Dnes již téměř osmdesátiletý Hüseyin Hasancebi ve svém životě zažil mnohé. Narodil se ve městě Trabzon na východě Turecka, kde později založil Tureckou socialistickou stranu práce, kterou vedl až do převratu v roce 1980.
Po několika měsících strávených ve vězení byl své rodné Turecko nucen opustit, jelikož se v té době vojenská junta rozhodla zbavit všech nepohodlných politických představitelů opozice, zejména pak veškeré levice.
Hasancebimu se podařilo získat pas Společnosti spojených národů, který ho opravňoval k pobytu v jakémkoli členském státu; rozhodl se pro Německo, ve kterém v té době byla již „dostatečně široká turecká základna“. V německém Düsseldorfu pokračoval ve svých politických aktivitách a nadále bojoval proti „fašistům“, kteří se v Turecku v roce 1980 chopili moci.
Zpět do Turecka se navrátil až po deseti letech v roce 1990. Dnes žije v Istanbulu a pracuje jako šéfredaktor ekonomického magazínu KobiEfor. Parlamentní listy jej zastihly v malé kavárně v asijské části Istanbulu.
Psali jsme:
Vy jste vlastně na vlastí kůži zažil všechny předešlé převraty v Turecku. Vidíte v tom nějaký trend? Dá se ten poslední pokus o převrat srovnat s těmi předešlými?
Vůbec ne, ten poslední pokus o převrat nemá nic společného s těmi předešlými. Ta situace byla úplně jiná.
Poslední převrat v Turecku proběhl v roce 1980 a stála za ním Severoatlantická aliance (Spojené státy). Turecká vláda totiž odmítla podpořit řecké členství v NATO. V průběhu 70. let zuřila mezi levicí a pravicí v Turecku občanská válka. Převrat tedy také posloužil k rozdrcení levice – většina z vůdčích osobností byla zatčena. Všechno se to samozřejmě organizovalo ve Washingtonu.
To, co se zde stalo před měsícem, nebyl žádný převrat a nikdo, kdo se v turecké politice alespoň trochu orientuje, tomu nevěřil. Ani Američané tomu nevěřili. Bylo to vše jen na oko, maškaráda; to je obecně takový nový trend. Vše bylo dopředu připraveno, scénář „neúspěšného převratu“ byl napsán a přesně tak byl proveden.
Proč by někdo něco takového dělal, ptáte se? Američané se chtějí Erdogana zbavit, vůbec se jim nelíbí jeho politika, zejména vůči Sýrii. Erdogan již nějakou dobu tajně podporuje Islámský stát. Podporuje i jiné skupiny, kterým posílá zbraně a jiné vybavení. Členové těchto skupin ovšem později přebíhají na stranu Islámského státu. Dělá to proto, aby se zbavil PYD (Kurdské demokratické politické unie), která podle Erdogana pro Turecko představuje velkou hrozbu a proti které ty skupiny bojují.
Celá válka v Sýrii začala za pomoci Turecka. Spojené státy využily Erdogana k dosažení svých cílů. Američané se původně domnívali, že budou schopni celou situaci vyřešit za šest měsíců, z války v Sýrii se ovšem postupně stal spíše takový Vietnam. Poté se objevil ještě ten problém s Erdoganem, který již nebyl ochotný dělat to, co po něm Američané chtěli, proto se ho potřebovali zbavit. Pokus o puč měl tak jen zastřít snahu o eliminaci Erdogana.
Vy jste žil celých deset let v Evropě (v Německu). Jak teď vnímáte to, co se na starém kontinentu děje?
Z Evropy se stává fašistický kontinent. Protesty ve Francii v roce 1968 nakonec v nic většího nepřerostly. Proč? Protože nedošlo ke spojení studentského hnutí s odbory. To byla největší chyba. K tomu, abyste dnes spasili Evropu, potřebujete zajistit mezinárodní spolupráci mezi studentskými hnutími a odbory.
I my zde v Turecku bychom rádi viděli zpět socialistickou Evropu ze sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy to bylo v Evropě mnohem lepší než dnes. Po pádu Berlínské zdi začaly vlády jednotlivých západoevropských zemí výrazně omezovat práva zaměstnanců. Před pádem Berlínské zdi musely vlády na západě zaměstnancům garantovat dostatečná práva na to, aby se nevzbouřili a neobrátili se k východoevropskému modelu.
Teď je většina Evropy pod nadvládou organizace jménem Evropská unie, která byla založena zhruba třemi sty korporacemi, které dodnes naplno využívají evropského sociálního kapitálu ve svůj prospěch, nic jim již nestojí v cestě. Dříve byly jejich praktiky nepřímo kontrolované hrozbou šíření komunismu, často proto musely národní vlády ustupovat požadavkům zaměstnanců. Dnes mají naprosto volnou ruku – nic je nemůže zastavit.
Můžete uvést nějaký příklad toho, o čem mluvíte?
Před pádem Berlínské zdi dávala vláda západním Němcům dvacet marek na převoz do nemocnice, pokud to bylo třeba. Dnes se již takové příspěvky nedávají. Dříve se také přispívalo na kulturu; lidé dostávali 70–80 marek na kulturní vyžití v divadlech, operách a tak dále. To dnes samozřejmě již také nefunguje. Vlády k tomu jednoduše nikdo nenutí a z druhé strany je tlačí korporace, které chtějí maximalizovat zisky skrze snižování daní.
Dnes jdou v Evropě vlády a velké podniky ruku v ruce. Jestli dříve musely podniky platit svým vládám daně na to, aby mohly vlády garantovat svým lidem určité jistoty, dnes jde čistě jen o profit. Politika a byznys jsou dnes mnohem více provázané, což ve finále samozřejmě nejvíce postihuje zaměstnance.
Lidé v Evropě, zejména mladé generace, se domnívají, že je dnes vše lepší, než tomu bylo před rokem 89, není to tak ovšem pro všechny.
Předpokládám tedy, že o členství v Evropské unii nestojíte?
Turecko je hybridní zemí – z jedné části patří do Evropy a z druhé části patří do Asie. Nejlepší by pro nás bylo co nejdříve opustit Severoatlantickou alianci a definitivně přestat snít o Evropě. Patříme mnohem více do Asie a tam bychom měli i zůstat. Samozřejmě je v Evropě spousta věcí, ze kterých si můžeme vzít příklad; například odbory, ty bychom zde měli vytvořit.
Evropská unie dnes navíc prakticky znamená pouze Německo, které nemá na kontinentu žádného rivala. To není nic nového; celá evropská moderní historie je o soupeření Německa s Velkou Británií. Domnívám se, že třetí světová válka vypukne znovu kvůli Německu.
Evropská unie každopádně nebude mít dlouhého trvání; to si dobře uvědomují i Spojené státy, proto se rozhodly stáhnout Velkou Británii stejně tak, jako ji kdysi přinutily k tomu, aby do EU vstoupila, aby čelila ruské hrozbě.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: fib
_profil_top.jpg)
