejnosti v té či oné podobě živé. Protože různé strany přicházely v minulosti s různými návrhy ústavních změn. A ta neformální skupina posuzovala tyto návrhy na změny. Vzešel z toho nějaký názor a současná Poslanecká sněmovna bude mít k dispozici stanovisko odborné veřejnosti a na jeho základě bude moci posoudit, jak to či ono ustanovení Ústavy funguje a zda vyžaduje změnu.
A jak se díváte vy? Potřebuje Ústava nějakou zásadní novelu?
Členové té skupiny došli k tomu, že přes nejrůznější výhrady k jednotlivým ustanovením se Ústava vcelku osvědčila a větší změny nevyžaduje.
A na závěr bych připomněl ještě další výročí, které si budeme připomínat v příštím roce. Je to sto let české republikánské státnosti, nejprve v Československu a teď v České republice. Co bychom si podle vás při tomto výročí z našeho ústavního vývoje měli připomínat nejvíce?
Především bychom si toho měli vážit. Sto let naší historie totiž prokázalo, že vznik Československa nebyl nahodilý, že to byl důsledek vážných a skutečných historických procesů, že česká a spolu s ní i slovenská politická reprezentace se při vytváření společného státu rozhodly odpovědně.
Československo od roku 1918 prokazovalo životaschopnost, a také to, že je fungující demokracií a i jistým vzorem pro okolní země. A to je dědictví, kterého bychom si měli vážit.
Důkazem životaschopnosti tohoto konceptu je i to, že po roce 1945 se na něj navázalo. Byla přijata Ústava 9. května, která také byla ústavou koncipovanou demokraticky. Jiná věc byla, jak byla v politických poměrech po roce 1948 naplňována.
Pak je určitě třeba připomenout období šedesátých let, které vyvrcholilo Pražským jarem 1968. Tehdy byla přijata významná ústavní změna, na kterou by se nemělo zapomínat. Zvlášť když jsme si teď připomněli vznik České republiky a Slovenské republiky, tak by nemělo zapadnout, že už v roce 1968 byla provedena tzv. „federalizace“, kterou se Československo stalo federací. A to byl jeden z předpokladů snadného rozchodu Čechů a Slováků v roce 1992.
Těch věcí, které si můžeme připomínat, je určitě hodně. Myslím, že máme důstojné ústavněprávní dědictví, ke kterému se můžeme hrdě hlásit.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
