Co bude na konci roku 2018 dělat Miloš Zeman?Anketa
V minulém týdnu se objevila iniciativa poslanců TOP 09 k zahájení procesu ústavní žaloby proti prezidentu republiky. Důvodem mělo být prezidentovo prohlášení, kterým podle jejich názoru vyzradil utajované informace z Bezpečnostní rady státu, když potvrdil, že Česká republika zaplatila výkupné za dvojici českých turistek (co přesně prezident řekl, jsme zaznamenali zde). Je to podle vás dostatečný důvod k zahájení procesu odvolání prezidenta?
Naše ústava a právní řád se k možnosti odvolání prezidenta republiky z funkce stavějí značně rezervovaně. Takové opatření je možné pouze v případě odsouzení za velezradu nebo za hrubé porušení ústavního pořádku. Velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo demokratickému řádu státu. Hrubé porušení ústavního pořádku by mělo znamenat zvláště závažné porušení některé hodnoty či ustanovení ústavy či dalších ústavních předpisů. Pokud jde o popsanou situaci, potom, pokud vím, prezident republiky podle všeho reagoval na dotaz založený na informaci zveřejněné týdeníkem Respekt a sám při odpovědi neuvedl nic navíc, než bylo v tomto týdeníku uvedeno. Nejsem si jist, zda za této situace porušil vůbec nějaké právní předpisy, natož ústavní. Nicméně i kdyby prezident republiky vyzradil utajovanou informaci popsaného druhu, potom by podle mě nenaplnil skutkovou podstatu velezrady nebo hrubého porušení ústavního pořádku. K tomu by bylo třeba, aby vyzrazení utajované informace bylo způsobilé ohrozit některou z výše uvedených a ústavou zvláště chráněných hodnot. Mohl by se ale dopustit trestného činu a být eventuálně stíhán po skončení své funkce. Jak jsem ale uvedl, z toho, co mi je známo, nevyplývá, že by prezident republiky porušil vůbec nějaký právní předpis.
Když odhlédneme od tohoto konkrétního případu – je podle vás zveřejnění utajených informací, které mají ústavní činitelé k dispozici, natolik závažným přečinem, aby naplňovalo přečin „velezrady“, tedy bylo jednáním proti svrchovanosti, celistvosti nebo demokratickému řádu republiky, a ospravedlňovalo uplatnění ústavní žaloby proti prezidentovi? Nebo měli ústavodárci na mysli spíše jiné přečiny?
Jak jsem již uvedl, k naplnění skutkové podstaty velezrady by bylo třeba, aby vyzrazení informace mohlo ohrozit svrchovanost, územní celistvost nebo demokratický řád státu. Teoreticky si umím představit, že by i vyzrazení utajované informace mohlo tato kritéria naplnit. Připusťme např. situaci, kdy by prezident republiky v situaci obdobné konci září 1938 zveřejnil mobilizační a obranné plány ozbrojených sil. Takové jednání by patrně velezradou být mohlo.
Ing. Miloš Zeman
Když bychom tento pokus srovnali s ústavní žalobou, která byla vedena v roce 2013 proti Václavu Klausovi, považujete ji za smysluplnější, nebo spíše naopak?
Úvahu, která se objevila minulý týden, považuji za scestnou. Ostatně myslím, že politici, kteří s ní přišli, na ni poměrně rychle rezignovali.
Pro srovnání – jaké skutky jsou ve světě obvykle důvodem k analogickým procesům destituce hlavy státu?
V podstatě nelze mluvit o analogii. Naše ústava s výše popsanou výjimkou odvolání prezidenta republiky nepřipouští. V některých státech je proti tomu počítáno s možností odvolat hlavu státu voliči z politických důvodů. Tedy z důvodů, že se voličům nezamlouvá, jakým způsobem daný prezident vykonává svou funkci, co prosazuje a jak to činí. Takový postup je možný na Slovensku či v Rakousku. Kdybychom zůstali u odvolání hlav států z právních důvodů, cestou tzv. impeachmentu, tedy vyvození ústavněprávní odpovědnosti hlavy státu, potom jde o procesy v zásadě výjimečné. Málo hlav států se dopustí závažných protiústavních deliktů.
Příkladem ale může být bývalý litevský prezident Rolandas Paksas, který byl odsouzen litevským ústavním soudem pro vyzrazení státního tajemství občanu Ruské federace, který byl současně velmi významným sponzorem jeho volební kampaně, významným podnikatelem, a prezident mu udělil, za což byl také souzen, několikrát státní občanství Litevské republiky. Současně měl ovlivnit některé privatizační procesy ve prospěch tohoto svého sponzora. Celý případ měl nakonec zajímavou dohru, protože rok po odvolání R. Paksase litevský nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obecných soudů o vyzrazení státního tajemství a Evropský soud pro lidská práva v roce 2011 konstatoval, že doživotní vyloučení R. Paksase z kandidatury do parlamentu je nepřiměřené a porušuje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dalším příkladem může být rumunský prezident Traian Băsescu, který čelil pokusu o odvolání hned dvakrát. V jeho případě šlo ale o zmíněný proces odvolání voliči. Každopádně mu byly vytýkány překračování ústavních kompetencí a ochrana zájmů mafie. Rumunský ústavní soud žádný důvod neshledal podloženým, nicméně parlament rozhodnutím obou komor návrh na vyhlášení odvolacího referenda schválil. Jak jsem již zmínil, prezident pozici uhájil. Vnitrostátní politický boj ale vedl nakonec k tomu, že Evropská unie uvedla Rumunsko jako jeden z příkladů zemí, kvůli kterým by měla být připravena zvláštní procedura, jež by umožnila realizaci čl. 7 Smlouvy o Evropské unii, který směřuje k ochraně hodnot právního státu. To je ta procedura, která je nyní zmiňována v souvislosti s Polskem.
Dalším příkladem by mohl být prezident Clinton. Jeho kauza bya svými okolnostmi velmi barvitá, ale z právního hlediska v podstatě nudná – impeachmentu čelil proto, že měl lhát pod přísahou. Nakonec byl shledán nevinným.
Nedávno jsme byli svědky vystoupení poslance Miroslava Kalouska, který v Poslanecké sněmovně hovořil o tom, že prezident Zeman začíná jevit znaky nezpůsobilosti pro vykonávání úřadu. Bylo to v souvislosti s jeho slavným výrokem o kalašnikovu a pan Kalousek tehdy došel k závěru, že prezident již není schopen kontrolovat dopad svých prohlášení. Dovedete si představit, že by tato „nezpůsobilost“ mohla být důvodem k procesu ústavní žaloby? A případně za jakých okolností?
Na situaci, kdy prezident republiky není ze závažných důvodů schopen vykonávat svou funkci, ústava pamatuje ve svém čl. 66. Řešením ale není podání ústavní žaloby. To by ostatně nedávalo smysl. Zde stačí souhlasné usnesení obou komor parlamentu, a to nadpolovičními většinami z přítomných poslanců a senátorů, za účasti alespoň jedné třetiny z nich v každé komoře. V takovém případě by většina prezidentových pravomocí přešla na předsedu Poslanecké sněmovny a na předsedu vlády. Prezident republiky se může proti takovému usnesení parlamentu bránit u Ústavního soudu ČR, který je oprávněn usnesení parlamentu zrušit, když je shledá neopodstatněným.
Mám za to, že popsané okolnosti nejsou dostatečné ke schválení usnesení podle čl. 66 Ústavy ČR. Ústavodárce nepochybně myslel na něco zásadního a současně se chtěl vyhnout situaci roku 1975, kdy tehdejší prezident Svoboda nebyl ze zdravotních důvodů vůbec schopen svou funkci vykonávat a současně nechtěl či neměl kapacitu abdikovat. Tehdy musel být přijat zvláštní ústavní zákon, který ho zbavil funkce.
Více o kauze
Článek 66 tedy míří na situace, které pro studenty označuji zkratkou „prezident v zajetí – prezident v kómatu“. Rád uvádím pro dokreslení příklad amerického filmu „Air Force One“ z roku 1997 s Harrisonem Fordem v hlavní roli, kde jsou dobře zachyceny důvody, pro které je prezident vyřazen ze svobodného rozhodování.
Tedy mělo by podle naší ústavy jít o závažné situace, kdy prezident nemůže projevit svou vůli a vykonávat funkci, a to buď proto, že je zdravotně indisponován, anebo protože není schopen svobodného rozhodování třeba právě proto, že upadl do zajetí nebo je vydírán, nebo třeba proto, že je nezvěstný. Nicméně mohou to být důvody i méně spektakulární, zejména u zdravotních důvodů můžeme diskutovat o tom, kdy ještě ne a kdy už ano. Konečné rozhodnutí je na parlamentu. Ovšem měl by si uchovat jistou vážnost a neužívat tuto krajní proceduru z důvodů malicherných. Je třeba pamatovat na to, že prezident republiky má k dispozici opravný prostředek.
Prezident Miloš Zeman úřaduje již tři roky. Jak podle vás za tu dobu změnil podobu prezidentského úřadu oproti svým předchůdcům? A jaký vliv na to podle vás měl nový přímý způsob volby, který sám prezident interpretuje jako silnější mandát?
Osobně bych zdůraznil několik aspektů. V první řadě prezident republiky je při výkonu své funkce nepochybně nezávislejší. Zde je příčinou přímá volba, tedy nezávislost na parlamentu. Velmi tvrdě to současný prezident vyjádřil na počátku léta 2013, když padla vláda Petra Nečase a ve hře byla varianta v podstatě její rekonstrukce. Tehdy prezident republiky, když byl upozorňován na to, že by měl respektovat vůli voličů, připomněl, že jeho volilo zhruba o polovinu více lidí než celou končící vládní koalici dohromady. Parlamentem zvolený prezident by sice mohl postupovat také relativně proti vůli parlamentních politiků, ale nikdy by nemohl prohlásit něco podobného. Svůj vliv má jistě i osobnost konkrétního prezidenta republiky. Ten současný je v tomto směru jistě výraznou a nezávislou osobností, což celý proces ještě umocňuje.
Změnilo se také pojetí úřadu prezidenta republiky. V současné době bych řekl, že jsme svědky posunu a prezident plní úlohu „tribuna lidu“. Tedy v rovině verbální. Prezident republiky říká nahlas to, co si myslí velká část, podle mého dokonce většina národa. Ale na základě toho, co je veřejně známo, a co tedy mohu já vidět a soudit, si nejsem jist, zda prezident republiky také v hmatatelném zájmu lidu i koná. Na druhou stranu k tomu není vybaven výkonnými pravomocemi. Opět má pravomoci spíše onoho „tribuna lidu“, tedy pravomoci zapojovat se do rozhodování a hrozit vetem či vetovat. V tomto směru tedy existuje disproporce mezi přímou volbou lidem a nástroji, které jsou prezidentu republiky k naplnění vůle lidu svěřeny.
Každopádně mandát prezidenta republiky je silnější, ale také platí, že prezident může postupovat pouze zprostředkovaně a nepřímo.
Doktor Kudrna na PL.cz vystupoval již dříve:
Tvůrci Ústavy ČR často mluvili o tom, že v ní záměrně nechali dost prostoru pro „ústavní zvyklosti“ a nepsaná pravidla. Tyto ústavní zvyklosti jsou prakticky po celou dobu samostatné ČR předmětem vášnivých debat. Ale v poslední době mám pocit, jako by se o nich mluvilo stále méně, a naopak se častěji politici (nejen prezident) odvolávají na doslovné znění. Máte tento dojem také? A jak si případně tento posun vysvětlujete?
Na počátek bych měl říct, že nejsem přítelem pojmu „ústavní zvyklosti“ ve smyslu závazného pramene práva. V České republice pro vznik žádné takové ústavní zvyklosti ještě nebyl prostor. Mělo by totiž jít o pravidlo, které je dlouhodobě a všeobecně přijímané a současně by takové pravidlo nemělo být kodifikované. Já takové pravidlo neznám, rozhodně ne v oblastech, v nichž se někteří lidé ústavních zvyklostí dovolávali (viz např. spor o jmenování a výběr velvyslanců). Snad by takovou ústavní zvyklostí mohlo být to, že žádný prezident republiky nesjednával sám ani skrze svůj úřad, ale vždy skrz ministerstvo zahraničních věcí, alespoň pokud já vím, žádnou mezinárodní smlouvu.
Ale zpět k vaší otázce. Ten důvod může být v tom, že současný prezident – s odvoláním na novou ústavní úpravu – chce v některých případech postupovat odlišně, než se dělo doposud. Popravdě řečeno si ale nejsem jist, jestli je nutné hledat jiný výklad. Při bližším pohledu do minulosti totiž zjistíme, že každý z našich prezidentů v posledních 23 letech se dostal do velmi podobných sporů o výklad ústavy. Ať už šlo o jmenování a nejmenování předsedů vlád, ministrů, profesorů, velvyslanců atd. Problém je v tom, že velmi zřídka můžeme v médiích narazit na připomenutí podobných situací z minulosti.
A když bychom to vzali ještě obecněji – jakým směrem se podle vás ubírá politická kultura v ČR?
V obecné rovině si myslím, že situace v porovnání s jinými zeměmi není celkově špatná. Nejsme svědky křiku nebo dokonce bitek v parlamentu nebo vypuštění slzného plynu, což se stalo opakovaně v Kosovu, kde napsali velmi výraznou novou kapitolu v knize parlamentní (ne)kultury. Ale těžko se porovnávat, když srovnání kromě uvedených excesů ani nemáme. Musíte znát jazyk a mít přístup ke každodennímu zpravodajství z jiných zemí a mít čas je sledovat, abyste mohl hodnotit, jak věci doopravdy probíhají tam.
Co si myslím, že je škoda, to je klesající úroveň politických vyjádření, jak co do formy, tak i co do obsahu. Chybějí mi erudovaná a podložená vyjádření na úrovni a s určitou noblesou a tomu odpovídající oponentura. Ale třeba se jen špatně dívám. Také nestíhám sledovat vše.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
