Máte za sebou velmi hektické období řady měsíců – po senátní volební kampani jste rovnou vplul do prezidentské kampaně, později do kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny. Nyní zase běží vyjednávání o vládě, která se Vás také dotýkají. Do toho stále podnikáte, napsal a vydal jste dokonce letos i dvě knížky… Plánujete zvolnit – třeba i v blížícím se adventním čase?
Já 20 let jen pracuju, každý den, i o víkendech a svátcích. Když náhodou nepracuju, jsem z toho nesvůj a skoro traumatizovaný. Práce mě baví, takže mě ani neunavuje. Proto nemám potřebu nějak své zvyky měnit. Ano, věnoval jsem se volební kampani, práci na volebním programu. Naše povolební heslo totiž je: Neřečníme, pracujeme. A snažíme se ho maximálně plnit.
Fotogalerie: - Tomio Okamura v obrazech
Odkloňme se ale trochu od politiky. Co pro Vás osobně znamená současný adventní čas?
Já pořád pracuju, neliší se to tedy ani v tomto období. Pro mě se advent projeví maximálně štědrovečerní večeří. I přes den pracuju, většinou se na to i těším a vytvořil jsem si z toho takovou tradici – že chodím o Štědrém dnu prodávat do prodejny s japonskými potravinami, kde jsem společníkem. Využívám ten čas k tomu, poněvadž v jiných firmách je 24.12. zavřeno – stejně tak se to dá předpokládat i v případě politických stran a institucí. Doma, jelikož jsem sám, nemám tedy ani stromeček – nemělo by to smysl.
Bez práce ale nemůžu být, ani v těchto dnech - prostě mě to baví. Můj syn (19) bude se svojí matkou, mou bývalou manželkou, která má ještě další dvě děti, takže bude i se sourozenci. A já se u nich zastavím vždy až večer.
Tomio Okamura
Říkáte, že jste sám… Co Vaše partnerka?
Míním to spíš tak, že jsem víceméně v tyto dny osamocený, dříve jsme se scházeli u mé maminky, ale před dvěma roky zemřela. Zůstávám tedy nyní v Praze, partnerka bude na Štědrý den s rodiči na Moravě. A u mé bývalé manželky se zastavím tak na hodinu, předám dárky, dáme si večeři a pak odcházím. Nechci její novou rodinu rušit.
Na první svátek vánoční pak přejedu k přítelkyni na Moravu do Napajedel, stejně jak jsem to udělal vloni.
Takže čas vánoční nebo předvánoční pro Vás není ničím atypický?
Jsou to dny, ve kterých mám největší trauma z celého roku, a to celých 20 let.
Co je důvodem toho traumatu?
Především v těch vánočních dnech je všude zavřeno. A já vůbec nemám co dělat. Fitness je zavřené, thajské masáže, na které rád chodívám, bývají v tyto dny zavřené, když jdu do práce, stejně nikdo na druhé straně nepracuje, abych mohl případně něco poslat, vyřídit či někomu něco zadat. Z těchto dnů mě, přiznávám, bolívá hlava, považuju je za nejhorší v roce…
Nemůže jít o druh traumatu, kterým chce člověk aktivitou na něco zapomenout, vytěsnit?
Ne. Mě práce baví, dokud ji mám, a klidně i přebytek, mám život pod kontrolou, a tak to beru. Zřejmě v tom hrají roli i ty moje japonské geny. Nevadí mi, že prakticky pořád pracuju – o víkendech, o svátcích, každý den zhruba do 23. hodiny. Ta práce mě drží, když chci mít čisté svědomí, musím vědět, že jsem udělal maximum. A kdo mi chce stačit, tak vlastně musí pracovat stejným stylem, poněvadž jinak by mně nestačil. I můj tým lidí ví, že já posílám maily s tím, co je třeba udělat, klidně ve dvě hodiny v noci. Když vidím problém, tak ho prostě musím okamžitě řešit. To ví i moje přítelkyně, když jsme někde na společné večeři, což se nám daří v poslední době zhruba tak jednou za dva měsíce, poněvadž to prostě častěji nešlo. Pokud vycítím problém, nedá mi to a musím ho hned řešit, poněvadž mi to nedá. Vytáhnu telefon a zapracuji na tom.
Když jsme u té přítelkyně – neplánujete svatbu?
Já už ženatý jednou byl, rozvedl jsem se před 15 lety, což už je dávno. Přítelkyně ale studuje dvě vysoké školy, takže teď je na prvním místě studium, potom chce kariéru, uplatnit se v práci. Mám rád emancipované ženy, které se o sebe umějí postarat, to mě motivuje. Ale bylo jí teď teprve 22 let, takže na novou svatbu fakt nespěcháme, nejdřív tak za deset let. Kolem třicítky prý začne o něčem takovém, jako je svatba, uvažovat. A já to akceptuji, nehrnu se nikam.
Když jste vzpomenul japonskou náturu, prožil jste nějaké Vánoce v Japonsku? Pokud ano, jaké tam v té době byly?
Teď už se v Japonsku Vánoce také slaví. Ale když jsem byl malý a žil jsem tam deset let, tak tam Vánoce neznali. Není tam křesťanství, takže nebylo možné koupit nikde ani stromeček… Teď je tam z toho módní a komerční zvyk. I když kapra tam samozřejmě těžko můžete hledat, bramborový salát v Japonsku také existuje. Je velice dobrý a Japonci ho mají rádi.
Maminka se tam snažila v tomto období sehnat nějaký umělý stromeček, aby se přece jen u nás něco objevilo. Musel se tehdy objednávat v zahraničí. Štědrý den tam byl ale úplně normální pracovní den. Změnilo se to až v posledních dvaceti letech, kdy si i japonští obchodníci uvědomili, jak moc mohou být Vánoce komerčně zajímavé. Pochopili, že když Vánoce i v Japonsku zpopularizují, že jim to zvedne tržby. A to se jim podařilo. Dneska už i japonské děti chtějí a vyžadují dárky. Hrají tam v obchodních domech německé koledy a běhá tam šikmooký Santa Claus.
A jak tedy probíhaly ty vánoční oslavy u Vás doma?
Maminka byla z věřící rodiny, doma jsme tedy zpívaly vždycky vánoční koledy, některé i ty s křesťanskou tematikou. Vzpomínám si třeba na tu: Narodil se Kristus Pán…
Vzpomenete si na nějaký pro Vás něčím mimořádný vánoční dárek? Třeba ale i takový, po kterém jste toužil a nedostal jste ho?
Když už jsem byl v Česku, vždycky jsem se těšil na nějaký dárek z Japonska. Každé Vánoce totiž za námi přiletěl tatínek a přivezl skvělé věci, které tu vůbec nikdo neznal nebo neměl. Ať už to byla v té době třeba stavebnice Lego, různí roboti, digitální hry, digitální hodinky, které jsem měl už tak díky tatínkovi v útlém dětství, i když tady to byl nedostupný artikl. V Japonsku se přitom prodávaly ve velkém koši u pokladen. V Česku tyhle vymoženosti vůbec nebyly, takže pro mě jako malého kluka to bylo skvělé. Problém byl, že všichni spolužáci si třeba ty hry pak chtěli ode mě půjčovat i domů a když to nešlo, kolovalo to alespoň celé dny po třídě.
Takže takové to přání dětí socialistického Československa, dostat pod stromeček například džíny, které se prodávaly v Tuzexech, to Vás míjelo?
Já jsem nikdy na to oblečení moc nebyl. Kdo mě zná v civilu, ví, že já pořád mám dvě stejné mikiny, pořád troje stejné džíny… Nikdy jsem na to nekladl důraz, ani tehdy. Takže tahle přání a touhy mě míjely. Navíc zase můžu vzpomenout maminku a její citát z Bible: Prach jsi a v prach se obrátíš... Tak to beru. A musím říct, že můj syn to má nastavené stejně.
Nemíval jste tedy ani žádné nesplnitelné přání?
No pokud se ptáte přímo takto, tak ano – třeba podívat se do vesmíru. Ale to nesouviselo s Vánocemi. Chtěl jsem ještě dostat olympijskou medaili, Nobelovu cenu – vše pokud možno zároveň.
Zeptám se teď dost osobně. Vybavujete si nějaké Vánoce z dětského domova, pokud jste tam nějaké trávil?
Nepamatuji si na žádné, myslím, že jsem tam nezažil asi ani jedny.
Zmínil jste štědrovečerní večeři. Co to pro Vás znamená? Je to česká klasika – tedy salát a kapr nebo něco jiného – exotičtějšího?
Na štědrovečerní večeři jsem se vždycky těšil, i když kapra moc nejím. Ale řízky, rybí filé, to vše s tou večeří mám příjemně spojené. A když si pokapu bramborový salát sojovou omáčkou, je to naprosto parádní. To nás naučil tatínek, doporučuji to, i když to samozřejmě musí být ta japonská, ne nějaká obyčejná ze supermarketu.
Závěrem, co byste popřál občanům České republiky pod stromeček?
Vím, že to může znít jako klišé, ale hlavně zdraví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
