Nadační fond Regi Base I. nese v názvu přezdívku novodobého válečného veterána Jiřího Schamse, bývalého příslušníka elitní jednotky SOG, jenž byl těžce zraněn v Afghánistánu, a který před třemi lety zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Proč to?
On byl vlastně hlavním iniciátorem naší činnosti. Objevili jsme jej po třech letech po úrazu doma a nabídli jsme mu, jestli nechce využít našich zkušeností s léčbou všude po světě. První jeho cesta pak vedla do Oděsy, do oblastní nemocnice k neurochirurgovi Aksionovi. Udělal Regimu několik vyšetření a doporučil včasnou rehabilitaci specializovanou na poranění hlavy. Následně se tedy rehabilitoval v sanatoriu Saki na Krymu ještě před anexí. Po šesti týdnech tam byly výsledky okamžitě viditelné.
Víte, na nás se často obracejí lidé ve chvíli, kdy jim je řečeno, že se se stavem svého blízkého mají smířit. Ať už to byl Regi anebo jiný voják z Oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče (OCHRIP) v Olomouci, který měl ustřelenou téměř půlku hlavy, jehož jsme prakticky s pomocí rodiny sebrali hrobníkovi z lopaty a dnes se s pomocí chodítka pohybuje a komunikuje. Když prostě někde něco nejde, tak to může jít jinde.
Kde jste získal tak dobré kontakty na lékaře po celé zeměkouli?
Bohužel kvůli rodinným zkušenostem. Máme totiž v rodině určitou nepříjemnou událost, kterou bych nerad rozebíral. Kvůli tomu jsem posledních dvanáct let strávil cestováním po světě, kde jsem získával kontakty na různé specialisty, kteří se zabývají včasnou rehabilitací pacientů s poškozením mozku. Pouze tři státy na světě, které jsem i osobně navštívil, Rusko, USA a Izrael provozují v tomto ohledu velmi kvalitní zařízení. V tom začal Nadační fond Regi Base I. vynikat, protože jde o okrajovou problematiku. Chtěli bychom vybudovat něco podobného v Česku, co by mohlo sloužit kromě českých bezpečnostních sborů i dalším armádám.
Psali jsme:
To by vám ale mohlo ministerstvo obrany, když je Česko v NATO, vyčítat, že pomáháte i třeba vojákům z dalších armád, než jen spojeneckým, nebo ne?
Nepatříme pod ministerstvo obrany, jsme apolitičtí, nejsme závislí na státním ani evropském rozpočtu. Nedostali jsme ani korunu dotací. Celých sedm let si díky partnerům a dobrovolníkům financujeme tyto aktivity sami. V naší činnosti nemá politika co dělat. Naopak se na nás obracejí lidé z mnoha zemí a zajímají se o tuto specifickou oblast. Čtvrtým rokem aktivně spolupracujeme a jsme partnery Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, který se pro tento typ zranění u nás stal špičkou. Před pár lety jsme pro něj nakoupili unikátní systém eksoskeleton z USA, jediný v Česku, a robotický stůl ze Švýcarska. Během té doby se tam vystřídaly spousty zraněných vojáků. Pokud je péče nedostačující, tak podnikáme zdravotní cesty do zahraničí.
A ano. Česká armáda je v NATO, takže je u ní třeba s izraelskými či ruskými lékaři komunikace složitější. My jako nadační fond můžeme komunikovat se všemi a ve finále se jedná o pacienta. V lednu jsme přivezli dva zraněné vojáky z Ukrajiny, kteří bojovali proti separatistům z Donbasu. Ministerstvo obrany Ukrajiny, protože má 26 000 zraněných vojáků, se na nás obrátilo, jestli bychom jim nepomohli s péčí o jejich zraněné bojovníky. Vyjednávali jsme o tom skoro rok, několikrát jsme byli i v Kyjevě a nakonec jsme uzavřeli memorandum o spolupráci při léčbě a rehabilitaci jejich zraněných vojáků.
Fotogalerie: - Podpora veteránů
No a co kdyby se na vás obrátili z druhé strany fronty, tedy opolčenci z Luhanska či Doněcka?
Právě při jednáních v Kyjevě jsme nadnesl stejný dotaz. Jestli s tím nebudou mít problém. Bojují proti sobě a je to citlivé téma. Říkali, že s tím mít problém nebudou, jen abychom nepřátele nedávali do jednoho pokoje. A když už by měli být ve stejné budově, tak ať jsou v jiných patrech.
Tyhle rivality téměř padají ve chvíli, kdy jde o život. Když utrpíte devastující poranění, tak se vaše hodnoty mění. Ostatně, když se těch kluků z Ukrajiny - jeden měl ustřelenou nohu a druhou sešroubovanou, druhý měl jednu ruku pryč a druhou částečně zdeformovanou - ptali novináři, jestli by dokázali odpustit nepřátelům, hned řekli, že ano. Pokračovali s tím, že ti, co proti nim stříleli, jsou obyčejní vojáci jako oni. Komu by prý neodpustili, jsou ti, co je do té války pustili, těm, co tu válku zavinili.
Ve fondu spolupracujeme s celým spektrem lidí, kteří mají své názory, ale chceme udržet apolitičnost organizace. Přirovnal bych to ke zdravotníkům při zápase Sparta Praha versus Baník Ostrava, kteří také neřeší, komu fandí, ale ošetří všechny. Dobře, asi dokážu jmenovat jednu hranici, za kterou nepůjdeme. Jsou to teroristé. Například teroristům bývalého Islámského státu pomáhat nebudeme.
Psali jsme:
Nicméně teroristé jsou dnes po světě různí a pro Ukrajinu jsou teroristy i opolčenci z Donbasu...
To je pravda. Ale zde bych to bral opravdu za politikum, kdežto v případě Islámského státu, Al-Káidy či takové Boko Haram už ne. Jde o míru nenávisti, zlořádu a krutosti. Takovým lidem, co brutálně vraždí na počkání, opravdu pomáhat nebudeme.
Přiznávám, že je to z části i pragmatické. Spolupracujeme s mnoha zeměmi a hledáme tamní experty, přičemž nerozlišujeme, jestli jsou levičáci či pravičáci. V momentě, kdybychom se vymezili jen pro NATO, tak si možná zavřeme vrátka k expertům například z Ruska anebo Číny.
Bohužel politika pronikla i do rehabilitačního všedního života, ale to není dobře. Když máte blízkého s poškozením mozku ležícího na hadičkách, tak je poslední věcí, co vás zajímá, jestli mu pomůže Rus, Číňan, Ukrajinec, Francouz nebo Američan. Když to záměrně přeženu, tak v tom případě byste plul na kánoi i několik set kilometrů Amazonkou, abyste našel toho správného šamana.
Můžete uvést další konrétní případy vaší pomoci?
Třeba u desátníka Josefa Brychty, jenž utrpěl střelné poranění holení kosti v Afghánistánu a prošel patnácti operacemi, jsme zajistili převoz vojenským speciálem do nemocnice na Floridě, kde je doktor Cole, jenž se specializuje pouze na střelná poranění nohou. Ve spolupráci s odborníkem z Vojenské ústřední nemocnice, doktorem Vaškem, vše konzultovali a následně doporučil další vhodnou léčbu.
V současnosti se staráme o jiného vojáka, jemuž praskla aorta. Jako vojenský policista byl třikrát na misi v Iráku, bohužel je pět let připoutaný na vozíku a rehabilitace příliš nefunguje. Pomohli jsme k možnosti vyzkoušet kmenové buňky. Takže v současnosti pracujeme na tom, že by mu byly implementovány kmenové buňky přímo do mozku. To se zatím stalo experimentálně na dvaceti pacientech v USA. Začali jsme spolupracovat se specialistou na kmenové buňky profesorem Michálkem z kliniky v Brně, o níž ale nikdo moc neví.
Ostatně i civilistům se snažíme pomoci. Nyní máme dceru válečného veterána sedmnáctiletou Simonu Mikešovou, která má od mala dětskou mozkovou obrnu. Tatínek osmnáct let slouží v armádě, prošel mnoha misemi, ale má toto hoře. Nadační fond zaplatil za léčbu, kterou nehradí pojišťovna, přes sto tisíc korun za třítýdenní rehabilitaci tady v Neurorehabilitační klinice Axon na Pankráci. Simona udělala obrovský pokrok. Mají tam spoustu nových zařízení. Je to klinika bývalé primařky rehabilitačního ústavu v Klimkovicích Jarmily Zipserové, která nám pomohla zachránit několik vojáků.
Když se budeme bavit o ostatních bezpečnostních složkách, třeba hasičích, tak jsme nedávno předávali speciální vozík Segway pro invalidy, který dostal kapitán Libor Bohdanecký, který se zranil při výcviku. Zlomil si páteř a má tři malé děti. Dostal vozík, který mu nikdy nenahradí úplné zdraví, ale umožní hendikepovanému člověku nejen pohyb kdekoliv na ulici, ale i v náročnějším terénu jako je písek nebo kopce. Zvládne značné převýšení a dokonce malé schody. Tento vozík je neskutečně pohyblivý, rychlý a díky snadné manipulaci velmi snadno ovladatelný. Tedy poskytuje mnohem větší svobodu pohybu než klasický invalidní vozík.
Psali jsme:
Nicméně jaká je tedy péče o válečné veterány v Česku?
Základní péče je dobrá, ale my se bavíme o velmi specifickém typu poranění, s jehož následnou rehabilitací si neví rady všude po světě. Nelze říct, že armáda dělá něco špatně, ale nemůže zajistit komplexní péči na všechny typy zranění, která se mohou při bojových misích či výcviku stát.
My jsme doplňkovou službou. Nic neduplikujeme. Prostě jsme soukromou nadační organizací, která může rychle konat. Nemusíme jako ministerstvo obrany dělat výběrová řízení, vidíte, jak dlouho se vybírají vrtulníky. U včasné rehabilitace musíte konat hned. Když jsme pro Regiho vytipovali vhodný eksoskeleton, jeli jsme se na něj podívat a otestovat ho do Cambridge ve Velké Británii a za tři měsíce ho koupili a přivezli.
Jaké je vaše financování?
Jsou tři pilíře. Dobrý lobbing, tedy věci, co zařídíme zdarma. Třeba zapůjčení vojenského speciálu. Začínáme mít významné partnery, kteří nám přispějí třeba na vozík významnějšími částkami set tisíc korun. A zatřetí jsou to dobrovolníci, protože některé věci se dějí formou směnného obchodu, tedy barteru. Samozřejmě, že máme i menší dary. Jde o kombinaci mnoha různých věcí.
Jestli jsem si vás správně prolustroval a není to někdo jiný, tak za sebou máte i dost kontroverzní až temnou minulost. Proč to děláte? Chcete se nějak ospravedlnit?
Víte, o tom teď nechci mluvit. Každý má nějakou minulost. Byla to obrovská zkušenost, ze které jsem se hodně naučil, ale taky popálil. Ponaučil jsem se ze svých chyb, výběru partnerů a hlavně z toho, pro koho pracujete. Za posledních dvanáct let jsem získal cenné informace v oblasti včasné rehabilitace pacientů s poraněním mozku. Jestli mohu pomoci, udělám to. S pomocí našemu rodinnému příslušníkovi to nevyšlo, takže je potřeba pomoci jiným. Armáda a bezpečnostní složky státu jsou základním pilířem. Pokud nebudou, tak stát nemůže fungovat. A tito lidé by měli mít velký respekt a dostat tu nejlepší pomoc. Ostatně dnes k nám volají hlavně lidé ze soukromého sektoru, kterým se snažíme pomoci.
Proč u nás v Česku takový respekt bezpečnostní složky nemají?
Ale mají. Jsou často pomlouvány, ale když někdo potřebuje pomoci, obrátí se na ně. Když Vám někdo poleze do baráku, když budete mít bouračku anebo když budete mít barák plný vody při povodních, tak kdo vám pomůže? Jsou to tihle lidé. Jsou připraveni na to, že v práci zahynou anebo si způsobí zranění s trvalými následky. A těm chceme pomoci a aktivně jim pomáháme čím dál více.
Sešli jsme se v bývalém bunkru civilní obrany na Praze 1, kam se za bývalého režimu mělo vejít tisíc občanů a kde nyní máte komunitní centrum Regi Base. Jak jste se k němu dostali?
Pronajali jsme si ho od Prahy 1 jako sklad a později se nám podařilo udělat stavební úpravy tak, aby splnil kolaudaci na komunitní centrum. Před dvěma lety začala rekonstrukce. Jeden z členů správní rady nadace Ing. Aleš Procházka si to vzal na starost a svépomocí za přispění přátel a ze svých prostředků vybudoval toto centrum. Za což bych mu touto cestou chtěl velmi poděkovat. Přáli bychom si více takových „Alešů“. Pořádáme tady různé přednášky. Naposledy jsme zde měli jednoho z velitelů policejního Útvaru rychlého nasazení (URNA), který dětem ze základní školy vyprávěl o výcviku a práci útvaru. Měli jsme zde přednášky druhoválečných veteránů, novodobých válečných veteránů, bývalého šefa pyrotechniků a tak dále. Centrum nicméně teprve začíná.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
