Ve veřejných střetech o přijímání a nepřijímání migrantů se často argumentuje počty, kolik z nich tvoří ekonomičtí uprchlíci. Z čeho ty odhady, které se často velice různí, vycházejí a který z nich se podle Vás nejvíce blíží realitě?
Primárně ze zkušenosti. Sir Winston Churchill už dávno pravil, že věří jen těm statistikám, které sám zfalšoval. U vědomí tohoto nejen bonmotu, jsou základními, údajně bezchybnými, čísla Eurostatu. Přesná samozřejmě nejsou, a tak se dají použít jen orientačně, mimo jiné i proto, že staví na údajích národních států. A o tom, že by ti všichni ctili jednotná či objektivní pravidla, lze úspěšně pochybovat a kterákoli čísla či počty je tak třeba brát v kontextu různých aspektů. Počínaje teritorii, ze kterých a jakým způsobem migranti přicházejí, a konče destinacemi, do kterých a s jakou motivací směřují. Proto jsem hned v úvodu mluvil o zkušenosti. To, co jsem, nejen já, říkal a psal před mnoha lety o nedodržování pravidel, pokrytectví, organizovaném obchodu s lidmi, kšeftování s lidským neštěstím pod pláštíkem nezištné – a pouze na oko nevýdělečné – pomoci, by ještě před nedávnem bylo považováno za neslušné, dnes za objektivní realitu. Vzpomeňme na četné diskuse, i na půdě Poslanecké sněmovny, kdykoli se projednávala jakákoli změna azylové a migrační legislativy, kdo co říkal a kde byla nakonec pravda. Není podstatné, zdali je dnes ekonomických migrantů 80 nebo 90 procent, navíc to číslo se v toku času mění, podstatné je umět se poučit ze zkušenosti.
Jak by to poučení podle Vás mělo vypadat?
Je třeba mít jasnou vizi, nezavírat oči před realitou a zásadně odmítat tak obrovské rozpory mezi slovy a činy, které nám v uvedené oblasti předváděla a předvádí bruselská úřednická elita. Je snad dnes někdo překvapen ekonomickou situací Řecka, když tak pěkně dlouhá léta pod dozorem Bruselu neplnilo všechna požadovaná kritéria pro vstup do eurozóny? Je snad někdo překvapen, že se Evropa začíná povážlivě rychle naplňovat příchozími, když pod dozorem Bruselu některé státy tak důsledně a odpovědně nechránili vnější hranici EU? Bude snad někdo překvapen dramatickým nárůstem kriminality a ohrožením bezpečnosti celé Evropy, budeme-li nadále, pod taktovkou Bruselu, filosofovat o legalizaci nelegálního, o povinné solidaritě, o evropském sociálním ráji, který neexistuje, o našich nadpřirozených evropských schopnostech, které nejsou? Tedy daleko podstatnější, než jaké je ve skutečnosti aktuální procento ekonomických migrantů, je fakt, že se mnozí evropští politici za přispění dobře vydělávajících hlasatelů a ochránců toho skutečně pravého – tedy jejich – celoevropského dobra snaží hloupým, namyšleným a krátkozrakým eurozpůsobem o to, aby bylo co nejvyšší. Bez ohledu na rizika, na vůli voličů, na odpovědnost vůči budoucím evropským generacím. A bez ohledu na skutečné potřeby a skutečnou úctu k těm příchozím.
Ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Tomáš Haišman kritizoval nedávno před poslanci i europoslanci jižní státy Evropské unie, že nedodržují společná pravidla pro imigraci. V čem to porušování spočívá a kterých zemí se především týká?
Nejde o to, že to kritizoval doktor Haišman. I když v jeho podání, s jeho zkušeností a zejména s jeho výsledky práce – nikdo nemůže pochybovat o tom, že právě on je rozhodujícím spolutvůrcem a realizátorem výjimečně rozumného, udržitelného, prospěšného, bezpečného a přitom vůči příchozím v posledních dvaceti letech velmi vstřícného českého imigračního konceptu – prostě musí být brána vážně a nejde o nějaký nový fenomén. Stejná kritika mimo jiné ze strany Ministerstva vnitra zaznívá průběžně nejméně od roku 2008, kdy jsme museli reagovat na tzv. maltskou uprchlickou krizi. Ta kritika je důvodná, některé evropské státy totiž dlouhodobě neplnily závazky, zatímco jiné byly nuceny téměř bez pardonu plnit všechny povinnosti, a to i když byly nesmyslné nebo jen – na to jak byly nákladné – dočasné. V této souvislosti se mluvilo o tzv. gangu čtyř, tedy o Řecku, Itálii, Maltě a Kypru. Španělsko se z tohoto okruhu vymanilo vyřešením, zdůrazňuji vyřešením, podobné situace, která sužovala a sužuje státy Středomoří, když o své vůli a z vlastních prostředků ustálo migrační tlak na své severoafrické enklávy Ceuta a Melilla a zejména na Kanárské ostrovy.
Psali jsme:
Proč příkladu Španělska nenásledovaly i ostatní zmíněné státy?
Dlouhodobě jsme kritizovali postoj Evropské komise, pro kterou byly některé státy si rovné a jiné rovnější. Neuspěje argument, že střežit mořskou hranici je podstatně složitější než hranici pozemní. Bohužel se ukazuje, že ten, kdo nic nedělá – a nejedná se jen o ostrahu hranic, ale také o kapacity azylového systému či celkové imigrační politiky – si to, je-li Italem, Malťanem, Kypřanem a zejména Řekem, může dovolit. A to je, bohužel, dlouhodobý až trvalý jev. Spojuji ho s bezprecedentní činností Evropské komise a možná, a o to hůř, s pronikáním organizovaného zločinu. Ten zcela jednoznačně prostřednictvím lobbingu zasahuje i do nejvyšších pater evropské politiky, ať už těmi lobbisty, kteří v naivitě sobě vlastní, podléhají nekriticky řekněme humanitárnímu tlaku bez uvědomění si širších souvislostí, anebo těmi, kteří to dělají zcela záměrně a jistě ne bezplatně. Pokud bych svá pozorování měl shrnout, pak řeknu, že Evropská komise tolerovala a stále toleruje absolutní absenci odpovědnosti národního státu v případě jižních států a pak se uchyluje k takovým experimentům, jakými jsou známé návrhy Evropské komise z poslední doby, mimo jiné ony proslavené kvóty. Solidarita v pojetí Evropské komise spočívá v tom, že některé státy musí platit za dlouhodobě tolerovanou a záměrně špatnou přípravu a realizaci opatření a úkolů jiných členských států přesto, že pro ně samotné byly a jsou bez pardonu povinné. Není asi složité domyslet, kam navíc může vést rostoucí nedůslednost při identifikaci příchozích, vyhrožování univerzálním vydáváním krátkodobých víz a tak dále.
Dá se z nejrůznějších informací usuzovat na to, jak dnešní a zítřejší zasedání Evropské rady, na němž se bude jednat o migraci, dopadne z pohledu přijetí povinných kvót pro uprchlíky?
Opravdu nevím, jen doufám, že přijaty nebudou. Už několikrát jsem upozorňoval na zcela komické a hloupé uvažování nad tím, zdali tři procenta z dvaceti či čtyřiceti tisíc je málo, či moc, když k rozdělení jsou statisíce a miliony. A nepřiznáme-li si pravý stav věcí, tak to číslo dále poroste. Možná ještě více než proto, co jsem již řekl, tak proto, že pokud budou schváleny jednou, užije je Evropská komise pokaždé, když někdo selže. A to je skutečná hrozba. Navíc mimo hlavní diskuze soustředěné na kvóty si Evropská komise osobuje právo na hegemonizaci imigrační politiky se zásadním omezením vlivu či slova národních států. Tato skrytá federalizace, nemající oporu ani v Lisabonské smlouvě, při známé neschopnosti Evropské komise věcně i procesně řešit oblast migrace, azylu či ochrany hranic a potažmo i bezpečnosti, je absolutně největší hrozbou současných návrhů. Ještě horší však je, že za tím vším kromě neschopnosti či nedostatku pokory a úcty k národním státům a jejich voličům stojí jinak jasně překonaná filozofie ultra levé orientace, blížící se svým vzorům, které děsivě ovlivňovaly náš život po čtyřicet let. A za to vyměnit demokracii i se všemi jejími chybami se mi opravdu moc nechce. A, bohužel, když se podívám na analogii s řešením řecké ekonomické krize, tak velkým optimismem nesrším. Teď nemám na mysli jenom, jak tu krizi v Řecku ve spolupráci s Evropskou komisí řeší, tedy nijak, ale kdo, jaká reprezentace, s jakými vizemi a světonázorem ji řeší. To mi prostě optimismem nezavání.
Pokud dojde ať už nyní, nebo v budoucnu k prosazení kvót, je Česká republika na přijímání migrantů vůbec připravena a má na ně kapacity v azylových zařízeních?
Debatovat o kapacitách azylových zařízení je stejné jako řešit, kam dáme vodu při povodni. To není nejzásadnější problém. Problémy případného schválení zejména relokačních kvót leží zejména v integračních opatřeních a – řekněme – také v celkové finanční náročnosti podobné operace. Ze zkušenosti vím, že české ministerstvo vnitra i tuto situaci bude umět zvládnout, na rozdíl od všech těch „odborníků“ na migraci či jiných hlasatelů zaručené pravdy, bez znalosti a odpovědnosti. Ministerstvo vnitra zvládlo jiné situace, doufám, spíše však jsem přesvědčen, že případně zvládne i tuto. Bude to však drahá zkušenost, zejména proto, že bude zbytečná. A bez zásadních změn v celkovém nastavení evropské imigrační politiky, stejně jako politiky azylové či ochrany hranic a také politiky bezpečnostní, naprosto nic neřešící. Pokud by i u nás, když už v Evropě tento sebezničující trend bují řadu let, někdo odpovědný chtěl rezignovat na základní princip, který zdůrazňujeme už řadu let, že totiž imigrace je a musí být limitována úspěšnou integrací, pak by teprve nastal zásadní a fatální problém. Ani u té povodně – a vím, vzhledem k mé předchozí profesi, o čem mluvím – nejde jenom o to, na který strom a jak vysoko vylezete (to teď Evropská komise v migraci opravdu nešikovně řeší), když se valí voda, ale co budete dělat, a do jak hlubokého bahna se zaboříte, a jak se z něj dostanete, až voda opadne a slezete dolů. A to Evropská komise nejen neřeší, ale potřebu řešit ani necítí. Prostě zatím jasnou evropskou vizi, rozumný migrační a bezpečnostní koncept, nevidím.
Jak je to přesně s mezinárodními závazky České republiky, jaké uprchlíky opravdu musí přijmout a komu musí poskytnout azyl?
Tady musím konstatovat, že každá žádost musí být právě s respektem k mezinárodním závazkům posuzována individuálně. A věřím v tradici českého azylového řízení, postaveném na až téměř intimním poznání konkrétní situace konkrétní osoby v konkrétním místě, a ve zkušenosti azylových rozhodčích. Ženevská konvence, základ mezinárodního práva v uprchlické oblasti, doznala oproti době svého vzniku řady výkladů, které ji rozmělnily v ne příliš žádoucím směru. Ale o nebezpečí dominance určité filozofie jsem už mluvil a dostane-li se taková filozofie do rukou podnikatelů-advokátů, pak je celá situace podstatně složitější než kdykoli v minulosti. Každý, kdo je pronásledován v zemi původu, má právo žádat o azyl nebo jak se tomu dnes říká o mezinárodní ochranu. Jestli však bude jeho konkrétní žádost posouzena kladně, nebo negativně je složitý proces dokazovaní, s čímž má český azylový úřad, ale i odvolací soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, bohatou zkušenost. Ale buďme rozumní, jedna věc je přece jasná snaha pomoci a druhá limity, které všem politickým reprezentacím většiny států dávají jejich voliči. A budou-li počty lidí, kteří mají nárok na azyl v řádu stamilionů či miliard, bude zřejmě třeba hledat jiný regulativ. A určitě je vždy lepší řešit příčiny uprchlických krizí než jejich následky. Jinak podmínka hostitelské země dodržovat žadatelem bezpodmínečně její zákony by mi připadala velmi rozumná.
Váš kolega, bezpečnostní analytik a diplomat Tomáš Pojar souhlasí s budováním uprchlických táborů již na severoafrickém území. Je to vůbec uskutečnitelné a koho by tam bylo možné přemísťovat?
Ono nejde jenom o to zřídit někde na severu Afriky nebo na Blízkém východě uprchlický tábor. Takových tam už dnes jsou stovky, obvykle ve správě OSN. To, co by takové tábory měly především plnit, je být součástí určitého, řekněme, efektivního systému a měly by účinně zapadat do plnění jasně stanovených cílů. Pokud do těchto táborů či lépe řečeno spíše multifukčních center pod správou Evropské unie nebudou směrováni migranti z lodí směřujících do Itálie, pak postrádají smysl. Současné návrhy Evropské komise s něčím podobným nepočítají a v tom tkví jeden z problémů.
Dá se odhadnout, kolik migrantů se v nejbližších letech dostane do Evropy v případě, že Evropská unie bude nadále váhat s řešením situace, nebo i v případě že by přijala nějaká účinná opatření?
Nedá, nemám skleněnou kouli. A nevím, kterým směrem se Evropská unie vydá. Počkejme a reagujme až na jasnější situaci. Ať nejsme stejní jako oni již zmiňovaní „odborníci“ nebo hlasatelé věčných pravd. Budeme-li pouze extrapolovat čísla uplynulých období, pak diskutované desetitisíce – a plán na jejich přerozdělování kvótami – jsou nerealisticky a směšně nízké. Podstatné je, zdali Evropa pochopí, že nadále stimulovat poptávku po cestě do evropského ráje vyvoláváním zcela nerealistických očekávání může potěšit ve výsledku pouze obchodníky s lidmi. Všem ostatním to přinese pouze frustraci, zklamání a neřešitelné útrapy.
Zastánci přijímání migrantů často hovoří o jejich ekonomickém přínosu pro cílové země, na druhou stranu existují zprávy o rostoucí kriminalitě a nadprůměrné nezaměstnanosti uprchlíků, ghettech v západní Evropě a podobně. Když sledujeme záběry těch, co k nám připlouvají, můžeme očekávat, že se svým novým domovským zemím vyplatí?
Platí to i ono, je to paradox naší zkušenosti s migrací. Náš každoroční přírůstek počtu cizinců o zhruba 15 tisíc osob vybalancovává jinak deficitní přirozený přírůstek obyvatel Česka. Zároveň však platí, že prevence Vámi zmiňovaných negativních dopadů imigrace je v podmínkách Česka dána důsledně prováděnou státní integrační politikou, která je samozřejmě nesmírně náročná na finance, personální kapacity a vůli či odhodlání dosáhnout v této oblasti úspěchu. My jsme tu vůli doposud měli a jen doufám, že tato vláda nepodlehne nezodpovědným evropským federalizačním experimentům. Jinak ponese odpovědnost za něco, co bude rozhodovat někdo jiný. A bezpečnost našim občanům nikdo jiný než naše vláda a náš Parlament garantovat nemůže. Naši zkušenost však nelze aplikovat na stávající italskou či řeckou situaci, protože tam kdysi dávno nepoložili základy pro aktivní migrační management či účinnou integrační politiku a v této situaci se jen těžko dají položit. A ghetta jsou jednou z naprosto odstrašujících ukázek sociálního inženýrství a budovatelského nadšení při aplikaci evropského multikulturalismu v praxi. Nikomu to nepomohlo. Bude-li jasný koncept a vize a budou-li přicházet vedle vysoce kvalifikovaných počítačově gramotných pracovníků také šikovní a pracovití dělníci, svářeči, řidiči, zedníci, instalatéři, pokrývači, kuchaři, zahradníci, obchodníci a další, nepochybně se ekonomický efekt dostaví. Budou-li přicházet pouze další ekonomicky neaktivní zájemci o nekončící evropskou sociální síť, ze které tak za chvíli stávající Evropané začnou vypadávat, protože nekončící není, navíc s mizivou snahou o integraci, bude zle a nevyplatí se to vůbec nikomu.
Provedené průzkumy ukázaly, že radikální islamisté a džihádisté mají mezi muslimskou komunitou v západní Evropě podporu, a že se jim v ní daří získávat pro své záměry mladé lidi. Jak vážné nebezpečí to je?
Velmi vážné. A jsem nepřítel jakýchkoliv antimuslimských nálad. O tom to není. Ale říká-li překvapivě i velvyslankyně Evropské unie v Iráku Hybášková, že islamisté zřejmě vybudovali velmi efektivní internetovou donátorskou síť, která se tváří jako pomoc syrským uprchlíkům, ve skutečnosti je to ale financování Islámského státu, že v IS jsou angažováni jak náboženští fanatici, tak odnože mezinárodního organizovaného zločinu a lidé, kteří mají teroristickou motivaci proti Západu, že celý obchod s lidmi včetně celé Libye je součástí velkého byznysu a víme-li, že vazby do komunit v západní Evropě prostě prokazatelně existují, pak říkám, že ti, co dnes odcházejí z Evropy do Sýrie, se jednou vrátí i s kamarády. A další tady jsou a budou. Bezpečnost Evropy proto musí být nejdůležitějším kritériem, při jakýchkoliv migračních operacích, koncepcích a vizích. Zdá se, že to zatím Evropská komise a mnozí politici s omezeným, dočasným mandátem, bez odpovědnosti k budoucím generacím a ke společné Evropě jako takové, nějak nechápou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
