Člen Rady České televize Zdeněk Šarapatka tvrdí, že se schyluje k útoku na Českou televizi. Kdyby se stalo, že Sněmovna dvakrát neschválí zprávu o činnosti a hospodaření televize, bude odvolána Rada ČT a také generální ředitel Petr Dvořák. „Otevírá se tak cesta k úplnému ovládnutí reálně jediného svobodného a veřejnoprávního média v zemi majitelem politického hnutí, Hradem, bolševiky a ruskou propagandou. Zuřivě tu vystupují zejména komunisté a nácci,“ napsal Šarapatka na Facebooku. Jde o reálnou obavu? A stojí konflikt v ČT skutečně takto?
Pokud jakýkoli člen Rady České televize tvrdí cokoli o útoku na ČT, tak se jedná – lehce řečeno – o zavádějící a nedůvěryhodné tvrzení. Navíc má toto tvrzení všechny znaky sebezáchovy vlastního pracovního místa – řekl to přece člen Rady ČT, čímž je ve střetu zájmů. Ale není to jen střet zájmů, nýbrž také odpovědnost celé Rady za činnost ČT, která není dlouhodobě v pořádku, především v kategorii zpravodajských a publicistických pořadů. Problém je v tom, že ČT již dávno není důvěryhodným médiem v oblastech politického zpravodajství a zpravodajství o mezinárodních vztazích a bezpečnostní situaci ve světě. Na to existuje nespočet přímých důkazů, které dokonce sama ČT uchovává na svém webu a ve svých archivech. Na analytických stránkách EXANPRO, jejichž jsem provozovatelem, je rozpracováno několik případů o nespolehlivosti ČT v mediálním zpravodajství (viz poslední rozebraný případ).
Abych byl konkrétnější, tak nastíním některá pochybení ČT. V České televizi se několikrát opakovalo obvinění Ruska z porušování druhé minské dohody (tzv. Minsk II.). Jenže ČT zamlčela podstatný obsah této dohody. Jeden z 11 klíčových bodů dohody hovoří o tom, že z celého území Ukrajiny musí být staženi jak vojáci zahraničních pravidelných ozbrojených sil, tak takzvaní kontraktoři zahraničních soukromých bezpečnostních agentur (polovojenské složky). Avšak západní země v čele s USA naopak zahájily posilování své vojenské a „polovojenské“ přítomnosti na Ukrajině s cílem budovat nové ukrajinské síly a ovlivňovat jejich činnost, což trvá dodnes (více k záležitosti zde).
ČT ale svá pochybení v informování o této záležitosti dál kupila: Hned dva měsíce po podepsání dohody zahájili Američané ze 173. výsadkové brigády výcvik ukrajinských sil na území Ukrajiny. Zahájení výcviku ale mělo pachuť hitlerovského fašismu. Výcvik, kterého se účastnil i nechvalně proslulý útvar „Azov“, byl totiž „slavnostně“ zahájen na výročí narození Adolfa Hitlera (20. dubna 2015). Ani tento fakt Česká televize nezmínila a jen stroze a bez uvedení data následující den konstatovala, že byl zahájen výcvik (blíže zde). Přitom to mohlo být obsahem některého z publicistických pořadů, třeba s otázkou, zda na Ukrajině existují skupiny se sklonem k fašismu a neonacismu a zda Západ tento jev podporuje.
Česká televize vedla v případě východní Ukrajiny horké debaty o tom, zdali se ze strany Ruska jedná o invazi, agresi či okupaci. Avšak v případě přiznané svévolné přítomnosti amerických vojáků na území Sýrie, kterých je tam i s bezpečnostními kontraktory mnohem více, než USA přiznávají, se žádné takové debaty na obrazovkách ČT nevedou. Proč? Tohle přece není vyvážené zpravodajství, ale předpojatost a jednostranný výklad situace čili tendenčnost.
Zaměstnanec ČT Václav Moravec již několikrát ve svých pořadech „Otázky Václava Moravce“ a „Fokus“ vydával pouhé domněnky za fakta (rozpracovaný případ například zde).
Zvláštní kauzou je známý zásah ČT do projevu prezidenta, který nebyl dosud Radou ČT dořešen, ale jen zahrán do autu. Zásah byl tak přesně provedený, že Rada měla tehdy dospět k závěru, že se jednalo o cílený úmysl, a položit stěžejní otázku, kdo tento úmysl inicioval. Jinými slovy zkoumat, zda úpravu výroku provedl svévolně sám editor, anebo zda ji provedl na něčí pokyn. Ale protože sám editor k tomu neměl žádný důvod, zůstává zde nedošetřené podezření a závažné pochybení jak ze strany vedení ČT, tak Rady ČT.
Těch prohřešků je celá řada, ale již dříve jsem několikrát zmínil, že obzvláště zarážející je, proč tyto prohřešky neřešil a neřeší ani jeden ze tří odpovědných orgánů: vedení ČT, Rada ČT a Poslanecká sněmovna. Pokud vedení ČT nejedná, tak by měla jednat Rada ČT. Jestliže ani Rada ČT nejedná, tak by se do toho měla rozhodně vložit Poslanecká sněmovna, která členy Rady ČT volí a odvolává. Otázkou je, zda nyní poslanci sledují ten správný cíl a jeho řádné naplnění.
Fotogalerie: - ČT fašistům nedáme
Premiér Andrej Babiš vyzval své poslance k tomu, aby výroční zprávu ČT schválili. Vysloužil si za to silnou kritiku dokonce i z řad vlastních voličů. Byl to od Babiše správný krok? Přispěl Babiš k podpoření důvěry v práci České televize?
Andrej Babiš je povrchní politik. On se svou vládou státní instituce náležitě neřídí. Snaží se, aby to tak navenek vypadalo, ale ve skutečnosti mu jde hlavně o to, aby jednal v souladu se záměrem západních mocností, a tím byl stále v jakémsi kurzu – viz podpora vyslání českých vojáků do Pobaltí jako eskalace napětí ve prospěch USA s porušením článku 1 Severoatlantické smlouvy, veřejná podpora neoprávněných úderů USA proti Sýrii, vyhoštění ruských diplomatů kvůli pochybné kauze „Skripal“ atd. Jeho jednání je v naprostém souladu s tendenčním zpravodajstvím České televize, která rovněž straní západním mocnostem. Vlivné osobnosti ze západních zemí, které vedou a ovlivňují tažení proti Východu reprezentovanému Ruskem a Čínou tohle vše sledují. Pokud by se mělo něco na poli České televize měnit, nemuselo by to být v souladu s nastaveným západním trendem, kam patří i ovlivňování veřejného mínění české veřejnosti právě Českou televizí. A český premiér moc dobře ví, že tohle by byla v jeho vztahu k Západu a nastavenému trendu jeho prohra – sice malá, ale stále prohra. Je proto logické, že se bude snažit o zachování současného stavu a nic neměnit, i kdyby to mělo být k veřejnému prospěchu.
Ohledně špatného řízení státních institucí ze strany české vlády je názorným příkladem vztah vlády a českých zpravodajských služeb. Andrej Babiš ve své knize „O čem sním, když náhodou spím“ nechtěně odhalil, že on ani vláda nevědí, kdo tyto služby řídí. V knize tvrdil, jak se ministr vnitra (v resortu má ÚZSI) nedokáže domluvit s ministrem obrany (v resortu má Vojenské zpravodajství) a navrhoval, aby všechny služby byly podřízeny přímo vládě. Jenže problém je v tom, že už déle než 20 let je to ze zákona právě vláda, která jako jeden celek ukládá úkoly zpravodajským službám a která za jejich činnost také odpovídá a koordinuje ji (podrobněji zde).
Pokud jsem řekl, že premiér Babiš je povrchní politik, tak to neznamená, že v parlamentních politických subjektech existuje někdo lepší. V politice je to tak, že v ní nepůsobí ti nejlepší a nejschopnější jedinci, ale jen ti, co se do ní přihlásili, aby dělali kariéru často bez ohledu na české občany a národní zájmy. Vztah Babiše s ostatními politiky vystihuje souhrnné hodnocení nazvané „Žalostná a podřízená česká politická scéna aneb všichni politici na národní úrovni jsou Babišové“ (hodnocení je dostupné zde).
Poslanec Jiří Valenta z KSČM se domnívá, že zpravodajství ČT je tendenční. Ve Sněmovně si stěžoval, že jeho komunisté jsou ve veřejnoprávním médiu upozaďováni, disproporčně mnoho prostoru tam má naopak mít TOP 09. Valenta navrhl obměnit management televize. Jde o opodstatněné námitky? Anebo jen Valenta svými záměry potvrzuje to, před čím varuje Šarapatka?
A to je prostor právě pro poslance, aby jasně stanovili, jaká data má obsahovat Výroční zpráva o hospodaření ČT, Výroční zpráva o činnosti ČT a co má být obsahem různých příloh a zpracovávaných doplňků. Každoročně je zpracováván dokument s názvem „Analýza diskuzních pořadů a zpravodajsko-publicistických rozhovorů“. Tam je sice náznak jakéhosi rozboru jednotlivých hostů v pořadech ČT, ale je to hodně neúplné. Proč si tedy poslanci už dávno nestanovili, že požadují podrobnou statistiku o účasti všech hostů ve všech pořadech a k tomu celkový souhrn od nejvyšší účasti po tu nejnižší, aby z toho mohli vyvozovat podložené závěry a následně přijímat opatření k nápravě?
K rozložení hostů nestačí pozvat někoho ze stran vládní koalice a parlamentní opozice, ale jako třetího vždy hosta z mimoparlamentních politických subjektů. Nestačí, že je těmto tzv. alternativním politikům dáván alibistický prostor v nějakých upozaděných a málo sledovaných pořadech mimo hlavní vysílací čas. Jsem přesvědčen, že by mnohdy takovýto host svým přehledem a názory převýšil hosty z parlamentních stran a hnutí.
Co se týče nějaké obměny, měla by být ze strany Sněmovny v prvé řadě směrována k Radě ČT, která už ve vztahu k České televizi tolikrát selhala. Stačí shrnout všechna zdokumentovaná pochybení ČT a prověřit, jaká byla reakce jednotlivých členů Rady. A dále se podívat na stížnosti občanů, zhodnotit jejich relevantnost a opět způsob reakce členů Rady. Hodně by to prozradilo o tom, jak je prostřednictvím Rady ČT naplňováno zákonné právo veřejnosti na kontrolu činnosti ČT. Klidně by v tomto mohla Poslanecká sněmovna provést jakýsi audit – tolik oblíbená činnost a její pojmenování.
Psali jsme:
Jak celkově dnes hodnotíte práci ČT, která je často označována za poslední nezávislé médium v zemi?
V politickém zpravodajství a v mezinárodních otázkách velmi negativně. Česká televize není v tomto nezávislá ani důvěryhodná, nýbrž poplatná nastavenému západnímu trendu. Je to jednostranný přístup a vše, co je jednostranné, je zároveň propagandistické. Viz příklady, které jsem uvedl výše.
Hlasitě si stěžoval na práci České televize například poslanec Václav Klaus mladší (ODS). Určitý program dětského kanálu, ČT Déčko, je podle něj pouhým hustěním propagandy do malých dětí. Jde o kontroverzní večerníčky a dětské zprávy, které dětem představují určitá politická témata. Je tato kritika namístě?
ČT Déčko nesleduji. Děti mám dospělé a nezbývá mi ani čas. Ale je to určitá inspirace, abych prověřil i jiné pořady na ČT. Všeobecně v pořadech pro děti chybí smysl pro čest a spravedlnost, kuráž pro pojmenovávání věcí pravými jmény a pravdivé nezkreslené informace. Je málo příkladů, které by dětem ukazovaly správné charakterové vlastnosti.
Evropská unie se chystá zintenzivnit boj proti dezinformacím. Nová zpráva Evropské komise hovoří o tvorbě mezinárodní skupiny, která bude ověřovat fakta. Evropská unie tak přitvrzuje před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu, které by prý mohly být dezinformacemi ovlivněny třeba tak, jak se údajně stalo v případě referenda o Brexitu. Dělá Evropská unie dobře? Na co si dát pozor?
To není skutečný boj proti dezinformacím, protože nejvíc dezinformací pochází v současné době právě ze západních zemí – to je ověřený fakt. Příkladem je „slavný“ článek 5 Severoatlantické smlouvy, o kterém politici, vojenští hodnostáři a novináři včetně redaktorů ČT neustále tvrdí, že je závazkem, že je zárukou bezpečnosti a že je to článek o jakési kolektivní obraně. Ani jedno se neshoduje s pravdou – to je černé na bílém. Závazkem je pouze článek 1 a ještě článek 3, který ale může být naplňován různými způsoby – třeba jenom kvalitním výcvikem. Tento stav je podrobněji vysvětlen v článku nazvaném Smyšlenky o NATO a úloze USA se stávají sebevražedným fetišismem – zde.
Jinou dezinformací je údajná hybridní válka ze strany Rusů. S tímto termínem ale jako první přišli Američané, aby ho následně zavrhli, protože je hodně matoucí. Blíže je tomu věnován výklad s výmluvným názvem Termíny jako hybridní ani nepřítel nenajdeme ve Vojenské doktríně Ruské federace – zde. A mohli bychom pokračovat dále.
Pokud chce někdo opravdu bojovat proti dezinformacím, tak to poznáte tak, že se snaží říkat pravdivá tvrzení a nic nezamlčovat a nezkreslovat, a to směrem ke všem aktérům. Evropská unie ale netvrdí, že chce hlásat a hájit pravdu a s tím jednoznačná fakta o situaci ve světě a jednotlivých událostech. Naopak tvrdí, že chce bojovat proti dezinformacím, a to je špatně. Musíme se ptát, proti jakým dezinformacím? Ve skutečnosti je to snaha chránit vlastní dezinformace, které mají mít prospěch pro tažení Západu proti jeho rivalům. Všechny tyto pokusy, jak získat monopol na to údajně správné informování vycházejí z toho, že se právě kvůli zamlčování a překrucování faktů prohlubuje propast mezi vládami jednotlivých zemí a značnou částí veřejnosti, což přispívá k destrukci společnosti. EU by chtěla tento stav změnit, ale svým přístupem ho jenom zhorší.
A ovlivňování různých voleb, to je oblíbené téma těch, kteří mají problém zaujmout veřejnost a získat poctivý hlas. Hodně jsem se svými americkými kolegy (i když podle některých mám mít kolegy jen ruské) probíral údajné vměšování do prezidentských voleb v USA a dospěli jsme k zajímavým zjištěním a závěrům. Některé z nich byly prezentovány v několika dokumentech na stránkách EXANPRO. Jeden závěr je ten, že Rusové to ovlivnění voleb museli hodně odfláknout, když v celkovém hlasování po sečtení všech hlasů na území USA zvítězila Hillary Clintonová. Jenže je zde volební systém po jednotlivých státech USA. Zajímavé bylo také přepočítávání hlasů po volbách. Příkladem byl stát Michigan, jenž byl jedním ze tří států, na něž bylo přepočítávání soustředěno kvůli těsné výhře Donalda Trumpa. V Michiganu Trump zvítězil o necelých 11 000 hlasů (celkem tam volilo zhruba 5,6 mil. občanů). Jenomže během přepočítávání se zjistilo, že jenom ve městě Detroit a jeho okolí dalo svůj hlas Clintonové o zhruba 1 500 lidí více, než bylo registrovaných voličů. Tyto hlasy byly odečteny a celé přepočítávání bylo raději zastaveno. Nejzajímavější bylo ale zjištění o politickém zneužívání zpravodajských služeb.
Tvrzení o ovlivňování skrze sociální sítě jako například Facebook je směšné. To už by nemohla být vůbec žádná volební kampaň. Od amerických prezidentských voleb pochází myšlenka o ovlivňování všech dalších voleb ve světě – chytlo se to jako módní trend.
Co byste si představoval jako dobrý výsledek v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu? Posílení euroskeptiků?
Nejlepším výsledkem ve volbách do Evropského parlamentu je pro mě rozpuštění EU a vytvoření něčeho skutečně mezinárodně rovnocenného, a nikoli nadnárodního, kde se jedni vměšují do vnitřních záležitostí jiných včetně záležitostí národní bezpečnosti a za nesouhlas chtějí ještě trestat. EU není žádná výhra a v mezinárodní politice se to brzy prokáže.
Francie a Německo podepsaly smlouvu o společném partnerství, která výrazně pozmění podobu společné Evropy. Oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO. Jde o krok správným směrem? Je třeba pracovat na dalším sjednocení Evropy? Měli bychom se snažit na tom participovat také?
Paktování mezi SRN a Francií jenom dokládá mé hodnocení o celé EU. Po Británii přebírá otěže Německo – tak to ostatně domluvil Obama při své poslední cestě po Evropě. Británie nyní funguje jako prostředník mezi USA a Německem. Ten tandem SRN s Francií byl proveden na požadavek USA (nemluvím o Trumpovi) s cílem podchytit francouzskou politiku tím správným směrem. Německá kancléřka Angela Merkelová sehrává pro Spojené státy významnou roli v politice Evropské unie, a to především směrem k Ruské federaci. Připomínám, že to byla právě Merkelová se svou vládou, která poslala zhruba 5 mil. USD kandidátce Hillary Clintonové během volební kampaně, což není v souladu s americkými zákony a mělo by to být postihováno stejně jako údajné navazování přátelských vztahů tehdejšího kandidáta Donalda Trumpa s Ruskem. Ten vztah Merkelové s USA trvá, i když v něm malou roli hraje současný prezident Trump. Pro osoby, jakou je Merkelová, existuje v prostředí zpravodajských služeb přesné označení, ale to nechci nyní rozebírat.
Francie neměla v roce 2014 a 2015 dobrý vztah s USA, tedy po událostech na Ukrajině. Jenže přišly teroristické útoky a Francie byla na kolenou a ochotně začala plnit požadavky Spojených států směrem k Rusku a Blízkému východu. Co se v té době odehrávalo a na pozadí jakých událostí, je blíže objasněno – zde.
Jedním z bodů nového partnerství je snaha o začlenění Německa do Rady bezpečnosti OSN coby stálého člena. Počet stálých členů RB OSN by se tak měl zvýšit na šest. Jde o reálný cíl? A nejedná se o revizi výsledků druhé světové války?
Je to jen další způsob, jak chtějí USA využít Německo ve svůj prospěch v zahraniční politice, což souvisí s odpovědí výše. Reálným cílem to je, když bylo Německo již dříve přijato do NATO a nyní se i se svými bojovými jednotkami zúčastňuje zahraničních misí. Ale neustále opakuji, že veškeré události a vývoj situace vychází ze soupeření mezi USA a Ruskem, přičemž Rusko má ohledně svých nerostných surovin výhodnější postavení, a proto jsou to Američané, kteří musí jednat a snažit se o změnu politického režimu v Rusku. Všechno, co se děje ve světě, ať už je to Sýrie, Ukrajina, nebo nyní Venezuela jsou jen zástupné konflikty v tomto soupeření.
Nehrozí, že toto partnerství zcela vychýlí jazýček mocenských vah ve prospěch Paříže a Berlína na úkor zbytku Evropské unie? Domníváte se, že jedním z faktorů, hovořících ve prospěch vzniku takové smlouvy, může být snaha Angely Merkelové a Emmanuela Macrona zanechat za sebou hlubší odkaz? Nebo jde skutečně o praktickou věc, kterou si přejí oba národy? „Ani Německu, ani Francii se Evropu ovládnout nepodařilo, ač se o to Hitler a Napoleon snažili. Nedaří se to ani EU. Že by mohlo uspět Frankoněmecko? Na rozdíl od počátku 19. století a poloviny 20. století bychom si na ambice tohoto typu měli dát velký pozor,“ komentuje snahy Německa a Francie exprezident Václav Klaus. Lze s tímto výrokem souhlasit?
V Evropské unii je už jazýček dávno vychýlen. Pokud by tomu tak nebylo, tak by se například nemluvilo o vícerychlostní Evropě nebo o mladých psech (míněno nové členy z bývalého socialistického bloku), kteří mají poslouchat ty psy staré. Pokud jde o Francii, tak jak už jsem zmínil, ta je již několik let na kolenou, i když se snaží ve své zahraniční politice ukazovat opak. Pochybuji, že za současné hospodářské a bezpečnostní situace v zemi (nepokoje plus stále vystupující problém s migrací a jejich potomky) by byla Francie schopným spojencem v nějakém větším tažení. Avšak mohla by se dát na nesprávnou cestu, a proto bylo nutné ji nějak podchytit. Toho se s chutí ujalo Německo, které je samo o sobě jinou kategorií a ještě nám to v budoucnu doloží. Němci budou opět přetřásat zákon o možnosti občanů s cizí státní příslušností vstoupit do německých ozbrojených sil. To může v případě schválení tohoto zákona otupit jiné země v náboru vlastních vojáků a má to samozřejmě další významy. Cílem je vytvořit jednotné velení ozbrojených sil evropských zemí, které má účinněji podpořit tažení proti Rusku.
V ovládání Evropy hrají hlavní úlohu USA, které jsou majitelem NATO, jež využívají jako nástroj. Německo a Francie se podřizují a ve prospěch USA posílají své vojáky do Pobaltí a do jiných misí. Evropa má být výchozím prostorem pro konfrontaci s Ruskem. Tuto konfrontaci nepovede tandem Německo – Francie, ale NATO jako celek za dirigování USA. V souvislosti s děním ve světě a ve vztahu k Rusku se na území USA již ve druhé polovině 90. let rozšířila „zábavná“ historka, a to dokonce i v amerických ozbrojených silách, kterou bychom mohli nazvat otevřenou (nedokončenou) ruskou trilogií. Historka velmi pravděpodobně vznikla ve spojitosti s procesem vytváření nové strategie USA v rámci amerického projektu pro 21. století a vyprávěla příběh o jednom vůdci, který se rozhodl napadnout Rusko. Ten vůdce se jmenoval Napoleon Bonaparte a Rusové ho vykázali ze svého území (není podstatné jakým způsobem). Historka pokračovala příchodem dalšího vůdce, který se jmenoval Adolf Hitler. I on se rozhodl podmanit si Rusko, ale Rusové i tohoto útočníka vytlačili ze své země. Příběh končil třetí otevřenou částí, která oznamovala, že nyní Rusko čeká na NATO. Tehdy mohla historka budit úsměv a nikdo o tom ani vážně nepřemýšlel (kromě některých politiků a vojenských velitelů), ale dnes bychom mohli hodnotit, že poslední část trilogie se přiblížila skutečnosti.
Jestliže by Německo a Francie postupovaly jako jedna zcela homogenní mocnost, mají šanci vyvážit vliv USA, Číny, či Ruska?
Francie v tomto nebude hrát významnou roli a Německo nebude otevřeně jednat proti USA, možná proti Trumpovi, ale určitě ne proti dlouhodobé americké zahraniční politice prosazované určitou skupinou politiků a osobností. Pokud bude Německo se svým francouzským přívěskem něco podnikat vůči Rusku a Číně, tak vždy po konzultaci s USA, ač to např. v obchodní oblasti tak nevypadá. Potíž je v tom, že Američané kvůli tlaku na Írán a další země nehledí na obchodní zájmy svých rádoby spojenců. Ti se své obchodní zájmy snaží nějak hájit, ale rozhodně to neznamená změnu politiky, kterou USA vedou v širším měřítku proti Rusku.
Jiří Wagner. Foto: archiv J. Wagner
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
