Vaší doménou je zdravotnictví. Na Facebooku jste si stěžoval, že zdravotní sestry v krajské nemocnici musí porušovat zákoník práce kvůli přesčasovým hodinám. Že třeba za devět dní mají osm dvanáctihodinových směn...
Byla to realita. V reakci na tento článek došlo k přepsání služeb. Promptně do dvou dnů. A ubrala se jedna nebo dvě služby.
Mírně se to tedy zlepšilo?
Na základě reakcí na Facebooku se služby mírně přepsaly, aby to nebylo tak do očí bijící. Tenhle problém je ve většině nemocnic. Týká se to lékařů i sester.
Je to kvůli nedostatku sester, popřípadě lékařů?
Jednoznačně chybí lékaři. V České Lípě mají za poslední rok asi třetího primáře na chirurgii. Dokonce někdy v březnu nebyla „chirurgie“ schopná vůbec operovat, protože ten tým se totálně rozpadl. Z liberecké nemocnice odešli kardiologové. Suplují tam lékaři z IKEMu. V březnu Liberec sliboval, že v krajské nemocnici bude kardiochirurgie. Což byl špatný nápad, protože se vědělo, že žádný kardiolog v liberecké nemocnici není. Na trhu práce žádný takový tým nebyl, musel by se zrušit někde jinde a přejít do Liberce. Bohužel se to prolíná s politikou a financemi. U těch sester je to i o nízkých platech. Teď se od září upravil zákon a ze zdravotnických asistentů jsou sestry. Takže se jim přidá. Ale doteďka dělali za nějakých dvanáct tisíc čistého za měsíc. To jsou lidé, kteří mají maturitu. Každý měsíc měli desítky hodin přesčasů. Co se mi nelíbí, je, že zatímco lékařům se přesčasy promptně proplácejí, jinak by šli jinam, u sester se zaměstnavatelé snaží jakoby dodržovat zákoník práce a přesčasové hodiny jim přesouvají z měsíce na měsíc, nebo jim dávají náhradní volna. To je pro ně demotivující. Když berou dvanáct až čtrnáct tisíc, raději pak jdou někam, kde berou šestnáct sedmnáct. Takže se zdravotnictví vyprazdňuje. Vypadá to sice hezky. Šetříme, dodržujeme zákoník práce. Ale ve chvíli, kdy ho stejně porušují u doktorů, kteří dělají někdy tři čtyři dny v kuse, je to takové oblbování.
Co s tím? Je jediným lékem zvýšení platů?
Upřímně, ve většině případů už jde jen o peníze. Dneska pokladní v hypermarketu berou víc než člověk, který má maturitu se čtyřletým studiem a tři čtyři roky praxe na oddělení. Ale jsou tam i sestry mající dvacet let praxe na oddělení a mají i pod dvacet tisíc měsíčně i s přesčasy. Přitom mají zkušenosti, jsou plně kvalifikované. Je to jenom o penězích, bohužel. Byl tu špatný systém vzdělávání. Ten se snažíme napravit. Nějaké věci se budou muset udělat i v dalším volebním období. Nejčastější výtky, které slyším, jsou, že děláme přesčasy, ty nám neproplácí. Diktují nám, kdy si vzít dovolenou. Na to sice má zaměstnavatel právo. Ale když nemají žádné takovéto výhody, jdou prostě jinam.
Přesčasy by se proplácet měly, to je jasné...
Vlastníci nemocnic se chlubí, jak šetří a skvěle hospodaří. Řeknou, že jsou v plusu, mají stamiliony. Když to přirovnám k baráku. Teče jim střechou, která je děravá, mají sklep, který je plný spodní vody, ale chlubí se, že v bance mají miliony. Barák se jednoho dne zhroutí. A takhle je, bohužel, nastavené zdravotnictví. Už je potřeba, aby si normální lidi všimli, že když máte na standardním oddělení 34 pacientů a pečuje o ně jedna, teď už tedy kvalifikovaná, sestra a jedna ošetřovatelka a na tomto oddělení vám leží i pět lidí, co mají být na JIP – protože ta je zavřená – tak už jde i o kvalitu té péče.
Od roku 1993 pracujete na záchrance, byl jste i její ředitel. Nyní byl odvolaný váš nástupce Hodač. Šéfové na krajské záchrance se střídají opravdu často. Proč?
Každý si tam dosazuje své lidi. Pro pravici bylo nepřijatelné, abych ředitelem byl já – politicky angažovaný v KSČM. Bez ohledu na nový audit, který udělali ještě za Hodače. V něm se píše, že za mě byly největší příjmy od zdravotních pojišťoven. Protože jsem přišel a změnil některé pracovní postupy, na které se tam kašlalo. Příjmy od zdravotních pojišťoven je jeden z hlavních manažerských parametrů ve všech nemocnicích, protože když nemáte příjmy od pojišťoven, nebo si je snižujete, tak je něco špatně v řízení. Za mě se zvyšovaly. Audit konstatuje, že byly nejvyšší v letech, kdy jsem byl ředitel. Za Hodače už jen padaly dolů a odešli mu doktoři. Kvůli penězům. Jinde dostali víc. Kraj seškrtal rozpočet. A jsme zpátky u toho problému. Kraj se chlubí, že záchrance snížil rozpočet, ale už nemá doktory v Jablonném v Podještědí od října loňského roku. Proč je nemá? Protože odešli jinam.
Psali jsme:
Proto jste nedávno uvedl, že kvůli vedení Libereckého kraje je zdravotnictví tady v rozkladu?
Není to jen záchranka, ale i nemocnice. Když nastupoval Půta jako hejtman – je tam už druhé volební období – vzal si zdravotnictví. Nejdříve se Změnou, pak si ho Starostové vzali sami. Říkali, že záchranka a nemocnice budou lépe komunikovat, že doteďka to neuměly. Výsledkem zlepšené komunikace bylo to, že zmizela chirurgie v Semilech, lůžková chirurgie v Turnově, nedokázali se dohodnout s frýdlantskou nemocnicí, kam nebylo možné vozit chirurgické ani interní pacienty, teď zmizela interna v Semilech. Tak kde je ta komunikace? Když navíc semilská nemocnice patří městu Semily, kde je starostkou Lena Mlejnková, která je zároveň krajskou zastupitelkou za Starosty a byla v té době předsedkyní dozorčí rady Krajské nemocnice Liberec. Je vidět, že ten systém jim nefunguje, když mají šéfovou dozorčí rady, zároveň starostku Semil, a nejsou schopni zachránit ani vlastní nemocnici. Snižují se i počty lůžek. Je to asi šedesát akutních lůžek, které zmizely. To je všechno tou zlepšenou komunikací?
Když jsem se ptal na časté střídání šéfů záchranek, napadlo mě, že o několik stupňů výše je to obdobné. Proč se tak často střídají ministři zdravotnictví? Možná mají ze všech ministrů životnost nejkratší. Čím to je?
Zdravotnictví je hodně vidět. Jsou tam tlaky z různých směrů. Vždycky přijde nějaká garnitura, která si tam potřebuje dát svého kejvala. Což se stalo i po nástupu Starostů. Když jsem v novinách kritizoval, že koupili špatný auta, tak mi vloni 30. srpna odpověděli, že jsou skvělá. Teď Hodače odvolali a jsou články o tom, jak jsou ta auta špatná; a nyní se budou vybírat s odboráři, s řidiči a zaměstnanci záchranky. Bohužel Starostové v Libereckém kraji nemají na to, aby řídili zdravotnictví. Dá se to uvést v číslech. Jim klesla dostupnost péče v těch největších nemocnicích.
Jak je na tom naše zdravotnictví obecně? Máme se jako pacienti bát nějakého jeho kolapsu?
Zásadní problém je, že všude je to napnuté personálně. Jakmile vám odejdou jeden dva lidé z oddělení, máte problém. Omezíte operativu. Když ji omezíte, třeba na chirurgii, že přestanete dělat plánované výkony, jenom urgentní – tak se vám sníží příjem od pojišťovny. To, co máte nasmlouvané za peníze od pojišťovny, musíte vrátit. Protože jste tolik výkonů neudělali. Neodoperovali jste tolik slepáků, kýl. Když peníze vrátíte pojišťovně, pak nemáte na platy, abyste je mohli přidat. Je to začarovaný kruh. Bez kvalitního personálu kvalitní medicínu neuděláte. Pokud máte málo sester na oddělení, tak jedna sestra s ošetřovatelkou se můžou zbláznit. Pokud na standardní oddělení musím dávat pacienty, kteří patří na jednotku intenzivní péče, a mám obsazenost minimem personálů, nemohu říkat, že poskytuji odpovídající péči. U pacienta patřícího na JIP se musí trvale monitorovat životní funkce. V případě, že selžou, musí se obnovovat. Jak to mají zvládnout dva pracovníci? To je nesmysl.
Když porovnáte zdravotnictví dnešní s dobou předlistopadovou, jak by to srovnání dle vás dopadlo?
Medicína se vždycky posouvá po několika letech dopředu. Po listopadu se ale rozvrtalo vzdělávání lékařů. Když jsme ve Sněmovně projednávali zákony, tak od všech – i pravicových poslanců a lékařů – znělo, že jsme neměli opouštět systém vzdělávání, který tu byl před rokem 1989. Dvoustupňové atestace u lékařů i vzdělávání sester. Co se týče odbornosti lékařů a sester, systém vzdělávání byl dokonalý. Péče byla také kvalitní. Pokud nějaký doktor emigroval na Západ, většinou se uplatnil velmi dobře. Produkovali jsme opravdu dobré lékaře i sestry. Dětskou medicínu i některé chirurgické věci, preventivní péči, hygienu nám Západ záviděl. Prodloužila se sice doba dožití. Nikdo už ale neříká, že od roku 1962 je stejná doba života bez obtíží. V průměru ve věku od 62 let mají lidé nějakou chronickou chorobu. Tahle hranice se od té doby neposunula. Žijeme déle, protože máme lepší přístroje a víc léků. Jsme schopni udržet při životě i pacienta v hodně špatném stavu. Nepodařilo se ale posunout věk žití bez chronické choroby. O infarkty, mozkové příhody, poúrazové stavy umíme pečovat, ale nedokážeme je zlomit. Lidé přežijí déle, ale nikoliv se zásadně zlepšenou kvalitou. Ještě k tomu personálnímu nedostatku. Je to stejné jako ve školství. Když nezaplatíte učitele, půjdou jinam. Šedesát procent studentů pedagogických fakult nejde do školství kvůli platům. Stejné je to s doktory. Je to prostě otázka peněz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
