Vše, co potřebujete vědět před francouzskými volbami. Zdeněk Zbořil to sledoval přímo na místě

V Paříži ve čtvrtek večer proběhlo poslední vystoupení prezidentských kandidátů před nedělním prvním kolem voleb. Nemůže mít ale na rozhodování voličů větší vliv útok na pařížském bulváru Champs-Élysées, při němž byl zabit policista, přihlásil se k němu Islámský stát a prezident Françoise Hollande jej v první reakci označil za teroristický čin?

Hry okolo teroru tzv. Islámského státu jsou dlouhodobě podezřelé. Jednak jsou „teroristé“ většinou na místě nebo při zatýkání zastřeleni a o svých motivacích, ať už náboženských, ekonomických nebo politických, nic neřeknou. To, že se k jejich činům hlásí nějaké hnutí nebo organizace ještě neznamená, že je to pravda. Dodnes žádný politik neřekl, kdo „teroristům“ dává peníze a zbraně. Jen okolo 11. září se šušká, že to byla Saúdská Arábie, ale v USA se to nesmí říkat nahlas. Ve Francii bylo všech možných teroristických incidentů skoro nepočítaně a také nevíme kdo a za kolik. Místo rozhodných činů státní moci jen ty květiny a svíčky, ale to už je trochu pozdě. Také „pochody solidarity“ evropských politiků jsou směšné. Při každé takové „parádě“ se tvrdilo, že budeme chránit demokracii před terorem a také, že po teroristických útocích svět „už bude jiný“. Není, je stále stejný, tedy horší a horší.

V prezidentské kampani ve Francii všichni kandidáti odsuzovali terorismus a slibovali svým voličům, že po svém zvolení budou postupovat rozhodně a neúprosně. Teď jde o to, aby jim to voliči ještě uvěřili. Takže socialisté se svým německo–evropským nadšením to asi nebudou, i kdyby z mrtvých vstávající prezident Hollande tvrdil cokoli. Těm malým pod pěti procenty popularity to asi nepomůže. Takže zbývají jenom Marine Le Penová, Mélenchon a Fillon. Proto asi nemusíme moc váhat – Front National a Marine Le Penová si trochu polepší. Ale v Paříži? Tam by muselo dojít k většímu rachotu, aby „stála za mši“. Ale využít se to budou snažit všichni. I slábnoucí socialisté, kteří budou mít alespoň něco atraktivního, co přesáhne jejich horizont „pravá, levá“.

Spolufavoritkou prvního kola francouzských prezidentských voleb je předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová. Její otec v roce 2002 dokázal postoupit do druhého kola proti Jacquesi Chirakovi, a tehdy se proti Le Penovi zmobilizovali prakticky všichni jeho oponenti, takže Chirac získal ve druhém kole unikátních 82 procent. Dnes průzkumy ukazují, že i když by Le Penova dcera asi měla velmi těžkou pozici, výsledek by tak jednoznačný rozhodně nebyl. Nakolik se od té doby změnil postoj hlavního politického a mediálního proudu k Národní frontě?

Domnívám se, že témata programu Marine Le Penové nejsou snad obehraná, ale známá, takže mnoha voličům se zdá, že kandidátka ztratila svůj dřívější temperament. Natož pak otcovu razanci. Podobně je na tom celá Národní fronta, která jí pomáhala uspořádat velká shromáždění na náměstích, ale zdaleka nebyla tak zábavná, jako představení Jean-Luc Mélenchona. Možná, že trochu ztrácí i proto, že mnoho jejích potenciálních voličů si myslí, že v prvním kole vyhraje, když ne jednoznačně, tak alespoň výrazně. Podle posledních sondáží se ale ukazuje, že to není tak jisté, a možná dojde k nějaké mobilizaci jejího elektorátu. Myslím si, že svou roli hraje i to, že ostatní kandidáti, nejen klasičtí levičáci, ale třeba i François Fillon, převzali z jejího programu témata, s nimiž ona dávno přicházela jako první. Mám na mysli vztah k protiruským sankcím a k samotnému Putinovi, zaplétání se do vojenských konfliktů v cizím zájmu a konečně i kritiku Evropské unie, ve které se Marine lišila jen větší naléhavostí.

Když jsem ve čtvrtek ráno z Francie odjížděl, byly poslední výsledky průzkumů: Le Penová 22, Macron 22, Fillon 20 a Mélenchon 18 procent. Zdá se mi ale, že zejména televizní diskuse byly velmi objektivně vedené, výběr komentátorů také a jen velká shromáždění ve velkých městech a jejich prezentace v televizi pomáhala trochu víc těmto čtyřem zmíněným kandidátům. Je ovšem pravda, že politické strany, které podporovaly a jmenovaly své kandidáty, si nechávaly hlavní střelivo až na tento poslední týden a nepředváděly se, aby svým kandidátům spíše neuškodily, než pomohly.

Myslím si také, že tentokrát mají prezidentské volby jaksi víc „americký“ ráz než jindy, ale neumím odhadnout, zda to bude hrát v prvním kole významnou roli.

Předpokládaným soupeřem Le Penové pro druhé kolo má být Emmanuel Macron. Ten je považován za „středového kandidáta“. Co znamená ve francouzském politickém systému být „ve středu“ a jak tyto představy Macron naplňuje?

Francouzský politický diskurs je tradičně kontaminován redukcí pojmenování politických stran a jejich programu na značky pravice–levice–střed, zřejmě proto, že se v názvech politických stran lidé těžko orientují. Když republikáni, kteří provolávají slávu Francii, podobně jako všichni ostatní, pak je lepší se označit za pravici a ostatní za levici. Vypadá to jako volba buď–anebo, a snahou je přesvědčit, že ti druzí jsou horší. Tentokrát jsou „socialistické programy“ v nevýhodě, protože je diskreditovali sami socialisté a jejich prezident François Hollande. Ten opouští svůj úřad jako „socialista“, který zklamal očekávání svých voličů a přispěl i k pádu Sarkozyho. Na druhé straně je mu třeba přiznat, že tuto svou prohru přiznal a nepoškodil kampaň Emmanuela Macrona svou podporou. Přesto se domnívám, že když Macron použije pro své volební příběhy téma „středu“, neublíží mu to jako „střed tak trochu nalevo“.

Fenoménem prezidentských voleb, kterého se všichni obávali, býval středový kandidát François Bayrou, bývalý europoslanec. Před deseti lety se mu dokonce přisuzovaly největší naděje pro druhé kolo, ale už v prvním skončil třetí, a tak do druhého nepostoupil. Konstelace letošních voleb by pro něj byla ideální. Co se s ním od té doby stalo?

Podle mého názoru doplatil na to, že sliboval v minulých volbách být „jazýčkem na vahách“ a nabízel svou spolupráci kdekomu, jak obvykle „ti středoví“ dělávají. Tentokrát bylo ale takových víc, a to dokonce i těch, kteří si z minulosti nepřinesli zátěž politického oportunismu. Bayrou, když zjistil, že nebude mít podporu potřebných pěti procent, aby dosáhl na státní příspěvek, se nabídl, nejdříve Fillonovi, potom Alainu Juppému a nakonec Emmanuelu Macronovi. Pokud vím, ani ten o jeho „pomoc“ příliš nestál. Honil příliš mnoho zajíců a chtěl zřejmě sedět na několika židlích.

Ze všech letošních favoritů prošel největšími peripetiemi François Fillon. Byl lídrem průzkumů, pak jej srazilo vyšetřování jeho aféry, kdy měl jako poslanec zaměstnávat svou manželku a vyplácet tak státní peníze do rodinného rozpočtu. Do voleb také jde jako trestně stíhaný. Přesto znějí hlasy, že v konkurenci ostatních kandidátů mu lidé hlas stejně dají. Jak ta jeho aféra ovlivní rozhodování voličů? A jaký je ve Francii postoj veřejnosti k čachrování s veřejnými penězi a ke klientelismu v politice obecně?

Objevení kompra na Fillona bylo podle stejného vzorce, který známe z domova. Údajně to nebylo nezákonné, ale pouze nemorální. Ale protože působil za Sarkozyho prezidentování jako předseda vlády, doplatil na poměry u republikánů a na jejich politiku v té době, ale zároveň se pro mnohé voliče stal „nevinnou obětí“. Respondenti sondáží se prý nechtěli k jeho možnému zvolení vyjadřovat, ale vlastně ho nikdy neopustili. Proto v posledních dnech zase sledujeme vzestup jeho preferencí. Mohu-li být zaujatý, a tedy trochu neobjektivní, Fillon není dramatický rétor jako Mélenchon, vynikající ale bohapustý Macron, o němž v televizi řekl jeden úctyhodný komentátor, že „nic neví, ale všechno řekne“, a vůči Evropské unii kritický jako Marine Le Penová, ale není tak agresivní. A neměli bychom zapomenout, po našich domácích zkušenostech, že mluví věcně, souvisle a „dělá dobrý dojem“.

K Fillonovi zazněl i komentář, že v Republikánské straně byl hlasem vzpoury řadových členů proti elitám, které v primárkách favorizovaly matadora tamní politiky Alaina Juppého. Někteří to dávají do souvislosti i s eskalací jeho „úhradové“ aféry, na které se měli podílet jeho straničtí oponenti. Jak se díváte na tuto konstrukci? A byl Fillon skutečně hlasem „řadových straníků proti elitám“?

Poměrům okolo „republikánských elit“ příliš nerozumím, ale viděl jsem diskusi v jejich primárkách, kde postupoval Fillon podobně jako ve své prezidentské kampani. Za Alainem Juppém zpočátku zaostával, když docházelo k soutěži preferencí, aby těsně před koncem primárek ho dostihl a rychle předhonil. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych si myslel, že to byla soutěž, ve které se hrálo s čistými, necinknutými kartami. Ale Fillon dělal dojem, že netahá nějaká falešná esa z rukávu.

Vládnoucí Socialistická strana vysílá do voleb Benoita Hamona, který nejprve v primárkách senzačně porazil favorizovaného premiéra Manuela Vallse, ale v souboji s ostatními kandidáty zcela vyhořel a propadl se v průzkumech až na páté místo. Čím to a není zátěží v očích dnešního francouzského voliče, když je někdo oficiálním stranickým kandidátem?

Důvody Hamonova propadu neumím posoudit, když jsem do Francie přijel, byl už odsouzen k neúspěchu. Viděl jsem přenos z jeho diskuse s voliči. Těch bylo přítomno pomálu, ale možná jich při jiných příležitostech přišlo víc. Předpokládám, jak jsem už uvedl, že právě podpora jemu, ale i jiným kandidátům od některé z politických stran, je opravdu často „polibkem smrti“ a mnozí se jí proto vyhýbají. Když jsem se snažil pochopit Hamonova volební hesla, zdálo se mi, že je nejméně zajímavý z nezajímavých. Většinou všem bijí srdce pro Francii. „Čas přišel!“ A také chtějí „Vrátit pořádek do Francie!“ Úplně všichni končí své projevy voláním „Vive la France, vive la République!“

Hamona poráží v průzkumech i černý kůň posledních týdnů, nezávislý levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon. Trochu může připomínat americký fenomén Bernieho Sanderse, tradičního socialistu dvacátého století, který dnes staví především na pevnosti svých levicových zásad a jakési ostentativní „nemodernosti“. Je tento dojem správný? A jakou historii vůbec má tento kandidát?

Jean-Luc Mélenchon je opravdu fenoménem letošních francouzských prezidentských voleb. Nemá za sebou podporu vlastně žádné významné politické strany, jeho program by v České republice i ti umírnění označili za socialistický až komunistický. U francouzských zemědělců příliš mnoho podpory nedostane a jeho kritici o něm mluví jako o komunistovi podle vzoru Fidela Castra nebo dokonce o revolucionáři à la Che Guevara. To je samozřejmě nesmysl a sám Mélenchon tohoto tvrzení jako nadávky umí obratně využívat. Je vynikající řečník, který se zapojil do kampaně zejména v posledních dvou – třech týdnech a jeho mnohatisícový mítink v Marseille byl impozantní. Stál na podiu uprostřed publika, mluvil do všech čtyř stran. S lidmi komunikuje, oni mu odpovídají souhlasně, nebo nesouhlasně, on na to reaguje s vtipem a vytříbenou rétorikou. Samozřejmě, podobně jako jeho konkurenti, slibuje všechno možné, ale na rozdíl od Hollandových socialistů je zřejmě přesvědčeným socialistou až tradičního francouzského typu.

Tím, že ignoroval dva až tři měsíce probíhající diskuse kandidátů na všech možných úrovních, získal na momentu překvapení. Podle mého názoru profitoval i z toho, že se ho ostatní nebáli – jako třeba Fillona – a zatím na něj neměli žádné kompro, a on tak mohl svou promotion nebo sebeprezentaci organizovat podle svého. Kdo ví, co na něj ještě na poslední chvíli kdo vytáhne, ale rozhodně budou jeho voliči mít silný koaliční potenciál pro druhé kolo, o kterém dnes nikdo nepochybuje.

Francie má poloprezidentský systém, v němž exekutivní pravomoci částečně sdílí vláda a hlava státu. Doposud byl prezident vždy z jedné ze dvou hlavních stran, což znamenalo, že vláda a prezident byli buď z jednoho tábora, nebo méně často nastal stav tzv. kohabitace, kdy prezident a vláda byli z opačného tábora a museli nějakým způsobem spolupracovat. Teď se může velmi reálně stát, že prezident nebude ani z jedné z velkých stran, nebude mít za sebou její zázemí ani jasně vymezené programové priority. Co to může znamenat pro jeho vztah s vládou? A řeší se ve Francii otázka, jak by v takovém případě vypadala tato zvláštní kohabitace?

Je zvláštní, že během kampaně se nikdo neptal, zda zvolený prezident bude moci dělat, co chce, ale co může, nebo dokonce co bude muset dělat. Jeden z kandidátů, který chtěl občany zachránit v jejich bezmoci proti velkým financím, Jacques Cheminade chce „osvobodit se od vlády finančníků“, je na beznadějné pozici, možná i pod pěti procenty. Všichni se předváděli, až monotónně, jak umí mluvit, a nikoho nenapadlo, že je to trochu podezřelé, že se voličům nabízejí kandidáti a kandidátky, kteří, budou-li zvolení, všechny své sliby postaví na hlavu a budou to umět dobře vysvětlit. Bylo slyšet příliš mnoho slov, a pokud chtěl někdo prezentovat své politické zkušenosti, nebyly vždy jen atraktivní. V tom ani tyto francouzské volby nebudou ničím mimořádným. Jejich obětí nebude, tak jako mnohokrát v minulosti, nikdo jiný než důvěřující volič.