Jean-Marie Le Pen dokázal v roce 2002 postoupit do druhého kola proti Jacquesi Chiracovi. Tehdy se proti Le Penovi zmobilizovali prakticky všichni jeho oponenti, takže Chirac získal ve druhém kole unikátních dvaaosmdesát procent. Dnes průzkumy ukazují, že i když má jeho dcera velmi těžkou pozici, výsledek by tak jednoznačný rozhodně nebyl. Jak moc se od té doby změnil postoj hlavního politického a mediálního proudu k Národní frontě?
Je pravda, že Chirac získal proti Jean-Marie Le Penovi tolik procent, což se s jeho dcerou opakovat nebude. Ta podle průzkumů dostane pětatřicet až čtyřicet procent hlasů. Jde hlavně o velikou změnu ve vnímání Le Penové. Bohužel velice povrchně, ale určitá část populace to tak bere. Vypadá méně provokativní, upustila od otcových ultrapravicových provokací, hodně jí pomáhaji situace s atentáty a v nemalé míře i sociální problémy s nezaměstnaností ve Francii. Veliká část proletariátu, která volila komunisty, teď volí Národní frontu. Tento populismus má zelenou hlavně v dobách ekonomické krize. Vzpomeňme třeba na Německo a nacismus v době krize mezi lety 1929 až 1933. Pořád ale zabírá u ekonomicky více postižených občanů.
Jak moc mění politické postoje veřejnosti právě ty teroristické útoky a obavy z nich?
Teroristické útoky pochopitelně hrají do karet extrémnímu postoji Národní fronty a ultrapravice, ale mnohem větší vodou na mlýn těchto politických směrů jsou právě problémy sociální a ekonomické. Hlavně ta, již zmíněná, nezaměstnanost.
Protivníkem Marine Le Penové je Emmanuel Macron. Ten je považován za „středového kandidáta“. Co znamená ve francouzském politickém systému být „ve středu“ a jak tyto představy naplňuje Macron?
Macron je dle mého názoru ztělesněným příkladem středu. V ‚politickém půlkruhu‘ v parlamentu sedí na rozhraní mezi moderní nedogmatickou levicí a sociální pravicí.
V minulých letech býval fenoménem prezidentských voleb, kterého se všichni obávali, středový kandidát Francois Bayrou. Říkávalo se o něm, že kdyby se mu někdy podařilo projít do druhého kola – nemíval k tomu daleko – měl by jako středový kandidát proti zástupci pravice nebo levice zvolení prakticky jisté. Konstelace letošních voleb by pro něj byla ideální. Proč není mezi favority a co se s ním stalo?
Je pravda, že i Francois Bayrou je dosti výrazným a patřičným reprezentantem středové politiky, i když patří spíše k moderní sociální pravici. K tomu je třeba dodat, že člověk musí často s lupou analyzovat, jak definovat rozdíly mezi nedogmatickou moderní levicí a sociální pravicí. Bayrou by šanci měl, ale už byl kandidátem třikrát a to by v rámci dnešního vnímání voleb nebylo dobře přijato. Ale stojí pevně za Macronem a bude-li ten zvolen, Bayrou bude hrát důležitou roli.
Francoise Fillona srazilo do kolen vyšetřování jeho aféry, kdy jako poslanec zaměstnával svou manželku a vyplácel tak státní peníze do vlastního rodinného rozpočtu. Lze tedy říct, že je ve Francii postoj veřejnosti k čachrování s veřejnými penězi a ke klientelismu v politice neúprosný?
Čachrování s veřejnými penězi a klientelismus nejsou ve Francii novinkou, ale dnes nejsou přijímány stejně, jako v minulosti. Využívání své pozice k „žonglování“ s penězi je nepřijatelné pro lidi s finančními problémy. Navíc, když to dělá člověk, jehož politický program drasticky omezoval sociální podpory, pracovní podmínky, sociální zabezpečení a tak dále. Fillonův program byl velice protisociální, nicméně on se choval jako „sociální případ“. Fillonova aféra byla jen částí problému. Tou druhou byl jeho program.
Jak se do předvolebních událostí zapojuje prezident François Hollande?
Hollande zůstal dlouho neutrální, ale nakonec vyhlásil podporu Macronovi.
Francie má poloprezidentský systém, ve kterém exekutivní pravomoci částečně sdílejí vláda a hlava státu. Doposud byl prezident vždy z jedné ze dvou hlavních stran, což znamenalo, že vláda a prezident byli buď z jednoho tábora, tak tomu bylo většinou – nebo nastal stav takzvané „kohabitace“, kdy prezident a vláda byli z opačného tábora a museli nějakým způsobem fungovat navzájem. Teď je velmi reálné, že prezident nebude ani z jedné z velkých stran, nebude mít za sebou její zázemí, ani jasně vymezené programové priority. Co to může znamenat pro jeho vztah s vládou?
Neznámou ještě určitou dobu zůstane, jaký bude parlament a s kým bude nový prezident „vládnout“. Klasické strany, jako pravicoví Republikáni nebo levicová Socialistická strana, jsou momentálně v „rozkladu“. Macron nemá oficiální stranu a do parlamentu půjde s velice heterogenní skupinou „En Marche!“ neboli „V pochod!“ či oficiálně „Sdružením pro obnovu politického života“. Obvykle francouzští voliči volí ve prospěch strany prezidentské, ale to se uvidí. Situace bude zajímavá. Nyní lze za všechny politické strany říci snad jen to, že se soustřeďují hlavně na červnové parlamentní volby.
|
Kdo je Gérard Michel London? Jeho otec Artur London se narodil roku 1915 v ostravské židovské rodině zakládajícího člena KSČ. Později tajně odcestoval do Moskvy, kde se seznámil se stenografkou Lise Ricolovou, členkou francouzské komunistické strany se španělskými kořeny. Oba byli v roce 1942 zatčeni. On skončil v Mauthausenu, ona v Ravensbrücku. – Gérard, protože kromě něj měli ještě dalšího syna a dceru, se narodil v Paříži ve vězení gestapa v roce 1943. – Oba koncentráky přežili. Jeho otec Artur se stal jako žid a interbrigadista se zahraničními styky v padesátých letech při hledání „vnitřních nepřátel“ jedním z podezřelých. Roku 1951 byl uvězněn, podroben psychickému i fyzickému mučení a tak donucen k přiznání ke špionáži, titoismu a dalším zločinům. Stal se spoluobviněným v procesu s Rudolfem Slánským. Byl odsouzen na doživotí. V roce 1956 byl zproštěn viny. Roku 1963 odešel s rodinou natrvalo do Francie. S manželkou roku 1968 napsal knihu Doznání, která byla v roce 1970 zfilmována režisérem Costou-Gavrasem. Hlavní role si zahráli manželé Yves Montand a Simone Signoretová. Gérard Michel London v roce 1966 ukončil studia lékařství na Karlově univerzitě v Praze. Když bylo roku 1968 v pařížské nemocnici v Manhes rozhodnuto o založení hemodializačního centra, složil atestaci z nefrologie (odvětví zabývající se diagnózou a léčbou ledvin, transplantací ledvin a dialýzou) a centrum po dvou letech založil. Později i středisko klinického výzkumu. Postupně se stal členem mnoha významných asociací a pracovních skupin. Například byl prezidentem Evropské renální asociace – Evropské dialyzační a transplantační asociace (ERA-EDTA). Napsal více než tři sta padesát publikací. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
