Jste bývalý výsadkář, úspěšný podnikatel a trenér mládeže v kick-boxu. Co o tomto sportu ještě nevíme? Může vést k agresivitě dětí?
Kick-box je nejmodernější bojové umění, které vzniklo v sedmdesátých letech v Americe. O žádné agresivitě se nedá v žádném případě mluvit. Je to sport za jasně daných pravidel, co se týká ochrany jednotlivých borců. To znamená používají se ochranné pomůcky a každý přesně ví, co si může dovolit. Nedochází tam k žádným zákeřnostem. Agresivita jde úplně mimo. Dnes pracujeme s mládeží od osmi let. Nepřipravujeme žádné pouliční rváče, k nám se nechodí učit děti z ulice prát, ale podporovat kordinaci těla, rukou i nohou, čímž jim rozvíjíme pravou i levou hemisféru mozku. Já specielně kontroluji i žákovské knížky, u nás je autorita, disciplína. Dbáme na sociální výchovu jedinců. V žákovské kategorii máme i několik mistrů světa. Chrudimský mládežnický klub kick - boxu je třetí nejúspěšnější v České republice. Rodiče dětí si jej velmi chválí.
Dostali jste se v klubu i do styku s válkou na východní Ukrajině. Jak k tomu došlo?
V roce 2014 jsme byli na mistrovství světa v Itálii. Tam jsme potkali skupinu Ukrajinců - osmnácti a devatenáctiletí chlapci s třicetiletým trenérem. Doma jim šlo o život - žili v oblasti války - se kterou nesouhlasili a proto nechtěli rukovat. Nabídl jsme jim, aby přijeli do České republiky trénovat. Byli to hoši bez jakéhokoliv politického či snad zločineckého zatížení. Pozvánku přijali a chtěli dokonce Českou republiku reprezentovat. Navíc ukrajinská boxerská škola je na vysoké úrovni, mají propracovanější metody. Byl by to přínos. Jenže se to nakonec nepovedlo.
Proč? Vždyť s Ukrajinci má Česká republika vcelku dobré zkušenosti, jsou pracovití, ze stejného civivilizačního okruhu...
Já se snažím politice vyhýbat. Ale setkávám se s ní dnes a denně. Musel jsme se s ní konfrontovat i ohledně těch ukrajinských hochů. V jejich bezprostřední blízkosti v oblasti Záporoží došlo k úmrtí řady jejich sousedů a kamarádů. Proto měli podle mě nárok na to, zde požádat o azyl a začlenit se do společnosti a života u nás. Navíc jsou to Slované. O ukrajinské válce se skoro přestalo mluvit, někteří politici mají plná ústa migrantů, ale schůdnou formu pro tři ukrajinské sportovce, náš stát není schopen najít. Mohli a mohou mít jenom devadesátidenní vízum s přestávkou. Pracovní povolení jim nikdo nedal a byť potřebujeme kvalifikované trenéry, i tam jsme narazili. Přitom Čech na tu pozici není. Nerozumím našemu kocourkovskému státu.
Někteří politici i řada neziskových organizací se dojímá nad ekonomickými migranty z kdejaké tramtárie. Jak se na to díváte Vy?
Můj názor na současnou situaci je jasně daný. To co řeknu si mohu dovolit říct a také to říkám. Moje dcera má náklonost k můžům černé pleti a měla za partnera Nigerijce – křesťana. Porodila mu dceru – moji vnučku, kterou mám samozřejmě rád. Jenže Nigerijec dávno zmizel. Dcera má dnes, pravda, zase stejný typ, tentokrát – zaplaťpámbů aspoň sportovce – fotbalistu Pardubic z Ugandy. Co tím chci říct? Asimilace s tímto civilizační okruhem není možná. Oni jsou úplně mimo. Mají stále pocit, že bychom jim měli pomáhat, jen se o ně starat, Brblají, že nedostanou hned bydlení, dost peněz. Ve svých státech nebyli vedeni k životu, který je u nás. A hlavně nechtějí vytvářet hodnoty, které máme v naší zemi. Ať se nad tím naši politici vážně zamyslí.
Dvě třetiny Němců si dnes nepřeje, aby Angela Merkelová v roce 2017 usilovala již počtvrté o post kancléřky. Jak jste vnímal její loňský postup, kdy do Německa vehnala více než milion migrantů?
Děsím se toho, že je to za rohem. Německo je nezvládne, nadejdou obrovské sociální problémy. Je to tak absurdní odstrašující příklad, že pro to nemám slov. V nějakém výzkumu dokonce napsali, že paní kancléřka trpí duševní chorobou. Já bych se tomu vůbec nedivil. Jako občan bez politické příslušnosti, kterému se někdo snaží namluvit, že obava z těchto věcí je jen populismus, konstatuji, že se bojím o své děti.
My zatím můžeme být zdánlivě v „klidu“. Jinde se stavějí ploty – jako třeba v Maďarsku, probudilo se i Rakousko. U nás na první pohled nic. Co Vy na to?
Myslím, že bychom měli kontrolovat hranice jako za komunistů, ale to neznamená se bránit schengenskému prostoru. Jsem v podnikatelském životě exportér a v soukromí vášnivý cestovatel. Ty kontroly by samozřejmě neměly obtěžovat, ale chránit účinně naši domovinu. Vím, že to jde zařídit.
Určitě jste zaznamenal nedávno případ s těmi iráckými křesťany. Zbědovaně nevypadali, ale Českou republikou pohrdli a utekli do Německa. Jak vůbec selektovat migranty na ty potřebné a ekonomické?
Oddělit tyto skupiny úplně asi nejde. Ale musíme neumožnit komukoliv zneužívat náš sociální systém. Nutné jsou záchytné tábory pro lidi, kde by se ti lidé vyselektovali. Na ty, kteří to opravdu myslí vážně a utekli třeba před jistou smrtí a na ty, co se jen bouří a jde jim jen o hmotné zabezpečení. To se dá s odstupem času poznat. Ti prvně jmenovaní by nám měli být vděčni za to, že přišli do klidné země a bezpečí života. Až se u nich situace uklidní, měli by se vrátit. Dnešní praxe je ovšem jiná. Již jsem Vám to říkal. Slušný Slovan z Ukrajiny – sportovec – tu zůstat nemohl. A toho z úplně jiné kultury tady budeme živit?
Obáváte se válečného konfliktu?
Už jsem vám to řekl. Já se obávám o svoje děti. Sám jsem bývalý příslušník 71. praporu rychlého nasazení, výsadkář. A hlavně jsem Čech. Takže pokud by bylo potřeba, tak já jsem připravený. Neobávám se, postavil bych se se zbraní k ochraně tohoto státu. Osobně se nebojím a budu připraven v jedné z předních linií. Ale generace narozená od devadesátých let již není připravena na dobu, kdyby byla válečná krize.
To vybízí k otázce, zda by bylo třeba obnovit vojenskou službu. Ano, či ne?
To bychom měli. Ideálně by měla trvat rok. To je přesně ten na čas na přípravu. První tři měsíce se voják aklimatizuje z mamánskovského prostředí, potom následuje taktická a bojová příprava a zbytek bych věnoval tomu, aby vojáci pomohli k etablování těm dalším. Tím bychom si připravili vlastní domoobranu. Naši vojáci nemají po světě co dělat, nechoďme řešit politické situace a velmocenské souboje a ambice. Nemáme tam žádný národní zájem.
Aktuálně velký favorit rakouských prezidentských voleb Hofer burcuje za zachování a preferování německého jazyka, národních tradic, krojů, zkrátka národní kultury. Proč my to neděláme?
Pro češství se u nás dělá jen velmi málo. Přitom my bychom měli být hrdý národ. Jednu moji firmu jsem pojmenoval třeba Bohemia. Já se cítím výrazně jako Čech, ale naši politici mi to berou a nic pro ten pocit nedělají. Nevím, jak tomu čelit, ale mělo by tu vzniknout takové uskupení lidí, které tyto věci začne měnit. Seděl jsem tuhle na jednom galavečeru s panem Okamurou. Nejsem jeho příznivec, ale v ten rozhovor o politice s ním jsem měl docela důvěru. Jeho pohled na republiku a náš systém byly střízlivé.
Když jste zmínil Okamuru, ten reprezentuje Stranu svobody a přímé demokracie. To znamená referenda, přímou volbu politiků...
Nevím, nevím. Já mám trochu strach z populace českých lidí. Koupil jsem fabriku v likvidaci v Chrasti u Chrudimi. Aniž by se tam se mnou kdokoliv seznámil, tak vznikla petice proti otevření továrny ve městě. Mysleli si, co ten mladý cucák tady chce a ještě k tomu fabriku. Apriorně to pokládali za podezřelé. Dneska lidé vidí, že jsme do toho dali desítky milionů korun, fabrika vzkvétá a lidé mají práci. Lidé jsou velmi lehce ovlivnitelní médii a v tom vidím třeba rizika referend.
Jak vidíte našeho asi nejvýraznějšího politika – stávajícího prezidenta Miloše Zemana?
Hlava státu musí být člověk na úrovni. Důstojná figura, která reprezentuje stát navenek. Několikrát se mi stalo, že moji partneři třeba ve Švýcarsku mi hlásili, jak se nám zase pan prezident opil a tak. Dvakrát příjemné to nebylo. Zemanův přístup k migrantům je ovšem velmi dobrý. Kéž by se držel jen dobrých názorů, tak by to byl člověk na správném místě. Na rozdíl od toho jeho protikandidáta, který ani není Čech. Ale já bych byl stejně nejradši, kdyby tam seděl hodně vzdělaný člověk, lékař či univerzitní profesor.
Máte názor na stávající společenský systém?
Hledám stěží klady současné společnosti. Skoro žádné nevidím. Všude vtíravá reklama, která vám vnucuje hlavně půjčování prachů, anebo určuje, kde se nezdravě najíte. V celém systému je chyba a je třeba najít vůdce, který by tu atmosféru změnil.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Josef Petrů
