Vystrašené Čechy je třeba uklidňovat. Vzdělání Syřanů je srovnatelné s námi, říká Zemanův ministr Jan Kavan

Uprchlická krize hýbe Evropou. Server Česká justice informoval o uniklém alarmujícím dokumentu německých tajných služeb, kde se varuje, že „integrace tak velké skupiny není možná“ a pokud větší množství lidí přestane dodržovat zákony, upadne Německo kvůli politice Angely Merkelové do chaosu. Přistěhovaleckou politikou se vyrábí extremisté a lidé se radikalizují, uvádí také dokument. Co k tomu říci? Máme se obávat chaosu, růstu extremismu a přibývání „no go“ zón, jak to známe z Francie?

Neznám dokument německých tajných služeb o uprchlické krizi, ale jsem si vědom, že všechny tajné služby mají tendenci takováto nebezpečí spíše přeceňovat, aby neriskovaly jejich podcenění. Také nevím, z čeho máme usuzovat, že velké množství běženců nebude dodržovat zákony. Během mých dvaceti let v Anglii jsem se seznámil s mnoha přistěhovalci, zvláště v Leedsu, kde žije má dcera, a v Bradfordu, kde mám přátele a kde asi polovina města pochází z Bangladéše, Pákistánu či Indie, a nenarazil jsem na odmítání britských zákonů. Jsme v současné době svědky největší přistěhovalecké vlny od konce 2. světové války, ale Evropa za těch 70 let přijala velké množství uprchlíků, z nichž se většina integrovala. Připomínám, že i dnešní přistěhovalci představují méně než 1 % obyvatel našeho kontinentu. Extremisty „nevyrábí“ přistěhovalecká politika jako taková, ale nepromyšlená a zvláště nepřipravená přistěhovalecká politika, a především obrovská medializace strachu a předsudků. Tento strach má živnou půdu především v zemích, kde mají lidé strach z neznáma, neboť v podstatě žádné muslimy neznají. To se týká například České republiky, kde mohou radikální politici podněcovat islamofobii, netoleranci, obavy, a dokonce i nesnášenlivost, xenofobii a rasismus, a získávat tak podporu pro své politické strany a hnutí, neboť občané nemají s touto odlišnou kulturou žádné zkušenosti. U nás žije jen hrstka muslimů a další k nám ani nechtějí, což se nedivím. Nikdo nechce žít v zemi, kde mu dávají najevo, že tam není vítaný. A tomu samozřejmě nepřidá reputace země, kde zavíráme lidi do detenčních táborů kvůli přestupku, a navíc tam držíme i jejich děti, což je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, kterou jsme ratifikovali. No, a samozřejmě se obecně vždy špatným zprávám věří více než těm dobrým.

Souhlasím s litoměřickým senátorem Hassanem Mezianem, syrským lékařem, který řekl, že tu dnešní atmosféru strachu „záměrně vyvolávají různí neúspěšní politici… kteří chtějí dosáhnout nějakých jednoznačných řešení“ a varoval, že „v atmosféře strachu budou lidé volit populisty, a tím pádem můžeme dát demokracii sbohem“.

A chtěl bych při této příležitosti poděkovat předsedovi Poslanecké sněmovny Janu Hamáčkovi za jeho odvahu, s níž v současné atmosféře odmítl ztotožňovat islám s islamisty a s terorismem. Ve světě se k islámu hlásí 1,6 miliardy lidí, tedy asi čtvrtina populace, a kdyby jen 1 % z nich bylo teroristy, tedy asi 16 miliónů lidí, tak by svět, jak jej známe, skončil. Naštěstí tomu tak není. Vystrašeným Čechům je to však nutné připomínat, jak to učinil i Jan Hamáček. Vím, že to vyžaduje odvahu, neboť sám jsem za podobné výroky už obdržel řadu mailů, v nichž mi lidé slibují, že jako „vlastizrádce“ budu oběšen apod. Podobnými termíny častovala média mého otce v padesátých letech, kdy jako „velezrádce“ těsně unikl oběšení, na rozdíl od některých svých přátel, a byl odsouzen „jen“ k 25 letům vězení.

Minulý týden jsem se vrátil z Paříže, kde jsem navštívil i předměstí s údajnými „no go“ zónami, například Clichy-sous-Bois, kde v roce 2005 vzplály obrovské nepokoje poté, co elektrický proud zabil dva nezletilé mladíky z přistěhovaleckých rodin, kteří se před policií ukryli v trafostanici. Následné vyšetřování potvrdilo, že oba chlapci se vůbec ničím neprovinili a před policejním autem utíkali jen proto, že měli špatné zkušenosti z dřívějších střetů mezi přistěhovalci a policií. Měli strach. Strach plodí jen další strach a napětí. Cítil jsem se tam bezpečně, ale nemohl jsem nevidět chudobu a neslyšet stížnosti na nemožnost sehnat práci, pokud máte špatně vyslovitelná jména, nevhodnou barvu pleti a žijete na adrese v tzv. problematické zóně. Mladí, s nimiž jsem hovořil, se v Paříži narodili, chtěli pracovat, ale žádnou práci několik let nesehnali. Čišela z nich frustrace a krajní nespokojenost, místy i vztek.

Situace se zhoršuje i mezi migranty, kde častěji dochází k násilí, rvačkám a dle jednoho výzkumu pracovního trhu v Německu jsou uprchlíci pro tamní trh nepoužitelní. Do jaké míry dojde i díky tomuto buď ke zpřísnění celkové migrační politiky (především lepší ochraně hranic), anebo naopak k otevření „evropské náruče“ a přijímání migrantů ve stále stejně velké míře? Nakolik je pravděpodobná podpora velkých utečeneckých táborů mimo Evropu a deportace uprchlíků z Evropy tam?

Jsem si pochopitelně vědom, že v táborech dochází k násilí a rvačkám, a i ke znásilnění. Jsem přesvědčen, že by tomu šlo předejít, kdyby se při rozdělování běženců bral v úvahu jejich původ i náboženství, neboť domnívat se, že zkušenosti z krvavých střetů mezi sunnity a šíity nebo různými etniky si uprchlíci nepřinesou ze svých domovů i do táborů, by bylo naivní. Stejně tak bych se přimlouval za oddělení mladých svobodných mužů od žen a rodin s dětmi, o jisté ochraně lidí s menšinovou sexuální orientací ani nemluvě.

Promyšlenější migrační politika a lepší ochrana vnějších schengenských hranic by měla být samozřejmostí. Evropa by neměla reagovat ani žiletkovými ploty či střelbou ze samopalu jako v Bulharsku, ale ani „otevřenou náručí“, která by nediferencovala mezi uprchlíky, kteří utíkají před válkou a mají právo na azyl podle evropských zákonů, a těmi tzv.ekonomickými, kteří utíkají před bídou a chudobou. Je ovšem zcela pochopitelné, že si některé státy budou chtít i mezi nimi vybrat ty běžence, kteří mají kvalifikaci a vzdělání, které nemohli doma jakkoliv uplatnit, a v Evropě by pomohli sobě i hostitelskému státu. Uznávám, že vzdělaní jsou především Syřané a například mezi Afričany je mnoho lidí bez jakékoliv kvalifikace.

Nejúčinnější reakcí na přistěhovaleckou vlnu by měla být vskutku významná podpora utečeneckých táborů, zvláště v Libanonu, Jordánsku a v Turecku, kde žijí miliony uprchlíků v často velmi otřesných podmínkách – a pochopitelně odtamtud utíkají. Deportovat tam z Evropy další uprchlíky, není řešení. Finanční a ekonomická podpora těchto států by měla nejen zlepšit podmínky v táborech, ale především umožnit uprchlíkům nalézt nový domov a práci. Pak nebudou mít důvod utíkat do Evropy. K tomuto závěru měla Evropa a USA dojít už dávno. Situaci tam mohla změnit jen malá část výdajů, které USA a některé evropské státy vynaložily na vojenské akce, které rozvrátily domovské státy dnešních uprchlíků. OSN se v rámci svých omezených možností snaží pomáhat, ale nechápu, proč musí dnes svou pomoc omezovat jen proto, že řada bohatých států zredukovala své příspěvky do potravinářského fondu OSN. Takováto úsporná opatření jsou absurdní a kontraproduktivní. Neznám výzkumy pracovního trhu v Německu, ale statistiky prokazují, že mnoho běženců si tam najde práci. Hlavní překážkou je jazyková bariéra. Německé jazykové kurzy neznám, ale znám ty švédské, které jsou průměrně dvouleté a hrazené státem. Jejich absolventům pak umožňují pozdější pracovní uplatnění. Švédsko má stejný počet obyvatel jako Česká republika, ale na rozdíl od nás, kde máme obavu z několika tisíců, přijme Švédsko až 190 000 běženců. U nás se argumentuje především odkazem na jinou kulturu, náboženství, civilizaci s tím, že na rozdíl od Ukrajinců, ale i muslimů z Balkánu či dokonce Vietnamců, představují muslimové z Blízkého Východu jakýsi předvoj invaze lidí, kteří nás chtějí ovládnout. Prý nebudou respektovat naše zákony a naopak nám vnutí jejich způsoby, postoje a snad i víru. Švédové mají asi větší víru v sílu vlastních a evropských hodnot. (Samozřejmě znám i závažné incidenty způsobené některými migranty, ale jde o jednotlivce, kteří nereprezentují většinu). Tedy: vůbec se nesnažím zastírat nebo bagatelizovat problémy, ale jsem přesvědčen, že jsou řešitelné, budeme-li mít promyšlenou celoevropskou strategii, budeme-li objektivně informováni, budeme-li respektovat mezinárodní právo a budeme-li schopni překonat vlastní strach a předsudky (a donutit některé politiky a i novináře, aby argumentovali věcně a bez hysterie).

Významným tématem je ruské vojenské angažmá v Sýrii. Jak aktuálně vypadá situace? Bašár Asad je ochoten vypsat nové volby, když dojde k poražení IS. Rusko a USA jsou prý ochotné se domluvit na určité míře spolupráce. Co to všechno může naznačovat směrem k budoucímu vývoji?

Jsem bývalý diplomat, a tak jistě nikoho nepřekvapím přesvědčením, že situaci v Sýrii lze dlouhodobě vyřešit pouze diplomatickým a mírovým jednáním. Velmi jsem uvítal zahájení rozhovorů ve Vídni za účasti ministrů zahraničí USA, Ruska, Turecka, Francie, Egypta, Libanonu, Iráku a i vzájemně znepřátelených států, jako je Saúdská Arábie a poprvé i Íránu. Jednání se účastní i diplomaté z Německa, Británie, Itálie, Jordánska, Spojených arabských emirátů, Kataru, Ománu i Číny. Přítomen je i Zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN pro Sýrii Staffan de Mistura.

Jistě se nedohodnou hned. Jistě se neshodnou na roli prezidenta Bašára Asada, kterého podpoří Rusko a Írán. Na druhé straně USA, Saúdská Arábie, Turecko, Francie a další budou ochotny ho tolerovat jen na přechodnou dobu. Ale o tom všem chtějí všechny strany jednat, což je skvělým krokem správným směrem. Vítám návrh syrské vlády uspořádat volby, jakmile bude poražen tzv.Islámský stát (IS). Takové volby musí proběhnout pod patronací OSN, musí být demokratické a transparentní a musí umožnit účast skupinám ze všech etnik a náboženství. Mimochodem, pokud by volby vytvořily příznivou atmosféru pro vznik autonomní oblasti syrských Kurdů (srovnatelné s iráckým Kurdistánem), tak bych to jen uvítal. Ovšem tomu by musel předcházet i velký tlak USA na jejich spojence Turecko, aby takovou dohodu nesabotovalo, o což se momentálně snaží, a to i bombardováním kurdských jednotek. Vojenská řešení nikdy nevyřeší všechny politické problémy a často vytvoří nové. Dnes však podporuji úsilí vojensky rozdrtit IS, což je nejhorší teroristické hnutí, které znám, s nímž není možné vyjednávat. IS není o islámu, ale o organizovaném zločinu.

Nebudu proto kritizovat ruské vojenské angažmá v Sýrii, i když bych nejvíce uvítal společnou vojenskou akci Ruska a USA s mandátem Rady bezpečnosti OSN. Doufám, že se dožiju obnovení Sýrie, která byla jediným sekulárním a poměrně prosperujícím státem v daném regionu. Navštívil jsem tam nejen mešity, ale i fungující synagogy a křesťanské kostely. A vzdělání Syřanů je jistě více než srovnatelné s úrovní ve střední a východní Evropě. Znám Syřany, kteří utekli do táborů v sousedních zemích, ale i do Evropy, kteří se rádi vrátí domů, jakmile se tam nebude střílet a bombardovat, a budou mít možnost pomoci postavit svou zemi zase na nohy.

Hodně je slyšet o Izraeli, jehož prezident byl před týdnem na návštěvě ČR. Premiér Netanjahu jde tvrdě proti Íránu a šokoval výrokem, že k holocaustu Hitlera přesvědčil palestinský muftí Amín al-Husajní. Jeruzalémem také zmítaly násilnosti, k jejichž ukončení vyzval nejen izraelský premiér, ale i americký ministr zahraničí John Kerry. Jde „jen“ o občasný scénář v neklidném regionu nebo se máme připravit na větší problémy?

Výrok izraelského premiéra Netanjahua, že Hitler neplánoval holocaust a že jej k němu přesvědčil až palestinský muftí Amín al-Husajní je nejen šokujícím překroucením historie, ale vnímám jej i jako arogantní facku Palestincům a ránu do zad – již téměř mrtvému – celému mírovému procesu. Pro mne je tento výrok srovnatelný s popíráním holocaustu, ať již historikem Irvingem nebo bývalým íránským prezidentem Ahmadínežádem. Pokud jde o současné násilnosti v Jeruzalémě, ale i jinde na okupovaném území Západního břehu, tak Netanjahu žhavé uhlíky palestinské nespokojenosti zalil olejem a zcela zdiskreditoval svou výzvu k ukončení násilností. Pokud současná izraelská vláda – pravděpodobně nejpravicovější v historii státu – v sobě nenajde odvahu obnovit mírový proces nějakým vstřícným krokem, tak mám vážnou obavu, že se současné nepokoje mohou rozrůst do třetí intifády, kterou někteří Palestinci již nazývají “al-Quds (Jeruzalém) intifáda“ nebo „intifáda nožů“. Tato zatím doutnající intifáda se liší od dřívějších tím, že nemá žádného vůdce nebo organizátora, nikoho, koho by Izraelci mohli jednoduše zatknout. Mladí Palestinci, jimž jsou v jejich situaci konspirační teorie, bohužel, velmi blízké, jsou přesvědčeni, že Izrael, navzdory svým slibům, připravuje změnu statutu Chrámové hory (anglicky Temple Mount nebo arabsky Haram al-Sharif ) a slavné mešity Al-Aksá. Někteří diplomaté navrhují – kromě izraelských záruk, že se vláda nechystá převzít absolutní kontrolu nad celým posvátným místem – aby vláda zamezila přístupu Židů na určitou omezenou dobu, než opadnou vzedmuté emoce. To by mohlo na čas pomoci, i když k obnovení mírových jednání to nepovede. K tomu by bylo zapotřebí zastavit další budování osad na okupovaném území a židovských čtvrtí v arabské části Jeruzaléma. Konflikt lze ovšem dlouhodobě vyřešit pouze ukončením okupace a vytvořením dvou států: nezávislé a životaschopné Palestiny a Izraele zabezpečeného zhruba v jeho hranicích z roku 1967.

Saúdská Arábie začíná mít kvůli padajícím cenám ropy vážné hospodářské problémy. V království, jemuž dle mnohých analytiků vládne královská rodina ve stylu oligarchické skupiny, holduje kokainu, popravuje jako na běžícím pásu, s lidskými právy si neláme hlavu a zřejmě aktivně podporuje teroristické skupiny na Blízkém východě i Evropě. Jak se s tím vypořádat? A jak nahlížet na uvedené „typické“ jevy fungování království, jehož výrazným spojencem jsou USA?

Saúdská Arábie, kde vládne královská rodina způsobem připomínajícím evropský středověk, porušuje lidská práva častěji a flagrantněji než kterýkoli jiný stát, který znám, a to s odvoláním na ideologii wahhábismu, což je sunnitská fundamentální forma islámu, velmi blízká zvráceným teoriím, které vyznávají představitelé tzv.Islámského státu. Mnozí experti na daný region již dlouho tvrdí, že Saúdové používají část ze svých ropných příjmů na financování různých teroristických skupin. Saúdská Arábie se snaží za každou cenu oslabit vliv šíitského Íránu v celém regionu, a to všemi prostředky včetně vojenské podpory sunnitských povstalců v Jemenu, ale i jinde. Bombardování i akce saúdských pozemních jednotek vedly k velkým ztrátám mezi civilním obyvatelstvem v nejchudší arabské zemi, v Jemenu, a nedávno umožnily části jemenské vlády se ze svého saúdského exilu přesunout do Adenu. Prezident Masúr Hádí ale zatím zůstává v Saúdské Arábii. A mezinárodní společenství mlčí.

Saúdové se střetávají s Íránem i v Sýrii, kde chtějí odstranit prezidenta Bašára Asada. Některé jejich zájmy (i když zdaleka ne všechny) se překrývají se zájmy jejich západních spojenců, z nichž nejdůležitější jsou Spojené státy. V roce 2011 pomohla saúdská armáda potlačit protesty většinových šíitů proti autoritářské sunnitské vládě v Bahrajnu, kde sídlí velitelství americké 5. flotily, která kontroluje Perský záliv. Nevidím možnost jakékoliv změny, tedy změny k lepšímu, v Saúdské Arábii, dokud se USA nepřestanou domnívat, že potřebují saúdskou loajalitu, ropné bohatství i saúdskou armádu více než nějaký respekt k demokracii, k lidským právům a k dalším euroatlantickým hodnotám. V mezidobí by však měly USA aspoň využít svého obrovského vlivu a zabránit takovým krutostem, jakou je například plánované stětí hlavy a následné ukřižování jedenadvacetiletého Aliho Nimra. Ten byl podle práva šaría, uplatňovaného v Saúdské Arábii, odsouzen za to, že se jako sedmnáctiletý účastnil pokojné demonstrace šíitů, kteří požadovali stejná práva, jako mají vládnoucí sunnité. Za výsměch mezinárodnímu společenství považuji prosazení Saúdské Arábie do čela Rady OSN pro lidská práva.

Na Ukrajině skončily komunální volby. Účast byla nízká, v některých východních oblastech se vůbec nevolilo a ke zmaření hlasování došlo dokonce i v Mariupolu, který má pod kontrolou ukrajinská armáda. Celková situace Ukrajiny je stále tragická, Kyjev pod kontrolou Donbas nemá, blíží se zima, korupci nikdo nelikviduje a lidé jsou naštvaní. Co to naznačuje? A jak hodnotíte, že ukrajinská krize spadla z dohledu a v podstatě to už není mediální téma?

Situace na Ukrajině je vskutku tragická. Komunální volby to jen podtrhly. Na východě země byly stovky hlasovacích místností uzavřeny, nebo asi dva miliony občanů hodily do uren vědomě znehodnocené lístky. Volební zákon neodpovídá mezinárodním standardům, což uznala i OBSE. Blok kdysi populárního prezidenta získal jen asi 18 % a prakticky všude vyhráli místní oligarchové. Navzdory všem prohlášením kyjevské vlády, všude i nadále bují korupce. Jsme svědky porušování práv národnostních menšin, všudypřítomná je xenofobie, politický extremismus i nahnědlé výroky vysokých představitelů státu, kteří vědomě překrucují historii. Minské dohody se neplní, i když k jisté autonomii, a doufám, že spíše federalizaci, dojde navzdory přání kyjevského parlamentu, jednoduše proto, že vláda nad Donbasem již nikdy neobnoví kontrolu. „Svobodná, demokratická a prosperující Ukrajina“, o níž hovořili někteří čeští poslanci, když se schvalovala Dohoda o přidružení (AA/DCFTA) mezi EU a Ukrajinou, neexistuje. Bez ohledu na napjaté vztahy s Ruskem, Západ si musí uvědomit, k jaké Ukrajině vedla podpora Majdanu, musí odhodit dvojí metr, s nímž se posuzují i neustálé ukrajinské žádosti o další půjčky, které nikdy nesplatí. Musí rovněž nekompromisně trvat na plnění minských dohod, včetně na svobodných demokratických parlamentních volbách, které musí proběhnout na celém území Ukrajiny – pod kontrolou OBSE a OSN – a za účasti všech politických stran a uskupení, které o to projeví zájem – bez jakékoli diskriminace.

Skončily bedlivě sledované parlamentní volby v Polsku, kde vyhrála opoziční konzervativní strana Právo a spravedlnost, z níž vzešel i nový prezident Andrzej Duda. Co z toho vyvozovat? Co se změní z hlediska řešení migrační krize? Roste šance na odmítnutí stálého povinného mechanismu kvót, které prosazuje Merkelová?

Výsledky voleb v Polsku mne nepřekvapily, i když mne osobně mrzí, že se Sjednocená levice jen těsně nedostala do Sejmu. Je běžné, že po osmi letech vlády občané chtějí změnu, a to i navzdory nezpochybnitelným dobrým hospodářským výsledkům. K vítězství PiS jistě přispěl i výše zmíněný strach z uprchlíků a nacionalistický tón této strany. Nemyslím si však, že se vláda PiS ztotožní s dnešní politikou Maďarska, i když bude o něco kritičtější k EU, než byla vláda PO. Představitelé PiS nejsou extrémní pravicí, ale nacionálně konzervativní stranou, která i z pragmatických důvodů může prosazovat lepší sociální politiku. Pravděpodobně odmítne mechanismus povinných kvót, ale na postoji většiny evropských zemí se tím nic nezmění. Jen zahraniční vliv Polska se o něco málo zmenší.

Nejsem příznivcem konzervativců, ale pokud jejich vítězství poněkud ubere vítr z plachet radikálním extrémistům, tak uznám, že na všem negativním může být i něco pozitivního.

Předpokládám, že vítězství PiS neoslavovali ani v Kremlu, ale ani ministři kyjevské vlády nebo starostové Lvova, Tarnopolu či Volyně.

I některé prounijní struktury začínají varovat před rozkolem mezi evropskými elitami a běžnými lidmi a roste podpora radiálních hnutí. Lze od stávajících lídrů a vedení států očekávat vyslyšení nálad a názorů většiny obyvatelstva, které je naladěno proti masivnímu přijímání uprchlíků, anebo bude stávající přístup Merkelová a další lídři tlačit silou?

Vnímám, že roste nespokojenost našich občanů s EU. Mrzí mne to, ale je to zcela pochopitelné. Lidé reagují na neschopnost Bruselu vyřešit tzv.uprchlickou krizi (i když dopad na nás je zcela minimální) i na řadu nepochybně špatných kroků EU, na byrokratické nesmysly, na obrovský demokratický deficit, na zjevnou vládu nevolené finanční oligarchie, která mimochodem zachází s Řeckem jako s kolonií nebo státem poraženým ve válce, a to ne kvůli dluhům (které nelze splatit), ale protože se nedokáže smířit s tím, že Řekové v demokratických volbách zvolili levicovou vládu.

V době, kdy jsem byl ministrem zahraničí, tak jsem pomohl prosadit Koncept zahraniční politiky, kde se jednoznačně píše, že se hlásíme „k vizi sjednocené, demokratické, sociálně spravedlivé, prosperující a mírové Evropy bez napětí, Evropy svobodných občanů a spolupracujících regionů… kde jsou... plně respektována lidská, občanská i sociální práva jednotlivců včetně práva na důstojný život ve zdravém životním prostředí“. Takovou Evropu stále nemáme, ale nedocílíme ji tím, že bychom dnes usilovali o vystoupení z EU. Jednak by nás to strašidelně poškodilo ekonomicky, neboť naprostá většina našeho exportu proudí do zemí EU. Nedovedu si také představit, kdo by nám nahradil ty miliardy, které každý rok do nás EU napumpuje. A jednak jako izolovaný malý stát uprostřed Evropy bychom, bez spojenců, nemohli ani obhajovat naše zájmy. Jsem naopak přesvědčen, že je v našem zájmu úzce spolupracovat s evropskými politickými stranami, které si přejí demokratickou reformu Evropské unie a prosazení hodnot, o nichž jsme psali v naší Koncepci zahraniční politiky z roku 1999. Mezi takové potenciální spojence řadím i řeckou vládu vedenou lídrem Syrizy Alexisem Tsiprasem, který sice prohrál bitvu, ale ještě nevzdal válku. Pochopitelně si jsem vědom, že doma s tímto postojem narazím, stejně jako s mým postojem k běžencům. Nikomu své názory nevnucuji. Až čas ukáže, kdo měl pravdu.