Významný kněz: Islám je kmenové náboženství, které se mlátí mezi sebou. Nebojím se ho, je v posledním tažení. My se ohrožujeme sami

S uprchlickou krizí se do Evropy dostávají lidé, kteří jsou bezpečnostním rizikem. To si dnes myslí docela hodně lidí. Jaká je vaše analýza?

Možná ano – přinášejí s sebou riziko, a je mi to líto. Ale kvůli obavám (i třeba potvrzeným) se přece nemůžeme odvrátit od ostatních. Je mi hlavně líto nejchudších lidí. Karel Čapek v jedné úvaze napsal, že když se jakkoliv zaklepe světem a podíváme se, kdo je dole, budou tam vždy stejní lidé – ti nejchudší. Ti také v každém konfliktu zaplatí nejvyšší daň, protože jich bohužel zemře vždy nejvíce. Nicméně jsou součástí i velkých změn. Pohledem charity vidím ubožáky, kterým chci pomáhat. Na druhou stranu si uvědomuji, že je zde politická zodpovědnost, kterou plně respektuji. Vím, že i té je třeba.

Také jste zástupcem katolické církve. Určitě jste na internetu viděl budoucí mapy Evropy, kde kolem střední a východní Evropy budou samé poloislámské země...

Utěšuji se tím, že já osobně tuto zodpovědnost za církev nemám, naštěstí mám na triku hlavně charitu. O to více si vážím poctivé práce politiků, kteří se nebojí dělat rozhodnutí. Nicméně se asi dotýkáme zajímavého modelu sekulárního státu: stát, který má na starosti bezpečnost svých občanů a umí spolupracovat s církvemi, jež se zase zajímají o ty, kteří jsou úplně dole. Církevní charita vždy respektuje platné zákony. Logicky: jde o ohromnou organizaci a bude vždy principiálně konzervativní organizací. Pro nové myšlenky je třeba nadšenců a bláznů v dobrém, kteří něco vymyslí a pohybují se v prostoru, kde provokují i charity i stát. Pro nás je migrační krize tak nestandardní situace, že si s ní moc nevíme rady.

Nevnímáte tedy islám jako náboženství, kterého by se měla Evropa obávat?

Obávat určitě ne. Jako katolický kněz ale snad mohu říci, že křesťanství přináší hodnoty, na nichž naše civilizace stojí a které bych chtěl každému člověku předat. Tedy třeba i konkrétně vám a také každému, kdo sem přichází. V tom nic špatného není.

Ze mě dělat katolíka nemusíte. Pokřtili mě ještě v plenkách kvůli tomu, aby babička nenadávala. Neměl jsem na výběr...

Přesto právo církve hlásat své radostné poselství – tedy evangelium – je součástí právě onoho vzácného pokladu evropské civilizace, která na kořenech antiky, zalévaná křesťanstvím, vyrostla. Jde o můj legitimní postoj. Evropská kultura stojí na tom, že budeme respektovat svědomí a přesvědčení člověka. To je velmi vzácný princip, který je zakořeněn i v charitativní práci. Mimo charitu mohou církve organizovat evangelizační činnost, aby oslovily lidi, kteří by uvěřili v pravdy, jimž věříme. Charita ale svou láskyplnou činnost nepodmiňuje souhlasem s náboženským přesvědčením. Jsou to dvě legitimní aktivity, ale zcela oddělené. Evangelizace a charita. Mimoto církve také vykonávají činnost bohoslužebnou. Tyto tři základní aktivity dávají církvi její identitu.

Proč jsou na územích ovládaných muslimy křesťané trpěni, utlačováni a kostely tam stavět nelze?

Doopravdy na dotaz, jestli se bojím expanze islámu, mohu jasně odpovědět, že ne. Podle mě je vnitřní síla křesťanství daleko větší než islámu. Nebojím se islámu, bojím se, že my sami zradíme své hodnoty! Strach usazený v naší společnosti dokážu i racionálně pochopit: v Evropě a Česku tvrdíme, že máme nějaké zásady, a přitom víme, že je také úplně nedodržujeme. A najednou přijde vlna lidí, která naše zásady nejenže nechce dodržovat, ale třeba je bude i zesměšňovat či spojovat s naší dekadencí a brát jako důkaz naší neschopnosti. Dám příklad. Nikdo z nás by se nepodepsal pod to, že by jednoho krásného dne měly děti zavraždit své rodiče, aby už nepřekážely. Když to řeknu odporně, tak právě toto se ale děje. Nejsme národ, který by miloval své seniory. Řeknu ještě drsnější příklad. Máme úctu k životu a je pro nás nemyslitelné, aby rodiče přivázali na své dítě bombu a poslali jej někam, aby se odpálilo. To neděláme. Ale dětí vraždíme před narozením, v republice několik desítek tisíc každý rok. Vraždíme tedy své děti, prostě je to tak. Ty narozené zase dost stresujeme třeba při rozvodech. Dokonce jsem přemýšlel, jestli by zde nemohl být nějaký ombudsman dětí, který by při rozvodu jejich jménem podal na rodiče žalobu, že jim zkazili prostředí, ve kterém se budou vyvíjet. Naše hodnoty ohrožujeme sami. Navíc už za ně v současné době ani nejsme ochotni bojovat. Hodnoty v našem národě jsou dnes vítězství v hokeji či fotbale. Proto se cítíme ohroženi skupinou lidí, u níž se zdá, že má své hodnoty konzistentní. Nicméně zdání klame. Nemá je konzistentní. Celý světový islám je v posledním tažení svého křečovitého vývoje.

Opravdu si to myslíte?

Islám je v podstatě kmenové náboženství, které se mlátí mezi sebou. Nejde jen o sunnity a šíity, ale i o jednotlivé kmeny, které se mezi sebou nenávidí. Vůbec se islámu nebojím. Křesťansky ani občansky. Ukažme migrantům, co znamená kvalitní život západní demokracie v jejích největších ideálech. Ten je tak osloví, že se na něj všichni vrhnou. To lze říci i o křesťanství.

Přesvědčení bojovníci Islámského státu, kteří vyrostli i v Evropě, by řekli, že je třeba všechny křižáky vybít...

Naše kultura stojí na jedné zásadě římského práva. Contra factum non valet argumentum, tedy proti skutečným faktům neplatí argumenty. Západní demokracie dospěla až tak daleko, že zcela respektujeme názor jiných. K tomu ještě vývoj islámské mentality nedospěl. Oni nikdy nejsou ochotni tolerovat nás. Západní demokracie vyrůstající z křesťanských kořenů dospěla až k tomuto zdánlivému absurdnu, že jsme schopni tolerovat či respektovat ateismus. Za celé dějiny lidstva to ale nikdy nebylo možné. Kdyby to někdo řekl ve středověku, tak ho upálí. Až křesťanská kultura dospěla k takové svobodě. Takže contra factum non valet argumentum. V západní společnosti můžete říct, že jste muslim, a nic se vám nestane. V muslimském světě to bez postihů neřeknete. Navíc kdo kam utíká? Západní svět do muslimského, či naopak? Nad nikoho se nepovyšuji, ale je to velmi jednoduché. Nepopírám, že existují Evropané zhnusení touto společností a odcházející do jistot Islámského státu. Je mi to líto, ale respektuji to. A kolik lidí jde z Islámského státu do Evropy? Jsme o tři řády jinde. Tam jdou stovky, k nám miliony. To jsou fakta.

Proč jste se začal tak vehementně starat o české ovečky v Londýně a Paříži?

Historickým vývojem se stalo, že s emigrantskými vlnami z naší republiky po roce 1948 či 1968 přišli do hlavních evropských měst i kněží. Tak samovolně vznikaly česky hovořící komunity, jakési farnosti. Po roce 1989 se myslelo, že to skončí, protože se Češi vrátí domů. Nestalo se tak, i když někteří faráři se zpět vrátili. Třeba v Paříži velmi dobře působil jezuita Petr Kolář a vrátil se do Prahy. Jeho a další komunity se ocitly bez duchovního vedení. Už ale nelze mluvit o emigrantech: jde o naše krajany – ať už tam žijí trvale, ať třeba jen na krátkou dobu kvůli studiím nebo byznysu. Nicméně udržet určitou duchovní podporu těchto komunit má svůj význam, zvláště když se ukázalo, že dokážou přežít i roky bez kněze. Navíc je dobré mít určité spojení s tamními církvemi. Třeba o chování církve k menšinám se od Anglie máme hodně co učit, a to i z jejich chyb. Proto tomu před rokem dal zelenou pražský arcibiskup, kardinál Duka. Přišel za mnou, jestli bych nevzal péči o krajany v Londýně a Paříži. Bydlím zatím v Praze, než se vše uspořádá, ale již jsem „jejich“ farář, který zatím dojíždí na mše a různá setkání.

Nemyslíte si, že do katolické církve zavál svěží vítr změn a přístupu k lidem papež František?

To asi ano, ale v našich aktivitách ohledně Londýna a Paříže papež nehraje žádnou roli. Naopak ji hraje nezanedbatelný počet studentů v těchto městech, který jde do tisíců. Mladý člověk žijící v cizině nemá moc možností, jak se s někým sejít. Takovou funkci vždy plnilo církevní společenství. Mladí lidé tam mají o náboženství kupodivu větší zájem než v Česku.

Jak přistupujete k dost velké názorové tříšti v české katolické církvi, kdy třeba kardinál Duka a páter Halík smýšlí o stejných tématech diametrálně rozdílně?

Mně se to líbí, protože je vidět pluralita názorů, jež se ale všechny vejdou do hlavního proudu, který můžeme nazvat „katolický“. I u nás totiž máme různé extrémy, které jsou již za hranicí „katolicity“. Nicméně názory pátera Halíka i pana arcibiskupa jsou stále v hlavním proudu. Politici i významné církevní osoby jsou totiž najednou postaveny před velice nepříjemný fakt. Máme několik principů a zdá se, že tváří v tvář například uprchlické krizi nejsme schopni všechny zachovat. Nějakých se budeme muset vzdát. No a jednotlivci se liší v tom, který z těch principů pošlou spíše do háje. Osobně mám stále na starosti charitativní dílo v pražské arcidiecézi. Charita pracuje, jak už jsem říkal, na principu potřebnosti, tedy nepomáhá se podle toho, kdo je jakého náboženství, ale kdo to opravdu potřebuje. To tluču do hlav našim zaměstnancům několik let a najednou zde slyšíme řeči od ministra Milana Chovance, že budeme pomáhat křesťanům. Skoro bych se ho drze zeptal, jestli ví, co to znamená, jestli chce zavádět nějaký nový politický princip? Ale to charita nezná! Jde to naopak proti principům charitativní práce. Pomáhá se na základě potřeby, ale je úplně jedno, jakého je kdo vyznání. Myšlenka je přece postavena na těch nejkrásnějších humanitních ideálech naší společnosti. Kdo je v extrémní nouzi, tomu se pomůže. A lidé utíkající z války přece v takové nouzi jsou. Dalším principem je kategorie dobra a zla. Třeba že lež a podvod jsou zlo. Naše společnost stojí na principech dobra: z toho vychází i právnická presumpce neviny. Když někdo říká, že utíká před válečným konfliktem, tak bychom mu měli věřit, což neznamená, že si to nemáme ověřit. Pokud se ukáže, že lže, měl by nést všechny důsledky: měl by ztratit přístup do této společnosti.

Jaké vnitřní duchovní boje v těchto otázkách svádíte?

Na jednu stranu máme princip úcty k životu a pomoci potřebným. Současně platí, že přednostně se má pomáhat těm, kteří jsou nám nejblíže. V Bibli to přímo je, že máme pomáhat nejvíce těm, jež jsou z naší rodiny. Navíc si ale musíme uvědomit, že máme určité závazky v rámci celosvětového společenství. Tento mišmaš politických a náboženských principů, které se nám posledních dvacet let dařilo harmonizovat, v současnosti zase dostává na frak. Zdá se, že musíme z něčeho prostě slevit. Bojíme si to přiznat, což se stává zdrojem napětí. Někteří řeknou, že raději sleví z principu bezpečnosti vlastních lidí, protože princip pomoci lidem v nouzi je pro ně prioritou. Jiní na to, že princip uchování vlastní identity a podpory rodiny je důležitější. Dost to ovlivňuje životní zkušenost každého člověka.

Který z těch dvou principů je pro vás důležitější?

Jsem velmi ovlivněn charitativní prací, takže mi je blízký princip pomáhat lidem v nouzi. Ne tak, že si vyberu jednu rodinu v nouzi a z ní udělám „exemplární“ příklad úspěšné pomoci, ale snažit se odlehčit většímu počtu lidí aspoň trochu. Jde o plošný princip. Bohužel žijeme ve světě, kde se lže – s tím se musí počítat, proto také hájím a prosazuji, že pravda se musí hlídat. Charitativní organizace musejí mít systém kontroly a ověřování pravdy. To se osvědčilo třeba při povodních, které chtělo mnoho lidí zneužít. Standardní postupy v organizaci ale zabezpečily, že se pomoc dostala lidem, kterým doopravdy nábytek odnesla voda, a ne těm, jež si chtěli nově vybavit dům. To je aplikovatelné i na současnou migraci. Nejdříve je třeba registrovat lidi, kteří o pomoc žádají. Není možné, aby jedna a táž osoba vystupovala v Evropě pod třemi různými jmény. Máme technické možnosti tomu zabránit. Proto bych všechny lidi předem varoval. Je třeba spolupráce, důvěry, ale i pevného postoje. Jakmile zjistíme, že údaje určitého člověka nejsou pravdivé, tak se s ním máme přestat bavit. Nikdy nejsme ve velkých pohromách schopni zachránit všechny. Samostatně se tomu říká etika konfliktních situací. Co dělat, když přiletí helikoptéra k bouračce a je zřejmé, že první, s nimiž odletí do nemocnice, to pravděpodobně přežijí a poslední ne? Každý záchranář dělá velice obtížná etická rozhodnutí. Dělají je i charity. Jsem tedy pro plošnou pomoc, ale současně i přísnou: potřební musejí dodržovat pravidla. Jednou zalžeš a jdi ven, v řadě čeká dalších deset poctivých.

Kdo je páter Vojtěch Eliáš?

Narodil se roku 1967 v Liberci. Jeho rodokmen by vydal na celou knihu, ale je například prabratrancem moderátora Jana Krause. Studoval v Gymnáziu Jana Nerudy, na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě a Katolické teologické fakultě v Praze, ale i na Univerzitě Pontificia Salesiana v Římě. V roce 1991 byl vysvěcen na katolického kněze. Působil v Příbrami, Dobříši, Hostivici a u sv. Ludmily v Praze na náměstí Míru. Působil jako pedagog na Arcibiskupském gymnáziu a na Katolické teologické fakultě, kde byl dlouhou dobu proděkanem pro studium a později proděkanem pro rozvoj. V roce 2010 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Roku 2012 byl jmenován biskupským vikářem Arcibiskupství pražského a nedlouho poté sídelním kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. Nedávno začal sloužit mše pro české komunity v Londýně a Paříži.