Vy jste byl součástí delegace, která se účastnila oslav konce II. světové války v Moskvě s prezidentem republiky Milošem Zemanem. Do Ruska s vámi vycestovalo i osm válečných veteránů. Jaký měli z návštěvy dojem a jak působila na vás?
Nejvíc na mě zapůsobila atmosféra v ulicích. Nebyli jsme přímo na přehlídce, ale chtěli jsme vnímat atmosféru ve městě. Bylo to úžasné. Lidé nás zastavovali, děkovali válečným veteránům za to, že přijeli, fotografovali se s nimi. Dostali jsme během návštěvy tolik květin… I váleční veteráni z toho byli na měkko a já se přiznám, že taky, protože tohle jsme nečekali. Květiny jsme pak odnesli k památníku na Poklonnou horu, kde jsme je v síni piety položili. Přehlídka skončila a lidé zůstávali venku, měli s sebou portréty svých příbuzných a chystali se k pochodu „Nesmrtelného pluku“. Samotný pochod vyvolává v člověku úžas. Uvědomil jsem si, jak my z naší malé země, pokud se snažíme pochopit ruské lidi, to máme těžké. Oni jsou velmi hrdí na historii, ať už byla jakákoli.
Fotogalerie: - Zeman letí do Moskvy
V minulém rozhovoru pro ParlamentniListy.cz jste řekl, že my se snažíme „vše, co bylo pozitivní, zadupat do země“. Máme tak málo sebevědomí?
Rusové vnímají historii způsobem: „Za historií si stojíme, naši předkové za určité myšlenky umírali a my se nemáme za co stydět.“ My se pitváme v tom, jaký byl Žižka, kolik jsme měli kolaborantů, probíráme vraždění po česku. Nikdo si nevzpomene, že u nás existovaly pochody smrti, které mohly vyvolat u celé řady lidí nenávistné nálady vůči Němcům, které pak vyústily v odsun nebo, jak se teď říká, divoký odsun. U Rusů tohle chybí. Bojovali za Stalina a co má být… Ještě zmíním pro ilustraci jednu zkušenost. Památníkem na Poklonné hoře nás provázel mladík, který měl tak pětadvacet, možná třicet let. Musela byste tu situaci prožít…On prokládal výklad podrobnostmi, pokud připomínal nějakou píseň, úvod zazpíval. Byl s námi i plukovník Přibyl, který je velmi dobrý zpěvák, tak se k němu přidal. Lidé kolem tleskali. Neumím si představit, že by se něco podobného stalo u nás. Že by u nás byli lidé pyšní na historii a své předky.
Myslíte si, že důvodem, proč se, jak říkáte, „pitváme“ v minulosti, jsou také naše historické zkušenosti? Že se například na nás podepsal Mnichov?
Společnost je roztříštěná, existuje spousta stran, hnutí, každý má svou pravdu. Dřív tady byla stotisícovka legionářů, jejímž základem byl Sokol. To byla výchova k vlastenectví, hrdosti, celá řada útvarů měla názvy, které byly spjaty s postavami naší historie. My jsme od toho ustoupili. Může mít na tom vinu i Mnichov. Jeden z jeho důsledků je to, že nás naučil přežívat a je nám vcelku jedno jak. Když jsem přišel do styku s lidmi například na zahraničních misích, tak se mě v rozhovoru po chvíli zeptali: „Proč nejste hrdí na to, co jste dokázali?“ Byli jsme vojáci socialistické armády, vychovávaní v určitém duchu, přišli jsme do struktur vojsk OSN a na základě jednobarevné výchovy jsme se dokázali zařadit, zaujmout své místo a splnit úkoly, které na nás byly kladeny. Nejsem přesvědčen, že by se to povedlo chlapcům a děvčatům dnes. Výchova chybí. Výchova je dnes bez požadavků a to je paskvil.
Psali jsme:
Existuje tedy u nás vůbec nějaká výchova k vlastenectví? Myslíte si, že tohle slovo ještě někomu něco říká?
Popíši vám situaci na příkladu. Kdysi k nám do školy přišel na besedu generál Richard Tesařík. Představte si zaplněnou tělocvičnu dětmi, které se vyrovnávají s nástupem dospívání. Generál Tesařík si stoupl na vyvýšené místo, shlédl všechny pohledem a všichni jsme ztichli, celý jeho proslov vyslechli, zatleskali a nikdo nás nemusel napomínat. Naši učitelé byli větší národovci. Můj třídní učitel Pospíšil sice vyučoval matematiku, ale do výkladu vkládal něco, co vonělo historií. V hodině matematiky, dokážete si to dnes představit? Dějepisář, když hovořil, dával do toho kousek srdíčka. Dnes jsou učitelé svázaní pitomostmi a nemají vůbec šanci rozvinout svou invenci. Celá řada učitelů se navíc bojí veterány pozvat do školy, a to jak novodobé, tak staré pány.
Víte, co je k tomu vede?
Ať chcete nebo ne, sem tam řeknete něco neortodoxního nebo dokonce levicového. Dřív jsem učil ve škole a jedna z mých bývalých kolegyň mi to vysvětlila: „Víš, ale to, co říkáš, jsou rudé názory.“ Doporučil jsem jí, ať se jde podívat mezi lidi a nečte Mladou frontu Dnes. Myslím si, že i vysoké školy se změnily. Mám tělovýchovné vzdělání, univerzitu v Olomouci, kterou jsem měl tu čest absolvovat. Naši učitelé, když jsme měli výjezd na kolech, u památníku zastavili a šli jsme si ho prohlédnout. Věděli, že když to udělají oni, budeme to po nich později opakovat i my se svými žáky. Tohle dneska chybí, doba je složitá a lidé se v ní nevyznají. A jak už jsem říkal, myšlení bolí a pohodlnější je převzít určitá pravidla.
V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz sociolog Petr Hampl zmínil: „Sociální systém začal vytvářet profesionální flákače.“ Jsou dnes lidé méně pracovití, než byli před rokem 1989?
To je těžká otázka. Pan Hampl k tomu tvrzení asi bude mít nějakou odbornou podporu. Já vím pouze to, že se rozšiřuje vrstva lidí, kterým se líbí flinkání. Vidím ale i jiný jev. Synovi říkám, že pracuje tak, jako se kdysi dělalo v Japonsku. Lidé chodí do práce, pak jdou s kolegy z práce na tenis. Nejedou na dovolenou, ale na společnou párty zaměstnanců. My jsme víc pracovali rukama a chodili ven, dnes mají lidé počítače a zůstávají v kancelářích. Opotřebování jejich mozku, psychiky, i stres je daleko vyšší, než jsme měli my.
Co se týká mladých lidí, mají jinou náturu a slabší výdrž, než jste měl vy, když jste chodil do školy? Nebo jsou na tom podobně, možná líp?
Když nejel autobus, šel jsem raději čtyři kilometry pěšky, než abych seděl a čekal, až pojede další. Dnes se rodičům říká vrtulníkoví rodiče. Hned vysvětlím. Vidíte, jak babička vleče kolo, na kole sedí budoucí mladá dáma nebo mladý muž. Před školami nervózně brzdí automobily, z nichž vyskakují dětičky a zpravidla neslyšíte děkuji a někdy ani ahoj. Obléknout mladého muže do uniformy a říct mu, že něco může a něco nemůže při dnešním pojetí svobody? Při úrovni současné tělesné přípravy si nedokáži představit, že by vydrželi 24 hodin bez spánku a být ve střehu. V době, když jsem učil tělocvik, přišla za mnou jedna maminka a stěžovala si, že její dcera chodí domů zpocená. Ptala se, zda by šlo tělocvik zrušit, a pokud ne, tak alespoň pro její dceru. Takových příhod bych mohl vykládat….Fyzická odolnost souvisí s psychickou odolností. Když chtějí jít mladí do armády, asi 43 procent odpadá. Nemají na to. Neudělají čtyři kliky. Nízké nároky nevychovávají. Psychická i fyzická odolnost chybí. Jsme nevychovaní. Vzájemně se nezdravíme. Ale pozor, dělají to nejen mladí lidé, ale i staří. Připomeňme si, že mladí jsou odrazem našeho životního vzoru. To jsou varovné signály, které ale nikdo neřeší.
Psali jsme:
autor: Daniela Černá
