Vy jste se coby emigrant do Austrálie dostal v roce 1970. Můžete ve stručnosti popsat, jak se to všechno seběhlo?
Co bude dle vašeho odhadu největší problém pro Českou republiku na konci roku?Anketa
Z ČSSR jsem odjížděl posledním „útěkovým“ autobusem cestovní kanceláře ČEDOK v listopadu 1969. Poté jsem strávil čtyři měsíce ve Vídni a do Austrálie jsem přiletěl přesně 19. března 1970. Původně jsem vlastně nikam odcházet ani nechtěl. Naivně jsem doufal, že i po sovětské okupaci se všechno nakonec vrátí do starých kolejí. Na roční výročí srpnových událostí jsem byl v kině na Václavském náměstí, kde zrovna promítali Všechny dobré rodáky. U sochy sv. Václava se shromáždili lidé, aby si to neslavné výročí připomněli. Rozháněli je obušky a vodními děly. Nedělali to ovšem okupanti, ale naši vlastní lidé z jednotek ministerstva vnitra. Tehdy jsem pochopil, že je zbytečné a hloupé čekat na další vývoj. S mojí tehdejší manželkou jsme se rozhodli odejít do svobodného světa. Naším hlavním důvodem bylo, že jsme nechtěli žít pod komunistickou vládou.
Jaké podmínky na vás čekaly po příjezdu do Austrálie?
Po přistání v Sydney nás odvezl autobus asi 100 km jižně, kde nám přidělili v baráku z vlnitého plechu místnost se dvěma postelemi, skříňkou, stolem a dvěma židlemi, toasterem a elektrickou konvicí na horkou vodu. Toalety a sprchy byly vždy pro obyvatele šesti domků společné. Po registraci nám bylo řečeno, že bydlení i strava je na rok zdarma, pak možnost se učit anglicky a možnost pracovat. Jsem sice vyučený rytec v polygrafii, ale už třetí den po příletu jsem jezdil vlakem tři stanice do Port Kembla, kde byly ohromné železárny, tahal jsem tam žhavé kolejnice a traverzy od bucharů a měl jsem 57 dolarů týdně, což byl tehdy dobrý výdělek.
Tuzemská mainstreamová média ráda srovnávají současné uprchlíky ze třetího světa s těmi československými, kteří prchali v několika poválečných vlnách před komunismem. Co byste jim jako jeden z nich za takové srovnání vzkázal?
To je od českých novinářů naprostá blbost a především drzost. Předně tito reportéři, kteří toto tvrdí, komunismus na vlastní kůži nezažili. A pokud snad ano, tak chodili maximálně na základní školu. My, kteří jsme utíkali z vlasti, jsme utíkali před nenáviděným socialismem a komunismem. Takže jsme se nesnažili tento jed naočkovat v zemích svobodného světa, kam jsme přišli. Lhostejno, jestli to bylo západní Německo, Rakousko, Švýcarsko, Spojené státy, Velká Británie, Kanada nebo Austrálie. A hlavně, i když jsme byli uprchlíci z komunistických zemí, byli jsme „civilizovaní“, vděční, pracovití a loajální k zemi, která nám poskytla nový domov! To je ten zásadní rozdíl mezi námi a současnými muslimskými uprchlíky, které já spíš nazývám cestovali a pátou kolonou islámu.
Jak dlouho jste v onom „uprchlickém táboře“ žili?
Po čtyřech měsících jsme vzali dva naše kufry a přesunuli se do Sydney. Tady jsme si pronajali malý byt, kde byla jedna ložnice, obývák, kuchyňka, toaleta a sprcha, což stálo 18 dolarů týdně. Zapomněl jsem poznamenat, že když jsem sháněl v Sydney práci rytce v tiskárnách, ve dvou či třech by mě bývali okamžitě vzali. Neměl jsem ovšem „ok kartu“ a nebyl jsem tedy členem v tiskařské unii, což je obdoba českých odborů. Takže mě nezaměstnali, protože unie tehdy byla plně v rukách australské komunistické strany. Oni prostě nedávali členství lidem, jako jsem byl já.
Takže jste si musel najít jinou práci....
Protože před odchodem z Československa jsem pracoval jako řidič v ČSAD v Holešovicích, našel jsem si na vývěsce práci řidiče osmitunové sklápěčky pro rodinnou stavební firmu.
Dostával jsem 90 dolarů týdně a byl jsem spokojený. Rytectví jsem už nikdy nedělal, pouze jako koníčka. U firmy jsem zůstal dva a půl roku, než se mi naskytla příležitost pracovat pro firmu Wormald International Security, kde jsem řídil obrněný vůz s penězi. Posléze jsem dělal ozbrojený doprovod. Zůstal jsem tam opět tři roky, než jsem na doporučení vedení zažádal o plnou licenci a jako soukromý detektiv jsem začal dělat sám na sebe.
Dle vašeho vyprávění se vám tedy nedařilo vůbec špatně. Přesto jste nemohl kvůli komunismu svobodně žít ve své rodné zemi. Jaký k této ideologii máte nyní vztah?
Mé životní zkušenosti ve mně zakořenily nenávist ke komunismu i nacismu, tedy, mé názory jsou pravicové, ovšem s limitací.
Vidíte nějaký rozdíl v tom, jak vypadala politická i společenská situace v Austrálii po vašem příchodu v sedmdesátých letech a jak vypadá dnes?
Situace v Austrálii je úplně jiná, než když jsem sem přišel. Byť je to stále svobodná západní země. Ale jak se střídaly ty dvě hlavní mocenské strany, Australská strana práce (ALP) a Liberální strana Austrálie (LPA), naše země byla zasažena dvěma celosvětovými nemocemi, tedy politickou korektností a hlavně multikulturalismem. Právě proto jsem se stal aktivním členem malé, ale vlastenecké Strany pro svobodu. Je to strana proaustralská, protikomunistická, protimuslimská, prorodinná a tradicionalistická.
Stejně se jmenuje v Evropě strana protiislámského bojovníka Geerta Wilderse. Je tady nějaká spojitost?
Shodou okolností se naše strana jmenuje stejně, ale přes vzájemné sympatie nejsme nijak ve spojení.
Evropští politici jsou tedy v Austrálii dobře známí. Naopak to již tak slavné určitě nebude. Přesto i na starém kontinentu vzhledem k problémům s přistěhovalci známe vašeho premiéra Tonyho Abbotta, kterému se podařilo Austrálii ilegálních uprchlíků úspěšně zbavit...
Přistěhovalecká politika koaliční vlády Tonyho Abbotta tady má veskrze kladné ohlasy, protože jím pověřený ministr Scott Morrison ji na 100 % vyřešil. Naše námořnictvo a oddíl SAS zastavil všechny čluny ilegálů přijíždějících z Indonésie i Srí Lanky. Často sem přijížděli muslimové ze Středního východu, konkrétně z Iráku, Íránu, Libanonu, kteří doma sedli na letadlo, doletěli do Indonésie a tam jim místní úřady nejenže nebránily, ale dokonce doporučily místní rybáře-piráty. Od těch si koupili či pronajali loď i s posádkou a pohodlně cestovali do hloupé křesťanské Austrálie. Tomuto všemu koalice zabránila, za což jsme jí byli všichni vděční.
Právě v těchto dnech však musel Abbott i přes tyto úspěchy rezignovat...
Náš úspěšný premiér Tony Abbott prohrál vnitrostranickou výzvu svého stranického kolegy Malcolma Turnbulla. On je to bohatý a vzdělaný člověk, ale také sebestředný oportunista. Z této změny nemám já osobně žádnou radost. Turnbull je přívržencem tzv. „čisté energie“, je pro uzákonění homosexuálních sňatků, pro odtržení od britského commonwealthu a pro změnu Austrálie v republiku. Takže nic pro pravičáka.
Znamená to tedy, že úspěšně vyřešená přistěhovalecká politika je pro australské voliče nedostačující argument pro podporu politické strany?
Liberální strana v posledních měsících ztrácela podporu voličů a Tony Abbott už byl v posledním roce v podstatě „v podmínce“. O jeho osudu se totiž již jednou hlasovalo. Tehdy to ustál, teď už nikoli. Jde o to, že v předchozích osmi letech vládla Australská strana práce, která naši zemi značně zadlužila. Když chtěla Abbottova koaliční vláda osekávat podporu těm lenivějším z nás, tak prostě narazila.
Většina nás Evropanů má obavy především z uprchlíků, kteří vyznávají islám. Právě muslimové se jen velmi obtížně přizpůsobují evropským tradicím a zvyklostem. Potýká se Austrálie s podobnými problémy?
Muslimové tvoří v Austrálii asi čtyři procenta populace, takže ti by samozřejmě příchod svých soukmenovců přivítali. Normální Australané jich ale, když to řeknu na rovinu, mají plné zuby. V médiích se samozřejmě neustále pokrytecky žvaní o multikulturalismu, ale to má s realitou pramálo společného. Přestože jsou muslimové stále minoritou, tak v kriminalitě tvoří majoritu. Zejména v oblasti výroby a distribuce drog, kšeftů s ilegálními zbraněmi, loupežemi atd. Ve věznicích jsou zastoupeni téměř padesáti procenty. Podobně problémoví jsou také australští domorodci. Není to ovšem tak, že se muslimové obtížně přizpůsobují, oni zákony naší země naprosto odmítají. V diskuzích se devadesát procent z nich dožaduje práva šaría. Byť jejich předáci samozřejmě tvrdí opak a stále říkají, že radikálů je mezi nimi jen pár a drtivá většina prý násilí odmítá. Jelikož ale všichni následují Korán, kde je řečeno, že muslim může křesťanovi či Židovi lhát, tak jaká asi bude realita, že?
Jsou například australská mainstreamová média také tolik odtržena od názorů „obyčejných“ obyvatel země, jako je tomu v České republice a celé Evropě? My to nyní vidíme právě v souvislosti s masivní uprchlickou vlnou...
Nemyslím si. Třeba deník The Sydney Morning Herald, který vydává bohatá levicová rodina Fairfaxů, podporuje ALP a Zelené. Zatímco list Daily Telegraph, jenž vydává mediální magnát Rupert Murdoch, a Fox News, mají v oblibě „obyčejní“ lidé mého typu. Ovšem, co vyčítám oběma deníkům, příliš mnoho sportu a bulváru, málo politického, podloženého rozboru a opravdových světových událostí. Rád bych zmínil i takovou menší kuriozitu. Jednou týdně tady vydávají Číňané protikomunistický magazín The Epoch Times, což je velmi zajímavé čtení a prý vychází v Evropě i v češtině a slovenštině.
Jedním z evropských tabu v otázce soužití muslimské menšiny s majoritní evropskou společnosti jsou tzv. no go zóny. Tedy oblasti, kde je masivně soustředěna muslimská komunita a fakticky zde neplatí zákony hostitelské země. Existují takové městské čtvrti i v Sydney, kde žijete?
Ano, mohu potvrdit, že no go zóny jsou i tady v Sydney. Přes den je možné tam jít a kromě zlých pohledů by se vám nemělo nic stát. Ale večer a v noci tam jde bez nějakého přehánění o život. Když například dochází k nějakému konfliktu typu 11. září 2001, válce v Iráku, Afghánistánu nebo teď v Sýrii, úřady doporučují vojákům a námořníkům, aby nechodili po ulicích v uniformách. Prý abychom některé naše spoluobčany příliš nedráždili. Jmenovitě se jedná o čtvrti Lakemba, Bankstown, Punchbowl, Arncliffe a pár dalších. Jestli je to podobné v Melbourne, nevím.
Já žiji ve slušné, relativně „bílé“ čtvrti Miranda na jihu Sydney, nedaleko přímořské čtvrti Cronulla, kde před pár roky došlo k boji mezi libanonskými gangstery a našimi chlapci. Ovšem, i tyto slušné, dělnické čtvrti jsou pomalu zamořené čínskými nákupčími (nikoliv australskými Číňany), ale turisty z ČLR, kteří vybaveni státními penězi, vykupují v Austrálii domy, byty, farmy i průmyslové pozemky jako investici. Zlí jazykové tvrdí, že se soudruzi kapitalisté bojí občanské války, tak si zařizují hnízdečka v Austrálii.
Navštívil jste vy nebo někdo z vašeho okolí no go zónu?
Dříve, tak před 10 roky, v těch čtvrtích bydleli i normální lidé. Tak jsem se tam jel občas podívat, abych navštívil přátele, ale vždycky to tam byl prostě orient. Teď více méně jenom projíždíme, anebo tam zastavíme u pumpy pro levný benzín. V Sydney City je už dávno historický Chinatown (čínská čtvrt), dá se říci, turistická atrakce s restauracemi a hernami, ovšem tam je pro běžného Australana bezpečno. Teď v posledních letech vlivem tiché invaze Číňanů vznikly nové čínské čtvrti na severu Sydney v Chatswoodu a na jihu v Hurstville, kde skoro nepotkáte bělocha.
Když se bavíte se svými známými o uprchlické krizi v Evropě, co na poraženecký přístup evropských politiků říkají?
Všichni – mluvím o Australanech – Češi a Slováci máme obavu o vývoj v Evropě, vždyť ve „starých zemích“ máme rodiny a kamarády. Kladně samozřejmě hodnotíme přístup Visegrádu, tedy České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska k „přidělování“ ilegálů Evropskou unií.
Takže Evropská unie asi nebude vaším šálkem kávy...
Já osobně si myslím, že původní myšlenka spojené civilizované demokratické Evropy byl dobrý nápad, který se ale zvrhl a zdegeneroval pod vedením marxistických a maoistických byrokratů.
Každopádně si myslím, že ať už ta invaze je plánovaná, nebo není a je jen živelná, teprve začíná a bude ještě mnohem hůř. Platí zde tedy skautské heslo: Buď připraven!
V České republice oficiálně přebývá asi dvacet až třicet tisíc muslimů, což skutečně není mnoho. To je podle aktivistů a některých novinářů také hlavní argument, proč bychom vlastně vůbec neměli nic řešit. Odpůrci přijímání muslimských uprchlíků jsou prý xenofobové a hysterici, kteří jen zlovolně šíří své iracionální obavy. Vy coby občan Austrálie s muslimy své zkušenosti máte. Měli by se tedy Češi bát?
Nevím, kolik žije v České republice muslimů, ale na internetu jsem se dočetl o problémech našich lidí s muslimy v lázních Teplice. Tam se prý muslimští návštěvníci nechovají jako hosté či pacienti. Zato vím, od rodiny i kamarádů, že v České republice bezproblémově žije množství Slováků, zrovna tak i Ukrajinců a Vietnamců. Xenofoby a fašisty nás nazývají zdejší anarchisté a gang, který si říká Antifa. Přitom jejich chování, útoky a provokace jsou přímo srovnatelné s nacisty. Bát by se Češi neměli, měli by volit politiky, kteří nesklopí hlavu před EU, ale ani OSN, která nejprve zdegenerovala ve služebníky „tábora socialismu“ a nyní islámu. V každém případě bych doporučil každému občanu ČR s čistým rejstříkem a bez duševních problémů, aby si zavčas požádal o zbrojní průkaz. Jak jsem již říkal, můžete mi věřit, že bude bohužel hůř.
Psali jsme:
autor: Josef Provazník
