Řecko jsme „opustili“ v době, kdy bylo vystaveno podmínkám EU pro ustavení tzv. záchranného balíčku. Ten obnášel mimo jiné „oktrojovanou“ privatizaci zbylého řeckého národního majetku i další reformy. Kam jsme se od té doby dostali a co byli Řekové nuceni obětovat?

Asi to nejhorší na celé řecké tragédii je, že ačkoliv míra oběti řecké ekonomiky a společnosti stoupá, vyřešeno není nic. Jen před pár dny prošlo řeckým parlamentem další zvýšení daní a další snížení penzí. Navíc by tento rok měla být provedena privatizace aktiv státu za více než 50 miliard eur. 

Sami věřitelé z toho dělají „nekonečný příběh“, protože podmínky, které Řecku stanovují, jsou naprosto nesplnitelné. Až nyní tohle začal intenzivněji vyjadřovat i Mezinárodní měnový fond, který tlačí zejména na Německo, aby přistoupilo na odpuštění části řeckého dluhu. V dopise, který měly k dispozici např. Financial Times, vyjadřuje Christine Lagardeová stanovisko směřující k realistickým fiskálním cílům. Primární přebytek stanovený na 3,5 % HDP je absolutně mimo realitu. Jenže Německo už dlouho žádnou realitu vidět nechce. Proto MMF říká, že pokud nedojde ke změně postoje, tak z programu na „záchranu“ Řecka odejde. A to je zase pro Německo nepřijatelné. Takže je tu šance, že se konečně pořádně „řízne“ a nebude pokračovat ta typická německá politika nekonečného odkládání problémů, které byly samotnými německými představiteli způsobeny.