Vaše rodina znala Václava Havla ještě z disentu. Co se vám vybaví nejdříve, když se řekne Václav Havel?
Jako první se mi vybaví dřívější setkávání s ním v bytě na nábřeží než jeho pozdější prezidentské období. Ale potkával jsem se s ním velkou část svého života.
Znal jste Václava Havla lépe než většina společnosti. Čeho jste si na něm nejvíc vážil?
Pro mne bylo podstatné, že Václav Havel byl figurou mimořádně konzistentní, mimořádně ochotnou bojovat za naši svobodu, nasazovat se do tohoto zápasu a díky tomu se stal výrazným symbolem České republiky v zahraničí. Myslím, že je zásluhou jeho, mého otce (disidenta a po roce 1989 předsedy Křesťanskodemokratické strany Václava Bendy – pozn. red.) i řady dalších lidí z disentu, že se jednak o České republice na Západě vědělo a mluvilo se o tom, že tady nějaký odpor existuje, a že tu byli lidé do jisté míry připraveni na převzetí moci v roce 1989.
Někteří lidé i bývalí přátelé z disentu Václavu Havlovi vytýkali a možná i dodatečně vytýkají, když vidí, kam se vývoj šestadvacet let po listopadu 89 ubírá, velkou benevolenci vůči protagonistům minulého režimu, která pramenila zřejmě z obavy, aby nedošlo k nějakému násilí. Vytýkáte mu to také, nebo to nebyla jen jeho „zásluha“, že se za tuto cenu zabránilo násilným střetům?
To určitě nebyla jen jeho zásluha, to bylo v podstatě přesvědčení celé tehdejší politické reprezentace, Havel to jen v nějaké podobě artikuloval. Otec i já jsme se hodně snažili, aby některé konkrétní komunistické zločiny, které byly zločiny i v té době, byly postaveny před soud a minimálně odsouzeny. Vždycky jsme říkali, je nám úplně jedno, jestli ti lidé půjdou sedět, jde nám o to, aby bylo řečeno, že zločin je zločinem, i když je kryt státní mocí. Ale současně jsem v listopadu 89 stejně jako Václav Havel a celé tohle společenství usiloval o to, aby se případné revoluční pnutí nepřevrátilo do toho, že si jednotlivci začnou vyřizovat i formou rychlých soudů účty s těmi, kteří je předtím řídili a úkolovali. Měli jsme příliš před očima vzpomínky na rok 1945 a na to, jakým způsobem si lidé, kteří kolaborovali mnohem víc, vyřizovali účty s těmi, kteří kolaborovali minimálně nebo vůbec ne. V tomto směru jsme tedy všichni stáli o to, aby revoluce proběhla rozumnou cestou a nebyl dán prostor k tomu umlčet své protivníky.
Ale nevidíte to zpětně jako chybu, že nebyli viníci potrestáni, nedošlo ani k jejich morálnímu odsouzení, nebylo jasně řečeno, jaké jednání je špatné, takže dnes ti, kteří se měli před listopadem 1989 dobře, se mají často ještě lépe?
Myslím, že se z hlediska odsouzení režimu a nápravy jeho křivd, to jsme vždycky pokládali za mnohem důležitější než potrestání viníků, udělalo neskonale nejvíc z celé východní Evropy. Když to srovnáme se všemi okolními státy, tady proces rehabilitací, odškodnění politických vězňů, uznání třetího odboje, restitucí byl naprosto nesrovnatelný s tím, co se odehrálo ve zbytku bývalé sovětské říše. Jsem opravdu hluboce přesvědčen o tom, že jsme udělali maximum, co s v čase a prostoru udělat mohlo. Problém byl v tom, že celosvětově nebyl poražen komunismus, ale jen jeho dílčí nostalgická odrůda v Sovětském svazu, a že vítězové studené války nedokázali komunismus v roce 1989 označit – stejně jako v roce 1945 nacionální socialismus – za zrůdnou ideologii. To je spíš součást celosvětového procesu, jak moc byl marxismem nebo komunismem byť v umírněné, ne v této diktátorské podobě, zasažen i ten Západ. Proto se tento krok nepodařil a my jsme ho nemohli v naší republice individuálně udělat. I kroky, které jsme udělali, jako třeba lustrační zákon, byly podrobovány výrazné kritice ze zahraničí.
Udělal Václav Havel podle vás nějakou chybu jako prezident? Někdo mu vyčítá, že přispěl k likvidaci zbrojovek na Slovensku, že podpořil bombardování Jugoslávie, nebo že byl odpůrcem politických stran, jeho ideou byla občanská společnost. Je podle vás něco, v čem se Václav Havel mýlil, v čem neměl pravdu, jak se třeba později ukázalo?
My jsme měli s panem prezidentem tehdy velmi odlišné názory na to, jak má vypadat demokracie v České republice, jestli má být založena na nějakém systému ad hoc hnutí nebo ad hoc spojenectví nebo na standardním systému politických stran, jak jsme ho znali ze Západu. Byli jsme hluboce přesvědčeni, že je lépe kopírovat západní vzory než vymýšlet nějaký vlastní, český. A v podstatě jsme tento spor s ním minimálně na dalších dvacet let – až do příchodu úplně populistických hnutí – vyhráli. Ano, v tomhle jsme se lišili a věřím tomu, že se mýlil on, a ne my. Ale to neznamená, že jsme nedokázali ve spoustě jiných oblastí spolupracovat.
Jak vnímáte, že bývalí komunisté, kteří by měli být možná vděční, že nebyli i díky Václavu Havlovi potrestáni za to, co tomuto národu způsobili, dnes kydají na Václava Havla doslova hnůj? A nejen oni, ale i extrémní pravice, dokonce i někteří vaši spolupracovníci, kteří nazývají lidi, kteří si Václava Havla váží, pravdoláskaři, havlisty nebo dokonce havloidy. Proč člověk, který prosazoval pravdu a lásku, spolupráci, usmíření, odpuštění, vyvolává v této části společnosti takovou nenávist?
To je samozřejmě mimořádně složitá otázka už kvůli těm předpokladům pravdy a lásky, nenásilí a dalších věcí. Václav Havel byl i pragmatický politik, který podpořil bombardování v Jugoslávii, což nezpochybňuji, já jsem ho podpořil také. Ale není divu, že ho nenávidí bývalí komunisté. Stejně nenávidí nás všechny, kteří jsme od roku 1989 šli cestou nějaké transformace české společnosti. To jsou lidé, kteří měli pocit, že pro ně rok 89 nebyl novým startem, novým začátkem, novou možností podílet se na svobodě, ale že jim ubral výsady, které do té doby měli a o kterých si mysleli, že je budou mít navždycky. Ti ho budou nenávidět a už zcela zapomenou na to, jak moc se změnila společnost a jaké zásluhy měl na tom, že se změnila tak mírově a klidně. To, že se dneska kdekdo zaklíná jménem Václava Havla při nejrůznějších úplně bláznivých nápadech, v historii holt bývá. Já jsem měl s Václavem Havlem za jeho života spoustu sporů, přesto si ho hluboce vážím za to, co pro svobodu v České republice, pro její transformaci a dobré jméno ve světě vykonal.
Některým lidem zřejmě vadí i to, jak si Václava Havla váží po celém světě. Například poslanec za ČSSD Vítězslav Jandák prohlásil, že Václav Havel nebyl oblíbený, ale vytvořený, že kohokoli, kdo bude ukazován neustále pozitivně v televizi, si národ zamiluje a pak celý svět. Souhlasíte s tím?
Skoro nemá cenu to komentovat. Samozřejmě, že dnešní postavy vytváří veřejné mínění a na tom se podílí média. Málokoho přece znáte úplně osobně, obraz máte většinou zprostředkovaný. A vím, jak bylo složité, nejprve v Občanském fóru, ve studentském hnutí a posléze veřejnost přesvědčit, že prezidentem bude Václav Havel. Kolikrát se skloňovala jména jako Dubček, Císař nebo další, kteří by podle mne byli mnohem horší alternativou. A že se stal Václav Havel symbolem? Tím se stal právě proto, že patřil ke klíčovým mužům odporu proti komunismu a všichni, kteří v tom odporu byli aktivně zapojeni, ho respektovali a vážili si ho. A ti pak spolupomáhali vytvořit ten veřejný obraz.
A kdyby nebyli přesvědčeni, že je tou nejlepší alternativou, tak by za něj asi nebojovali, že?
Přesně tak.
Co by asi tak Václav Havel se svým typickým smyslem pro humor říkal na téměř zbožštění své osoby v části společnosti a na druhé straně k téměř nenávisti ze strany spolupracovníků Václava Klause i samotného Václava Klause?
Myslím, že na to v podstatě ve svém životě byl víceméně zvyklý. Věděl, že ho někteří nekriticky obdivují a jiní ho stejně nekriticky nemají rádi nebo ho dokonce nenávidí. To je bohužel údělem všech lidí, kteří se ocitnou v nějaké podobě ve veřejném prostoru, mají tam něco prosazovat a něco za nimi zůstává. Psal absurdní dramata, takže věděl, jak ten svět do značné míry absurdní je.
Jak si vy osobně připomenete nedožité 80. narozeniny Václava Havla?
Nemám nic úplně speciálního. Vzpomínám na Václava Havla v dobrém. Věřím tomu, že se potkáme někde na věčnosti a že mé úkoly jsou teď tady, na této zemi, a ne ve vzpomínkách na minulost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
