Zaznívá rétorika, jaké hrůzy nás prý čekají, pokud opustíme EU. Důvod je jasný, osvětluje Jaroslav Bašta. A říká také, koho rozhodně nevolit

Maďarsko, Polsko. Dvě země, které čelí kritice z Bruselu kvůli ohrožování „evropských hodnot“. Proti Maďarsku je zahájeno řízení. Jak hodnotíte politiku Evropské unie v tomto ohledu?

Já si myslím, že tady pokračuje trend, který se za této poslední komise pod velením Jeana-Claude Junckera rozběhl, kdy je snaha připravit členské státy Evropské unie o co nejvíce pravomocí a přesunout je do Bruselu. Metody, které k tomu používají, jsou dvě. Na jedné straně jde de facto o uplácení a na druhé straně je vyhrožování, které s tím uplácením mimochodem souvisí. To znamená, že vždy jsou argumentem dotace. Buď je dostanou, nebo se nechovají dobře, a tak je nedostanou.

Sociolog Petr Hampl mi právě nedávno v rozhovoru řekl, že rétorika na obhajobu Evropské unie se dost změnila. Zatímco dříve jsme slýchali, jaké výhody nám Evropská unie a členství v ní přináší, dnes spíše slýcháme katastrofické scénáře, co by se stalo, kdybychom ji opustili. Vnímáte to stejně?

Vnímám to stejně, četl jsem ten rozhovor a s tímto postřehem souhlasím. Rétorika se v tomto ohledu změnila a jde o reakci na to, jak při každých volbách, které jsou v členských zemích, posilují euroskeptické hlasy – když si vezmeme Itálii, Rakousko, koneckonců i Švédsko, posílení AfD v Německu, nadcházející zemské volby v Německu a tak dále… Prostě ta reakce – alespoň mě – opravdu začíná daleko více připomínat jako pamětníkovi období druhé poloviny osmdesátých let, kdy jsme se dozvídali, jaké hrůzy nás čekají, kdyby nebylo socialismu a byl by kapitalismus.

Co tedy udělat s tím, abychom se nenechali Evropskou unií připravit o samostatnost, jak jste zmínil?

Anketa

Je Emmanuel Macron dobrý prezident Francie?

Ano

97%

hlasovalo: 4251 lidí

Cesta je docela jednoduchá. Nesmíme volit lidi, kteří se – jak se ukázalo třeba při hlasování proti Maďarsku – chovají jako kolaboranti, tedy cizí mocí. Takže bychom si měli dát opravdu pozor na to, koho volíme, a řekli si rovnou, jestli stojíme o samostatnost, anebo se chceme stát tou skutečně úplně bezprávní kolonií, do které nastěhují občany, kteří se jim nehodí, v tomto případě migranty.

Ta migrační krize by se měla projevit i do výsledků evropských voleb, respektive do voleb do Evropského parlamentu, které nás čekají příští rok v květnu. Jak moc podle vás zesílí podpora pravicových, nacionalistických stran s protimigrační rétorikou, které jste zmínil?

Já osobně si myslím, že to je přesně to, kvůli čemu teď zaznívá rétorika typu, jaké hrůzy nás čekají, když opustíme Evropskou unii. Protože nikoliv průzkumy veřejného mínění, neboť o nich se raději nemluví, ale nálady prostě nasvědčují tomu, že by tentokrát volby do Evropského parlamentu nemusely být volbami marginálními s nízkou účastí voličů, ale naopak by lidé mohli k volbám přijít. Jedno z kritérií bude, že každý, kdo bude kandidovat do Evropského parlamentu, tak také bude moci říkat, co si o budoucnosti Evropské unie myslí. A domnívám se, že v tom případě budou alespoň na řadě míst u nás voleni politici, kteří budou říkat, že chtějí Evropskou unii zrušit. Koneckonců byl to jeden ze současných českých europoslanců, který se obával, že vlastně budoucí Evropský parlament bude pln populistů. Když nálepku populista přeložíme jako vlastence a stoupence některých principů národních států, tak je to naprosto přesné.

Jak do toho všeho, respektive jak hraje voličům do karet se svojí protimigrační rétorikou premiér Andrej Babiš, za niž je kritizován s tím, že je neustále ve střetu zájmů kvůli čerpání evropských dotací. Nakolik Andreji Babišovi tuto rétoriku věříte a nakolik jde o to, co chtějí voliči slyšet?

Jsem v tomto směru dosti skeptický. Domnívám se, že máme před volbami do Senátu a komunálními volbami a v takovém případě, jestli Andrej Babiš něco opravdu umí, je naslouchat tomu, co si lidé přejí, co chtějí slyšet a co by se jim líbilo. Když bude po volbách, může vládnout snaha o to, udržet si dotace, protože problém není pouze v jeho firmách předaných do svěřeneckého fondu, které pobírají eurodotace, ale on má celou řadu důležitého podnikání například v sousedním Německu.

Ano. Mimo jiné je jedním z nich dodávání pečiva do uprchlických táborů pro migranty, věděl jste to?

Věděl. Stejně tak jako v jistém směru může být vypratelný, protože má některé licence, které mu dovolují, aby jeho výrobky byly dodávány přednostně právě do zemědělství, potravinářského průmyslu a podobně. Licenci lze udělit, ale lze ji také odebrat.

Jak dlouho vydrží Babiš stát na několika nohou zároveň?

To záleží na voličích a také na ostatních politických stranách, protože v okamžiku, kdy se tu objeví někdo, kdo bude schopen formulovat naprosto jasnou politiku a stát si za ní, se mohou preference hnutí ANO snižovat. Zatím jsme v situaci, kterou ukázaly parlamentní volby před rokem, kdy je česká politická scéna zcela rozdrobena, trpí nedostatkem osobností a výsledek je, že to bylo holt jedno ANO a osm trpaslíků.

Vy sám jste býval disident a signatář Charty 77. Jak vnímáte současnou účast komunistů ve vládě. Slýchám většinou dva protichůdné názory, nic mezi tím. Tedy buď že jde o ostudu, protože třicet let po pádu komunismu máme komunisty ve vládě, anebo je to stejně jedno, protože komunisté nejsou tím, čím bývali, a neznamenají pro nás žádné nebezpečí? Kam se přikláníte vy?

Já se přikláním samozřejmě ke druhé části. Komunistická strana Čech a Moravy, kdyby se mělo hodnotit nezávisle ve spojitosti s tím, jak vypadá politická scéna v jiných zemích, má sociálnědemokratickou orientaci. Navíc orientace partaje, která v podstatě docela ráda obchoduje s establishmentem, v tom se změnili. Sice jsou výjimky, jak někteří buď bývalí místopředsedové, nebo poslanci – například Josef Skála nebo Marta Semelová, kteří si zachovávají tradiční rétoriku. Je to levicová strana spíše tedy deklaratorně než obsahem.

Uplynulo 80 let od podepsání Mnichovské dohody, která ukončila období první republiky. Když se ohlédneme, jaké bychom si z tohoto období historie měli vzít poučení do doby dnešní?

Poučení byla tři. Jedno se vyřešilo po válce odsunem německého obyvatelstva, čímž se Česká republika, tedy Československo, ale dnes i Česká republika, zbavila některých budoucích nebezpečí. Druhé poučení, které jsme nereflektovali a ani nemůžeme, že si přece jenom máme spojence vybírat obezřetně a starat se především sami o sebe, a ne někomu bezhlavě věřit. Třetí poučení, které jsme také nevzali v úvahu, a tu chybu neustále opakujeme – mimo jiné jsme ji zopakovali v roce 1948 a pak i v roce 1968 – že máme volit do čela státu osobnosti, které se nebojí bojovat. Lidé, kteří nejsou svým založením kapitulanti. To jsme se nenaučili dodnes.