Přední světová ratingová agentura Moody’s po dlouhých sedmnácti letech zvýšila hodnocení úvěrové spolehlivosti Česka na stupeň Aa3 z dosavadní úrovně A1. Česko tak má nyní nejlepší hodnocení ze zemí bývalého východního bloku. A jen šest z devatenácti zemí, které platí eurem, vykazuje u Moody’s vyšší úvěrovou spolehlivost. Ministryně financí Alena Schillerová uvedla, že změna ušetří Česku na finančních trzích stovky milionů, zatímco někteří opoziční politici zlepšení ratingu shazují. Jak významné je podle vás?
Já bych to viděla někde mezi bezmezným jásáním a shazováním.
Rozhodně zlepšení ratingu je dobré. Čím vyšší rating, tím nižší náklady, jaké stát musí svým věřitelům platit. Tedy řečeno obecně – mohla bych i vyjmenovat případy, kdy to kvůli regulatorním zásahům neplatí. Skutečně to tedy do jisté míry můžeme vnímat i tak, že „ušetříme“, přesněji řečeno zaplatíme nižší úroky, než bychom s horším ratingem museli.
Současně ale nelze ratingové hodnocení přeceňovat. Ty tam jsou doby, kdy rating byl jednoznačně velmi silně korelován s tím, jak vysoké úroky stát platí. V posledních letech začaly centrální banky vykupovat státní dluhopisy, a tím do značné míry veřejný dluh monetizovat… Především v eurozóně se tak tento mechanismus značně narušil. A protože finanční trhy jsou globálně propojené, mechanismus narušený v eurozóně se v jistém smyslu přenáší i do dalších zemí.
Když vezmeme v úvahu, že lidé, kteří nám vnucují názor, že „euro jsme už měli mít, včera bylo pozdě“, argumentují tím, že eurozóna je jakýsi VIP klub, vypadá hodně podivně zjištění, že jen šest z devatenácti zemí, které platí eurem, mají vyšší úvěrovou spolehlivost, že? A to přitom v čase Česká republika v tomto pořadí postupuje pořád výš, tedy nechává za sebou víc a víc zemí platících eurem včetně Slovenska. Takže ono to s tím eurem asi nebude zase takové terno. A ano, právě euro je u většiny zemí s horším ratingem odpovědné za to, že se jim rating zhoršil.
ODS představila kampaň „Země, která vítězí“. Plánuje v ní prosadit daňové prázdniny pro rodiče po dobu čerpání rodičovského příspěvku, osvobodit mladé lidi do 26 let od povinnosti platit daň z příjmu, zvýšit limit pro povinné plátcovství DPH z jednoho na dva miliony korun, zvyšovat základní slevy na poplatníka a daňové úlevy pro bezproblémové plátce daní a odvodů, zavést minimální důchod, paušální daň pro malé živnostníky, zrušit superhrubou mzdu, zavést sazbu daně z hrubé mzdy ve výši 15 procent a tak dále a tak dále. Jak se na tyto záměry jako ekonomka díváte, a proč by tomu měl volič uvěřit, když ta samá strana se stejným návrhem 15 procent daně vyhrála v roce 2006 volby, ale jeho autora Vlastimila Tlustého po necelém půlroce z funkce ministra financí odstranila a toto významné křeslo přepustila koaličnímu tehdy lidovci Miroslavu Kalouskovi, který zavedl superhrubou mzdu?
Opravdu nevím, proč by tomu měl volič věřit. Zdá se mi to naprosto neprosaditelné a tak nějak nekoncepční. Tedy ne že by se mi nelíbily nižší daně, ODS se zjevně snaží cílit na pravicové voliče a živnostníky, kteří mají na daně pifku, potud dobré – ale připadá mi to jako jakási změť daňových úlev narychlo naházených na jednu hromadu, v níž mi dělá problém identifikovat hlavní filozofii s výjimkou toho prostého snížení daní. Myslím to takhle:
Dává ODS přednost přímým, nebo nepřímým daním? Pokud nepřímým, proč zvyšuje limit pro DPH? Pokud přímým, proč chce patnáctiprocentní sazbu z hrubé mzdy? Dává ODS přednost rodinám a porodnosti, nebo cílí na studenty? Pokud rodinám, proč chce odpouštět daň pracujícím mladým? Pokud pracujícím mladým, proč daňové prázdniny pro rodiče? Prostě připadá mi to jako snaha cílit na každého – a nikoho. Jako by to nemělo ucelenou filozofii v pozadí.
Psali jsme:
Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza, za vlád ČSSD náměstek ministra financí Bohuslava Sobotky, také národní koordinátor pro zavedení eura v ČR a později státní tajemník pro evropské záležitosti, označil za politickou sebevraždu Ministerstvem zemědělství chystanou novelu zákona o významné tržní síle. Podle ní by už obchodní řetězce s tržbami nad pět miliard korun nemohly pořádat slevové akce na vybrané zboží. Může tato novela ochránit české výrobce potravin? Jsou nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, zejména penzisté, na slevách životně závislé, jak tvrdí Prouza?
S panem Prouzou se moc často neshodnu, nicméně zde souhlasím, že chystaná novela zákona je principiálně naprosto špatná. Já bych ty argumenty ani tolik neopírala o penzisty, respektive o tvrzení, že „na slevách jsou závislí“ – když to řekneme takhle, tak to skoro vypadá, že obchodní řetězce slevy dělají z nějakého altruismu vůči důchodcům, což tedy rozhodně nedělají. Řetězce slevy dělají proto, že je to pro ně výhodné, a v konečném důsledku je to výhodné právě i pro důchodce a další zákazníky. Obchodníci stanovují ceny tak, aby maximálně vydělali – rozumějme, aby co nejvíc prodávali. Tedy aby co nejvíc lidí koupilo co nejvíc zboží.
Takže jakmile stát začne zakazovat obchodníkům dělat cenovou politiku po jejich, poškodí to obchodníky i zákazníky. Méně lidí koupí méně zboží. A to v konečném důsledku nebude samozřejmě dobré ani pro výrobce.
Stát by se do svobodného obchodu vůbec neměl plést. Nic mu do toho není. A zemi tím nemůže pomoct; jeho zásahy pouze škodí.
Co si myslet o „neuvědomělých“ českých zákaznících, když za prvních devět měsíců letošního roku si ze 191 110 nových osobních automobilů 70,24 procenta koupilo vozy s benzínovými motory, 27,01 procenta s naftovými motory, ale takřka neprojevili zájem o tolik propagované elektromobily, kterých se prodalo jen 0,27 procenta všech nových vozů?
Myslím, že čeští zákazníci tím projevili vysokou míru uvědomělosti a inteligence; nenechali si od ekoteroristů nic nakukat. Rozhodně je míra jejich „orientovanosti“ v problematice motorů mnohem větší než třeba v sousedním Německu, kde je zájem o elektromobily větší – což ovšem silně souvisí s tamním systémem dotací. Ovšem dokonce i navzdory systému dotací nejdou elektromobily v Německu na odbyt tak, jak by ekoteroristé rádi viděli. Tak třeba to ještě s tou stádností lidí není tak zlé, jak se někdy bojím. Zákazníci samozřejmě mají pravdu. Z mých propočtů jednoznačně vyplývá, že koupit si dnes elektromobil je vysoce neekonomické. A jejich dopad na životní prostředí je – přinejmenším – hodně diskutabilní.
Trochu jako by se opakovala historie se sponzorstvím České zbrojovky na MFF v Karlových Varech. Tentokrát je na pranýři společnost Home Credit, která nejprve uzavřela a o pár dní později po vlně kritiky především od lidí z Filozofické fakulty vypověděla smlouvu o partnerství s Univerzitou Karlovou. Firma podle vyjádření mluvčího nechce být součástí „iracionální debaty“, která poškozuje obě strany. Měly by si vysoké školy vybírat, od koho si peníze vezmou a od těch, co poskytují úvěry nebo vyrábějí zbraně či podnikají v Číně je z morálních důvodů odmítat?
Firmě Home Credit se nedivím, že se stáhla; jejím primárním motivem bylo podpořit své podnikání, nikoliv nechat se veřejně pranýřovat. Karlově univerzitě se ale divím, že se nechala propůjčit k takové pokrytecké póze.
Divím se, že její vedení se nechalo vydírat studenty, stejně jako se divím, že někteří akademici jsou tak odtržení od života, že povýšeně Home Credit odmítají a uchylují se k nesmyslnému moralizování. Jako kdyby předmět podnikání Home Creditu byl snad nějaký nečestný. Poskytování úvěrů je podle studentů a akademiků „závadné“? Tak to v tom případě doufám, že každá jednotlivá osoba, která si Home Credit bere do úst, nikdy v životě neměla, nemá a nebude mít úvěr, když je poskytování úvěrů tak „nechutné“, že by se univerzita měla podle nich Home Creditu štítit. Protože pokud někdo z nich úvěr měl, pokud má v peněžence třeba debetní platební kartu s kontokorentem, pokud jedinkrát v životě byl v prodlení s platbou za telefon, a tím se nechal od telefonního operátora pár dnů úvěrovat – pak je jeho plivání na Home Credit jenom falešnou pózou.
Poskytování úvěrů není žádný „problematický byznys“, jak se univerzita nechala slyšet; poskytování úvěrů je normální svobodný obchod mezi tím, kdo peníze má, a tím, kdo je potřebuje. Úvěry jsou naprosto nezbytnou součástí ekonomiky, a kdo se proti nim vymezuje, je buď pozér, nebo velmi neinformovaná bytost, byť si třeba může říkat akademik.
Ministr školství Robert Plaga navrhne vládě zrušení plánovaného zavedení povinné maturity z matematiky, chce zachovat u státních maturit možnost volby mezi povinnou maturitou z matematiky a cizího jazyka. Argumentuje přitom analýzou Cermatu, která prý ukázala, že žáci matematice nerozumějí a neumějí ji používat v praxi. Je to pádný důvod pro to, aby se při zkoušce z dospělosti studenti matematice vyhnuli? Je logické myšlení a hledání řešení trénované v matematice pro život a praxi maturantů zbytné?
To je asi takové jako prohlásit, že většina lidí napoprvé nesloží řidičské zkoušky, proto zrušíme udělování řidičských průkazů. To je logika jak noha, a notně se vkrádá myšlenka, že něco takového může „vymyslet“ snad jen někdo, kdo má s logickým uvažováním, tedy s matematikou, potíže.
Jsem striktně proti. Ještě bych byla ochotná uvažovat o tom, že povinná maturita z matematiky bude nahrazena volitelným výběrem z nějakých jiných předmětů vyžadujících logické myšlení – jako je třeba programování či fyzika. Mimochodem, já sama chodila na programátorské gymnázium, takže jsem namísto z matematiky maturovala z programování. Ale nějaký předmět, který logiku vyžaduje, musí zůstat zachován. Jedině tak je možné uchovat si kritické myšlení, které tak zoufale potřebujeme, abychom se jako občané nenechali státem úplně indoktrinovat a ochočit. Budou-li naše děti vyrůstat jen na měkkých předmětech typu genderové nauky, pak to s námi vidím bledě.
Psali jsme:
|
Kniha oceněná cenou čtenářů Magnesia litera. Vizionářský román se skrytým poselstvím z finančního světa, z něhož se již mnohé splnilo a mnohé na splnění ještě čeká.
OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE
|
LUMPOVÉ A BERÁNCI
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
