_635659716722979085.jpg&id=71972)
Tím, že řecká vláda dekretem z neděle na pondělí rozhodla o uzavření bank na týden a o omezení denního výběru hotovosti z bankomatů, došlo k tomu, co je pro většinu lidí ve vyspělých demokraciích nepředstavitelné. Co tenhle krok může pro Řecko a jeho obyvatele, kteří se najednou nemohou dostat ke svým penězům, znamenat?
Situace Řecka je do značné míry výjimečná. Uzavření bank nespadlo úplně z nebe, ale je to do určité míry dalším krokem v sedm let trvající řecké krizi. Představte si svět, ve kterém je více než třetina lidí na hranici chudoby, čtvrtina nezaměstnaných, přes padesát procent nezaměstnaných mladých, v němž se ekonomika propadla o čtvrtinu, což je srovnatelné s válečným stavem… O tomhle se ovšem v českém mainstreamu nepsalo. Samozřejmě to nic potěšujícího není a jistě to v řeckých občanech vyvolává spoustu obav. Na druhou stranu pokračující agonie by také nebyla příjemná. Teď je hlavní, aby se Řecko posunulo dál, aby takříkajíc do toho „řízlo“ a jasně se ukázalo, jakým směrem pokračovat.
Zadlužená je ale většina evropských zemí. Nemůže proto k něčemu podobnému dojít i jinde a vzhledem k propojenosti ekonomik vzniknout řetězová reakce?
Vyloučit to jistě zcela nelze, ale nepovažuji to v tuhle chvíli za příliš pravděpodobné. Řetězová reakce by se silněji projevila, pokud by Řecko opravdu odešlo z eurozóny, pak by tu jistě byli další „adepti“ jako Španělsko, či Itálie, a to by opravdu bylo velmi vážné. Ovšem Evropská centrální banka je měnový suverén, takže záleží spíš na politických podmínkách, než na reálných omezeních.
V souvislosti s ekonomickou situací západoevropských zemí se mluví o příliš štědrých sociálních systémech a z toho důvodu i napjatých rozpočtech. Nehrozí, že k tomu zmíněnému scénáři uzavírání bank a omezování funkčnosti bankomatů může přispět i migrační vlna do Evropy a náklady s jejím řešením související?
Je zajímavé, jak tvrdošíjně se drží mýtus, že země s vysokými veřejnými dluhy mají „štědré“ sociální systémy. Ani země tzv. jižního křídla, a už vůbec ne Irsko, které má anglosaský typ ekonomiky, rozhodně nikdy neměly „štědré“ sociální systémy. Do krizové situace se nejčastěji dostaly kvůli tomu, že přejímaly dluhy za soukromý sektor, tedy právě za banky. Problémem Evropské unie jako takové, který je v eurozóně ještě výraznější, je daňová konkurence. Není možné, aby si země v rámci hospodářské a měnové unie „šly po krku“ nižšími daněmi, podporovaly daňové ráje a podobně. V této oblasti musí být mnohem intenzivnější spolupráce. Napjaté rozpočty jsou především z důvodů problémů na příjmové straně, vždyť stačí vzpomenout skandál švýcarské pobočky HSBC, která pomáhala bohaté klientele vyhýbat se daním. A to je jen špička ledovce.
Psali jsme:
Migrační vlna ukazuje, jak katastrofálně si Evropská unie počínala v zahraniční politice. Libye je bohužel perfektní příklad takovéhoto selhání. Vnímat to jen z hlediska nákladů není přesné. Už nyní je migrační vlna různě využívána k politickým cílům, přitom o hlavních příčinách se skoro nemluví. Uvědomíme si teď konečně, že žijeme ve světě, kde má 800 milionů lidí hlad? A změní se něco na zahraniční politice západních zemí, která prozatím jen rozšiřovala chaos a pásmo zhroucených států? Bude mít někdo odvahu říct, jak moc chaos prospívá vojensko-průmyslovému komplexu?
Katastrofické vize pro Evropu v důsledku nezvládnuté migrační vlny hovoří o sociální explozi, zhroucení sociálních systémů i kolapsu finančních systémů. Mohlo by dojít k tomu, že by se Evropa či některé její země musely obejít bez bank a bankomatů déle, než tomu zatím má být v Řecku?
Stát se to jistě může. Jenže kolaps neznamená rozhodně „jen“ zhroucení bank. To je podstatně komplexnější a vážnější jev. A znovu opakuji – je potřeba řešit příčiny, nikoliv až důsledky. Není ale třeba nechávat se děsit katastrofickými vizemi, které jsou nyní tak v módě. Je potřeba jednat. Jen solidární zahraniční politika, odmítnutí násilí a válek jako řešení konfliktů, utnutí vojensko-průmyslového komplexu a samozřejmě i odmítnutí válečnické propagandy může zajistit stabilizace nejen Evropy, ale celého světa. V propojeném světě se nám vrátí vše, co jsme způsobili.
Už se objevily úvahy, že v případě vážných ekonomických problémů by státy mohly přinutit občany, aby měli všechny své peníze v bankách. Je taková představa zrušení hotových peněz a existence jen těch imaginárních reálná?
Ona už dnes hotovost – oběživo – tvoří jen malou část toho, čemu říkáme peníze, i když si to většina lidí neuvědomuje. Nevím, jestli by nutně přechod na zcela bezhotovostní formu musel souviset s krizovou situací. Spíše případ Kypru, i když je možno ho brát jako ojedinělý, ukázal, že je možno jít po vkladech spořitelů, tedy o tzv. bail-in. Platí stále, že finanční svět je všechno, jen ne v pořádku. Nedávno byla publikována zjištění o zločinném spolčení pěti velkých bank na Wall Street a i když jim byly uděleny pokuty, nijak zvlášť je to nezasáhlo. Finanční sektor potřebuje mnohem významnější regulaci, jinak to opravdu nemusí skončit dobře. Banky by se měly stát institucemi, které nebudou primárně orientovány na zisk, ale na veřejný zájem. A zcela na rovinu, spoustu finančních produktů je potřeba prostě zakázat. Nemají žádný reálný přínos, jen destabilizaci.
V souvislosti se situací v Řecku se mluví o návratu třídního uvažování na principu „bankéři proti lidu“. Podepsaly se také banky na tom, že po více než pěti letech úsporných opatření je země ještě zadluženější než dříve?
Třídní uvažování je stále přítomno, ale mlčí se o něm. Prostě to, že třídy mají různé zájmy, je přirozené, ale běda, když o tom začnou mluvit ti chudí. Zato bohatí, jako Warren Bufffet, už to do mainstreamu vrátil. Budiž mu za to dík, je třeba mluvit otevřeně. Počátky řecké krize jsou spjaty s tím, jak francouzské a německé banky úvěrovaly řeckou ekonomiku – jak soukromý, tak veřejný sektor. Odpovědnost mají obě strany – ten, kdo si půjčuje, i ten, kdo půjčuje. Jenže tento dluh byl převzat tzv. věřitelskou Trojkou a přenesen na řecké občany. Hlavní vinu na rostoucím dluhu Řecka mají samozřejmě věřitelé, ona Trojka a také bývalé řecké vlády, které tyto podmínky akceptovaly.
Několik let po druhé světové válce dostalo Německo obrovskou úlevu dluhu a tehdy bylo naopak Řecko mezi věřiteli. Řecko také upozorňovalo, že Německo mu nikdy nezaplatilo reparace za škody způsobené během nacistické okupace. Bylo by namístě, aby tato historická skutečnost při nyní tak odlišné ekonomické situaci obou zemí byla nějak zohledněna?
Je tomu, bohužel, tak, že současná situace vyvolává napjaté vztahy mezi zeměmi a řadu historických reminiscencí. Není divu, že Řekové reagují podrážděně, když je německý ministr financí arogantně poučuje, aby „dodržovali pravidla“. Oni se dostali tam, kde jsou, právě proto, že dodržovali program Trojky. A proškrtali se do stádia bídy. Německo by nikdy nebylo tam, kde je dnes, kdyby země jako Řecko – které skutečně ty reparace za obrovské škody způsobené Německem nikdy nedostalo – v padesátých letech neprojevilo značnou velkorysost. Nejde ale o to, aby nyní Němci byli velkorysí, úplně by stačilo, kdyby přiznali, že záchrana Řecka byla z velké části záchranou jejich bank, a že podmínky věřitelů naprosto selhaly – ve všech ohledech.
Psali jsme:
_635659716376063266.jpg&id=71971)
_635659716722979085.jpg&id=71972)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
