Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Objevuje se kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle vás pravda? Které osobnosti a proudy zanechaly v tomto smyslu kladnou stopu a které zápornou?
Odpověď v tomto rozhovoru musí obsahovat značná zjednodušení, ale na druhé straně se zaměří k podstatě věci. Termín 25 let určuje období od rozpadu bipolárního světa, i když nástupci v SSSR (Andropov, Gorbačov) na změně politického prostředí pracovali již od roku 1984. A třeba podtrhnout, že to byli oni, kteří dosáhli svého cíle. Takže vítězové. My jsme se jako stát přidali, i když i za pomoci jednotlivců a skupin, které prozřely a se Sověty spolupracovaly v tomto trendu. Platily za to svou cenou v různých svých kategoriích. Jmenoval bych jen Jiřího Hájka, Václava Havla a Petra Uhla.
Na druhé straně je třeba vyhodnotit již velmi intenzivní koexistenční, ba dokonce kooperativní vztahy a vazby USA – SSSR. Do tohoto světa jsme vstupovali my až v devadesátých letech, do světa spolupráce, respektu a vzájemné důvěry. Ideologie přestala hrát roli a nastupoval nový směr a odpovědnost. Nebyla to snadná situace, neboť vše také bylo na pozadí sobeckých a materiálních zájmů.
Tím se projevily negativní prvky i v našem malém prostředí s cílem narušit tuto stabilitu, která vyžadovala hlavně porozumění, kooperaci a hlavně práci v tomto směru. Na to lidé s nízkou vlastní erudicí a morálkou nemají. Proto se objevily tendence o narušení pozitivního vývoje a hledání nového nepřítele. Předně to znamenalo útok na demokratizační tendence v zahraniční politice Spojených států. Přišlo se s neodůvodněnou teorií o "bezpečnostním vakuu“ (Žantovský u Havla). K tomu bylo třeba označit nepřítele. Překvapivě se jím staly pro tyto pány Spojené státy, resp. jejich kooperační postoj k Rusku (po zmanipulování Havla po jeho washingtonském projevu: "Chcete-li pomoci nám, pomáhejte předně Sovětskému svazu“). Proto byl Havel hochy kolem sebe zpracován (při jeho dobrotě - snadná práce), aby svůj postoj otočil a napadl v mezinárodních médiích USA jako zrádcovskou zemi. Projevila totiž tendenci postavit mezinárodní bezpečnost v Evropě spíše na zásadách a členství v OBSE než na NATO, o jehož budoucnosti pochybovala a odmítla NATO rozšiřovat. Došlo to tak daleko, že naše BIS (a ta by to měla vědět) prohlásila Clintona za ruského špiona dokonce školeného v Praze. Hoši na hradě nepracovali sami. Pomohl Walesa, Maďaři, republikáni v USA a v konečné fázi i "naše“ Madlenka.
Do hry se dostalo i Německo s balkánskou kartou přes rozpad Jugoslávie. Vzpomeňme, že NATO bylo v prvé fázi pasivní, stejně tak jako EU. V té době USA podporovaly ještě celistvost Jugoslávie, v podstatě srbský přístup. Tak se musela iniciovat občanská válka a mediální kampaně. Nakonec změna v přístupu USA přišla až po zmanipulované "akci Račak“.
To byl náš krajně negativní, ale i aktivní přístup k bezpečnostnímu prostředí v Evropě. Zvláštní komise Senátu USA pak po celé dny v Praze vyšetřovala, jak to bylo s tím Clintonem a dobře cílila své otázky na aktivity hochů kolem Havla a jeho manipulaci a zda a jaký byl podíl Republikánské strany v celé věci.
Toto byl nejaktivnější přístup české politiky, bohužel k narušení pozitivního vývoje v Evropě a k podpoře amerických neokonzervativců, jejichž tendence dosud přežívají.
Naše politika k USA není loajální, je rádoby servilní, viz donášení tajných dokumentů v době našeho předsednictví EU na americkou ambasádu, která tuto servilitu dokonce zesměšňovala (WikiLeaks). Loajální vztah by byl vztah partnera USA, proti čemuž nelze nic namítnout, protože v tom je i schopnost nesouhlasu, pokud partner chybuje. Stejně tak je to i ve vztahu k Rusku. Pokud postupujeme racionálně, je nutno to i ocenit a nehovořit o agresi proti Gruzii, když všichni víme, že to tak nebylo a také náš prezident Klaus z toho důvodu odmítl se jakéhokoliv protestu zúčastnit. To se týká i Jugoslávie, ale i invaze do Iráku. Prostě je třeba se také někdy držet faktů a hlavně - nebát se. Takže v zahraničně politických otázkách bych Klause dal pod tu vaši "kladnou stopu“.
Hovoří se o rozdvojení Evropy na severní část, která se spíše bojí Ruska, a jižní část, která se spíše bojí Islámského státu. Polsko či Pobaltí mají vůči Rusku tvrdý postoj, Slovensko, Maďarsko či Rakousko častokrát "jdou na kompromis“. Kde je do budoucna naše pozice, pokud jde o Rusko, jeho ambice na kontrolu jeho blízkého příhraničí, kritiku lidských práv v Rusku, starost o Ukrajinu apod.
Máte pravdu, že se hovoří, ale dle jakých nových kritérií jsme se naučili psát západ s velkým Z a východ s velkým V. Ideologická dělba v tom asi již není. Nakonec politický režim se musil předně změnit v centru moci a my jsme Rusko jen následovali.
Hovoří se také překvapivě o agresivních intencích Ruska. Tomu moc neodpovídá historicky ojedinělý akt dekolonizace sovětského impéria absolutně mírovou cestou. "Jděte a vezměte si tolik moci, co unesete." Případné boje, které teprve poté nastaly, byly již mezi novými nástupnickými státy a dřívějšími guberniemi. Připomeňme si jenom, jak se dekolonizoval Alžír, Vietnam, Indie i samotné Spojené státy. Statisíce, ba miliony mrtvých a potoky krve. Nechci připomínat ty následné agresivní akce v současné době, které mohou rezonovat dekolonizační války. Myslím, že se to Ruska netýká.
Nejsme spíše v mediálním zaujetí včetně selektivního přístupu k lidským právům? Pod dojmem sociálního stavu celého světa, tedy lidstva a jeho práva na samotnou existenci, je velmi obtížné akcentovat Havlovo pojetí, pokud ovšem jsme již jeho jméno opět nezneužili.
V českém prostředí se začínají množit výstražné názory, varující před ruskou hrozbou pro svět, pro Evropu. Komentátoři jako Šafaříková, Gabal nebo Šafr mluví o rusifikaci Česka a jeho příklonu k Rusku. Je to reálná hrozba? Jak by dle vás mohlo Rusko v příštích deseti letech proměnit architekturu Evropy? Je nutno se tomu bránit? Co teorie šířená špičkami NATO, že Rusko by mohlo otestovat soudržnost Aliance vyvoláním hybridního konfliktu v Pobaltí?
V podstatě jsem odpověděl v minulé otázce. Snad ta rusifikace. Domnívám se a mám pro to důkazy celým svým životem, že Češi nepodléhají žádné fobii, a to, co nyní předvádějí vůči Rusku naše média, je pochopitelně - vrhají se na obranu svého rozumu. Nemusí z různých důvodů mít rádi Romy, ale nenávidět jiné národnosti jim není vlastní a přes různou historickou zkušenost s nimi to jenom potvrzujeme. Copak to nelze pochopit, vždyť je to jen přirozené.
Architektura Evropy se může měnit, ale ne zásluhou či vinou Ruska. Copak těch náznaků v Evropě je málo? Ale hranice se znovu stavět v Evropě nebudou. Proč by měly být mezi námi a Němci, Francií a nakonec i na Balkáně. Vždyť tam občanské války byly vyvolány účelově, ne z potřeby jednotlivých národů.
Psali jsme:
_635526743933815780.jpg&id=37599)
Špičky NATO by se měly naučit číst svoji ústavu a v ní článek 1, ale ony hledají nepřítele ke svému prospěchu a jako svoji existenční podmínku. Vždyť samotné NATO přežilo ne z bezpečnostní nutnosti, ale z vlivu důstojnické lobby (jejich platy jsou vyšší než u své armády). Dříve se tento argument uváděl jako hlavní.
Konflikt v Pobaltí? To je přenášení myšlenek z dob západních koloniálních mocností, které stále nemohou pochopit, že Rusko jako koloniální mocnost není a nebude. Samozřejmě nelze vyloučit různé provokace militantních skupin s fašistickou minulostí, dnes organizované na soukromé bázi. Tam nebezpečí může existovat. To je ale celoevropský problém, nejenom Ruska.
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Martina Jana Stránského, Miroslava Kalouska (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Karla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Luďka Niedermayera, Alexandra Tolčinského, gruzínského velvyslance Zaal Gogsadze, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) Marka Ženíška (z 12.2.)+ (z 26.1.) (+ ze 14.1.) Jana Zahradila, Miroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava Bartušky, Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.), Jiřího Pospíšila,Johna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, Jana Vidíma, Daniela Kroupy, Františka Bublana, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)
Věříte v nestrannost tribunálu pro bývalou Jugoslávii?Anketa
Je namístě se obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Vyhrotím-li otázku, mají nějaký zájem nás "vykrást“ a politicky ovládnout? Nebo jim jde jenom o ekonomické partnerství?
Nejprve k samotné otázce, bohužel je v našich podmínkách relevantní, ale opomíjí podstatu a jádro politických přeměn u nás a kdo je inicioval. Bylo to Rusko a dnes by to chtělo zpětně zvrátit? Spíše bych řekl, že se jedná o velmi plytkou účelovou propagandu v kategorii hledání, pro nás tak žádaného nepřítele. Důsledně vyvolávané zprávami BIS. Nejprve proti USA, jak jsem uvedl výše (rovněž účelově), a nyní proti Rusku - a protože nejsou troškaři, tak tam zahrnuli letos i Čínu. Je to v kategorii blábolu. Nezlobte se, lepší odpověď neznám.
Někdejší vládní zmocněnec pro americký radar v Česku Tomáš Klvaňa píše dokonce o výrazném vlivu ruské propagandy u nás a tvrdí, že ji dávají prostor i "bojácná“ veřejnoprávní media a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikum buď jedno, nebo se na tom přímo podílí. Pokud podle Klvani česká občanská společnost postupnou rusifikaci nezvrátí, pak amen s námi… Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu "obrany před ruskou propagandou“?
Vezmeme to trochu za jiný konec. Propaganda není o fandění jedné zemi, ale hodnotám, které ji reprezentují. A dle mého názoru pan Klvaňa by rád akcentoval ty stránky americké společnosti, které nakonec nejsou přijatelné ani pro mnohé Američany. To je podstata celého problému. Chcete-li je v intelektuální nedostatečnosti lidí jemu podobných. To samozřejmě s Ruskem nemá nic společného. Já sám často vystupuji proti některým aspektům americké politiky i společnosti velmi kriticky, snad i proto, že myslím, že tu zemi znám. A jeden můj dávný a moudrý přítel (Kolmistr), mě napsal: "Z Tvých článku je vidět, že tu Ameriku máš rád." A ono to tak je. Nic mi ale nebrání, abych respektoval i jiné národy včetně Ruska, a to v tomto případě i s jistou pokorou a s vědomím, že mě jejich politika umožnila psát a mnohdy i publikovat své názory. Dříve jsem byl dvacet let "mimo obor“.
Psali jsme:
Je třeba nějak revidovat český postoj k další integraci EU? Je dobré usilovat o čím dál těsnější Unii i o přijetí eura? Jak se má ČR postavit k otázkám imigrace? Mimochodem, jak se díváte na sílící popularitu protievropských či protiimigračních stran jako Front National (Francie), UKIP, Praví Finové čí Švédští demokraté?
S další integrací EU bych byl opatrný. Přicházíme na to, že v podstatě nevíme, kde dnes jsme. Vzpomeňme Řecko na jedné straně a Ukrajinu na druhé. Nakonec zůstaly dva státy. Německo a Francie. Kde je naše místo? V prohlašování se řídíme většinovým názorem EU. Tento postoj je třeba zcela nutně revidovat. Řekl jste si o to. Euro není tak rozhodující.
Migrace a reakce na ni? Migrace je přirozený pohyb lidí, kteří by ale měli mít obdobné podmínky. Dosud to není a asi ani v budoucnu to nebude náš problém. Já to vidím trochu jako součást propagandy strachu. Vzpomeňme na prohlašování a již opatření tehdy ministra vnitra Jana Rumla (ten se také zapojoval do počínající rusofobie), že nyní po uvolnění hranic v Rusku se k nám přestěhují miliony Rusů. Stanovily se i armádou a vnitrem přijímací koridory pro tyto "masy“. Migrace nebyla a pach z rusofobie zůstal.
Pokud se týká protiimigračních a protievropských stran, myslím, že to nepřekročí hranice a problematiku vnitřního charakteru jednotlivých států.
Přečtěte si také:
Častým argumentem pro dobré vztahy s Ruskem i Čínou je, že EU ani USA svým ekonomickým výkonem nemohou zaručit prosperitu ČR, tudíž je nutné hledat příležitost na Východě. Příznivci prozápadního statu quo naopak naléhají na ještě větší posílení sepětí ČR s USA formou dohody TTIP, která z obou cest vám dává větší smysl?
Začnu odzadu. TTIP není ještě definovaná a projednávání není dostatečně transparentní. Což je podklad pro nedůvěru a při té bych prozatím zůstal. Ostatní obchodní spojení či zaměření je závislé na naší konkurenceschopnosti. Politické motivace bych zde nehledal, neprojevují se ani dnes ve vztazích USA – Rusko (viz dodávky raketových motorů, což patří dokonce do oblasti vyzbrojování). Trápí mne však jedna věc. Naše hospodářství z 80 % není naše a banky vůbec ne. To je znak koloniálního stavu. Jaká jsou tedy naše práva a pravomoce. Může nám ministr financí poskytnout přesná data jako "firemní“ účetní, kolik od nás z ČR odchází miliard do kapes skutečných majitelů? Máme tím pádem vládu skutečnou, nebo jen formální?
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy. Může Putin nastartovat rozvoj některých ruským státem kontrolovaných odvětví jako je jaderná energetika, těžební zařízení, zbraňové systémy, letectví, kosmonautika… A v kombinaci s "obchodním cestováním“ tu do Indie, tu do Turecka, tu do Jižní Ameriky sehnat pro ruská strategická odvětví odbytiště? A hrozí, že se Rusko stane podřízeným státem Číny, jakýmsi jejím surovinovým zázemím (či "benzinkou“), jak někteří píší)?
Vaše otázka zaznamenává pokrok a posun v pohledu na Rusko, a to v pozitivním směru. Dosud jeho aktivity byly spojovány jen a v podstatně výlučně s rozšiřováním politického nebo bezpečnostního vlivu. A nyní jsme v běžné konkurenci a ekonomických zájmech. Tak konečně trochu racia. Ruská ekonomika však opravdu pracuje s politickým vlivem, a to je, jak se ukazuje, spíše tmelící prvek než, jak se dříve psávalo, limitující faktor. To naše slavné embargo ji nemohlo podstatně poškodit, ale vedlo k uvědomění si nutné jednolitosti vlastního trhu (USA ho mají). Čili dlouhodobě pozitivní rys.
"Zhroucení“ a "podřízenost“ Číně je v kategorii "wishfull thinking" neboli přání otcem myšlenky. Zdá se mě to až zbytečné reagovat.
Pokud jde o naše vztahy k USA, levicoví aktivisté často upozorňují na údajně "lokajskou“ politiku ČR vůči USA či na údajný nekalý vliv americké ambasády i nevládních organizací z USA na český veřejný život. Co říci k těmto nařčením? A jak formulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi světa?
"Lokajství“ je pohodlný přístup z obou stran. Dlouhodobě však není funkční a má v sobě zabudovánu zcela přirozenou nedůvěru. Bohužel naše personální politika, a to i na MZV, byla na tomto principu založena. Ilustrativní a mezinárodně zesměšňující bylo to naše donášení šéfkou odboru MZV na americkou ambasádu. Podstatné však je, co se stalo následně. Byla propuštěna na hodinu? Přišla o bezpečnostní prověrku? Pokud ne, a myslím, že to vím, tak to svědčí, že dnes je lokajství či servilita hlavním kritériem spolehlivosti - a to je velmi alarmující poznatek dotýkající se dokonce podstaty naší suverenity. Pokud jde o velvyslanectví USA, myslím, že takovýto primitivizmus žádná ambasáda v popisu práce nemá (neměla by mít).
Jak formulovat správnou českou pozici vůči nejmocnější zemi ve třech větách? Víc prostoru nemám. Jednoduše. Jsme partnery – na množství nehleďme. Máme mezinárodní právo, Chartu OSN a nakonec i článek 1 Washingtonské smlouvy NATO. Studujme je a řiďme se dle nich. Pak budeme partnery i USA s plným respektem. Stejně tak to bylo, a tu osobní zkušenost mám, i v "slavných šedesátých letech“, kdy naše republika v mediátorské pozici pomohla řešit USA ukončení vietnamské války i založit obrat v jejich vztazích k SSSR. Říkalo se tomu tehdy "Spirit of Glassboro". Není to jednoduchý proces. Vyžaduje mnoho předpokladů. I nést svoji odpovědnost a následující poinvazní režim to dost krutě "ocenil“. Dnešní "hoši“ v tom pokračují.
V minulé době jsem jezdil do Washingtonu dosti pravidelně, hovořil s lidmi z CIA i Stadepu, ale nikdy mě nenapadlo, že bych měl se zastavit na "mé“ české ambasádě. Ambasadory jsem sice znal i osobně, ale nevím, co bych si s nimi povídal.
Václav Havel stavěl svoji politiku na ochraně lidských práv, přičemž tento pojem chápal v západním, americkém výkladu. Náměstek českého ministra zahraničí Petr Drulák oproti politickým právům zdůrazňuje i práva sociální či ekologická. Co bychom měli prioritně hájit? Měli bychom nadále sledovat kategorie jako svoboda slova či politická svoboda, a to v zemích velkých i malých, blízkých i vzdálených? Nebo jsou tématy spíše rozvojová pomoc chudým zemím, sledování podmínek práce, životní úroveň či zavádění sociálních vymožeností?
Kdysi se mě, tehdy přítel, Martin Palouš, který nosil heslo lidská práva na svém tričku, ptal, co si o nich myslím. Má odpověď byla dosti stručná, nevím, jestli ji i jako křesťan však pochopil: "Martine, pro dvě miliardy lidí na světě začínají a končí lidská práva – snídaní. Neví totiž, zda dožijí příštího dne.“
V tom se myslím i s Drulákem shodnu. Zde nevidím problém. Lidská práva mají totiž univerzální charakter a nelze je nijak limitovat. Ani věcně, ani geograficky. Věřím, že to by bylo, tak jak ho znám, i Havlovo pojetí. Bohužel jeho výstupy (bombardování, Tibet, Kuba a podpora agresí - v případě Iráku svůj souhlas alespoň svedl na Sašu Vondru) byly účelovou manipulací, které se nedovedl bránit a ony mu nedají pokoj ani po smrti. V tom byla jeho velká chyba. Dnes to končí letištěm a obří reklamou, která má zakrýt umělecké historické dílo našich předků – dokonce Národní muzeum. A společnost není schopna Havla jako člověka s jeho lidskými právy bránit. To je svědectví o svobodě u nás.
Základním atributem zahraniční politiky je i obranná politika. Je dostačující být členem NATO, nebo má ČR přistoupit k jiným formám zajištění vlastní bezpečnosti? Co stav naší armády a její bojeschopnost?
Nejdříve několik zásadních poznámek. Zahraniční a z ní vycházející obranná politika odpovídá bezpečnostnímu prostředí, ve kterém se země nachází. MZV má aktivně pro posilnění bezpečnostního prostředí působit. Má k tomu i své prostředky a vazby na mezinárodní organizace i regionální spojence. Mezi ně může patřit i členství ve vojenských organizacích. V našem případě v NATO. Kdysi jsem zpracoval hutnou studii "NATO - organizace bez závazků“. Ministerstvo obrany ji odmítlo vytisknout s tím že neodpovídá politickému záměru ministerstva. Teprve po letech uznali její oprávněnost.
Problémem je, že naše ministerstvo (MZV) dosud je pod vlivem minulých dob a místo hledání prostoru pro podnícení spolupráce se zaměřuje na zdůraznění rozporů a kritických styčných bodů a jejích akcentaci. Jinak by nebyla možná přímá propagace války v našich médiích, a to nelze mít na mysli jen Ukrajinu. Vždyť i vojenští velitelé chtějí dozbrojovat, protože očekávají válku. To jsou trestná prohlášení a v rozporu se zákonem. Zkoumá to právní oddělení MZV či MO? Pochybuji. Či je to linie Stropnického či Zaorálka, pochybuji. Proč tedy nekonají? A jsme u problému věci. Máme tendenci bezpečnostní prostředí zhoršovat. Takže je třeba a nutno napřít naši politiku jiným směrem. Naše řada "think tanků“ však má zadání spíše opačné.
Bojeschopnost armády by měla našim bezpečnostním podmínkám odpovídat. Přestože čteme denně prohlášení o útoku Rusů i na nás. Je to, jak jsem se zmínil, sice trestuhodná, ale planá agitace našich duševně mělkých jestřábů. Lidé je neberou a dobře dělají. Myslím, že mohou žít v pokoji.
Sám jsem rád, že svoji formální kariéru jsem skončil ve Vídni v OBSE při projednávání masivního odzbrojení, kdy stavy se měnily z tisícovek na desítky. Bohužel zde i v zámoří se, doufám dočasně, doslaly ke sluchu i veslu neocons, bohudík bez intelektuální kapacity a tím i bez perspektivy. Nemyslím tudíž, že bychom se měli obávat a žít ve strachu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
