Člověk v tísni zahájil kampaň na podporu změny občanského zákoníku, díky které už v Česku nebude narůstat počet nezletilých dlužníků. V jakých částkách se ty dluhy nejčastěji pohybují? Respektive s jakou nejzávratnější částkou jste se setkal?
Ty aktuální dluhy se pohybují v řádu vyšších desetitisíců, ale nutno podotknout, že po změnách, které provedl Robert Pelikán, již nové dluhy neeskalují do takovýchto výšin a pohybují se například u jízd načerno do 10 000 korun za jednu jízdu.
Proč se vlastně u dětí neaplikuje možnost „zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka“?
Samotné zastavení pro nemajetnost není žádnou výhrou, protože exekuce může být následně kdykoli obnovena, dokud dluh není promlčen. Jestli vám přijde exekuce v 16 letech, kdy ještě nepracujete, nebo až v 18, kdy už pracujete, na problému nic nemění.
Je za tím třeba i to, že mladý dlužník je perspektivní, protože je zřejmé, že v příštích letech vždy bude mít nějaký příjem – ať od úřadu práce, tak ze zaměstnání?
Myslím si, že jedním z motivů, proč je lákavé exekvovat děti, je právě to, že rodiče, které za své děti dluhy neplatí, pravděpodobně neplatí ani za sebe a často již nějakou exekuci mají. Zatímco dítě je v podstatě neposkvrněné a pro první věřitele je šance na splacení vyšší než u jeho rodičů.
Portál zřízený Člověkem v tísni.
Předání vymáhání exekutorovi, který to prodraží, přece není nezbytné… Proč ty instituce jako plzeňský dopravní podnik vlastně nepočkají na dovršení zletilosti a nekontaktují dlužníka samy napřímo, ale ten se to dozví až přes exekutora v závratně navýšené částce?
Tak Plzeňské městské dopravní podniky jsou kapitola sama o sobě. Obecně celý Plzeňský kraj, kde za noc na záchytce v exekuci standardně zaplatíte 33 000 korun. Nevím, proč zrovna v tak krásném a bohatém městě si dali sraz snad všichni obchodníci s chudobou.
Ale jak jsem již říkal, není podstatné, kdy je dluh vymáhán, ale kolik bylo dítěti, kdy mu dluh vznikl. Jedné klientce exekutor zablokoval účet, když byla na stipendiu ve Francii, kde zůstala bez prostředků.
Jinak samotný dopravní podnik má omezenější možnosti ve vymáhání než exekutor. Chybou bylo především najímání si nemravně drahých advokátů, když má firma vlastní právní oddělení.
Jak se díváte na to, že se do obchodu s dětskými dluhy „zapletl“ třeba advokát Daniel Volopich, manžel modelky Andrey Verešové?
Tak zapletl… Prostě z toho měli byznys. S partnerem Tomšíčkem koupili balík dluhů včetně dětských dluhů a následně je přeprodali do daňového ráje společnosti Marsa Limited a pak tuto společnost bez známého vlastníka Tomšíček zastupoval jako advokát.
Nejčastějším důvodem je fakt, že jejich rodiče za děti neplatili různé poplatky či pokuty a nereagovali ani na následné výzvy k zaplacení (pokud o nich věděli). Postupem času dlužná částka narostla o sankce a nejrůznější poplatky, až se často z banálních částek staly dluhy v řádu desetitisíců. Jedná se o dluhy:
Infobox
Jak dětem vznikají dluhy?
On neřekl, že on nevymáhal, ale doslova řekl: „Jsme opravdu nezastupovali a nedělali jsme nic, co by souviselo s dětma.“ Podle mě buďto trpí fatální ztrátou paměti, nebo lže, protože je podepsaný pod ústavní stížností, a to je přece jen již jiná právní liga než podávat přes sekretářku na děti platební rozkazy.
Nevím, proč pan Volopich redaktorovi ČT Novákovi lhal, ale my máme v ruce řadu exekučních příkazů, kde advokát Tomšíček figuruje, kde jsou nárokovány i odměny za právní zastoupení, a máme tedy i ústavní žalobu, kterou JUDr. Volopich jménem dopravních podniků napadl rozhodnutí okresního soudu, který rozhodl ve prospěch dětského dlužníka. V této žalobě píše, že se okresní soud nechal strhnout lidsky nešťastným případem vedlejšího účastníka, tím myslí toho dítěte.
Není v kauze podstatné zejména to, proč dopravní podnik města přeprodává pohledávky firmě na Panenských ostrovech? Například Český telekomunikační úřad (ČTÚ) již přestal vydávat rozhodnutí, která vedla k exekuci dluhů na dětech.
Ano, to je samozřejmě zásadní problém, ale tím se Plzeň až tak neodlišuje třeba od Prahy, kde se z byznysu s černými pasažéry stal také nepěkný a utajený kšeft. Takhle už to bohužel v těchto polosoukromých a poloveřejnoprávních firmách chodí. Každopádně Volopichova právní kancelář by nemohla obchodovat s dětskými dluhy, kdyby jim je plzeňský dopravní podnik neprodával.
Jak vnímáte to, že se s kauzou svezly i Andrea Verešová a její nadační fond? Je kritika vůči ní oprávněná?
Tak zakladatelem Nadačního fondu Andrey Verešové je JUDr. Volopich, revizorem fondu je JUDr. Tomšíček, a když si přečtete proklamace fondu ve výroční zprávě nebo na webu, jak jim jde o blaho sociálně znevýhodněných dětí, tak v kontextu obchodu, který s dluhy sociálně znevýhodněných dětí Volopich s Tomšíčkem dělali, to zní opravdu absurdně. Jakou roli v tom všem hraje paní Verešová, já samozřejmě netuším.
Pojďme zpět k rodičům a dětem s dluhy: Každý zákonný zástupce je podle občanského zákoníku povinen „spravovat jmění“ dítěte řádně. V opačném případě to může být považováno za zanedbání péče. Co jiného už by mělo být porušením povinnosti „správy jmění dítěte“ než to, že rodič dítě zadluží? Nechápu, proč se tedy s tímhle v praxi nepracuje?
Zde je primární chyba na straně justice, která funguje značně formalisticky, a například platební rozkazy běžně vydávají soudní úředníci a hmotně-právně se nad obsahem rozkazu moc nikdo nezamýšlí, protože se očekává, že žalovaný, pokud s pohledávkou nebude souhlasit, podá odpor. To, že tito žalovaní většinou svá procesní práva neznají, již nikoho moc nezajímá.
Proč se tedy rodiče nijak nepostihují? Kdo by to měl iniciovat?
Tak mohly by se samotné děti domáhat způsobené škody, ale vy byste svoji mámu žalovala, že vás poškodila? Je tam ze své podstaty konflikt zájmů.
Psali jsme:
„Pavel S. – zemřel mu otec s dluhy, matka za dítě dědictví neodmítla, tím mu ‚připsala‘ dluhy přes 210 tisíc korun“ – jeden z příběhů z vaší kampaně, který vypovídá, že není maminka jako maminka… Uspělo by teoreticky zletilé dítě s nějakou žalobou či trestním oznámením proti rodiči?
Těžko říct. Možná kdyby to dítě mělo opravdu dobrého právníka, na druhou stranu i kdyby takové dítě své rodiče zažalovalo a nakonec uspělo, nakonec by se zařadilo do fronty dalších jejich věřitelů.
Může dětem pomoci ombudsmanka, Veřejný ochránce práv? Má ve své kompetenci mimo jiné poslání vyhodnocovat, jestli potíže dítěte nespočívají v nerovném zacházení a podobně. Měly by se na ni děti obracet?
Myslím, že v tomto případě dětem prospěje opravdu jen změna zákona, protože většina nástrojů, které má smysl zkoušet, jsou těmto dětem utajeny a nerozumějí jim.
To je pravda. Mimochodem, setkali jste se v Člověku v tísni s těmito případy, kdy si rodič sjednal mobilní tarif a smlouvu napsal na své dítě, pak neplatil za mobilní služby a následný dluh byl exekučně vymáhán na dítěti?
Ano, s tím jsme se samozřejmě setkali, dokonce si naši právníci s právníky významného českého operátora vyměnili několik dopisů, ale k úspěchu to nevedlo. Právníci tohoto operátora si za svým nárokem i postupem sebevědomě stáli.
Zde naštěstí velmi pozitivní roli sehrál právě Český telekomunikační úřad, který pohledávky za dětmi přestal operátorům schvalovat, což vedlo k jejich významnému utlumení.
U mnoha prospěšných právních jednání za dítě musí mít rodič „souhlas soudu s právním jednáním dítěte“, ale u takovýchto právních závazků jsou děti nakonec trestány za jednání rodičů, které nikdo neposvětil, ani oni. Jak je to možné? Mám pocit, že v tomto směru jsou rodinné paragrafy zákoníku úplně ignorovány…
Protože právníci na ministerstvu žijí v jistém skleníku a neumějí si představit, jak některé rodiny fungují, a hlavně – jak formalisticky soudy rozhodují.
Ostatně kdyby byli v oblasti vydávání platebních rozkazů soudci nahrazeni automaty, nikdo by to nepoznal. A pak – vnitřní struktura práva a zvyk jsou pro některé z těchto právníků důležitější než sociální dopady.
Přechod nájmu v rámci dědictví na dítě – z příběhu zmiňovaného Pavla S. – mi rovněž připadá v rozporu s občanským zákoníkem, podle kterého všechny věci týkající se dětí v souvislosti s nemovitostí podléhají předem souhlasu opatrovnického soudu. Konkrétně jde o § 898, odstavec 2, písmena a) a d): V případě nájmu či koupě nemovitosti soud souhlasy víceméně nevydává právě proto, že z toho kromě požitku vznikají finanční závazky, které dítě nemůže být schopno zvládnout. Není to tedy v rozporu, není zde rovněž pochybení nějakých institucí?
Tak problematický je celý koncept opatrovnictví. Kdo někdy přišel s ustanovenými opatrovníky do styku, třeba z řad obce a podobně, tak ví, že to nefunguje. Jak celý tento problém ale řešit, nevím.
Od roku 2016 již naštěstí není možné vyměřit místní poplatek za komunální odpad nezletilému dítěti. Proč tohle není či nebylo zavedeno na všechny dětské dluhy?
Protože dluhy za popelnice vznikaly na základě zákona o místních poplatcích, který se díky návrhu Aleny Vlachové podařilo změnit. Ostatní dluhy se řídí občanským zákoníkem a jeho změnu právě navrhují poslanci napříč politickým spektrem: Valachová, Nacher, Bartošek a Kolařík, protože jiná cesta není. Tito poslanci právě navrhují analogicky, aby za dluhy dětí do 15 let, vyjma úmyslných činů, odpovídali rodiče.
Ale dluhy z období před rokem 2016 těm dětem tedy stejně zůstanou?
Pokud jde o již zažalované dluhy za odpady, tak zákon nebyl retroaktivní (se zpětnou platností. Pozn. red.), a proto tyto exekuce i nadále běží.
Udělují se amnestie odsouzeným vězňům, z nichž někteří třeba dluží na výživném na dítě a podobně. Nebyla by namístě nějaká dluhová amnestie právě pro zadlužené děti, které za to nemohou?
Upřímně, zamýšleli jsme se nad možnostmi dluhové amnestie dětských dlužníků, ale nenašli jsme vhodné řešení, protože kromě dluhů za popelnice jsou věřiteli skoro vždy soukromé společnosti, a to by pravděpodobně narazilo u Ústavního soudu.
Novela má přenést povinnost splacení dětského dluhu na zákonné zástupce. Když se na to podíváme z opačné strany: Některé čtrnáctileté děti mohou být dost vykutálené. Nemůže se stát, že udělají záměrně či lehkomyslně dluh právě proto, že vědí, že to zaplatí rodiče? Jak se naopak budou moci rodiče bránit, aby se to nestávalo?
Tak pokud tyto děti úmyslně způsobí škodu, tak to na rodiče nepřejde, pokud to děti udělají lehkovážně, tak je to do značné míry důsledek lehkovážné výchovy a odpovědnost rodičů je podle mě oprávněná.
Pokud budou mít rodiče nezvladatelné dítě, mohou vyhledat pomoc nebo se za pár stovek ročně pojistit proti případným škodám. Dítě nic z toho udělat nemůže.
A pořád je to o tom, že 99 procent neprávníků si myslí, že za škodu svých dětí odpovídají rodiče, a většina rodičů také takto vzniklé škody nahradí.
Česká televize ukázala příběh 23leté Soni Červeňákové, která jako školačka jela načerno, ale roky se jí ani rodičům nikdo neozval, až zaťukali na dveře exekutoři kvůli dluhu 72 tisíc. Je opravdu možné, že se rodič ani dítě nijak nedozvědí o dluhu od věřitele, tedy od dopravního podniku? Neměl by věřitel umět prokázat, že o prvotní výši dluhu informoval?
Pokud si chce věřitel uplatnit nárok na externí advokáty, musí prokázat, že zaslal předžalobní výzvu. Problém je, že mnoho lidí nežije na místě trvalého bydliště, popřípadě jim taková výzva není řádně doručena.
Nevím, jestli mají čtenáři zkušenost s tím, jak funguje pošta třeba před Vánoci: mně se například opakovaně stalo, že jsem byl doma, a přesto byl balík uložen na poštu z důvodu nezastižení. Myslím, že je veřejným tajemstvím, že někteří doručovatelé se s pravidly zase tak moc netrápí. A právě na důslednosti pošty to celé stojí. Chyba může být jak na straně žalovaného, tak žalobce i doručovatele.
Nemyslíte, že je obrovská chyba – a nejen u dětských dluhů – v možnosti doručovat exekutorské obsílky fikcí? Proč se před pár lety tato věc dostala do zákona – a měl by někdo iniciovat její zrušení?
No, jak jsem říkal ohledně fungování pošty… Je to problém, ale na druhou stranu, pokud by tam fikce nebyla, tak buďto se pak dluhy nebudou vymáhat. Nebo stejně jako u platebního rozkazu, kde fikce není, si pohledávky vymelou jinou formalistní proceduru, jako je rozsudek pro zmeškání nebo uznání.
Zde podstata problému podle mě není. Zvažovanou alternativou byly datové schránky, ale to by v současné době u části lidí prostě nemohlo fungovat.
Jak brzy se po novele rodič o potenciálním dluhu dozví – je nějaká zákonná lhůta, dokdy musí být od věřitele (a jak prokazatelně) o dluhu dítěte vyrozuměn?
Rodič se o tom dozví stejně jako dítě – z předžalobní výzvy, nebo později. Jinak dluh se řídí standardními promlčecími lhůtami, tedy před žalobou většinou tři roky, po žalobě deset let a v exekuci promlčení neběží.
Nejsou dětské dluhy jedním z mnoha problémů, díky kterému by se měly elity zabývat zavedením dětského ombudsmana?
Primárně by měly být děti chráněny spravedlivými zákony, na kterých je široký společenský konsenzus. Ombudsman by měl smysl při řešení excesů, ale zde jsme z excesu udělali normu.
Ale jinak by dětský ombudsman byl možná zajímavým doplněním systému, pokud by tuto pozici zastával někdo, komu práva a problémy dětí skutečně leží na srdci.
Co může veřejnost udělat pro to, aby se novela občanského zákoníku prosadila a kšeftování s dětskými dluhy jednou provždy skončilo?
Když nám lidé, které problematika dětských exekucí zajímá, zanechají na webu www.zadluzenedeti.cz na sebe kontakt, budeme je průběžně informovat o probíhající iniciativě politiků, kteří již předložili novelu občanského zákoníku.
Když se pak rozhodnou napsat svým poslancům, ať jsou z jakékoli strany, může to zvýšit šanci, protože proti změně bude hodně právních puristů a výsledek je velmi nejistý, byť nasazení Valachové, Nachera, Bartoška, Kolaříka, ale i řady dalších poslanců jako Jana Farského, Langšádlové si velmi cením.
Psali jsme:
autor: Lucie Bartoš
