V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Rozhodnutí NATO nepokládám za chybu, ale za promyšlený úmysl v soustavě kroků směřujících k stupňování napětí s Ruskem. K takovému kroku nepotřebujete vojenskou divizi, ale plně postačí symbolický prapor, tedy malý výsadek, který lze v případě potřeby kdykoliv rozšířit. Proto považuji obavu Ruska, že jde o předvoj, za důvodnou a nepochybně bude následovat jeho reakce, například rozmístění nejnovějších raket v Kaliningradské oblasti jako protiopatření. Je to logické. A kdo by chtěl srovnatelnou paralelu z historie, tak toho bych odkázal na seznámení se s faktografií Karibské krize. Tehdy v roce 1962 Sovětský svaz rozmístil na Kubě rakety středního doletu jako svoji odpověď na umístění amerických raket v Turecku. Svět se tehdy ocitl na pokraji jaderné války, ale vše skončilo ústupem obou stran, USA i SSSR svoje rakety stáhly. Obávám se, že dnes k žádnému stažení nedojde.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž, tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Na to je celkem jednoduchá odpověď. Pokud chceme účinně bojovat s Islámským státem, mateřskou lodí mezinárodního terorismu, pak to není možné bez aktivní spolupráce s Ruskem. Mimo jiné už jenom proto, že mnoho bojovníků IS se rekrutuje z území Ruské federace, z ruských asijských republik. Pokud se týká jednotlivých teritorií, tak za klíčové považuji území Blízkého východu, Sýrii, Irák a Libyi v severní Africe. To jsou velké a rozvrácené země, které hrají hlavní roli v migrační invazi do Evropy. Afghánistán je jiná záležitost a obávám se, že uklidnění a normalizace situace v této obrovské zemi je v nedohlednu. Podstata je jednoduchá – Tálibán je uskupení, které (na rozdíl od bojovníků IS) je akceptováno a podporováno místními kmeny, a tudíž jeho vojenská porážka není reálná, musí nastat dohoda a politický kompromis. Když to shrnu, tak Rusy potřebujeme v Sýrii, Iráku, ale i v celkové koncepci politiky EU vůči Turecku, které je klíčovou zemí pro zastavení hlavního proudu migrační invaze.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu eurasijské integrace, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?