Vadí vám slova Miloše Zemana o Sobotkovi a kalašnikovu?Anketa
Úmrtím vašeho kolegy z KSČM Miloslava Ransdorfa se pro vás opětovně otevřela cesta do Evropského parlamentu, kde jste ale již deset let jako europoslanec působil. Můžete popsat, jak bude tato „cesta“ do EP probíhat? Třeba naskočení do výboru asi nebude nijak jednoduché...
„Cesta do EP“ je poměrně jednoduchá. Jede se přes Německo na západ a za mostem přes Rýn, ve Francii je kýžené místo. A teď vážně. České úřady potvrdí, že jsem nástupcem, a oznámí tento fakt do Štrasburku, Bruselu a Lucemburku. To jsou tři sídla Evropského parlamentu. Potom již budu na plénu představen. Pokud jde o výbory, rád budu pracovat ve výboru pro průmysl i v zahraničním. Samozřejmě, bude třeba si věci urychleně „načíst“. To věřím, že zvládnu. Přesto nebudu rovnocennou náhradou. Toho jsem si vědom.
Jak se vlastně díváte na „švýcarskou kauzu“ Miloslava Ransdorfa? Chápu, že toto téma je nyní velmi citlivé, ovšem média osobnost tohoto bývalého europoslance nijak nešetří. Tak třeba v časopisu Týden se objevilo: „Spoluzakladatel KSČM ovládal patnáct jazyků, ale zároveň byl nepraktický popleta.“ Týden navíc k jeho jménu ve svém článku uvedl: „Miloslav Ransdorf sice v dobré české tradici nenechal bruselské centrále ani cent z poslaneckých náhrad, ve vysvětlování svých autonehod také nevybočoval z typické české politické arogance, přesto se vymykal. Nikdo nedokázal vymyslet bizarnější zdůvodnění čehokoliv. To komunisté hned tak nenahradí.“ Lze k tomu něco říci?
Především se Týden hluboce mýlí. Jazyků, které Míla znal, bylo dvacet. V osobních financích si Míla vedl velmi bezstarostně a dlužno říci, že si této otázky nikdy moc nevšímal. Zato jeho encyklopedické znalosti mu záviděli i nejzavilejší protivníci. A osobně si myslím, že značná část intelektuálního potenciálu poslanců z Čech sídlila právě v jeho hlavě. Proto také pokračuje okopávání jeho kotníků i po smrti. Pánové a dámy z Respektu či Týdnu by v Bruselu jistě také centíky netrousili ani nikde nenechávali.
Ing. Jaromír Kohlíček, CSc.
Každý den čteme od politologů a mainstreamových politiků vyjádření o selhání EU i jejich politických elit ve vztahu k migrační krizi a ve vztahu k evropské integraci. Je to s Unií skutečně tak vážné? Dá se mluvit o redukci EU, nebo dokonce o úplném rozpadu? A co by mohlo Unii zachránit?
Katastrofické scénáře zatím nejsou na pořadu dne. Euro začíná posilovat a je snaha začít s úpravou různých vnitřních předpisů. Ohrožen je schengenský systém a dosavadní zprávy o budování společné pohraniční stráže v počtu 1700 mužů oprávněně vidí nejen Miloš Zeman jako směšnou záležitost. Unii prospěje realističtější vnitřní ekonomická politika, úprava úkolů Evropské centrální banky a větší pozornost harmonizaci ekonomických pravidel. Jde o progresivní zdanění, eliminaci daňových rájů a zdanění velkých majetků. Má-li být Schengen zachován, musí nastoupit účinná ochrana vnějších hranic místo dosavadních operetních kroků.
V uprchlické krizi se začíná postupně měnit rétorika. Kancléřka Angela Merkelová je pod čím dál větším tlakem. Už i prezident Joachim Gauck řekl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, že Německo nemůže přijmout všechny. O potřebě „záložního hraničního systému“ na linii Bulharsko–Makedonie v případě selhání úsilí posílit vnější ochranu schengenského prostoru hovořil tento týden český premiér Bohumil Sobotka. Mohla by taková blokace Řecka přinést očekávaný výsledek?
Opakuji – je třeba střežit vnější hranici EU, jinak vylučujeme ze systému Řecko a dostáváme se do velmi podivné situace. Tomu je třeba zabránit. Jinak je třeba přiznat, že Řecko „vylučujeme“ ze systému. To nebude nijak jednoduché.
Významně se teď mluví také o Polsku a jeho nové konzervativní vládě, která provádí řadu zásadních změn, ať už jde o veřejnoprávní média, ústavní soud a další oblasti. Brusel hovoří o nutnosti dohledu nebo kontroly, lídři EU směrem k varšavské vládě hovoří o diktatuře nebo státním převratu či vážném ohrožení demokracie. Proces může vést až k omezení hlasovacích práv Polska v Unii. Jak moc je tento stav vážný a k čemu může vést?
Nemám žádný důvod obhajovat dnešní vládu v Polsku, ale organizování demonstrací k jejímu svržení dotované ze zahraničí je flagrantním porušením pravidel EU. Alespoň nevidím v Lisabonské smlouvě žádný článek, který by něco podobného umožňoval. Nejsou tam ani kvóty na uprchlíky, ani řada jiných naznačovaných opatření. To neznamená, že považuji opatření v Polsku za vzor demokratických změn. Totéž platí o Maďarsku.
V rozhovoru s německým nedělníkem Welt am Sonntag rakouská ministryně vnitra Johanna Miklová-Leitnerová kritizovala přístup Řecka. Chce zahájit otevřenou diskusi o případném vyloučení Řecka ze schengenského prostoru, protože prý „trvale nedodržuje své závazky a jen váhavě přijímá pomoc“. Pokud Řecko nezačne lépe střežit své hranice, je možné, že skutečně dojde k jeho vyloučení a pomohlo by takové rozhodnutí omezit množství běženců?
Skutečně, Řecko dlouhodobě neplní povinnosti ochrany vnější hranice schengenského prostoru. Bohaté státy EU by měly řešit otázku restrukturalizace zadlužení Řecka a účinné pomoci při ostraze hranic místo velkohubých prohlášení. Migranti, kteří projdou Řeckem, na jeho hranicích schengenský prostor opouštějí. Jdou dále Makedonií, Srbskem a Chorvatskem nebo Rumunskem. Ani jeden z těchto států ale není v Schengenu. Hranice prostoru je v Maďarsku, Slovinsku a v Rakousku. Stačí se podívat na mapu! Řešení by mohlo spočívat ve změně pravidel. Není to „politicky korektní“, ale umožní to řešit současný stav. Bez toho se dál nehneme a nepomohou ani výlevy paní Johanny.
Visegrádská čtyřka (V4) se v podstatě teď staví do opozice vůči Merkelové i vůči Bruselu. Jak moc je soudržnost EU tímto narušena a jak se může situace vyvíjet v budoucích pěti až deseti letech?
Domnívám se, že nás čeká změna pravidel pro migranty v řadě států EU i tichá dohoda o řešení nesmyslných kvót. Bez urychlené redukce počtu migrantů je problém neřešitelný. Perspektivním řešením je mírové řešení válečných konfliktů v blízkosti EU a rekonstrukce poničených států. Jinak se budeme dále posouvat k beznadějnému chaosu i v rámci jednotlivých států EU.
Jak už zveřejnila některá média, americké tajné služby dostaly za úkol zahájit rozsáhlé vyšetřování kvůli podezření, že se Kremlu daří infiltrovat politické strany v několika evropských zemích a ovlivňovat tam dění a veřejné mínění. Kromě Francie, Nizozemska, Maďarska nebo Rakouska figuruje údajně na seznamu také Česká republika. Také se objevují informace o tom, že si některá média platí Rusové. Co by se s tím mělo dělat? A může takto Moskva štěpit Evropu?
Každý ze států světa se snaží ovlivňovat veřejné mínění v zahraničí. Daleko největší částky na tento účel dlouhodobě věnují Spojené státy. Proč by to nemělo dělat i Rusko? Navíc je známo, že například Itálie a Německo mají dlouhodobě lepší vztahy s Ruskem – je to pro ně ekonomicky velmi výhodné. Rozhodně Rusko nepřipravuje „barevné“ revoluce či „Majdany“.
V tomto kontextu bývá zmiňován i prezident Miloš Zeman, kterého někteří považují za ruského agenta. Co si o tom myslíte a do jaké míry je nahnuté naše prozápadní směřování?
Pokud je agentem Ruska Miloš Zeman, pak je jím i Václav Klaus a řada dalších realisticky uvažujících politiků. Naše „prozápadní“ směřování daleko více ohrožují ti politici, kteří hlasitě tleskají nad každou hloupostí, která přijde ze Spojených států, Bruselu či velkých států EU. Naši občané totiž nejsou tak hloupí, aby si těchto nesmyslů nevšimli. Kritika na internetu to jasně ukazuje.
Rusku údajně zůstává jen málo času k odvrácení státního bankrotu. „Pokud se Kremlu nepodaří rychle se zbavit západních sankcí, je země za 18 měsíců na dně,“ říká kupříkladu Bill Browder, zakladatel investiční společnosti Hermitage Capital Management. Informaci zveřejnil server svobodneforum.cz. Do jaké míry by Rusku pomohlo zrušení sankcí? Lze hovořit o tom, že Rusko dodržuje minské dohody? A jak obecně hodnotit vývoj na Ukrajině?
Nevím, nevím – ale já se doslechl, že vysocí činitelé Ruska naopak prohlašují, že jim sankce EU jdou na ruku při rychlém rozvoji hospodářství země. Místo dovozů se řada produktů začíná vyrábět v Rusku a některé položky dovozů prostě přicházejí ze zemí mimo EU. Jednou z těchto zemí jsou i Spojené státy, jejichž obrat s Ruskem stoupá. Problémem jsou nízké ceny ropy a plynu. Ale s tím zápolí i Saúdská Arábie, Venezuela, Brazílie a řada dalších vývozců těchto komodit. Pro nekonvenční zdroje ropy a zemního plynu je to ještě větší problém a otevírání nových ložisek se odkládá, zejména v USA a Kanadě.
Zrušení sankcí by ale pomohlo i samotné EU. Nejde jen o jablka z Polska nebo pastičky na myši z České republiky, jde o strojní celky, vývoz investic a spoustu zemědělských produktů.
Minské dohody obsahují závazky bojujících stran, tj. ukrajinské armády a ozbrojených sil „Novoruska“. Těžké zbraně byly z linie dotyku staženy, provokace pokračují. Doněck má čtvrti, které evokují záběry bombardovaných měst ze druhé světové války. Velké centrum keramického průmyslu Slavjansk je v rozvalinách a ekonomika Ukrajiny i popularita vlády strmě klesá. Armády oligarchů posilují a jejich zájem na dodržení dohod z Minsku není valný.
Ukrajina již delší dobu stojí před hrozbou státního bankrotu. Výroba klesá a zemědělství je rozbito. Zejména na západě země je obrovská nezaměstnanost.
Jak je stabilní pozice ruského prezidenta Vladimira Putina? Je jeho postavení neotřesitelně pevné, nebo lze za určitých okolností reálně připustit i myšlenku, že by došlo k jeho svržení?
Za určitých okolností může být svržen vládce kterékoliv země světa. V případě Vladimíra Putina to není příliš reálné a prostředky, které jsou na tento účel vynakládány, nesou jen velmi skromné ovoce. Očekávám určité kroky v bankovním sektoru a v omezení moci oligarchů. Ty změny ale budou postupné a neohrozí stabilitu země.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
