Vy, kteří si myslíte, že si spoříte ze sociálního pojištění na důchod, radši nečtěte. Ty peníze tam nejsou. A chudák Babiš... Odborník pro vás všechny nemá vůbec dobré zprávy

Minule jsme se bavili o tom, jak politici a stát špatnou sociální a daňovou politikou znevýhodňující pracující rodiny s dětmi způsobili a způsobují, že se rodí málo dětí. Není ale také problémem, že hodnoty v dnešní společnosti jsou nastaveny tak, že lidé si chtějí užívat a nechtějí mít děti nebo jenom jedno?

Máte pravdu v tom, že v takzvaném vyspělém sociálním státě, diletantsky nastaveném a řízeném, je zcela zbytečné vychovávat děti. To znamená, že lidé, kteří si, jak říkáte, „chtějí užívat a nechtějí mít děti“, pochopili, že život lze prožít bez dětí, a tím bez starostí. O spokojené stáří se bezdětným postarají, díky špatně nastavenému důchodovému systému, zcela cizí děti, které nevychovali. Pokud mluvím o špatně nastaveném I. důchodovém pilíři, mám pro to pádný důvod. Nelze mít v jednom systému financování průběžné a současně fondové. Výsledkem je aktuální schodek I. důchodového pilíře ve výši 27,5 miliardy korun ročně.

V době, kdy do důchodu odejdou silné ročníky let sedmdesátých minulého století, schodek dosáhne 120 miliard korun ročně bez započtení inflace. Takže důchodový systém, nastavený v zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jakoby pány Dr. Jekyllem a Mr. Hydem, je vskutku výtvor k nezaplacení, a to doslova. Není divu, že vymíráme! Vláda nastavila od roku 1993 sociální politiku (daňová reforma), v souladu s Evropským sociálním modelem. Komu by se chtělo vychovávat děti jen z peněz, které mají bezdětní pro svoji osobní spotřebu. Komu by se chtělo ušetřit na sobě ve prospěch výchovy jednoho každého dítěte 1,5–2,5 milionu korun a ve stáří se o dividendy z investic do výchovy dětí podělit v I. důchodovém pilíři s bezdětnými?

Přesto, není to ale také celkovou krizí ve společnosti a krizí rodiny? Rozpadá se polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství...

To, co zde uvádíte – krize společnosti a krize rodiny – to jsou typické fráze sociologů, kteří si vůbec neuvědomují, jak velkou zásluhu na krizi rodiny, a tím i krizi společnosti mají oni sami! Díky omylům sociologů je dnes dítě cílovým objektem sociálních dávek, místo aby bylo plnohodnotným společenským subjektem chápaným jako investice do budoucnosti. Investice hodná řádného daňového odpočtu peněz vynakládaných rodiči na výchovu dítěte v rodině. Dnes v takzvaně sociálně vyspělých státech, tedy státech s nízkou až katastrofálně nízkou porodností (plodnost 1,3 dítěte v průměru na jednu ženu), není sociologie vědou o společnosti, ale vědou o zanikající společnosti. Z biologického hlediska neexistuje nic, co je tak rychlým identifikačním vzorem špatné adaptace, jako je rozmnožování pod úrovní populační obměny. Proto by se sociologie praktikovaná v tzv. sociálně vyspělých zemích měla správně a výstižně nazývat sociopatologie.

Sociopatologie?

Sociologie se v těchto zemích nezabývá společností prosperující, ale společností rychle zanikající. Proto činnost sociologů v takové společnosti je možno plně srovnat s činností patologů. Ano, patologů, jejichž činnost je na detailní úrovni naprosto stejná jako činnost sociologů na úrovni celospolečenské. Přirovnání odpovídá i v rovině časové. Patolog ve svém mikrokosmu pitevny operuje časově s desítkami hodin. Sociolog ve svém společenském makrokosmu operuje s desítkami let. Výsledek je stejně tristní ať již pro jednotlivce v případě prvním, tak pro společnost, respektive národ v případě druhém.

Podotýkám v sociálně vyspělých státech, ve kterých se podle sociologů rodina skládá z matky, dítěte a sociálky (Prof. I. Možný 2015). Při takovém pojetí rodiny budeme potřebovat do sociálních služeb budovaných za peníze z norských fondů, podle vzoru norského Barnevernetu paní ministryní Marksovou, desetitisíce sociologů.

Ale teď bez nadsázky, i když pravdivé: Bez jasné životní perspektivy, kterou musí v základních mantinelech vytvářet stát, nelze zamezit tomu, aby se život mladého člověka nepropadal do životních epizod postrádajících návaznost, vnitřní jednotu a tím i smysl.

Pořád je zde také dost potratů, a to nepočítáme do statistiky účinky abortivní antikoncepce…

Na přelomu 80. a 90. let končilo potratem každé druhé těhotenství, na začátku tisíciletí každé třetí a dnes zhruba každé čtvrté těhotenství. Faktem je, že zhruba 3/4 dětí byly uměle usmrceny. Dokonce se dá říci, že děti usmrcené v poslední době v lůně matek jsou vražděny. Ano vražděny, dokonce zvláště trýznivým způsobem, ne nepodobným smrti dětí v Osvětimi! Jedná se o užití takzvané potratové pilulky, která dítěti zablokuje výživu, a to následně v lůně matčině zemře vyhladověním, stejně jako děti v Osvětimi!

Nelze argumentovat tím, že se nejedná o usmrcení dítěte, ale jen jakéhosi „plodu“. O dítěti mluvím právem, a to doslova. Podle rozhodnutí Evropského soudního dvora z 18. října 2011 lidský život začíná splynutím spermie a vajíčka!

Co říci k interrupcím? Peníze a spokojený život bez odříkání a bez starostí, tedy bez dětí, láká mnohé. Proč ne, když to stát všestranně podporuje a média nás léta přesvědčují, že cílem našeho života jsou vysoké úspory na stáří v penzijních fondech. Ano, peníze, nikoliv dobře vychované děti mají být pro nás podle bankéřů tím hlavním cílem a smyslem našeho života. Bez ohledu na psychické trauma žen, případně další zdravotní komplikace způsobené násilně přerušeným těhotenstvím.

Když já dnes platím sociální pojištění, ukládají se mi někde peníze?

Jak jsem se již výše zmínil, ekonomové a následně zákonodárci většinu z nás občanů přesvědčili, že odvodem sociálního pojištění a také odvodem zdravotního pojištění si spoříme na vlastní důchod a také na zabezpečení zdravotního ošetření ve stáří. Jedná se přece o „pojištění“ a co je v zákonech napsáno, přes to vlak, ani obecné myšlení občanů, nejede.

Než odpovím, dovolte mi připomenout náš údajně nedostižný vzor sociálního státu – Švédsko, v nedávné době vychválené panem prezidentem Milošem Zemanem. To zavedlo takzvanou metodu NDC, přeloženo z angličtiny: metodu zdánlivě definovaných příspěvků. Systém NDC funguje následujícím způsobem: každý účastník odvádí své sociální pojištění do státního rozpočtu. Stát tyto odvody okamžitě utratí. Zaplatí jimi důchody pro stávající důchodce. Nic se nikam neukládá ani neinvestuje. Na konci roku úřad sdělí automaticky každému účastníkovi systému kolik mu vede na virtuálním účtu „zdánlivých“ příspěvků, jak je za poslední rok „zdánlivě“ zhodnotil a na jaký důchod by občanovi tyto zdánlivé úspory stačily, kdyby se rozhodl odejít do důchodu. Víte, jaký je rozdíl mezi naším důchodovým systémem a vychvalovaným švédským?

To nevím.

Oba systémy fungují naprosto stejně, jen u toho našeho musíte o informace aktivně požádat na ČSSZ a obdržíte je obratem zdarma.

Ale vrátím se k otázce: jedná se skutečně o pojištění a peníze se mi ukládají, nebo se jedná o daň a všechno je v tom případě jinak, než si občan představuje? Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ), není banka disponující zhruba 7 biliony korun, tedy 7 tisíci miliardami korun, nebo také 7 000 000 000 000 korun vkladů. To je aktuální odhadovaná částka potřebná na dožití těch, kdo odvádějí státu sociální pojištění. Realita je zcela jiná, než si představuje většina občanů. Důchodové účty u ČSSZ jsou virtuální, tedy výše odvodů sociálního pojištění je zaznamenána za účelem výpočtu výše důchodu. Vybrané peníze jdou přímo důchodcům. Jinak řečeno, pokud dnes zastavíme výběr sociálního pojištění, tak zítra nevyplatíme současným důchodcům ani jednu korunu. Proto přímá spojitost mezi tím, co člověk celoživotně do povinného důchodového systému zaplatí v penězích a co ze systému jako starobní důchodce získá, je veškerá žádná!

Skutečná spojitost mezi tím, co člověk celoživotně do I. důchodového pilíře zaplatí a co z něj ve stáří získá, je v investicích do výchovy dítěte. Dítěte, které v dospělosti ze svého odvodu sociálního pojištění financuje přímo důchody svých rodičů a bohužel také bezdětných. Bohužel proto, že se jedná o jeden ze dvou faktorů negativně ovlivňujících porodnost.

Jak problém udržení důchodů a demografického propadu řešit?

Samozřejmě demokraticky. Je na každém, jak se rozhodne. Zda vychová děti, nebo si naspoří na důchod právě ty peníze, které ušetřil na výchově dětí jako bezdětný. Vždy musíme do zabezpečení svého stáří investovat. Buď výchovou dětí, nebo odkládáním peněz.

Jak by se měly nastavit daně, aby lidé zase měli děti?

Musíme se vrátit zpět do roku 1992, kdy jsme platili skutečné daně, které se také tak jmenovaly. Od 1. 1. 1993 platíme horentní sumy na něco, co se neprávem označuje jako sociální pojištění a zdravotní pojištění. Podrobnosti stávajícího stavu a také návrh řešení najdete v tabulkách přednášky nazvané Sociálně ekonomická hlediska podpory rodin. Mimochodem uvedená přednáška leží od 2. června 2014 na ministerstvu financí u Andreje Babiše. Chudák si s ní neví rady, tak dal pokyn paní ředitelce odboru Interní audit a inspekce, aby, s odvoláním na ujištění pana Andreje Babiše, že „materiál probere s kolegy“, prohlásila v dopise Č. j.: MF-73139/2014/56-2 ze 13. 11. 2014 moji stížnost jako nedůvodnou. Kontrolní orgán Ministerstva financí ČR tak z hlediska věcné argumentace zcela účelově zaměnil nic neříkající osobní ujištění pana ministra že „materiál probere s kolegy“, za dodnes nevypracované a neodeslané písemné stanovisko Ministerstva financí ČR.

Jistě čtenářům došlo, pokud četli první rozhovor, že se jedná o „maličkost“. Návrat daňové legislativy do roku 1992, kdy stát zohledňoval rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Dnes stát zohledňuje zhruba 15 procent. To činí při přepočtu na finance de facto neoprávněné zdanění ve výši 50 miliard korun ročně a v přímé návaznosti na to ztrátu 30 tisíc novorozenců ročně. Výsledkem odečtu poloviny reálných nákladů na výchovu dítěte bude vyzdvižení pracujících rodičů a jejich dětí ze sociální sítě. Důsledkem pak bude v souvislosti s oběma reformami, důchodovou a sociální, to nejcennější – změna společenského pohledu na rodiny, ve kterých vyrůstají dobře vychované, pracovité děti.

Dítě se opět stane pro rodiče i společnost místo objektu odkládaného do babyboxů, nebo i týraného, protože působícího mimo jiné zhoubně na rodinné rozpočty, objektem mnohostranně opečovávaným. Prostě proto, že již nebude ohrožovat ekonomickou stabilitu rodiny.

A jak nastavit sociální pojištění, aby to působilo pro-natálně?

Sociální pojištění (SP) je krásný příklad legislativní lži již v samotném názvu zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Zaměstnanec odvede za sebe 6,5 procenta na důchodové „pojištění“ a za zaměstnavatele 25 procent jako sociální „pojištění“. Sociální pojištění za zaměstnavatele obsahuje celkem tři položky: důchodové „pojištění“ ve výši 21,5 procenta, nemocenské pojištění ve výši 2,3 procenta (nezaměňovat se zdravotním pojištěním), příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1,2 procenta.

Z uvedeného výčtu složek sociálního pojištění je pouze jediná položka, která vykazuje znaky skutečného pojištění. Jedná se o nemocenské pojištění ve výši 2,3 procenta. Při hrubé mzdě ve výši 25 tisíc korun je odvod SP celkem 7875 korun, z toho skutečné pojištění dělá 500 korun! Řešením je převedení 7375 korun do daní, kam právem náleží. Pak se například nebudou muset při „zvýhodnění“ rodin s dětmi provádět takové psí kusy, jako je přidání nebo odebrání několika procent ze sociálního „pojištění“, protože daně jsou záměrně tak malé, že z nich prakticky nelze nic odečíst. Podobné je to se zdravotním pojištěním, ale to je jiný příběh.

Jak nastavit důchodovou reformu?

Pokud přijmete fakt, že na naše starobní důchody nám přispívají výhradně naše dobře vychované, pracovité děti, pak klíčovou otázkou důchodové reformy je precizní definování zásluhovosti v I. důchodovém pilíři. Přesněji podílu bezdětných na nákladech výchovy dětí těch druhých (například školství).

Správným řešením je postupné, a proto sociálně citlivé ČÁSTEČNÉ převedení bezdětných do spořícího důchodového pilíře. A nejdříve sdělím bezdětným špatnou zprávu.

Jakou?

Zvyšujete si neprávem svoji životní úroveň o peníze, které ušetříte na výchově dětí. Právě tyto peníze si musíte na zajištění svého stáří odložit. Pokud tak neučiníte, tunelujete jako bezdětný důchodce z I. důchodového pilíře v průměru 1 milion 600 tisíc korun. Na důchod si proto musíte spořit od začátku své ekonomické aktivity. Spořit ve výši 3300 korun měsíčně, pokud chcete průměrnou výši starobního důchodu.

Teď sdělím bezdětným jednu lepší zprávu: Těch 3300 korun měsíčně je pouze poloviční částka ve srovnání s náklady na výchovu dítěte v rodině s běžným příjmem rodičů. Bezdětní si budou ukládat své peníze na svá osobní konta do státem garantovaného spořícího důchodového pilíře. Stát jim dorovná inflaci a přidá jedno procento úroků každý rok navíc. Pokud by stát nepřidal jedno procento úroků nad inflaci, museli by bezdětní spořit nikoliv 3 300, ale 4 000 korun měsíčně na stejně vysoký starobní důchod. A ta nejlepší zpráva pro bezdětné nakonec. Bezdětní při odchodu do důchodu změnu nepocítí. Bezdětní dostanou přesně stejný důchod jako ti, kteří odešli do důchodu před spuštěním reformy, ani o korunu méně. To, co si nestačí ušetřit vzhledem k věku, dostanou v období transformace z I. důchodového pilíře.

Jaký má smysl částečné převedení bezdětných do spořícího důchodového pilíře?

Důchodová reforma má tři hlavní úkoly:

- sociálně citlivě vytvořit spořící důchodový pilíř,

- implicitní (skrytý) dluh v I. důchodovém pilíři přivést k postupnému snižování bez potřeby prodlužování věku odchodu do důchodu,

- s přihlédnutím k předcházejícímu bodu změnit krachující I. důchodový pilíř na trvale udržitelný. Je to zcela jiný cíl než politiky deklarovaný „dlouhodobě udržitelný“.

V čem tkví podstata navrhované důchodové reformy?

Podstata důchodové reformy je ve změně jediného paragrafu zákona č. 155/1995 Sb. Jedná se o §32, který určuje věk odchodu do důchodu. Abychom si rozuměli, nechci vyšší důchody pro rodiče. Chci dřívější odchod do důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí a mám pro to tři dobré důvody.

První důvod. Rodiče, kteří pracovali a vychovali děti, vložili do výchovy jednoho každého dítěte jen do doby jeho dospělosti částku 1 milion 440 tisíc korun. Proto odchod do důchodu rodičů, kteří vychovali čtyři a více dětí v 56 letech věku je zcela přiměřený, protože obsahuje i výši odměny za investice do výchovy dětí. Při odchodu rodičů do důchodu s bonusem čtyř let za třetí dítě, obdrží rodiče následující částku: dva důchodci x 48měsíců (4 x12) x průměrný důchod 10 957 Kč (k 30. 9. 2013) = 1 051 872 Kč, tedy více než jeden milion korun za třetí dítě. Za čtvrté dítě je to stejná částka. Ve výsledku to znamená, že rodiče obdrží v době svého důchodu za výchovu třetího a čtvrtého dítěte peněžité plnění ve výši 2 miliony 100 tisíc korun.

Když porovnáte náklady na výchovu 3. a 4. dítěte v rodině s průměrným plněním pro rodiče-důchodce, pochopíte snadno následující polemiku: „Odchod v 56 letech do důchodu? A kdo to zaplatí?“ Nevěřící Tomáši, ti rodiče si výchovou více než dvou dětí v rodině přeplácí dřívější odchod do důchodu téměř dvojnásobně. Ta systémová změna je klíčem nejen k dobře vychované, pracovité příští generaci. Je také klíčem ke stabilizaci I. důchodového pilíře a v neposlední řadě také klíčem k vyšším důchodům pro nastupující generaci.

Druhý důvod. Otevření časoprostoru pro plnohodnotnou výchovu dětí. Jediným autentickým prostředím, které má všechny předpoklady pro tvorbu sociálního kapitálu, je třígenerační rodina s ekonomicky aktivními rodiči a na výchově vnoučat se podílejícími prarodiči. Produktem, naplňujícím kritéria sociálního kapitálu, je sociálně dobře ukotvený jedinec. Jak trefně poznamenává Jan Keller, „socializací se formuje sociální a kulturní bytost, která se i o samotě chová tak, jako by byla pod dohledem ostatních“.

Třetí důvod. „Míra zaměstnanosti osob ve věku 55 až 64 let se v období 1993 až 1996 pohybovala kolem 34 procent,“ uvádí ČSÚ. V období let 2011–13 se míra zaměstnanosti ve věku 55 až 64 let přibližovala hranici padesáti procent (49,5 procenta). Výsledkem takzvaných parametrických změn věku odchodu do důchodu je o 15,5 procenta nižší mezigenerační obměna na pracovním trhu.

Jaký by to mělo důsledek?

Pracovní trh, jen z uvedeného důvodu, byl k datu 31. 12. 2013 ochuzen o 222 893 pracovních míst. Pracovních míst určených pro mladou nastupující generaci. Vzhledem k pokračujícímu růstu věku odchodu do důchodu to není číslo konečné.

Ivo Patta od roku 2002 spolupracuje s CESES (Centrum pro sociální a ekonomické strategie) FSV UK. Původním povoláním je agronom, vystudoval VŠZ v Suchdole. Od praxe v zemědělství, lesnictví a zemědělském nákupu po r. 1989 přešel na ministerstvo jako profesionální ekolog. V 54 letech se stal posluchačem přednášek organizovaných na FSV UK prof. M. Potůčkem. Tehdy pochopil, že důchodový systém má zásadní problémy a současně také, že lidé nemají ani potuchy, jak systém funguje. Začal proto studovat demografii a s pomocí profesionálního daňového poradce A. Berana si prohloubil znalosti z ekonomie v oblasti mikroekonomie rodiny a makroekonomie. V roce 2005 na základě připomínky pana prof. M. Potůčka k „První prorůstové a propopulační důchodové reformě“ pokračoval ve studiu sociologie a psychologie s cílem doplnit důchodovou reformu o reformu sociální. V r. 2007 vyšel v časopise Demografie (vydavatel ČSÚ) článek „Komplexní řešení demografického problému“, který zahrnul obě reformy, důchodovou a sociální.