Výchovný pořad Nory Fridrichové o škůdci Zemanovi. Stále ti samí hosté. Hodná Ukrajina, zlé Rusko, došla trpělivost nejvyššímu kontrolorovi České televize

24. 1. 2017 6:31

ROZHOVOR Některé pořady veřejnoprávní televize naprosto cíleně vychovávají diváky k jedině „správnému“ názoru. Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Daniel Novák to mimo jiné dokládá na pořadu 168 hodin. Scénář je vesměs podobný, vybere se nějaká kauza a přizve několik spřízněných duší, které z prezidenta udělají škůdce národa. Upozorňuje také na to, že neobjektivita zpravodajství nespočívá jen v deformování informace, ale i v tom, že se některé informace vůbec neodvysílají.

Výchovný pořad Nory Fridrichové o škůdci Zemanovi. Stále ti samí hosté. Hodná Ukrajina, zlé Rusko, došla trpělivost nejvyššímu kontrolorovi České televize
Foto: Hans Štembera
Popisek: Doc. JUDr. Ing. Daniel Novák,CSc., advokát a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

Velkou pozornost vyvolalo vyjádření z prvního letošního zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání k pořadu České televize Americká volební noc, podle něhož se provozovatel dopustil vícero porušení povinnosti ustanovení § 31 odstavce zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, podle něhož má poskytovat objektivní a vyvážené informace. Jak zmíněný pořad působil na vás osobně?

Předvolební kampaň loňských voleb prezidenta USA se svým průběhem vymykala tomu, na co jsme zde byli zvyklí minimálně v uplynulém půlstoletí, a to ať už jde o osobnosti obou kandidátů či o vlastní průběh americké volební kampaně. V Evropě, spíše preferující určitou politickou korektnost před otevřeným označováním problémů a jejich příčin, bylo většinově očekáváno vítězství předvídatelně vystupující Hillary Clintonové a tento náhled sdíleli podle mého osobního názoru i redaktoři České televize, což bylo patrné z jejich vyjadřování, formulování otázek a podobně. Podle ustanovení § 31 odst. 2 zákona čís. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění změn – dále jen „zákon o vysílání“ – však měla Česká televize poskytovat objektivní a vyvážené informace, tak aby si diváci mohli svobodně vytvořit svůj vlastní názor. Vzhledem k tomu, že Americká volební noc byla do televizního programu zařazena jako zpravodajský pořad, bylo v jeho rámci navíc třeba v intencích ustanovení § 31 odst. 3 zákona o vysílání dbát na to, aby nebyla jednostranně zvýhodňována žádná ze stran volebního klání, a to tím spíše, že šlo o finální kandidáty obou soupeřících stran, vzešlé z primárních voleb a reprezentující politické názory – byť v tomto ohledu rozpolcené – americké veřejnosti.

Podle mého názoru není důležité, zda redaktoři České televize podlehli převažujícímu negativnímu mediálnímu obrazu Donalda Trumpa, či jestli šlo o vyjádření jejich vlastního pohledu; důležité je, že zpravodajství musí být striktně nezávislé a nepředpojaté. Na tom, že vysílání uvedené atributy – především v časných ranních hodinách dne 9. 11. 2016, v časovém úseku mezi třetí a osmou hodinou – postrádalo, se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání shodla jednomyslně a v tomto směru zaujala stanovisko shodné se stěžovateli. Za těchto okolností měla potom rada tři možnosti: buď Českou televizi podle ustanovení § 59 zákona o vysílání upozornit na porušení jejích zákonných povinností, nebo ji požádat podle ustanovení § 137 zákona čís. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění změn – dále jen „správní řád“ – o podání vysvětlení před případným zahájením správního řízení, popřípadě s ní zahájit správní řízení z moci úřední podle ustanovení § 46 správního řádu; z každé z uvedených možností pak pochopitelně vyplýval další postup ve věci. Rada se po analýze a diskusi nakonec jednomyslně shodla na upozornění, tedy v podstatě na nejméně důrazném vyjádření svého negativního hodnocení pořadu Americká volební noc. Je určitým paradoxem, že následně se redaktoři České televize obrátili dne 13. 1. 2017 na radu otevřeným dopisem, ve kterém naopak oni žádají radu o vysvětlení jejího rozhodnutí, tedy regulovaný subjekt se z vlastní vůle jakoby „prohodil“ s regulujícím subjektem; přitom – pokud je mi známo – je písemné vyhotovení upozornění rady dostatečně výstižné.

Anketa

Je Donald J. Trump nemístně zlý a hrubý na novináře?

1%
hlasovalo: 10235 lidí

V reakci na zprávu RRTV a informace o ní jsem několikrát v diskusích a na sociálních sítích zaregistroval formulaci „Konečně to někdo řekl“. Co si myslíte o objektivitě a vyváženosti zpravodajství ČT z dlouhodobého hlediska, šlo u amerických prezidentských voleb jen o úlet, nebo časté nářky diváků vnímáte jako opodstatněné?

Dovolím si teď parafrázovat Martina Luthera Kinga, když řeknu „mám sen“. Můj sen je snem o televizi veřejné služby, která je objektivní a vyváženou informační službou, nezávislou na momentální exekutivě, politických tlacích i vlastních postojích redaktorů. O televizi, ke které s respektem a obdivem vzhlížejí nejen provozovatelé televizního vysílání s licencí, ale především občané České republiky. Chápu, že při šíři diváckého zájmu o rozličné typy pořadů a kvůli rozmanitým politickým preferencím diváků se nelze zavděčit všem, přesto se však domnívám, že Česká televize má v tomto směru značné rezervy.

Klasickým příkladem jsou hodnoticí komentáře ve zpravodajských pořadech, které přitom jsou ustanovením § 31 zákona o vysílání přímo zakázány. Někdy jde o rozsáhlejší hodnocení, někdy jen o zdánlivé maličkosti, avšak jejich podsunutí může následně ovlivnit méně zkušeného diváka – např. politické strany jsou označovány v televizním zpravodajství jako populistické či extremistické, předseda jedné politické strany je označen v souladu s jejími stanovami jako „předseda“, ale předseda jiné politické strany je označen v rozporu s jejími stanovami jako „vůdce“, podvědomé propojení s Adolfem Hitlerem je zřejmé, období let 1948 až 1989 v Československu je označováno jako „období komunismu“, ačkoliv ten zatím nikde neexistoval, a podobně.

Některé pořady veřejnoprávní televize ovšem naprosto cíleně vychovávají diváky k jedině „správnému“ názoru, tedy k tomu, který určuje dramaturgie. Ale ať jsem konkrétní: kupříkladu z deseti odvysílaných pořadů 168 hodin od 23. 10. 2016, nepočítaje v to silvestrovský díl, bylo osm věnováno prezidentu republiky nebo jeho okolí. Scénář je vesměs podobný: vybere se nějaká kauza a přizve několik spřízněných duší, které z prezidenta udělají škůdce národa; v lepším případě dostane slovo jeho mluvčí, v horším – jako třeba minulý týden – nikdo. Taková posedlost prezidentem republiky dříve nebyla, stačí se podívat do archivu několik let zpět. Pokud pak je tento pořad cíleně připravován jako satirický, potom jen podotýkám, že by jeho redaktoři určitě získali mnohem více námětů, pokud by sestoupili z Hradu do podhradí.

Co si z pohledu své profese advokáta myslíte o promítání osobních názorů a postojů redaktorů České televize do obsahu jejího vysílání?

Při zastupování klientů, ať už na základě příkazní smlouvy anebo ustanovení ex offo, nemám vždy s nimi shodný osobní postoj k řešené kauze, je však mojí povinností od toho abstrahovat a učinit v rámci platného právního řádu vše v jejich prospěch; jakýkoliv jiný přístup by byl neprofesionální a v rozporu s etickými principy advokacie. Za stejně neprofesionální a neetické tudíž mám, pokud v rozhlasových a televizních pořadech nečiní provozovatelé vysílání vše ve prospěch posluchačů a diváků, v daném případě ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech nepodávají objektivní a vyvážené informace. Z pohledu posluchačů a diváků je totiž celkem vzato osobní názor toho kterého rozhlasového či televizního redaktora irelevantní, oni mají právo na nezaujaté a objektivní zpravodajství. A o televizi veřejné služby to platí tím spíš!

V zápisu z prvního letošního jednání rady mě zaujalo, že jste konkrétně vy navrhoval zavést správní řízení s provozovatelem Česká televize za to, že na programech ČT1 a ČT24 přinášela neobjektivní a nevyvážené zpravodajství o Ukrajině. Co vás k tomuto návrhu vedlo?

Rád bych předeslal, že zpravodajství České televize o událostech na Ukrajině jsem sledoval v roce 2014 jako řadový občan, nikoliv jako člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, tedy ústředního správního úřadu disponujícího příslušnými kompetencemi v této oblasti. Už tehdy jsem si říkal, že kdyby nešlo o hroznou tragédii – o velké ztráty na lidských životech, tisíce raněných, psychické útrapy, které si mnozí z účastníků ponesou celý život, a ohromné materiální škody, bylo by možné označit způsob informování české divácké veřejnosti podle šablony „hodná Ukrajina – zlé Rusko“ téměř za úsměvný. Aby bylo jasno: nezpochybňuji tím náročnou práci válečných zpravodajů – ono získávat objektivní informace za situace, kdy vám nad hlavou vybuchují šrapnely a máte obavy z téměř každého došlápnutí na zem, je nesmírně obtížné a vyžaduje velkou osobní odvahu. Zůstává ale pravdou, že řadu informací v intencích starého latinského úsloví „audiatur et altera pars“ bylo možné získat od politiků v Moskvě jako protiváhu k vyjádření významných ukrajinských politiků nebo z pohodlí kanceláře na Kavčích horách. Kupříkladu článek 108 Ústavy Ukrajiny dohledatelný na internetu, pojednávající o postupu při odvolávání prezidenta, když o protiústavnosti tohoto rozhodnutí nebyla ve zpravodajství ani zmínka, pouze byl opakovaně používán termín „převrat“. Stejně tak užívání tzv. mediálních zkratek považuji za zavádějící a nevhodné, pokud lze použít přesné pojmy. Určitá míra chyb je ve válečném zpravodajství jistě nevyhnutelná, ale všechno má své meze.

Samozřejmě si uvědomuji, že výběr zpravodajsky pokrývaných událostí je záležitostí redakční odpovědnosti provozovatele vysílání, tedy že dohledová činnost rady se týká toho, co bylo skutečně odvysíláno. Na druhou stranu je však možné ovlivňovat veřejné mínění také tím, že některé informace prostě divákům neposkytnu, a to i tehdy, jsou-li známy kupříkladu ze zdrojů v rámci Evropské unie. To už ale podle mého soudu pod dohledovou činnost rady spadá.

S čím konkrétně tedy souvisel váš návrh na zavedení správního řízení s provozovatelem Česká televize za neobjektivní a nevyvážené zpravodajství o Ukrajině?

V prosinci loňského roku byla radě doručena rozsáhlá a komplexně zpracovaná stížnost jednoho z diváků na informování o ukrajinské krizi. Tato stížnost se svým strukturováním, odkazy na zákonná ustanovení a judikaturu, tedy celkovou úrovní, vymykala dosud běžným stížnostem diváků. Při studiu uvedené stížnosti jsem si nemohl nevybavit i mé osobní, již téměř tři roky staré vzpomínky od televizní obrazovky. Vzhledem k tomu, že český parlament podle mého přesvědčení zvolil členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání proto, aby v oblasti objektivity a vyváženosti chránili ty, kteří jsou před obrazovkou, a nikoliv ty, kteří jsou skryti za ní, považoval jsem za potřebné se uvedené stížnosti věnovat a v intencích § 46 správního řádu zahájit správní řízení z moci úřední. Vycházel jsem přitom z přesvědčení, že i kdyby jen část předmětné stížnosti byla oprávněná, bylo namístě, aby se touto stížností rada zabývala, a to tím spíše, že se možného pochybení dopustilo veřejnoprávní médium. V rámci správního řízení by se potom mohla Česká televize ve věci vyjádřit a teprve jeho další průběh by nakonec, po provedeném dokazování, vyústil v zastavení řízení anebo rozhodnutí o sankci.

Vzhledem k tomu, že v rámci diskuse a následného hlasování byla většina členů rady v souvislosti s předmětnou stížností proti zahájení správního řízení s Českou televizí, přičemž část členů rady se hlasování zdržela, nezbylo mi, než svůj odlišný právní postoj vyjádřit rozdílným stanoviskem, jak mě k tomu opravňuje ustanovení § 8 zákona o vysílání.

Ze zasedání Rady České televize jsem několikrát nabyl dojem, že její členové s čestnou výjimkou Michaela Hausera žijí v mylném přesvědčení, že ze své pozice mají povinnost hájit ČT před dotěrnými stěžovateli a sami by si ji netroufli kritizovat už jen proto, aby si o přestávkách jednání mohli u stolu s chlebíčky vyměnit pár přátelských slov s přítomným generálním ředitelem Petrem Dvořákem. Je atmosféra v RRTV bližší tomu, kvůli čemu byla zřízena, nebo i zde převládají neskrývané sympatie k ČT, ať vysílá, co vysílá?

Situaci v Radě České televize neznám, a těžko ji proto mohu posuzovat. Obecně se však domnívám, že dobře míněná kritika a objektivně oprávněná kritika – nikoliv tedy pouze tzv. kritika pro kritiku – je tím nejlepším motorem pro vývoj vpřed. Vrátím-li se k předchozí otázce, potom být ve vedení České televize, usiloval bych určitě o navázání třeba i jen externí spolupráce se zmíněným stěžovatelem. Ale to není v mé kompetenci.

Ohledně osobních sympatií k České televizi by se spíše měli vyjádřit jednotliví členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Já sám ji vnímám jako provozovatele televizního vysílání s jedinečným – a navíc ze zákona garantovaným – postavením na mediálním trhu, s vysokou mírou odpovědnosti vůči divácké veřejnosti, ať už jde o informace, výchovu, kulturu anebo zábavu. Z toho logicky vyplývají, jak je ostatně kodifikováno v ustanovení § 61 zákona o vysílání, vyšší nároky na kvalitu jejích pořadů.

Když RRTV kritizovala v úvodu zmíněný pořad Americká volební noc za neobjektivní výběr hostů, „neobjevila Ameriku“? Vždyť toto je častým důvodem ke kritice i jiných pořadů ČT a pro zvaní hostů se stejným názorem se vžilo označení „polemika souhlasících“. Nebo jak vy vnímáte složení hostů především v Událostech, komentářích, ale i v jiných pořadech?

Ono je to pořad od pořadu různé a určitě nelze paušalizovat. Faktem zůstává, že v rámci výběru hostů se některé tváře v České televizi vyskytují častěji, jiné málo anebo vůbec a ne vždy to odpovídá jejich postavení ve veřejném životě a tématu daného pořadu. Pokud to vyplyne z monitoringu rady nebo na to poukazují diváci (jako v případě Americké volební noci), je třeba tomu věnovat pozornost a provozovatele přinejmenším upozornit či požádat o vysvětlení. Neboť neobjektivita nespočívá jen v deformování informace, ale i v tom, že některé informace se vůbec neodvysílají. Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener byl názoru, že „aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi“. A informace pokroucené, nebo dokonce absentující, určitě nelze považovat za přiměřené.

S tím souvisí i odlišné chování moderátorů a redaktorů veřejnoprávní televize k pozvaným hostům do publicistických pořadů. Souhlasíte s tím, že někteří se ve studiu automaticky ocitají na pranýři, zatímco jiní se těší zcela nepochopitelné úctě a tazatelé jsou před nimi v hlubokém předklonu? Lze si různou míru skákání do řeči či přerušování hosta vysvětlit jednostranným názorovým nastavením ČT, nebo to až takhle kriticky nevidíte?

Všichni, od prezidenta republiky až třeba po občana bez domova, jsme si rovni a není namístě ani devótně nadbíhající, ani přehlíživé chování ze strany moderátorů. Dobrý moderátor pokládá neutrální, nikoliv sugestivní, nebo dokonce kapciózní otázky. V této souvislosti mně vadí neprofesionalita některých moderátorů, kteří položí otázku vyžadující odpověď o alespoň několika vysvětlujících větách, načež očekávají odpověď „ano – ne“. Tohle je možné v Booleově algebře, ale v běžném životě je zpravidla situace složitější a skákáním do řeči nebo přerušováním se snižuje vypovídací hodnota celého pořadu. V tomto směru záporně vyniká například pořad Máte slovo, který má vskutku bulvární charakter, na druhé straně je však jeho kladem, že divák uslyší nekorigovaná stanoviska více stran.

Snahou některých politiků i médií je vyvolat ve veřejnosti dojem, že platí rovnice mainstreamová média = pravdivé informace, ostatní média = dezinformace. Přesto podle sociologického průzkumu agentury STEM z minulého roku už čtvrtina dotázaných obyvatel České republiky více důvěřuje alternativním médiím než těm tradičním, jako jsou Česká televize, Český rozhlas či deníky Právo nebo Hospodářské noviny. Čím především je podle vás klesající důvěra v tato média způsobena?

Nejsem sociolog, ale domnívám se, že to vyplývá mimo jiné i z okolností, na které jsem poukázal v předchozích odpovědích. Tedy z nedostatku objektivity a z nevyváženosti poskytovaných informací, jejich deformování, popř. i absence, terminologických nepřesností, emotivně zabarvených sdělení apod. Nelze podceňovat ani politické či lobbistické tlaky, jejichž účelem je ovlivňování veřejného mínění. Své vlastní osobní vidění světa mají i redaktoři a je na nich, zda zpravodajství pojmou v jeho duchu, nebo se dokážou od vlastního já oprostit. Občanům podle mého názoru výrazně vadí i přehnaná politická korektnost, tedy neochota mainstreamových médií označovat jevy a osoby pravými jmény. Všimněte si úspěšnosti řady politiků u nás i ve světě, kteří jsou z pohledu těchto médií politicky nekorektní; přitom politická nekorektnost se vždy nerovná hulvátství, vulgarismu či sprostotě. Informační otevřenost by v řadě případů byla určitě prospěšnější.

Na to navážu otázkou ke vzniku Centra proti terorismu a hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR. Kritici ho hned překřtili na „ministerstvo pravdy“ nebo také „cenzurní úřad“, ale má i zastánce. Je takový útvar opravdu zapotřebí, co si myslíte o jeho úkolu uvádět „informace na pravou míru“ a čekáte, že se jeho vznik nějak promítne do obsahu médií?

Svět kolem nás je příliš složitý a z různých aspektů ho posuzují vědci na univerzitách, politici, soudci, žurnalisté... Vlastně každý z nás. A v ohromném množství problémů se neshodnou ani ti, kdo to mají v pracovní náplni, ani ti ostatní. Za těchto okolností je nad slunce jasnější, že několik desítek ministerských úředníků nemůže takový úkol ani při nejlepší vůli zvládnout a selektivně vybírat ty správné názory. Einsteinova úvaha, že „všechno je relativní“, se vztahuje i na pravdu; absolutní pravda neexistuje a my se k ní můžeme v souvislosti s rozvojem našeho poznání pouze aproximativně blížit. Věřme tedy, že prostředky na chod Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které pocházejí z našich daní, půjdou na boj s terorismem a nebudou vynakládány na boj s informacemi odlišnými od těch, které ministerští úředníci shledají jako pravdivé.

Jeden významný pražský politik se v listopadu 1989 od dělníků ve vysočanské fabrice dozvěděl, že „nejsou děti“. Jsem přesvědčen, že čeští občané jsou dostatečně vyspělí, aby si vytvořili vlastní názory i bez nanuceného vedení, a není tudíž třeba s nimi zacházet jako s malými dětmi a myšlenkově je vést.

Poslanci budou brzy projednávat změnu zákona o veřejnoprávních médiích, podle níž by se zcela změnila konstrukce obsazování kontrolních rad ČT a ČRo, kam by se nově dostali hlavně zástupci nevládních organizací. Jde o iniciativu platformy Svobodu médiím v čele s Hanou Marvanovou a cílem prý je odpolitizovat obě rady. Je taková změna zapotřebí a musí se s politickými tlaky vypořádávat i RRTV?

Vyjádření k tomuto problému není v kompetenci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takže mohu vyslovit pouze svůj občanský názor. Domnívám se, že obsazování Rady Českého rozhlasu a Rady České televize náleží politikům, v daném případě Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Je to nejen z důvodu způsobu financování Českého rozhlasu a České televize prostřednictvím povinných koncesionářských poplatků určovaných zákonodárci, ale zejména proto, že politici nesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Pro politiky totiž platí princip zpětné vazby, jak ho známe z kybernetiky, když v případě vadných rozhodnutí je v demokratickém státě čeká povolební zúčtování. U nevládních organizací taková zpětná vazba absentuje, ale nic přece nebrání těmto platformám účastnit se už letos volební soutěže a své myšlenky následně prosadit v zákonodárném sboru. Argumentují-li tím, že „tam přece budou jen ti morálně nejčistší a politicky neovlivnitelní“, je to směšné, to už jsme v uplynulém období slyšeli mnohokrát. A politické nebo lobbistické tlaky může přece každý zvolený člen jednoduše eliminovat tím, že namítne svoji podjatost v projednávané věci. Členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání mají tuto povinnost, obecně zakotvenou v ustanovení § 14 správního řádu, přímo uloženou v ustanovení § 8 zákona o vysílání.

Vzpomínám si, když zhruba před čtvrtstoletím byly úvahy o privatizaci České televize. Jistě, šlo především o potenciální podnikatelský zisk z provozování vysílání a přístupu k bohatým archivům, ale úvahy byly opřeny i o argumenty, jako neobjektivita a malá pohotovost zpravodajství ve srovnání s provozovateli vysílání s licencí, malá pružnost řízení, ekonomická neefektivnost apod. Současné snahy lze snad nejpřípadněji označit jako pokus o privatizaci této instituce zevnitř. Osobně považuji Českou televizi za součást našeho národního bohatství, jsem proti její „privatizaci zvenčí i zevnitř“, a kdybych byl zákonodárcem, hlasoval bych v tomto smyslu.

Samotná myšlenka odpolitizování rad obou veřejnoprávních médií mi pak vskutku připadá, ač na první pohled zní krásně, idealistická. Žijeme přece v zemi, kde složení volených zákonodárných sborů do určité míry odpovídá výsledkům politické soutěže. Říkám do určité míry, protože zejména v předvolebním období se u nás děje ledacos, navíc mnohdy odlišné od toho, co potom probíhá v období povolebním; ale lepší systém zatím nemáme. Ve veřejném prostoru, kam veřejnoprávní média bezesporu patří, tudíž za občany jednají jejich volení zástupci. A možná se jednou dočkáme i obecného referenda, jež je nástrojem přímého výkonu státní moci lidem, jak je deklarováno v článku 2 Ústavy České republiky a článku 21 Listiny základních práv a svobod, která je od roku 1993 součástí ústavního pořádku České republiky…

Doc. JUDr. Ing. Daniel Novák, CSc., je kybernetik, advokát a vysokoškolský pedagog, v letech 2001 až 2009 a opět od roku 2015 člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Působí jako pedagogický a vědecký pracovník na Univerzitě Karlově v Praze, zároveň provozuje vlastní advokátní kancelář.


 

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Žena z Prostějova, která pracuje za deset tisíc, nám popsala svůj šokující zážitek s úřadem práce

10:41 Žena z Prostějova, která pracuje za deset tisíc, nám popsala svůj šokující zážitek s úřadem práce

ROZHOVOR „Lidé nadávají, že se pořád někde přidává a že se říká, jak platy rostou, ale to, že tu mám…