Líbí se vám název "Letiště Václava Havla"?Anketa
V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz také Cimický přiznal, že mu dramatická situace na Ukrajině nahání úzkost.
Jak si jako znalec lidských duší vysvětlujete, že přes dvaaosmdesát procent Čechů nepřišlo k eurovolám? Jsou podle vás zneuchuceni politikou, nebo jsme my Češi zahleděni do sebe a volby do Evropského parlamentu nás prostě nezajímají?
Myslím, že i v jiných evropských zemích je pohlíženo na evropské volby jako na nějaké méně hodnotné, ono je to do Bruselu poměrně daleko. U nás se říkalo: Pámbu vysoko, do Vídně daleko. Obyčejného člověka to tolik nezajímá, a když ho to nezajímá, tak je mu jedno, jak to dopadne. To je jednoduchá filozofie lidí, kteří budou v hospodě nadávat, že něco nefunguje, ale v zásadě tam to skončí. To je stejné jako u fotbalu nebo u hokeje. U nás je ten fenomén ještě specifičtější, ne, že bychom byli zahleděni do sebe, ale prohlubující se pocit nejistoty, těžké orientace v prostředí a v situaci i v politice je stále intenzivnější. I pro lidi, kteří by se mohli pokládat za vzdělané a v těchto oblastech znalé, je často velice obtížné pochopit, jak to je a jak to funguje. Někdy je to spíš o pocitech.
Měla by Evropská unie vrátit některé pravomoci národním státům?Anketa
Myslíte si, že ta apatie v české společnosti souvisí i s dlouhou hospodářskou krizí spojenou s existenční nejistotou nebo dokonce nezaměstnaností, ale i se skandály v politice a korupcí?
S nevyšetřenými kauzami apod. Prosté duši je to jasné, ale najednou zjistí, že zákon na to hledí úplně jinak, tady najednou člověk pocítí určitou bezmocnost, a když pocítí bezmocnost, tak si řekne, mně je to jedno.
Jak daleko je obvykle od toho útěku k útoku?
To je velmi blízko. To jsou absolutní hodnoty, na jedné straně je apatie a útěk, na druhé straně nějaká agrese.
Psali jsme:
Vladimir Putin je...Anketa
Hraje v postoji české veřejnosti sklon Čechů k neustálé nespokojenosti? Existuje samozřejmě mnoho věcí, na které nemůžeme být pyšní, ale na druhé straně se přece jen situace a životní úroveň většiny lidí zlepšila. Vidíme to na silnicích, kde jezdí čím dál víc aut všech možných světových značek, zlepšilo se vybavení domácností od plazmových televizí, myček nádobí až po počítače téměř v každé rodině. Šedesát procent lidí tráví dovolené v zahraničí. Máme svobodu slova, pohybu, vyznání. Proč jsou lidé stále tak nespokojeni?
Máte úplnou pravdu. My jsme trochu národem bolestínů, možná je to slovanský zlozvyk, už Voskovec s Werichem si z toho dělali legraci, když v jedné slavné předscéně říkali, ono to všechno stejně špatně dopadne. Já myslím, že ten pozitivní vývoj většina lidí přijímá jako samozřejmost. Neříká si, zaplať pánbůh, že je tohle a tohle. Ve chvíli, kdy se relativně daří dobře, i když je tu samozřejmě spousta lidí, kteří mají velmi hluboko do kapsy, ale nemůžeme říci, že bychom v Evropě patřili mezi úplné outsidery, začne najednou možná hrát roli to, že k tomu potřebujeme určitou nadstavbu. Ta nadstavba je daná tím, jestli se člověk dobře cítí ve své kůži. Jestliže se ukazuje, a k tomu hodně přispívají média, že tenhle lump není potrestán a neustále se to připomíná, vede to k tomu, že se ten vnitřní vztek u spousty lidí transformuje do pocitu, je vidět, že to nejde, tak co já bych se o to staral. A zase jsme u té apatie, o které jsem mluvil.
Takže by média měla uvádět nejen negativa, skandály, nedořešené případy apod., ale připomínat i ty pozitivní věci, které se tu staly?
To je nesmírně důležité, protože všechno musí být v harmonii a vyrovnané. Když budete poskytovat zpravodajství, kde budou jen negativní informace, a nebude to aspoň trochu vyváženo pozitivními, a to nemyslím, že by tam mělo být mapováno, kolik kombajnérů vymlátilo kolik obilí. Je málo věcí, kterými se to vyrovnává, občas se objeví nějaký úspěch v medicíně nebo ve vědě. Ale to zanikne ve spoustě balastu tak zvaných celebrit nebo věcí, které jsou zcela pominutelné, a hlavně v tom, že není možné se domoci spravedlnosti, což je pro lidi traumatizující a vede je to k vnitřní nespokojenosti navzdory tomu, že se jim třeba vede docela dobře.
Vy jste teď poukázal na média, která přinášejí hlavně skandály a kauzy, ale není hlavní vina na straně politiků? Ti přece bývají nositeli skandálů, politického hašteření, špatné politické kultury. Vidíme, že i ctihodné instituce jako Poslanecká sněmovna zhrubly, veřejnost vidí, jak se politici vulgárně vyjadřují, jak se k sobě navzájem chovají, jak se napadají. Nepřekračuje to už únosnou míru?
Určitě už to přesáhlo únosnou míru. Ale když se pak dívám na jiné parlamenty, mám pocit, že politika přitahuje určité typy lidí nebo že se ti lidé musí tomu prostředí přizpůsobit a takhle se chovat. Když se člověk dívá na zasedání Poslanecké sněmovny, tak mu adrenalin stoupá, ať je zaměřen vpravo nebo vlevo, vždycky je tam něco, co ho vytočí. Když je to tak pořád, platí rčení Kapka hloubí kámen nikoli silou, ale častým padáním, když to není narušeno ničím jiným, lidé reagují tímto způsobem.
Proměnila se podle vás politická scéna i obsah politiky proti devadesátým letům, kdy šli do politiky lidé s určitými ideály? Dneska to budí dojem, že do politiky mnohdy jdou lidé spíš kvůli penězům a moci? Jako kdyby směřovali do politiky jen egoisti, exibicionisti, pozéři a kariéristi.
Máte pravdu, je to tak. Já vycházím z toho, co slyším od lidí, denně slyším mnoho názorů. Lidi to štve, tady o tom mluví. Dospělo to dneska do stadia, že lidi nevěří ani tomu, že volby mohou něco změnit. To je fakt. A nějaké billboardy to nezmění.
Mluví se hodně o tom, že Češi obdivují silné osobnosti, mnozí by dali přednost před komplikovanou demokracií jednoduché vládě silné ruky. Jak to koresponduje s tím, že nemáme moc úctu k autoritám, ať už v zaměstnání nebo v politice?
To je možná jedna z věcí, které jsou dost důležité. Tady se ztratila veškerá úcta k autoritě, jež by byla autoritou zjevnou. To šlo až do úrovně zesměšňování a ponižování. Myslím si, že i v první republice se děly různé věci, ale existovaly jisté okruhy, kterých se to netýkalo. Nedovedu si představit, že by někdo na prezidenta T. G. Masaryka útočil takovým způsobem, jako útočili na novodobé prezidenty – Havla, Klause, Zemana. Pro standardního, průměrného jedince je potřeba, aby měl něco nebo někoho, kdo je pro něj určitým symbolem. A je jedno, jestli si to zaslouží nebo nezaslouží. Spousta lidí, kteří šli na smrt, volali: Ať žije Stalin, a přitom on byl ten, kdo způsobil jejich smrt. To je paradox dějin, který nemůžeme změnit, ale který je dobré si uvědomit, aby člověk věděl, v jakém kontextu vývoje světa jsme.
Psali jsme:
Nepřekvapilo vás, kolik lidí i politiků se i po okupaci a připojení Krymu k Rusku ve sporu Ukrajiny s Ruskem postavilo na stranu Ruské federace a ruského prezidenta Vladimira Putina? Copak zapomněli na naši vlastní zkušenost s ruskou okupací, která měla – stejně jako na Ukrajině – udržet vliv Ruska v jiném státě?
Potřeba harmonie je základním lidským programem. My musíme mít tu základní vyváženost. Když není, tak se začne něco dít. Když lidé vnímají jednostrannost jako něco nesprávného, je to celkem přirozený jev, a pokud informace, které jsou oficiální, jsou výhradně jednostranné, a pouze sem tam probleskne, že něco je jinak, najednou se paradoxně dostáváme k zrcadlovému obrazu toho, co zažívali tihle lidé za předcházejícího systému, kdy některé věci byly interpretovány z ideologického pohledu, přestože všichni věděli, že to tak není. Tady se vlastně dostávají do podobné situace, a stejné je to u voleb, když se přežene propaganda, že lidé znejistí a řeknou si, to už je trochu moc, ono je to možná jinak. A tohle je ten případ.
Když vidíte, jaké emoce hrajou na Ukrajině roli, na jedné straně strach z banderovců, fašistů, což na celém území bývalého Sovětského svazu vyvolává dodnes strach, na druhé straně obavy z ruské rozpínavosti a snahy udržet vliv na Ukrajině. Jak to může dopadnout, je možné v takové situaci dojít v dohledné době k nějakému smysluplnému řešení?
Přiznám se, že mi to nahání úzkost. Reakce lidí, kteří se dostávají do nějaké zoufalé situace, jsou bezesporu nevypočítatelné. Mám několik pacientů, ať Ukrajinců nebo Rusů, takže vím, že situace tam je opravdu velmi dramatická. Když lidi nemají jistotu, že dostanou zaplaceno za práci, kterou dělají, nebo když tam bude docházet k nějakému útlaku, národnostnímu nebo jinému, ztrácejí základní životní jistoty. A jestliže je člověk dohnán do takové situace, řekne si, že nemá co ztratit, a může docházet k velmi krvavým střetům a odezvám. Tohle by si měli ti, kteří mají možnost do toho vstoupit, uvědomit. Jediné řešení je hledání nějakého schůdného kompromisu, protože když všichni budou setrvávat na své představě, směřuje to k tomu, co jsme viděli na Jugoslávii. To bylo dost odstrašující, proto by si na to měl člověk vzpomenout a snažit se, aby k tomu už nedocházelo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Libuše Frantová
