Vzdali jsme se hodnot naší civilizace. A příliš snadno, varuje pro PL.cz místopředseda Nejvyššího soudu Fiala

V jednom svém textu píšete, že se „hodnoty, jež stály u zrodu všeho, co považujeme za náš evropský domov, z pevné skály staly tekutým pískem“. Co vás vedlo k použití tak tvrdé metafory?

Obávám se, že jsme se velmi snadno a zcela dobrovolně vzdali morálních i náboženských hodnot, na kterých vyrostly naše evropská kultura i civilizace. Také dvě velké války a řada nejrůznějších revolucí v posledních sto letech zpochybnily nejzákladnější představy lidí o tom, co je správné, co je dobré a co je zlé. V takové době je těžké najít pevné hodnotové body umožňující řešit běžné morální otázky každodenního života i složité nadčasové problémy.

Jak se ten trend projevuje v justici?

Poté, co byly ze stejných důvodů zpochybněny základní evropské civilizační hodnoty a víra v lidskost, začaly evropské státy vytvářet kromě „starých“ soudů další, tzv. ústavní a správní soudy, aby těmto novým soudům mohli občané znovu věnovat své tolikrát zklamané naděje. Dlouhá léta klidu tradičních evropských demokracií, doplněná pubertálním aktivismem nových demokracií východní Evropy, tak postupně umožnily vznik sebezničujícího systému kontrol, stížností, revizí, odvolání, dovolání, opravných prostředků proti opravným prostředkům, dalším a dalším přezkumům, vnitrostátním i nadnárodním. Definitivní soudní verdikty díky tomu však často přicházejí tak pozdě, že už reálně nemají smysl.

Není problémem soudů i obecná důvěra lidí v jejich nezávislost a spravedlnost vůbec?

Nejsem si jist, zda nedůvěra v justici, o které často čtu, je skutečná nebo domnělá. Mluvím-li s lidmi, právníky i neprávníky, tuto nedůvěru necítím. Stejně tak řada průzkumů veřejného mínění vypovídá o tom, že soudy mají větší důvěru než jiné orgány státní moci. Osobně jsem přesvědčen, že soudy jsou stále nejpevnějším pilířem moci v našem státě.

Současně je také třeba zdůraznit, že velký problém délky soudních řízení, která jistě má vliv na důvěru lidí v justici, je způsoben především neustále se měnícími zákony. Je zásadní chybou politické reprezentace, že nevysvětluje občanům, že každá změna zákona přináší dlouhou dobu problémy s výkladem nových pravidel a vede k nejednotnému rozhodování soudů. Každý student právnické fakulty ví, že jedním z aspektů kvality zákona i celého právního řádu je jeho stabilita. Tak například bude jistě trvat minimálně deset let, než se Nejvyššímu soudu podaří sjednotit rozhodování jednotlivých soudů podle nového občanského zákoníku.

Zákony nebo jejich novely však dnes velmi často nejsou tvořeny na základě společenské potřebnosti, ale jsou vytvářeny k politické sebeprezentaci jednotlivých politiků. A to bez ohledu na negativní dopad neuvážených, čistě populistických změn na vyváženost právního systému. Typické je vytváření stále nových a nových skutkových podstat trestných činů či paradoxně střídavé zmírňování a přitvrzování pravidel pro exekuce.

Z poslední doby jsou známé příklady, kdy jsou před soudem volení zástupci obcí jen za to, že nějak hlasovali při schvalování veřejných zakázek. Znění zákona tak zasahuje do politiky a odrazuje na komunální úrovni lidi od veřejného angažmá...

Také vnímám jako velký problém komunální politiky skutečnost, že starosty obcí drtí strach, který že jejich starostenský krok je přivede „do kriminálu“, aniž je v jejich silách orientovat se ve stále se měnícím bludišti právních předpisů.

V souvislosti s nastavením zákonů o veřejných zakázkách jste použil slova jako „lakomost a paranoia novodobých inkvizitorů“. Co jste tím měl na mysli?

Bylo to v souvislosti s výstavbou nových soudních budov. Stavějí-li se budovy pro vrcholné státní orgány, dnešní stavitelé se bohužel nezabývají v první řadě otázkou, jestli vytvoří stejně jako jejich předkové důstojné a reprezentativní sídlo pro nalézání práva a spravedlnosti. Zda postaví budovu, na niž budou s hrdostí hledět i jejich vnuci a pravnuci. Ale jen se, a to zcela důvodně, obávají, jestli v tzv. výběrových řízeních vybrali to opravdu nejlevnější, co stavební trh nabízel, a třesou se, stejně jako před chvílí zmínění starostové, aby za rok za dva nemuseli čelit trestnímu stíhání. Proto jsem konstatoval, že lakomost a paranoia novodobých inkvizitorů postupně pohřbívají vše, co dělá národ hrdým a kulturním.

Co podle vás snižuje prestiž soudů a soudců? Faktorů se nabízí více – selhání jednotlivců, zátěž minulosti…

Po dvaceti pěti letech je podle mého přesvědčení otázka zátěže justice minulostí už objektivně překonána. Dnes je nejdůležitější, aby každý soudce svou prací a svým chováním přispíval k dobrému obrazu justice a aby justice byla schopna rychle a rázně vyřešit ojedinělé excesy v chování soudců.

Mohou k nižší prestiži soudů přispívat i rozdílné verdikty v podobných případech?

O tom jsme již mluvili. Je chyba, pokud soudy nevydávají obdobná rozhodnutí ve zcela srovnatelných případech. Je úkolem vyšších soudů a Nejvyššího soudu, aby takovou situaci v každém jednotlivém případě vždy daly do pořádku. Na druhou stranu, v prostředí stále se měnících zákonů a nových kodexů, jako jsou třeba občanský zákoník a zákon o korporacích, je zajištění předvídatelnosti soudních rozhodnutí nesmírně obtížné, ne-li nemožné.

Lze dojít k právní stabilitě, když se zákonodárci – politici pohybují ve čtyřletém volebním cyklu?

Obávám se, že dnes už je i čtyřletý cyklus střídání politiků nereálný. Například ministři spravedlnosti mají v posledních letech na svou misi vymezeno zpravidla méně než dva roky. Což je pro nezbytné dlouhodobé plány a vize velmi neblahé. O stabilitě v takové situaci proto lze mluvit jen velmi těžko.

Známá floskule říká, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme. Politici tvoří legislativu, máte tedy i takové zákony?

To je velmi zajímavá úvaha. Vyjdeme-li z premisy o politicích, je logickým důsledkem, že máme i takové zákony, jaké si zasloužíme. Politika je taková, nakolik jsme sami ochotni se na ní podílet a vstupovat do veřejného života.

Říkáte také, že tvorba zákonů je dnes výsledkem politického a ideologického boje. Můžete to dokumentovat na příkladu?

Příkladem může být občanský zákoník. Jako zásadní kodex soukromého práva upravuje většinu společenských vztahů, do kterých vstupujeme. Svou podstatou musí být spravedlivý. Nesmí upřednostňovat ani chudé, ani bohaté, ani dlužníky, ani věřitele. Nesmí být ani pravicový, ani levicový. A nejenže takový musí být. Je důležité, aby takto byl všemi – občany, advokáty, soudci – chápán, vykládán a používán a aby zákony, které jej realizují v praxi, tomu zcela odpovídaly.

Je bohužel znepokojující, že zrychlující se kumulace problémů naší civilizace přichází v době, kdy státy nejsou organizovány podle morálně silných a organizačně přesvědčivých konceptů. Politické garnitury pouze „čtou voličům ze rtů“ nesplnitelná přání, aby ve volbách získávaly moc slibem splnění nesplnitelného. Nesplnitelné a neracionální jsou stále častěji i sliby legislativní a právní.

Uprchlická vlna mění Evropu. Co podle vás bude znamenat?

To, co se v současnosti odehrává, staví naši civilizaci před fundamentální otázky a nutí nás uvažovat o tom, na čem naše evropská civilizace a její hodnoty vlastně stojí a zda jsme je vůbec schopni garantovat. Nejen legislativně, ale i ekonomicky. Fungování každého státu a zajištění práv jeho občanů vyplývají i ze stupně ekonomického rozvoje společnosti. Otevírá se proto také otázka, zda na udržení hodnot, na kterých naše civilizace stojí, ještě budeme mít peníze.

Jak se imigrační vlna projeví v justici, v právu?

To je velmi obtížná otázka. V oblasti trestního práva se zřejmě začne měnit posuzování společenské škodlivosti některých typů jednání. Nově bude třeba uspořádat azylová řízení, a to nejen proto, abychom zvládli tuto agendu kvantitativně, ale aby se zabránilo přijetí osob, jejichž motivace k pobytu v naší zemi nejsou čisté.

V úvahách o právu uvádíte také metaforu, podle které je hrad tak pevný, jak pevné jsou jeho hradby a jak je odhodlaná jeho posádka. Jak pevný je tedy náš „evropský hrad“?

Ano, napsal jsem, že každý hrad býval natolik nedobytný, nakolik byly pevné jeho hradby a nakolik byla jednotná a odhodlaná posádka, která jej hájila. Také že přeneseně to platí dodnes i na náš „evropský hrad“ a že je jen třeba poctivě pochopit, přijmout a říci, v čem spočívají dnes pomyslné hradby naší civilizace a co dá Evropanům schopnost a odhodlání uhájit to, co tvoří všechny aspekty jejich kultury.

Věřím, že nejpevnějšími hradbami jsou morální i právní normy, na kterých naše civilizace vznikla a které ji po staletí udržovaly a kultivovaly. Zejména teď, v komplikované době, bychom se k nim měli vracet a neulpívat jen na přebujelých slepých uličkách nepřehledné změti právních předpisů i úředních postupů. Právo přece má smysl, jen když koresponduje se společenskou představou o dobrém a správném. Myslím, že je to největší úkol současnosti pro ty, kdo zákony píší, i pro ty, kdo zajišťují jejich realizaci v praxi.