Když se z odstupem podíváme na dění: Chemický masakr v Chán Šajchúnu a vzápětí zničení letecké základny Šajrát 59 střelami Tomahawk. Konkrétně, co se týká vztahů USA–Rusko, výsledkem je nedůvěra a spekulace. Nejdřív Trumpa část světa považuje téměř za ruského agenta a teď oslavuje, jak říká Tereza Spencerová, že se narodil prezident, který to Rusům natřel. „Natřel“? Jaký tohle všechno, co se dozvídáme, má podle vás smysl? A jak se budou vztahy dál vyvíjet?
Při hodnocení tzv. chemického útoku a role Trumpa bych byl velmi opatrný. Nejprve k události samotné. Osobně považuji celou záležitost za nové vydání chemické kauzy v Ghuttě u Damašku z roku 2013, za další falešný kousek v celé řadě uměle konstruovaných, vylhaných „červených linií nelidských (rozuměj nepohodlných) režimů“, od Iráku přes Kosovo a Libyi až po Sýrii. Argumentů proti je bezpočet, mnohé z nich jsou známé, takže souhrnně jen ty nejevidentnější.
Předně se jako vždy jedná o výpovědi podivných svědků, „opozičních aktivistů“ napojených na zahraniční sponzory a džihádistické skupiny, nebo dubiózních záchranných organizací typu „bílé helmy“. O těch existuje mezitím spousta kompromitujícího materiálu dokazujícího jejich napojení jak na západní tajné služby, tak na syrský džihád. Navíc existují odborné analýzy obrazového materiálu údajných záchranných akcí, které mají spíše charakter propagace a manipulace než účinné pomoci. Nejnověji tak učinilo sdružení Švédští lékaři za lidská práva (SWEDHR). Tyto „informace“ hrají v západní antiasadovské propagandě roli faktů. Toto všechno svět ví, děsivé na celé věci je, že si na to zvykl. Kdybychom opravdu žili v reálném, nikoliv fiktivním právním státě, musely by zodpovědné osoby včetně prezidentů, předsedů vlád a ministrů zahraničí stát před soudem – domácím i mezinárodním.
Hitler nikdy nepoužil chemické zbraně způsobem, jako Bašár Asad. To řekl mluvčí Bílého domu Sean Spicer, vzápětí se omluvil. Co vy na to?Anketa
Ale zpět k chemickému „útoku“. Ten by byl z hlediska syrské vlády a armády naprosto kontraproduktivní, zmařil by vše, čeho bylo dosaženo jak na poli vojenském, tak i diplomatickém. Jednou větou: vojenský užitek nulový, zato politická katastrofa rovnající se politické sebevraždě. Pokud by chemický útok měl skutečně přijít od syrské armády, potom si dovedu představit pouze jeden jediný důvod: někdo vysoce postavený v armádě by bojkotoval snahy syrské vlády a inscenoval důvod mezinárodní politické i vojenské krize. Připomeňme rovněž, že se schylovalo k novým ženevským jednáním, že se bezprostředně schylovalo k tzv. konferenci o Sýrii inscenované EU a že prezident Trump oficiálně potvrdil jeho dřívější soukromé, občanské stanovisko v syrské kauze, které odmítalo násilné svrhnutí Asada a syrské vlády. Takže ona zásadní otázka, komu celá záležitost prospívá, je více méně jasná: rozhodně ne syrské vládě a těm americko-evropským kruhům, které vidí situaci v Sýrii a kolem ní realisticky.
Otázkou je, jak hodnotit Trumpovu roli. Vzhledem k tomu, že svůj racionální postoj zastává již minimálně od roku 2013, považuji jeho změnu během několika hodin, navíc na základě „argumentů“, které měly stejnou „kvalitu“ jako „důkazy“ dřívějších „červených linií“, za nepravděpodobnou. Spíše si myslím a upřímně doufám, že se jedná o taktický tah vůči jestřábům v pozadí, zahraničním i domácím. Neboť jasná je jedna věc: uvnitř americké politické elity probíhá mocenský boj, leccos naznačuje, že sahá až do Trumpovy administrativy. Připomínám v této souvislosti americký plán změny režimů v sedmi islámských zemích (Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán & Írán) s pomocí ultrakonzervativních golfských monarchií již krátce po „9. 11.“, jak roku 2007 v rozhovoru s Amy Goodmanovou přiznal generál Wesley Clark. A konkrétně Sýrie? O jejím plánovaném osudu vypovídá Bushův tzv. Syrian Accountability Act z prosince 2003, tedy bezprostředně po ukončení druhé války v Iráku. A američtí jestřábové mají samozřejmě podporu jestřábů evropských, jejichž dosavadní takřka absolutní politická dominance začíná být ohrožena. O Saúdské Arábii a Kataru, popř. Turecku snad nemusíme hovořit.
Vzhledem k nynějšímu vývoji, kdy jakoby celá věc utichla, vzhledem k Trumpovým čerstvým vyjádřením a nové komunikaci mezi ruským a americkým generálním štábem, se přikláním k této variantě. Trump stál a stojí pod enormním domácím i zahraničním tlakem, a musel tedy v zájmu politického přežití učinit nějaké spektakulární gesto, ovšem s omezeným dopadem a relativně malou vojenskou škodou. Gesto, které by situaci v Sýrii neeskalovalo a které by nenutilo Rusy k odvetným opatřením. Opakuji znovu: velmi doufám, že je tato interpretace trefná. Pokud by nebyla, nebo pokud jestřábi v pozadí mocenských struktur USA plánují další eskalaci, potom nám buď Bůh milostiv. Neumím si představit, že by se Rusové nečinně dívali na to, jak jim americké rakety létají přes hlavy.
Psali jsme:
Jak obecně chápat změny v prohlášení Donalda Trumpa? Tvrdil, že bude zdrženlivý v zahraniční politice, tvrdě kritizoval Obamu a pak v klidu ještě v době návštěvy čínského prezidenta pošle tomahawky do Sýrie. A pak, americká odveta následovala jen krátce poté, co Washington oznámil, že už netrvá na pádu Asada, a dnes se tentýž Washington vrací ke slovům o tom, že Asad musí skončit, samozřejmě tady je důvodem chemický masakr, pokud ale připustíme myšlenku, že úder raketami byl dlouhodobě plánovaný... A další příklad: Trump sděloval, že NATO je zastaralé, teď už zastaralé není… Co je z jeho strany „úlitba“ lidem, jako je John McCain, či taktika? A o čem svědčí ten obrat, pokud tedy jde o obrat?
Ano, paní redaktorko, zcela přesně jste popsala vývoj a sled událostí. Na hlavní body jsem de facto odpověděl v otázce první, a není tedy potřeba se opakovat. Jak pravíte, útok musel být již předem připravený; i vojenská akce omezeného rozsahu vyžaduje logistickou přípravu. I to hovoří ve prospěch účelové inscenace celé chemické kauzy. Důležitá je i vaše zmínka o době amerického útoku, totiž během jednání Trumpa s jeho čínským protějškem. Zde je rovněž nápadná velmi zdrženlivá reakce Číny. I to by mohlo hovořit pro zákulisní diplomatické úsilí amerického prezidenta a vědomí, že jde v podstatě o vnitropolitickou záležitost USA.
Ohledně NATO se může jednat o podobnou záležitost, jestřábi samozřejmě nejsou ochotni pakt pustit k vodě. Ale může jít i o něco jiného. Trumpovi mohlo totiž dojít, že Severoatlantický pakt představuje nejen politicko-vojenský prostor amerického vlivu ve smyslu expanze, ale zároveň i kontroly tzv. spojenců. Dovedu si představit, že Trump a jeho věrní chápou NATO coby nástroj kontroly německých mocenských ambicí v Evropě, které jsou zcela evidentní. Ale to je samozřejmě momentálně pouze spekulace, byť na základě geopolitické reality a zahraničněpolitických aktivit Berlína.
Průzkumy veřejného mínění naznačují, že rozhodnutí Donalda Trumpa vytrestat syrského prezidenta Bašára Asada za údajný chemický útok přineslo snížení už tak bídné popularity Trumpa o dvě procenta a aktuálně činí 40 procent. Další operace v Sýrii schvaluje jen mizivé procento Američanů, přičemž vojenské akce v zahraničí mají nyní jejich historicky nejnižší podporu. Jak vysvětlit, že raketový útok na Asada, který bývá některými komentátory označován i jako jeden z nejbrutálnějších diktátorů, mu nepřinesl politické body? V čem je problém? A hrozí vypuknutí přímé války mezi velmocemi v Sýrii a zapojení pozemních sil USA?
Pardon, ale nejprve bych chtěl okomentovat výraz „jeden z nejbrutálnějších diktátorů“. Asad samozřejmě není demokrat evropského střihu a ponechme nyní otázku, zda je vůbec možné a žádoucí přenášet evropské parametry do blízkovýchodní oblasti. Vývoj ukázal, že každý pokus skončil v lepším případě jako kvazi a pseudo, nebo katastrofou. Sociokulturní struktury jsou tam zcela jiné, a když to říkám, tak nehodnotím, ale konstatuji. Nemluvě o tom, že zcela postrádám naši západní sebereflexi: kam směřuje naše civilizace, co zbylo z demokratického, právního a sociálního státu? Ale zpět k Asadovi. V každém případě on a syrská vláda garantovala stát, který nejen toleroval, ale i chránil etnické a náboženské skupiny, který respektoval politická i sociální práva žen. Je to málo, nebo je to hodně? Vzhledem k okolnímu světu je to hodně. Mohl bych to shrnout jednou jedinou větou. Kdybych mohl, položil bych Merkelové následující otázku: Jako žena a křesťanka, pokud byste si musela vybrat, žila byste raději ve „spřátelené“ Saúdské Arábii nebo v „barbarském režimu“ Sýrie?
Nyní k americké veřejnosti. Dovedu si představit, že je prostě neustálým americkým válčením unavená. Válkami, které pro ni nedávají smysl, které stojí hrůzné sumy peněz, a které jsou navíc vedené pod falešnými vlajkami. Nemluvě o tom, že nepřináší žádná zlepšení, ale jen nové intervence, nove bomby, nové migrantské vlny. Konfrontace mezi Sýrií a USA již fakticky probíhá, Obamova admistrativa ji uvedla do chodu; je otázkou, co rozumíme pod pojmem „přímá“. Američané v Sýrii operují, což je eklatantní porušení mezinárodního práva. Vzhledem k ruskému angažmá momentálně považuji přímý střet americké a syrské armády za nepravděpodobný, neboť by to velmi rychle znamenalo konfrontaci americko-ruskou popř. americko-íránskou. A existují zprávy, že do Sýrie vyslala vojenský personál i Čína. Ale hlavně jde samozřejmě o Rusko. Spíše si dovedu představit enklávy na syrském území pod americkým vlivem. V takovém případě je otázkou, co by to znamenalo z hlediska rusko-amerických vztahů a možného politického ukončení intervenční války v Sýrii. Vyšachování Turecka, Kataru a Saúdské Arábie? Nebo naopak společně s nimi krok k možnému rozdělení Sýrie? V tomto okamžiku si netroufám předpovídat, možné je obojí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
